---

Tady je nový, extra díl (jelikož jsem minulý týden vynechal). Tento díl je opravdu (plus-minus pár řádků) dvakrát delší, než průměr minulých dílů, jinak kritiků, se předem omlouvám za možné pravopisné, nebo jiné chyby, ale nejsem zvyklý opravovat něco tak rozsáhlého, ale můžete mi napsat třeba soukromou zprávu a já to spravím.

Ale už dost řečí, zde je slibovaný díl:

část 15

Hned ráno, po snídani se khajiit šel podívat na svého přítele. Už na tom byl lépe, ale stále nemohl chodit, jen seděl, nebo ležel na lavici. Khajiit se s ním pozdravil a pak šel hledat rudu na kopání. Vzal si tedy krumpáč a vydal se na cestu. Těsně před branami města se khajiit ještě zeptal, kde je nejvíce rudy, prý na pláních, na západ od města. Khajiit se tedy pln sebevědomí vydal na cestu, strážný mu poradil, ať má při ruce zbraň, že se tam může potulovat pár divokých zvířat.

Zdá se, že khajiit má štěstí, hned za branami našel jednu rudnou žílu, po pár minutách další a dokonce získal i kůži z vlka, který ho přepadl, zdá se, že khajiit si na té rudě vydělá.

Tak asi ne. Již je čas oběda a od posledního zapsání khajiit našel pouze jednu rudnou žílu, snad to po obědě bude lepší, bohužel si J' Zeny nechal svůj pytlík s jídlem v hospodě, takže se bude muset vrátit do města.

Khajiit už přišel k branám města, naštěstí kovárna je hned za branami, takže to khajiit nemá daleko. Když khajiit přišel do kovárny, kovářka zrovna bušila kladivem do žhavého kusu oceli, randál to byl opravdu velký. Když J' Zeny přišel blíže, kovářka s bušením přestala a ocel ponořila do vody, khajiit jí jen mlčky ukázal brašnu plnou rud a vlčí kožešinu. Mladá kovářka si brašnu vzala a řekla: „Takže to máme... jedna, dva tři...“
„Je jich devět. Plus vlčí kožešina.“ řekl khajiit, aby ušetřil čas
„Dobře, takže jedna ruda je za dva septimy, takže to je osmnáct septimů a k tomu ještě vlčí kožešina za dvacet septimů, to je dohromady třicet osm zlatých.“ po těchto slovech si z kapsy vytáhla váček a začala počítat, poté z něj vyndala pár mincí a váček podala khajiitovi poté řekla: „Na, přesně třicet osm zlatých.“
Khajiit poděkoval a odešel do hospody na jídlo.

Po jídle se zase vydal do chrámu za svým přítelem, který na tom byl zase o něco lépe, už mohl s poraněnou nohou hýbat. Khajiit si s ním začal povídat, povídali jsme si tak dlouho, až si J' Zeny z ničeho nic vzpomněl, že už je večer, takže šel zase spát.

Ráno, při snídani, khajiita navštívil někdo, koho by tam nečekal. Siddkvildova noha se natolik zlepšila, že už dokáže chodit, sice se musí podpírat nějákými klacky, ale chodí! Sedl si ke khajiitovi a objednal si mléko a nějakou buchtu, ve které je hodně máku, prý to prospívá kostem, takže se mu to nyní obzvláště hodí. Khajiit se Siddkvildem zase prokecal půl dne, ale pak se Siddkvild rozpomněl, že by se měl vrátit, aby mohl zase odpočívat, koneckonců měl jít jen na malou vycházku. A J' Zeny se rozhodl, že půjde znova hledat rudu. Vzal jsem si tedy krumpáč a vyrazil směr Pláně.
J' Zeny tu hledá jakoukoliv rudnou žílu už asi půl dne a pořád nic a nic a nic. A to slyšel, že zde je snadné najít rudu, to by khajiita zajímalo, jestli myslí v Pláních jako v přírodě, nebo v Pláních jako v dolech, ale zdá se, že v dolech, protože tady nic není.

Konec, khajiit to vzdává, nikde žádná ruda, teď jen vědět, jak se vrátit zpátky do Bílého Průsmyku, nikde žádná cesta, jen pár obrů s mamuty, ale těm jsem se radši obloukem vyhnul, prý nemají rádi návštěvníky. Khajiit tu už bloudí snad celou hodinu a pořád nic, J' Zenymu už i kručí v břiše a taky má velkou žízeň.

Sláva! Sláva! Stojí tu postarší muž, to je khajiitova spása! J' Zeny se z posledních sil zvedá a míří k postavě, je na ní něco zvláštního, na zádech má podivnou hůl a obleček má jako šašek. Ale to ne! Kde se vzali, tu se vzali vlci, jeden se na staříka rozeběhl, ale stařík to ignoroval. J' Zeny na něj začal křičet ať dává pozor, že na něj útočí vlci, starý pán se na ně podíval a pak zapískal, vlci jako rázem sedli, zdáli se jako vycvičení psi. Poté pán vytáhl hůl ze které začaly lítat podivné, červené koule. První zasáhla jednoho vlka a ten se změnil v blátokraba, druhý vlk na spoustu zlaťáků, třetí na podivný sliz s bábovkou uvnitř a z posledního vlka se stala jakási podivná bytost v černé zbroji, která červeně světélkovala, hlavu měla odkrytou, byla podivně modrá, skoro jako by to byl dunmer, až na to, že dunmerové nemají rohy. Khajiit nemohl uvěřit svým očím, takže si je raději promnul. Zdálo se, že to všechno byla jen halucinace, když v tom se nad khajiitem objevil onen starý mužík a začal se na khajiita úchylně usmívat, to musí být šílenec. Pomohl mi vstát a zeptal se taky, jestli má khajiit hlad, když domluvil, vzal svoji hůl, kterou měl na zádech a namířil na zem, opět vyletěla podivná energie a z houby se stal prostřený stůl plný sýra a jakých si lahví. J' Zeny začal namítat, že to je zase halucinace, avšak muž mu dal facku a zeptal se, jestli se probudil, khajiit nechápavě zavrtěl hlavou, načež se starý muž znova šílenecky zasmál, že to tedy není halucinace a že mám jít jíst.


Khajiit si mlčky přisedl ke stolu a zakousl se do sýra. Když khajiit dojedl, muž se znova pousmál, vzal hůl a namířil ji na khajiita, z hole vyletěla podivná záře a já se změnil v... zajíce? Šílenec začal na hůl nadávat a pak na J' Zenyho znova vystřelil, tentokrát khajiita vcucla jakási energie a vyplivla, už jako khajiita, na velmi podivné místo, šílenec nikde. Khajiit se začal rozhlížet kolem sebe, až uviděl přicházet tři osoby, podle výšky tak kolem patnácti až šestnácti let, takže jako khajiit.

Když osoby přišly blíže, dali se také identifikovat jako chlapci. Zdá se, že oni byli z khajiita překvapenější, než khajiit z nich, ale všichni byli překvapení, když se tu znova objevil ten šílenej dědek, který očividně všem nahání hrůzu, usmál se tím jeho typickým úsměvem a spustil:
„Ahoj, vítejte v mé pláni Zapomění, uznávám, přivítání to není nejlepší, ale co by jste ode mne čekali?“
očividně ho překvapila reakce jeho čtyřech návštěvníků, kteří vůbec nechápali, o co tu vlastně jde. Teď se šílenec podíval na khajiita a řekl:
„Víš ty, kdo já jsem, s kým máš tu čest?“
„Khajiit vás vůbec nezná, pane.“ odpověděl khajiit
„Říká ti něco jméno ‚Sheogorath‘?“ zeptal se
„Ne, khajiit to slyší poprvé v životě.“
„COŽE?!? Sheogorath, daedrický princ, pán všeho, co nedává rozum, JÁ! JÁ JSEM SHEOGORATH!“
odmlčel se a pokračoval „Jo a taky mám rád sýr.“ podíval se na nás a když zjistil, že se pořád nechytáme, tak začal mluvit zase:
„Heleďte, zkusím vám to vysvětlit, ano? Mám tu pro vás úkoly, potřebuji, aby jste mi to tu zajistili, že kdybych na pár let odešel, tak tu pro mé občanstvo bude dostatek všeho možného i nemožného, ano? No a jelikož jsem se nudil... jako vždy... tak jsem si na to vzal pomocníky z dvou různých světů. Ano, slyšíte správně! Bůh Akatosh se jednoho krásného dne rozhodl, že si udělá druhej svět, kde by nechtěl žádné zlo, jenže mu to jaksi nevyšlo, bla bla bla.“ a tleskl si do dlaní, načež se vedle něj objevila přitloustlá bytost se šálkem čaje v ruce, Sheogorath si šálek vzal, poté bytost znova zmizela. Čaje se napil a pak pokračoval v řeči:
„Prostě vám dám úkol, zajdu si na dovolenou, protože tu je nuda a práce. No a vy tři mně budete muset zajistit dostatek sýra pro mé poddané, začněte tady na této pláži a zjistěte, zda jsou tu zásoby sýra tak na sto, možná dvě stě let a ty...“ ukázal na khajiita „... se postarej o to, aby to tu občané beze mě vydrželi, zkus vymyslet něco, co by je udrželo aspoň trochu šílenými, nechci se vrátit do normálních plání, to bych si mohl zajít k Azuře, já chci, aby jsi vymyslel něco, co by jim lezlo na mozek.“ a usmál se.

Všichni čtyři jsme se na sebe nechápavě zadívali, načež se Sheogorath usmál a zase začal mluvit.
„No dětičky, já už budu muset jít, nechce někdo sýr?“
J' Zeny: „A kam půjdete?“
Sheogorath: „Půjdu na dovolenou, asi do Pelagiovy mysle.“
Jeden kluk pošeptal J' Zenymu: „To je vážně šílenec!“
Sheogorath: „Tak zatím hříčky Akatoshe, sýr s vámi!“ a zmizel. Všichni čtyři jsme se na sebe nechápavě podívali. Sheogorath se zase objevil a řekl: „No šup šup, já si jdu lehnout a jestli to nebude do dvou let hotovo, tak si vás tu nechám! A ty, khajiite, pojď semnou do mého hlavního města.“
A znova se objevila ona podivná záře, která khajiita vcucla a následně vyplivla na náměstí. Sheogorath nikde, jen se tu válel popsaný papírek a oblek podobný Sheogoratovu rouchu. Na papírku bylo napsáno: „Na, tohle si dej na sebe, ať mí poddaní vědí, že jsi něco víc než oni a taky že jsi normální (teda zatím)“ J' Zeny se na oblek nedůvěřivě podíval, ale radši si ho oblékl.

Po chvilce přemýšlení khajiita vyrušila malá, baculatá postava, byl to Sheogorathův poddaný, který mu před chvílí podal šálek čaje. Postava khajiitovi řekla, ať jde za ním, že ho prý jeho pán chce vidět, což J' Zenymu nedávalo smysl, protože jestli ho chce Sheogorath vidět, proč ho teleportoval někam daleko od něj.

Po chvíli chození jsme došli k velikému zámku, teda Sheogorathův sluha říkal, že to je hrad, ale khajiitovi to připadá spíše jako zámek. Dál měl jít khajiit sám. Hned za dveřmi byla dlouhá komnata, na jejímž konci stál podivný trůn, na kterém seděl Sheogorath, vedle něj stáli na jedné straně zlatavě bílí a na druhé pekelně černí vojáci a před trůnem byl stolek, na něm pár papírů a u stolku stála židle.

Khajiit tedy přišel až k Sheogorathovi, který, jak se zdálo, už na khajiita čekal. Když se khajiit přiblížil, Sheogorath mi pokynul, ať si sednu, poté řekl:
„Nezdržoval tě Haskill? Já jen, že někdy dokáže mluvit o normálních věcech a taky hodně zdržovat...“
J' Zeny se na Sheogoratha nechápavě podíval a řekl:
„Kdo je Haskill?“
„To je můj komoří, písař, svačinář a nalévač čaje. Ten tě sem dovedl.“
„A ti vojáci?“ zeptal se opatrně khajiit
„To jsou ‚Aurealové‘ a ‚Mazkenové‘, ovšem obyčejní smrtelníci jim spíše říkají ‚Zlaté světice‘ a ‚Ďáblové klamu‘. V podstatě pořád spolu vedou spory, ale to teď není nutné, možná trochu je, protože bych potřeboval, aby se nepozabíjeli navzájem, když bych byl na dovolené. Takže, ty mi s tím pomůžeš a pak najdeš způsob, jak mé poddané udržet šílenými. Jestli ti je něco nejasného, tak to je škoda, protože já si jdu sbalit zavazadla, tak čau.“
Sheogorath po těchto slovech vstal a mlčky odešel do jiného pokoje. Když se za ním zabouchly dveře, přistoupil první voják v černém, takže pravděpodobně Ďábel klamu a promluvil:
„Chceme, aby nás Aurealové přestali pomlouvat a nadávat nám, jinak nemůžu zaručit, že se nestrhne bitva, nebo dokonce válka!“
načež se skoro celá řada Zlatých světic začala smát, poté z řady vystoupil voják a řekl:
„Cha! Vy nám chcete vyhrožovat bitvou? A co by jste v té bitvě dělali? Začali plakat, že to není fér?“
poté se začali dohadovat jako malé děti, které se hádají o cukroví, khajiita z toho rozbolela hlava, tak, že už to nevydržel a z plných plic zařval, ať jsou všichni zticha, zdálo se, že to všechny překvapilo, protože ztichli a nevěděli, co říct, pak se ozvalo, jak někdo zadržuje smích, khajiit se tedy porozhlédl a uviděl Sheogoratha na římse, jak se směje, v ruce držel pánevní kost a na zádech měl hůl, se kterou ho J' Zeny viděl poprvé. Když si Sheogorath všiml, že se na něj všichni dívají, tak se přestal smát a dělal, že tam není.

Khajiit se na něj nevěřícně podíval a řekl:
„To už seš jako sbalenej? Jen divná kost a magická hůl?“
„Ano, Pelagiova pánevní kost a Tlachoplach, nic víc nepotřebuji.“ řekl pobavený Sheogorath
„A proč si bereš tu kost?“ zeptal se nechápavě khajiit
„Proč ne?“
„A jo, khajiit zapomněl, že jsi daedrický princ šílenství... Počkat, co přesně dělá ten ‚Tlachoplach‘?“ zeptal se khajiit
„No... v mých rukách dělá to, co chci, ale v rukou obyčejných smrtelníků dělá různé věci, je nepředvídatelný stejně tak jako já.“ řekl a následně od někud vzal dort a hodil ho směrem na khajiita, který stihl na poslední chvíli uhnout. Khajiita napadl nápad, jak Zlaté světice a Ďábly klamu usmířit, teda snad. J' Zeny poprosil Sheogoratha, jestli by mu mohl na chvíli půjčit onen Tlachoplach, Sheogorath nejdříve váhal, ale pak ho khajiitovi přeci jen půjčil, pak si sedl na židli a napjatě sledoval, co se bude dít.

Khajiit hůl vzal, pak se se svým plánem svěřil vojákům, plán zněl takto:
„Nejdřív se vylosuje jedna strana, která ze svých řad vyšle jednoho vojáka, poté představitelé Zlatých světic a Ďáblů klamu vymyslí, co se s vojákem stane po zásahu z Tlachoplachu a ten, kdo to uhodne jako první se té druhé straně VEŘEJNĚ (to musel khajiit zdůraznit) omluví. Tak nastane mír aspoň do té doby, než se Sheogorath vrátí z dovolené a až se vrátí, můžou si k němu jít stěžovat, ale to už půjde mimo khajiita.“
Naštěstí s tím všichni souhlasili, ovšem nevěděli, jak se mají rozhodnout, kdo bude pokusný králík, takže se zase začali hádat, až nakonec Sheogorath všechny utišil, poté si tleskl do dlaní a kde se vzal, tu se vzal Haskill. Sheogorath mu vše začal vysvětlovat, mezitím si zástupci dvou stran začali typovat, co se s Haskillem stane po zásahu z Tlachoplachu.

Vše se domluvilo, Haskill byl seznámen s plánem a představitelé vojáků si typli, každý měl dva typy, co se s chudákem Haskillem stane, Sheogorath na dobrovolníka ještě seslal ochranné kouzlo, které ho mělo ochránit před smrtí. Khajiit tedy namířil na Haskilla, ale pak si uvědomil, že neví, jak se s tím střílí, což všechny kolem pobavilo, ale pak na to přišel, stačí hůl pevně zmáčknout a v hlavě si říct, ať to vystřelí, poté se na Tlachoplachu objeví červená záře a když lehce uvolníte stisk, tak se záře uvolní a vyletí.

Po chvilce střílení na Haskilla nakonec vyhráli Ďáblové klamu, kteří šťastně odešli ze síně, za nimi se couraly Zlaté světice, které byly zklamány, že prohráli. Khajiit vrátil Sheogorathovi hůl, ale překvapilo ho, když Sheogorath khajiitovi řekl, že ho k tomu vůbec nepotřeboval, protože mu stačilo jen napsat mírovou listinu, kterou by museli všichni dodržet, poté khajiita poplácal po rameni a řekl mu, že se musí jít podívat za těmi třemi nordy, jak jsou na tom s plněním jejich úkolu.