---

V tomto díle budu mít trochu jinak přímou řeč - vždy ji dám na nový řádek, ale jinak se nic nezmění.

část 10

Vešli jsme do jeskyně. Zastavili jsme se ve zdánlivě hlavní místnosti, ale Agricyon šel rozsvítit ještě hlouběji do jeskyně. Velitelka si odložila meč a štít na stůl a sedla si na kamennou "lavici", poté na khajiita promluvila: „Chovej se tu jako doma, vlastně... tohle je tvůj nový domov... dokuď se nerozhodnu, co s tebou.“
„Jako doma? Takže khajiitovi nic nebrání v útěku?“
„Hmrf... Z domu snad utíkáš?“
„Když khajiit naposledy viděl svůj domov, tak seděl ve voze jako zajatec, ach já je tak nenávidím!“
„Nenávidíš koho?“
„Thalmor...“ a po těchto slovech jsem se šel podívat hlouběji do jeskyně.

J' Zeny tak nějak nevěděl, co tu má dělat a doufal, že mu tu nikdo neublíží. První místnost, kterou uviděl byla něco jako tréninková místnost. Stáli tam tři panáci na cvičení zbraní z blízka a tři na cvičení s luky. U jednoho stál ork, který mě nesl a pravděpodobně si vyléval zlost na jednom z panáků. K tomu orkovi jsem se nechtěl moc přibližovat, tak jsem šel dál, až jsem narazil na místnůstku, kde byl jenom alchymistický stůl a něco, co vzdáleně připomínalo zahrádku, nebo hnízdo. U stolku stál kouzelník Agricyon a cosi tentoval v misce. Když si khajiita všiml tak se usmál ale to bylo vše co udělal. A jelikož zde taky není nic k vidění, tak se J' Zeny otočil a chtěl jít zpátky, ale když se otočil, tak se přímo před něj po pavučině snesl obří pavouk! J' Zeny se lekl a uskočil. Při doskoku dopadl na alchymistujícího kouzelníka a shodil ho na zem. Když se zvedl, tak dal khajiitovi facku a pak se zasmál, protože toho pavouka chovali, takže byl neškodný. I od tud jsem odešel celkem rychle, jak já ty pavouky nenávidím.

Dál už jsem prohledávat jeskyni nechtěl, tak jsem se vrátil zpátky do hlavní místnosti, kde hlavní banditka vařila jídlo. „Máš hlad, khajiite?“ řekla „Tak trochu ano.“
„Jelikož jsem hodná, tak jsem ti tu udělala domácí mňamku, jakože Elsweyrskou kuchyni.“
„Vážně?“
„Ano, vařím tu Elsweyrské fondue.“
Khajiitovi vrtalo hlavou, proč je na něj velitelka tak hodná, ale byl rád, že mu neubližuje, tedy aspoň zatím. Po chvilce se žena zvedla od kotlíku a přinesla mi misku s jídlem, ach to byla lahoda.

Když J' Zeny dojedl, tak si opět všiml onoho starého meče a okovaného podivného štítu, jenž oranžově světélkoval. Reguardka si všimla khajiitova počínání a promluvila: „Líbí se ti můj meč?“
„Je zvláštní, khajiit ještě takový neviděl.“
„Je to starobylá nordský meč, zdědila jsem ho po svém otci, který byl nord a ten ho zdědil po svém otci a tak dál, až se dostaneme k nějákýmu pra pra pra pra pra pra a ještě párkrát pra dědovi.“
„Zvláštní. A co ten štít? Proč se tak oranžově leskne?“
„Tenhle okovaný železný štít jsem vzala mímu bejvalýmu. Zjistila jsem, že mě podváděl, když jsem na to přišla, tak jsem ho probodla svým mečem a jeho štít si vzala, pak jsem si vzala i výstroj z jeho kovárny. Ostatně, od té doby patřím mezi bandity.“ mluvila tónem, který zněl, jako že je hrdá na to, co udělala a taky že je ráda, že se o to někdo zajímá. „A jak jste přišla k té spálené tváři?“, teď se trochu zamračila „To mi udělala tvoje kamarádka. Nebýt očarování, které na tom štítu je, tak by to bylo horší nejen pro mě, ale i pro tebe.“
„Očarování? Jaké očar...“
„Ten oranžový lesk znázorňuje, že na štítě je očarování, které tlumí ohnivou magii.“

Téhož večera, když khajiit šel spát, uviděl, že se banditi o něčem baví. Když domluvili, tak kývli souhlasně hlavou a poté jeden bandita v civilním oblečení vyběhl ven z jeskyně. Asi šel pro zásoby.

Další den se J' Zeny probudil spoutaný a s roubíkem v puse. Hlavní banditka mě násilím dostala do hlavní místnosti, kde byl bandita, který včera odešel spolu s thalmorským kouzelníkem a dvěma bojovníky. Kouzelník ke mně přišel a začas si khajiita prohlížet. Poté se otočil na banditku a řekl: „Toho khajiita neznám. A ani nevím o tom, že by byl hledaný. Jak se vůbec jmenuje?“
„My nevíme pane ehm...“
„Říkejte mi ‚justiciář‘. Hmm....“ a otočil se na khajiita „Jakpak se jmenuješ chlapče?“
„Lo' Khan“
„To není celé jméno!“
„Ale je...“ nestihl jsem dopovědět „Khajiity jsem studoval, něco o nich vím. Tohle nemůže být celé tvé jméno... lev... něco ti na tom vymyšleném jménu chybí, vážně si začínám myslet, že je hled...“ nestihl dopovědět a ze zad do srdce se mu zakousl šíp. Justiciář se otočil a pak mrtvý spadl na zem. Všichni začali hledat pachatele, ale pravý chaos nastal až teprve, co všude začly létat ohnivé koule.

V tom zmatku ke mně kdosi přiběhl a zbavil khajiita pout. Byl to Ralof. V ruce držel moji usňovou zbroj s rukavicemi, za opaskem se mu houpal elfský meč, na zádech měl primitivní luk s toulcem od železných šípů. Oděn byl v okované zbroji a kožených botách. Usňovou zbroj s rukavicemi podal khajiitovi a pak se rozeběhl směrem k elfům a banditům, ale dříve, než tak učinil mu J' Zeny podal svou elfskou dýku. Rychle jsem si oblékl zbroj a nasadil rukavice a vyběhl na pomoc.

Najednou se odkudsi objevila Elisorya. Zasypala jednoho banditu salvou ohnivých koulí a poté vytáhla modrý lektvar a rychle ho vypila. Lahvičku pak hodila po jednom elfovi, který na ní vyběhl. Skončil stejně, jako velitelka banditů, s obličejem na škvarek, až na to, že tenhle neměl štít ochraňující před magií.

J' Zenyho zase upoutal Ralof, který zrovna bojoval s elfem. Kromě ran byl elf zasypáván též nadávkami, ale když Ralof řekl: „Talos je nademnou!“ ho elf odkopl a sekl ho po ruce, čímž Ralofa odzbrojil, teda zůstala mu dýka, se kterou se rozeběhl na elfa se slovy: „Vítězství, nebo SOVNGARD!!!!!!“, skočil a hbitě ho celého pořezal. Elf téměř okamžitě zemřel. Po tomto malém vítězství si Ralof vzal meč a šel bojovat s bandity.

Ale počkat! Až teď to J' Zenymu došlo. Kde je velitelka?!