---

část20

Až doteď bylo vše tak trochu potichu, takže jsme nikoho nevzbudili, ale když jsem nepřítele začal zasypávat ranami, tak u toho jsme už nahlas byli, což vzbudilo ostatní, nikdo se ale do souboje nepřidal, nebo si toho khajiit aspoň nevšiml. Pár ran jsem dostal já, pak zase pár on, nakonec jsem to ukončil kopem, kterým jsem protivníka kopl patou přímo do tváře, takže se vrah jen skácel na zem, v tu chvíli se na něj vrhli všichni orkové v domě, nikdo se ho ale nepokusil zabít i když vrah byl stále naživu.

Náčelník na khajiita udělal gesto, čímž jsem dostal povolení vraha odrovnat. Vyzvedl jsem ho nad hlavu a hodil na zem, pak se podíval na ostatní, kteří, stejně jako khajiit nevěděli co říct. Nakonec se ozval náčelník, který se zeptal, kdo měl držet hlídku, všichni si mezi sebou šuškali, ale nikdo se nepřiznal, až nakonec přišla šamanka a řekla: „Lobulub, náš kovář měl mít hlídku, ale ten tu nikde není“

„No jo, Graug, máš pravdu, ostatně jako vždy. Ale kde tedy Lobulub může být, snad není mrtvý.“ řekl náčelník a pak se podíval na khajiita a řekl:
„Jo a tobě děkuji, udělal jsi na mě dojem. Ale jakto, že jsi o tom vrahovi věděl?“
„No víte, khajiit chtěl udělat dobrý dojem, tak šel ulovit velké zvíře, když se khajiit ovšem vracel, tak uviděl postavu. měla dva podivné nože, jeden je zabodlej ve stěně a druhej se tady válí.“
bylo vidět, že to na orky udělalo dojem, pak se ovšem někdo ozval:
„Víš ty vůbec, koho jsi zabil? Vždyť to je nájemný vrah z Temného bratrstva, prý tu někde je jedna z jejich posledních útočišť, jedna je v Cyrodiilu, ovšem o tu se už vojáci postarali a pak je už jen ve Skyrimu.“
khajiitovi byl pojem ‚Temné bratrstvo‘ neznámý, ale stejně jsem myslel jen na ty podivné nože, naštěstí mi náčelník dovolil si je nechat.

Záhy se otevřely dveře, ve kterých stal ork, zdálo se, že je překvapený, ale nevěděl, co se zde stalo. Když jsem mu ukázal nože, tak si jeden z nich vzal, ten zatočený a obtočil si ho kolem prstu a pak jej uchopil. Udělal to stejně zručně jako ten zabiják, ovšem pak prohlásil, že to nikdy neviděl, ale khajiit mu to nechtěl uvěřit.

„A hele, Lobulube, co jsi vůbec dělal, že ti pod nosem prošli dva lidi?“ řekl náčelník směrem k orkovi
„Hlídal jsem a hlídal, pak jsem si řekl, že bych se mohl zahřát u kovárny, pak něco zašustilo. Popadl jsem svoji sekeru a šel to prohlídnout, pak mě ovšem někdo podrazil a čímsi praštil, pak jsem jen uslyšel rachot v domě a tak jsem šel zjistit, co se stalo.“ řekl kovář, pak se zapřemýšlel a řekl:
„Hele, tady je prý jedna z posledních svatyň Temňáků, co kdybychom tam vyrazili a trochu si s něma popovídali? Po Temném bratrstvu teď jde celá říše, dokonce i Thalmor, jistě by jsme dostali nemalou odměnu za jejich zlikvidování. Řekl bych, že jich ve svatyni bude maximálně pět, šest.“
náčelník se zamyslel a pak svolil. Řekl nám, že půjdu já, Lobulub a ještě jeden ork, že to musí stačit. A že každý se může vyzbrojit tak, jak uzná za vhodné, příští ráno máme vyrazit.

Khajiit si vezme svou starobylou nordskou zbroj, elfský nůž a Banána, takhle jsme nazvali ten nůž, khajiit tedy slovo ‚banán‘ nezná, ale prý je to ovoce, podobného tvaru jako nůž. Což khajiiitovi připomíná, že se s ním naučil trochu zacházet, obtočit kolem prstu, chytit, máchnout, je to celkem sranda. Teď se ale khajiit musí procvičit boj, dýky nemám v plánu používat, pouze pro kradmé a tiché útoky. Takže teď jdu zmlátit toho dřevěnýho panáka.

Ještě ten večer šel khajiit celý unavený spát, zbroj jsem jen sundal, dýky opatrně položil do slámy, khajiit totiž spal u koně, samozřejmě jsem koni dal najíst a poté se khajiit zabalil do jakési dečky, snad se dobře vyspím.

Ráno khajiita vzbudil Lobulub. Oblečen byl ve skvostné zbroji, zdá se že to byla orkská zbroj, ale spíše lehká než těžká, byla to převážně kroužková zbroj s několika páry orichalkových plátů, zbytek vyplňovala jakási žlutavá kožešina, prý ze zvířete, které khajiit ulovil. Za opaskem se mu houpal krátký mečík, v brašně měl pár elixírů a na zádech zelený luk s toulcem stejně zelených šípů. Druhý ork, ten byl ve známější zbroji, rovněž orkské, ale normální těžké, seděl na kameni a brousil si své dvě sekyry, na zádech se mu ještě houpala jakási palice, prý má v plánu sekery hodit po prvních dvou zabijácích, které uvidí a zbytek rozmlátit na kaši svým „kladívkem“. Nuže vyrazili jsme, teda zapomněl jsem zmínit, že na koních.

Ke svatyni to nebyla dlouhá cesta. Khajiita zajímalo, odkud Lobulub zná pozici svatyně, prý jednou byl kontrakt i na něj, ovšem zabijákovi se ho nepovedlo zabít, takže došlo k boji. Když bylo vidět, že zabiják už je vyčerpaný, tak sáhl do kapsy a vyndal z ní jakousi lahvičku, tu vypil a poté zmizel, naštěstí byl zraněn, takže ho Lobulub sledoval až ke svatyni. Byla to normální skála, ve které byly jakésy podivné dveře s lebkou, rukou a malými kostrami. Prý nešly otevřít.

U svatyně na nás čekali vojáci ve zlatých zbrojích. Thalmor. Snad mě nepoznají. Byla to skupinka o deseti mužích a ještě jeden mág, justicionář. O něčem tam debatovali, zdá se že o tom, jak otevřít dveře. Když jsme přišli blíž, tak nás mág přišel přivítat.

„Zdravím, já jsem Qordur, budu velitelem této výpravy.“ poté se podíval na khajiita a pokračoval v řeči: „Hmm... Jednou jsme byli nuceni obsadit jednu khajiití vesnici v Elsweyru, žádný voják se nevrátil.“

poté se usmál a šel zpátky debatovat za vojáky. Khajiitovi se ulevilo, jestli se nikdo z Thalmoráků nevrátil, tak to znamená, že J' Zeny není hledaná osoba, teda až na provincii Bílý Průsmyk ve Skyrimu.

Přistoupil jsem ke dveřím a zadíval jsem se na ně.

„Zeptají se tě na heslo...“ vyrušil jakýsi hlas khajiita z přemýšlení, byl to voják „...když ho řekneš špatně, tak tě pošlou pryč, když ho řekneš dobře, tak se otevřou a zapamatují si tě, pak už se tě na heslo neptají. A bohužel je na nich jakási kouzelná bariéra, dveře jsou ze stejného materyálu jako daedrické zbroje, lidé ten materiál dokážou napodobit smícháním ebonitu s dremořím srdcem, ovšem pak je na těch dveřích neznámá kouzelná bariéra, pravděpodobně to vše

pochází od Sithise, což je bůh smrti a patronem Temného bratrstva.“
zadíval jsem se na dveře a dotkl se jich
„Co je otázkou života a smrti?“ zeptaly se dveře, khajiit se zapřemýšlel a pak řekl:
„Sloužit Sithisovi.“ řekl khajiit
„Běž pryč červe!“ řekly dveře.

„To je beznadějné.“ řekl zrovna příchozý Lobulub „Ty dveře jsou sakramentsky zaheslovaný, Temňáci si s tím heslem museli dát práci.“ řekl a opřel se o dveře. Ty se kupodivu s rachotem otevřely „A%§! !@#“ vše najednou ztichlo, v tom kdosi zakřičel: „Otevřel ty zatracený dveře bez hesla! Musí to být člen Temného bratrstva! Zabte ho!“ musela to být pravda, všichni jsme se vrhli do svatyně za Lobulubem, tam nás ovšem čekalo nemilé překvapení, deset zabijáků v rudo-černých zbrojích, čtyři z toho měli spíše hábity, pravděpodobně kouzelníci. Zabijáci byli postavení ve dvou řadách, pět s luky v ruce a dýkami u pasu a pět, jeden s bojovým kladivem, jeden s podivným červeným kouzlem a tři připraveni kouzlit.

Lučištníci neváhali, pět šípů zneškodnilo pět Thalmoráků. Poté vytáhli zbraně a šli bojovat, bylo to jedenáct na osm, Lobulub byl s nimi. Boj byl neúprosný, ale nakonec se nám podařilo většinu zabít, to samé ale mohli říct i zabijáci, u nás zbyl pouze Qordur, khajiit, ork a jeden elf a o dnich pouze tři, Lobulub, lučištník a podivný mág. Na chvíli jsme přestali bojovat, když vtom kouzelník oživil jednoho mága, „Nekromant!“ řekl Thalmorský bojovník, ovšem kouzelník se zasmál a řekl:

„Ne, něco horšího mnohem horšího.“ a vycenil špičaté zuby, pak na sebe seslal jakési kouzlo a zneviditelnil se, byl to upír, všem už to došlo. Boj propukl nanovo.

Nakonec zbyl jen khajiit a Qordur, proti jednomu zabijákovi a upírovi, který byl stále neviditelný, asi se schoval. Khajiit už byl pomalu unavený z boje, ale museli jsme vyhrát. Nakonec se nám podařilo nepřítele zabít, ovšem zabiják stihl bodnout Qordura, zbyl jsem sám proti upírovi. Khajiit si vytáhl své nože, tohle jeden proti jednomu, vše nebo nic. Najedou se před khajiitem zavlnil vzduch a upír se objevil, zdá se, že celý šťastný. Podařilo se mi zabodnout mu Banána do břicha, ovšem zdá se že bez účinku, o druhý nůž mě připravil ranou do břicha. Khajiit ho ještě párkrát udeřil, ovšem opět bez účinků. Pak khajiita hodil asi pět metrů před sebe, dopad to byl bolestivý. Upír se nenamáhal přijít, radši použil své kouzlo, které ze mě vysávalo životní sílu a mu ji naopak přidávalo. Musel jsem se postavit, musel jsem mu v tom zabránit, ale byl moc vzdálený a khajiitovi docházela jakákoliv síla, už jsem pomalu upadal do mdlob, když vtom vše přestalo, nechápavě jsem se podíval na upíra, ten měl v ruce zabodnut elfský šíp, pak přiletěl další a další, upíra zasáhla celá salva šípů, to ovšem nestačilo, khajiit už ale byl mimo, vůbec nepřemýšlel, co se to děje, poslední co viděl bylo, jak pět Thalmorských mágu upaluje upíra svými kouzly, pak... Temno.