---

Jak jste si mohli všimnout, před několika týdny jsem dával na fórum jakousi upoutávku na novou povídku. Tentokrát je však jinačí a netradiční! V čem? To se dozvíte níže, pokud zamíříte na prolog... Před uveřejněním bych chtěl ještě podotknout dvě věci:

1) Chci poděkovat Ligosovi za schválení tohoto nápadu
2) Pokud si budete číst prolog, "přehrávejte" si ho jako trailer z TES: Oblivionu



Příběhová linie:
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26 27 28 29 30 31 32 33 34 35
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Když byla hrozba zahnána a nastal klid, nikdo netušil, že je to jen sen, který se rozplyne… Lid nebral na vědomí, že to nejhorší, co mohlo být, právě nastalo. Mnozí se raději schovali do stínů… A ti co zůstali… přežívali.

Když přijedete domů a nikdo vás nevítá… Když se noční můra stane skutečností… Když jste zahnáni do kouta… Když musíte bojovat proti vlastním lidem… Když se musíte spojit s dávným nepřítelem…
Osud Skyrimu a celého Tamrielu… je ve vašich rukách…

Vězte, jednou nadejde čas… na OSVOBOZENÍ!

Část 1. - Domov, sladký domov

Tma se rozjasnila, zrak kolem sebe spatřil tlumené světlo a dřevěné trámy. Hlava byla nejasná, nedokázala si uvědomit, kde se tělo nachází a co se vlastně děje. Myšlenky létaly z jedné strany na druhou a snažily se zastavit na jednom místě. Náhle ruka přistála na tváři, oči se promnuly…

„Kde to jsem?“ ozval se hlubší hlas z těla.

Konečně se hlava otočila kolem sebe, tělo se uvolnilo z podivného sevření. Prázdná myšlenka se nenacházela v krabici, jak se domnívala, nýbrž postava ležela na dřevěné posteli. Celodřevěnou místnost osvětlovala lampa na stropě, jež se neustále kymácela ze strany na stranu. Postava se opřela o lóže a posadila se. Ruce špinavé, hruď oblečena do prosté látky. Hned vedle ní se nacházelo umyvadlo, kupodivu s křišťálovou vodou. Obličej se naklonil a chtěl se napít, ale než tak učinil, spatřil konečně svoji tvář… bosmerskou tvář.

Válečné znaky stále zářily jako by byly nakresleny před několika okamžiky a menší jizvičky se schovávaly pod vlasem. Bosmer se rozhlédl po místnosti a velice ho překvapilo, když spatřil desítku stejných postelí, jen s jinými spáči. Argoniáni, bretonci, redguardi… Stále nechápal, kde to je. V hlavě se mu vyskytlo mnoho otázek, ale bez odpovědí. Jen matně si vzpomínal… Viděl vize, na kterých pochoduje po exotickém ostrově a jak se střetává s různými rasami, jak pohledem, tak i zbraní. Něco mu však říkalo, že to bylo kdysi dávno, hlava se snažila vzpomenout, co bylo včera, ale na nic nepřišla.

Konečně se bosmer opláchl a utřel do špinavé látky, jež vsákla veškerou vlhkost. Vstal z postele a protáhl se. Jak příjemné zakřupání kostí se ozvalo. Otočil se k posteli a spatřil něco, co si myslel, že mu patří. Hnědá kniha, vypadala tak staře jako ono dřevo, na kterém spal. Otevřel několik prvních listů a četl si potichu. Rázem se mu myšlenky vybavovaly mnohem rychleji a lépe…

„To bude asi můj deník…“ pomyslel si, „Proč si ale nepamatuji toto místo? Kde to jsem?“ zarazil se pořádně, „A kdo vlastně jsem?“

Najednou se dveře místnosti bez varování otevřely, dovnitř vstoupila dvojice altmerů ve zlatých zbrojích a jeden altmer v honosných šatech. Vypadal na někoho s vyšším postavením.

„Fajn, sebranko! Hněte sebou z postelí! POHYB!!“ po onom vykřiknutí se všichni spáči probudili a bez poznámek si balili věci do toren.

Ve tvářích vypadali mnohem hůře, než byl bosmer, nevěděl ale proč. Náhle k němu přistoupil altmer v černém hábitu a s velice arogantním výrazem si ho prohlížel.

„Tenhle zrádce je už vzhůru! Půjde první!“
„Zrádce? Já jsem někoho zradil?“ ptal se sám sebe v duchu, poté se odvážil zeptat, „Kde to jsem?“
„Idiot, a ještě se ptá na tak stupidní otázku!“ dvojice zlatavých se dala do lehkého smíchu, „Měls dělat blbého už při nástupu, ne teď…“ s přísným zrakem na něj hleděl, „Běž do dveří, hned!“

Bosmer stále nechápal, co se děje, ale udělal, co mu bylo řečeno. Pod postelí našel starou opaskovou brašnu, do které dal deník. Místo klidného a pomalého kroku do něj altmer strčil, až málem vletěl do zlatých hlídačů, kteří se na něj tvářili povrchně jako by neexistoval.

Elf si konečně uvědomil, že se nacházel na neznámé lodi. Šumění vody a vrzání dřeva bylo velice dobře slyšet. Také mu došlo, že oni altmeři nejsou jen tak obyčejní. Černo-hábitník měl na zádech symbol, který kdysi dávno viděl.

Vzpomínky se mu rázem vybavovaly… Jeden ze zlatých mužů běžel po písčité pláži, kterého sledoval se sekerou v ruce. Bosmerovo tělo neslo na sobě řinčivou zbroj a dech těla se neustále zrychloval. Cítil i pot, který mu stékal z čela, však ve skutečnosti se nic takového neodehrávalo.

Vyšel po schodech, před velkými dveřmi ho zastavila altmerka s papírem v ruce a oděna podobně jak předchozí posádka. Z její tváře nezářila radost, ani smutek, spíše rozčílení. O chvilku později se za zády prvního probuzeného objevili i ostatní z místnosti. Pro bosmera bylo zvláštní, když mu na krk dýchal neznámý ještěrák.

„Tak, za co tě chytli? Za dezerci?“ zeptal se ho argonián tiše, aby ho vojačka neslyšela.

Bosmer mu nerozuměl, chtěl se ho znova otázat, ale to se do jeho řeči pustila již žena ve zbroji, „Fajn, lůzo. Budu číst vaše jména a až je přečtu, vyjdete ven a na molu se dáte ke schodišti. Tam vás pak pošlou dále.“

Altmerka začala číst ze seznamu různá jména, „Stroslav Vousatý… Harkir ze Stros M’Kai… Nejhlubší-dech…“. Každé přečtené jméno následně odškrtla a jmenovaný odešel z lodě ven. Bylo jich mnoho, celá řada dávno zmizela z bosmerových zad, žena se na něj podívala nepřekvapeně.

„Erutan Vlaarin! To budete nejspíš vy!“ a rukou mu přísně ukázala, aby vyšel ven.
„Kde to jsem?“
Její oči se vařily zlostí, ale z úst se ozval klidný hlas, „Podle všeho doma.“

Na další otázky se již nezmohl, prošel kolem ní a v duchu si ono jméno vybavil. Bylo opravdu jeho. Jako by jej neslyšel snad celá tisíciletí, bylo pro něj záhadou, proč si všechno pamatuje tak matně. Otevřel dveře lodi, ústa okamžitě padla k zemi. Mimo počasí, které bylo příšerné pod psa, uviděl velmi známou klenbu, jež se nevidí tak často. Ta ho trkla hnedka do hlavy.

„Tohle je… Samota! Jsem ve Skyrimu!“ pronesl s úžasem v ústech, nemohl se nabažit tohoto pohledu.

Vyšel ze dveří k zábradlí na palubě, na celé lodi pochodovali altmerští námořníci a důstojníci v honosných zbrojích. Na chvilku se opřel a hleděl na molo, kde se malá skupinka těchto elfů starala o své nové návštěvníky. Jedna osoba cosi spisovala do knihy a druhá dávala do rukou… z dálky to vypadalo na měšec. Po rozkoukání se odtrhl od dřeva a pomalu kráčel po můstku, vedoucí na molo. Jaký smutný pohled, když zůstal opět poslední v řadě, pomalým tempem postupoval kupředu. Skupinka vojáků se na něj zatvářila nepřívětivě, muži ve zlatých zbrojích stáli nehnutě, jen žena v hábitu ho gestem zastavila.



„Nahlaš své jméno!“

Erutan chvíli přemýšlel, jestli se má ozývat, ale učinil, o co ho požádala, moc možností mu stejně nezbývalo. Z hábitu si vytáhla pergamen a chvíli v něm hledala, až se ozvala.

„Takže, Erutan Vlaarin, bosmer, zrádce. Majetek skoro žádný, až na dům ve Falkreathských lesích.“ odtrhla oči od pergamenu, „Byla ti udělena milost samotné královny. Můžeš odejít do svého rodného domu a spokojeně tam žít v novém řádu. Avšak, varuji tě! Pokus se nějak narušit tento nový řád nebo zkus sympatizovat se starými myšlenkami, a trest tě nemine! Rozumíš mi?“
„Ehm… asi, jo.“
„Výborně!“ požádala vedle sebe vojáka, aby mu předal měšec se zlatem, „Zde máš padesát zlaťáků na zaplacení cesty domů. Nebo na jinou útratu, to už záleží na tobě.“ voják mu předal do rukou měšec, druhý postávající na schodech mu uvolnil cestu, „Dbej řád, podporuj Thalmor a spokojeně žij… Vítej doma, zrádče!“

S takovými slovy se s ním altmeři rozloučili, v Erutanovi se cosi odehrávalo. Nechtěl si připustit a pevně věřil, že altmeřina slova jsou jen pouhou lží a mystifikací. Její slova si chtěl ověřit v nejbližší krčmě, očekával, že tam bude mnoho lidí s mnoha informacemi.

Počasí zesílilo, po chvilce pochodu byl elf mokrý jak slepice, která nestihla doběhnout včas do kurníku. Bránu města hlídala trojice kvalitně opancéřovaných zlatých elfů, jeho zlá předtucha se začala barvit skutečně. Vešel do prázdného města, v tomto dešti na nikoho nenarazil. Samotnému byla zima, ještě štěstí, že krčma byla nejblíže k bráně. Jen otevřel dveře, už ho hřálo teplo okolí… ale nikde nebylo slyšet veselí. Stoly takřka prázdné, jen nordský hospodský za pultem se ohlédl na nového návštěvníka.

„Co to bude?“
„Já… ehm… ani nevím. Chtěl bych se zeptat na pár věcí.“ hospodský jen kývl hlavou a Erutan přistoupil blíže, „Co tady dělají ti altmeři? Kde jsou nordi a …“
„Psst! Hele, jestli chceš mít problémy, tak se bav s někým jiným, ne se mnou!“ pronesl tiše nord a znova se ho zeptal, jestli si něco dá.

V tu chvíli se odkud si z rohu místnosti ozval trochu opilý hlas, žádající ještě jedno pivo. Elf se nabídl odnést pivo, ať už to bylo pro kohokoli. Vytáhl zlatku a položil na pult, za pár vteřin nord natočil dokonalého zrzka, až pěna lehce přetékala. Vzal korbel do svých rukou a vydal se za hlasem. U rohového stolu posedával neznámý muž ve zbroji a hlasitě volal, jakou má žízeň. Každým krokem se mu vybavovaly starší myšlenky, které byly jasnější a už přehlednější, teď si konečně Erutan uvědomil, kým vlastně býval. Když korbel přistál z elfích rukou, opilec se velice podivil.

„Á, hele! Od kdy, u Devítky, nosí elfové nordům pivo, co?“ ani nepoděkoval a už si chytl žejdlík do rukou a napil se, „Heleď, fakt díky za chlast, ale…“
„Jste v pořádku?“ zeptal se ho Erutan.
„Já? Škyt! Jasně, že jsem… Já… jsem jen smutný…“ najednou zvážnil muž.

Erutan si k němu přisedl a chtěl se ho zeptat na některé věci, jež mu tížily srdce, nord ho však zastavil a lehce mu naznačil, aby se podíval kolem sebe. U některých stolů posedávali příslušníci Thalmoru, dokonce hned u zdi postávala altmerka ve zlaté zbroji. Bosmer se divil, že ji při příchodu nespatřil.

„Co se to tu zatraceně děje? Jak to, že tu jsou thalmoři?“ ptal se tiše muže.
„No, to mi spíš řekni ty! Vy… bosmerové… vy jste byli zapřáhlí s jejich myšlenkou…
„JÁ TEDA NE! Já… jsem byl oddán jinému cíli.“ přiznal hrdým hlasem.
„Jo? Jakému? Utírat prdel kočičákovi?“ bez ostychu se mu vysmál nord.
Erutan se pořádně nadechl, rozhlédl do okolí, a když usoudil, že je nikdo neuslyší, spustil, „Býval jsem členem Císařské legie. Bojoval jsem skoro po celém západním Tamrielu a dneska jsem se vrátil konečně domů. A vůbec nevím, co se to tu děje…“
Nord se vzpamatoval z opilosti, „Počkej… Císařská legie? To je blbost! Ta byla rozpuštěna před osmi lety!“
„Možná tady ano, ale ne v mém srdci… a mých přátel.“
„Pche! Nevěřím.“ odsekl ho muž, „A kde žes vůbec bojoval?“
„Naposled? V Hammerfellu.“
„Bitva o Stros M’Kai?“ okamžitě se zeptal nord, Erutan jen zakýval souhlasně hlavou, „Vážně? Tos… musel mít štěstí, žes to přežil! Slyšel jsem o boji na Stros M’Kai… sem se nesly zprávy velice rychle.“
„Za to my jsme o domově nic nevěděli.“ nadechl se znova a zahleděl do očí seveřana, „Tak už mi vysvětlíš, co se to tu stalo? A proč tu jsou… oni?“
„Poslyš, a nejsi jen skrytej práskač, co mě pak udá?“
„Přísahám! Já nevím…“ zakroutil hlavou kolem sebe, „U Devítky! Jak ti to mám dokázat?“
„Už jsi to dokázal.“ zastavil jeho hlučnou řeč, nord se zahleděl na jednoho Thalmora, který se po pronesení „Devítky“ na ně otočil, „Tady ten mi říkal jen jeden dobrej vtip na účet „Devítky“!“, zlatý muž se otočil zpátky.



Nord zvedl Erutana ze židle a vzal ho kolem ramen a kamsi táhl, šeptal mu, ať dělá, co mu řekne. Erutan nechápal, co zamýšlí, ale nechal se vést. Dvojice došla ke schodišti, sestoupila níže a schovali se mezi sudy s pitím. Chvíli čekali, jestli se někdo za nimi neobjeví, ale když se v chodbě neobjevil stín, nord si oddychnul.

„Kamaráde, jestli Skyrimu říkáš „domov“, tak to jsi udělal chybu. Skyrim už není takový, jaký býval…“
„Vysvětlíš mi, proč tu jsou ti thalmoři?“
Zadíval se na něj s ironickým úsměvem, „Ty fakt nevíš, co se tu odehrávalo, co? Fakt ti nedochází, proč jsi bojoval v Hammerfellu a jinde?“
„Protože to byla služba Císařské legie!“
„Kdepak, žádná služba!“ odfrknul si nord, „Řekni mi, jak dlouho jsi byl pryč? Ze Skyrimu?“
„Asi… deset let?“
Nord se postavil s rukama do obranného postavení, „Takže, to si ještě pamatuješ příchod Drakorozeného, ne? Toho, co přežil Helgen a porazil Alduina?“
„Já… pamatuji si jen zprávy o zničení Helgenu. Pak jsem byl naverbován a poslán pryč.“
„Takže občanskou válku si pamatuješ, tak nějak? Ulfrika Bouřného Háva a generála Tullia?“ Erutan kýval hlavou, že mu rozumí, nord chtěl spustit řeč, ale náhle uslyšel v patře nad sebou kroky, blížící se k nim, „Sakra! Nestihnu ti to vysvětlit.“
„Co se děje?“ křikl na něj.
„Asi si jdou pro nás. Poslyš, pokud si chceš zachránit život, tak zapírej a nic neříkej, jasný?“
„CO?“
„Dělej, co ti říkám! Možná ti to později vysvětlím!“ křikl na něj nord.

Z chodby vyšla trojice ozbrojených thalmorských vojáků, jejich pohledy je doslova špikovaly skrz na skrz. Nord se hrdě narovnal, Erutan nechápavě hleděl jak na elfy, tak i na onoho muže.

„Vy dva! Půjdete s námi, hned!“ muž v hábitu ukázal na muže prstem.
„Jen přes mou mrtvolu!“ křikl nord a chtěl se bránit pěstmi, ale vzhledem k alkoholu v krvi si sotva zakryl tvář.

Bez rozmýšlení vyšel jeden voják s palcátem v ruce a udeřil ho do kolenou, seveřan spadl na zem a svíjel se v bolestech. Otočil se na Erutana, který dával ruce před sebe a bránil se, že nerozumí, co se stalo a co provedl.

„ZA TOHLE… VY PARCHANTI!!“ křičel bolestně nord a držel si zraněnou nohu.
„Jseš zatčen, bosmere! Buď půjdeš s námi dobrovolně, nebo půjdem na tebe s násilím!“ dával mu na výběr altmer v hábitu.
„Ale já nic neudělal! Nikam nejdu!“ křikl Erutan, jeho tělo se bleskově objevilo na zemi v bezvědomí.

„Špatná volba, bosmere…“ altmer rozkázal zbylé dvojici, „Odveďte je!“
________________________________________________________________________________________________
Otázka: Koho potká Erutan ve věznici?
1) neznámou ženu
2) opilého norda
3) svého nejlepšího přítele