---

Část 16. - Čas na oslavu!

„Ááááh! Kde to jsem? A proč je tu tma?! Hmm… co třeba tohle?“ odkudsi z neznáma se ozvalo lusknutí prstů, svět se náhle rozsvítil.
„HA HÁÁÁ! Já věděl, že tohle bude fungovat! Konečně vidím!“ hlas se náhle zastavil, postava se otáčela dokola, ve svém okolí nic jiného neviděla než několik vršků, obsypané kamením a strouchnivělými stromy, „Tak se to přeci povedlo! TAK PŘECI TEN ÚTĚK POMOHL! Ha ha háááá! Mé velkolepé JÁ ŽIJE!! To se musí oslavit!“ na vteřinku hlas ztichl, „Ale nejsou tu žádné hrnce! Žádné stoly! Žádné hrady! Herrrrnnnnaaajjz! Která daedra vytvořila tenhle svět? Vždyť je prázdný jak Sanguinův půllitr! Hmmm… něco s tím musíme udělat.“

Postava ve fialovo-oranžovém obleku vytáhla ze svých zad podivnou kovovou hůl a s neznámými slovy začala metat kouzlené koule kolem sebe. S každým dopadem se svět změnil, v jednu chvíli se objevila jezírka, ve druhé zase obří draci, chrlící kyselinu, další rána se vrátila do prvního světa, jen se lišila barevná škála… Postava mírně zaklela, až další střela konečně přizpůsobila svět tak, jak si postava představovala… kolem něj se objevili barevní motýli, několik ztrouchnivělých pařezů a tři kamenná průčelí.

„To je lepší! Trochu mi to tu připomíná… Demencii. Hmm… No, přeci tu nebudu jen tak postávat? Nebo by se svět mohl postavit na mě?“

Z hole vyšla další rána přímo pod jeho nohy, bleskově se objevil dřevěný stolek. Otočil se za sebe a vystřelil zas do země, rázem se před ním ocitl velký kamenný trůn, na který se pohodlně usadil a broukal si neznámou melodii.

„Tááákže… Stůl… škrtám! Trůn… škrtám! Jídlo… JÍDLO? Kde zas zatraceně vězí?! Hmm… v tomhle by mi mohl pomoct můj věrný sluha.“ líbezně se zasmál a otřel si dlaň o druhou, „Haskille? Haskille! HÁÁÁÁÁSSSSKKÍÍÍÍLLLEEEE!!“ na chvíli se vloudil klid, „HASKILLE! Do Zapomnění, kde vězíš, když tě potřebuji?“ volání se odráželo všemi směry podivného světa, ale po věrném sluhovi nebylo ani památek.

„Hrom do tebe, jestli se mi neobjevíš!“ jen, co toto pronesl, před stolem se objevila prapodivná fialová sféra, ze které vyšla neznámá postava, „Ho hou! Tak to přeci vyšlo, můj oddaný!“ usmál se volající, ale jeho tvář rázem spadla na zem, „Počkej! Ticho! Nic neříkej… Vlastně, ano, říkej! KDO JSI?“
„Vy mě nepoznáváte, můj pane?“ ze sféry vyšel muž ve velice otrhaném a zašlém oblečení, se stařeckou tváří a velkými umazanými oči, „Jsem váš služebník… M-M-Mánie…“
„Mánie? Co dělá služebník Mánie ve světě Demencie?“ opřel se do stolu, „Počkat! Já si tě pamatuji, smrtelníče… Hehe, „smrtelník“… To zní trochu divně, když nemůžem umřít. Co třeba takhle „živník“? To zní lépe, ne?“ tleskl, „Ha háá! Ale teď vážně… Znám tvou tvář, ale nemohu si vzpomenout…“
„Dervenin, můj pane Sheogorathe…“ uklonil se až k zemi, „Jsem mánickým knězem…“
„Áh, anó! Vzpomínám si, můj věrný…“ do tváře se dostavilo překvapení, „Můj nejvěrnější maniacký človíček… Věrnější než můj bývalý správce Thadon!“ kněz rychle kýval hlavou jak o život, „Ale přece si mi ještě neodpověděl na tak JEDNODUCHOU a BANÁLNÍ otázku! Jak ses sem dostal a kde je můj HASKILL?“
„Můj pane, víte…“ trochu se zdráhal strachem, Sheogorath ho popohnal v řeči, „Víte, tohle není říše Demencie, a ani Manie. Váš sluha se nedostaví…“
„PROČ NE?“ ozvalo se žalostně, „Vždyť je to má osobní garda, rádce, poradce, generál a uklízeč v jednom!“ daedra se náhle rozčílila, „NEŘÍKEJ MI, ŽE HO JYGGALAG DOSTAL!!“
„Ne! To vůbec ne, můj pane! Haskill přežil Jeho útok! Třepotající ostrovy přežily Jeho nájezd!“
„Áh, tak to zní skvěle…“ oddechl si.
„Postaral se o něj ten hrdina, který přišel z Nirnu…“
„Myslíš z Cyrodiilu? Ten, ve kterého jsem vkládal takovou důvěru?“ zeptal se kněze, kýval hlavou jak o život, „No… aspoň, že zachránil můj palác, mé město i mou říši. Abych byl upřímný, Dervenine, potřeboval jsem si vzít dovolenou… VÍŠ, JAK TĚŽKÉ JE POSLOUCHAT KAŽDODENNÍ NÁŘKY A PŘÁNÍ TĚCH UBOHÝCH DEMENTNÍCH A MANICKÝCH LIDIČEK? Dostat za každý nářek zlaťák, mohl bych si vytvořit nové ostrovy!“
„Můj pane Sheogorathe, ale od napadení Jyggalaga již uplynulo dvěstě let!“
„COOOŽEEE?“ zatřásl se až na patě, „Brr… to pomyšlení na uplynulou dobu mi nedělá dobře… Ale vždyť jsem právě vstal! A ani se nenasnídal! A vůbec, proč ses mi tu ukázal?!“
„Nejspíše jste ke mně něco cítil…“
„JÁ MÁM ČUCH LEDA NA ŠÍLENOSTI, NESPRAVEDLIVÉ CHOVÁNÍ… A SÝR!“ náhle se praštil do čela a zahleděl do šedé oblohy, „Booože, jak rád bych si dal tak dobrý Cyrodiilský sýýýr! Celé věky jsem ho neměl! Leda ten smrad… No, co bych taky chtěl z Pohraniční hlídky, že?“

I když byl Sheogorath ve velkém rozpoložení a velice zdlouhavě vyprávěl svému věrnému služebníku, čeho si tu neužil, rozhodl se a přikázal mu, aby mu pomohl na stůl dostat nějaké jídlo a nápoje, neustále tvrdil, jak je hladový. Ačkoli Dervenin neměl tušení, jak dostat na stůl jídlo a neznal žádné kouzlo, daedra se lehce rozzuřila, poručila mu, aby šel kus stranou. Vstal od trůnu, otočil se všemi směry a z hole vystřelil na každý kámen, trčící ze země. Rázem se z nich staly veškeré dobroty, vhodné na jazyk… Bábovky, skopové maso, daedří oči, žitný chleba…



„Á, dětské slzy! Ty mám nejradši!“ pronesla daedra naposled a knězi poručila, aby už začal nosit na stůl.

Jídla a pití bylo neskutečné množství, v prvních chvílích se zdálo, že ono jídlo je jednoduché a lehké, ale nešlo za žádných okolností zvednout. Pán ho popohnával, netrpělivě čekal, až se všechno před ním objeví. S velkým vysílením nakonec Dervenin vše odnesl na stůl, trvalo mu to sice několik hodin, ale Sheogorath s úsměvem na tváři pozoroval jeho počínání. Celý udýchaný, s potem na zádech se opřel o lavici a vydechoval, jako by vyšlápl stezku na nejvyšší horu.

„No, přesně takhle se mi to líbí! Zabili jsme opět nějaký čas na mé dovolené…“ otevřel láhev dětských slz a napil se, „Pověz mi, služebníííčku, kde to teda jsme, když ne v říši Demencie?“
Po zdráhání a nabírání dechu se konečně stařec ozval, „Můj pane Sheogorathe… Toto nejsou Třepotající ostrovy… Není to ani říše Mánie a Demencie…“
„Toho jsem si všiml, ty hlavo plná pilin!“ zmírnil svůj hlas, „Tak tedy, kde že to jsme?“

Dervenin ukázal beze slov jen do dálky, kde postával neznámý muž se smutným výrazem a opírající se o kus mrtvého dřeva. Vypadal velice nešťastně, oči se mu třepotaly v slzách vodopádu, jazyk zůstal zamčený a tělo se lehce chvělo. Poté se otočil k daedře, tvář už dávala jasně najevo, jak ho nerada vidí.

„Ty tam, človíčku! Pojď sem!“ ukázala na něj daedra, muž bez řečí přistupoval pomalu blíže, „Trochu se nám do toho umírání nechce, co?“

K daedře přistoupil muž ve velmi honosném oblečení, blonďatá kadeř zářila na tmavé pleti, někdo by ho považoval za Redgarda, avšak onen muž na pohled pocházel z císařských kruhů…

„No, tak zrovna takovou návštěvu jsem teda fakt nechtěl…“ ozval se muž velice smutně, oči padly k zemi.
„HA HÁÁ!“ tleskl do ruky a zaradoval se Sheogorath, „Tomu říkám „povedenej vtip“! Takové překvapení jsem nezažil už hodně dlouho! Posaď se ke mně, milý Pelagie!“

Císařský šlechtic se zahleděl smutně na židli, učinil lehký pohyb a usadil se nad prázdným pohárkem.

„Na co tu stojíš, hlavo skopová!! Nalej mu nějakej dryják!“ Dervenin se okamžitě rozeběhl ke džbánku s vínem, daedra se lehce lekla a cosi si uvědomila, „Jé… Já řekl „dryják“? Já chtěl říct „sladký nektar“…“
„Huh, kdybys byl aspoň jednou upřímný a řekl mi, že mě tu nerad vidíš… To by mě víc potěšilo, než tvá přítomnost, šílenče…“ smutně se ozval Pelagius, když se víno dotknulo okraje číše.
„Konečně mě někdo tituloval pravým jménem! A přitom se nebál!“ opět se zaradoval, „Víš ty, Pelagie, že jsem neskutečně překvapen tvou přítomností?“
„A nevadí ti, že trávíš veškerý svůj čas v mém světě? V mém prostém, ubohém, zničeném, smutném…“
„Ale, no tak!“ usmála se daedra s lahví dětských slz v ruce, „Hlavu vzhůru, magore! Co by to bylo za svět, bez nějaké návštěvy, nééé?“ usmála se a napila, „Tak, pověz mi, jak se ti žije… Ah! Co to plácám za nesmysly… Vždyť jseš vlastně mrtvej! TUHEJ JAK PSÍ KOŘEN A STUDENEJ JAK DEMENTNÍ MOČÁL!!“
„Jo… jo… máš pravdu…“ pokýval mu hlavou Pelagius, „Už to bude nějaký ten věk…“
„Hmm… ale stále mi tu chybí Haskillova přítomnost.“ otočil oči na kněze, „Derve, vrať se zpátky do mého světa a přiveď mi sluhu!“
„Ale můj pane…“ než stačil dokončit řeč, fialová sféra se zjevila za jeho zády a vtáhla ho do sebe, poté se opět vytratila kamsi do neznáma.

„Takže… kde jsme to skončili?“ zamyslel se Sheogorath, „Áh, ano… U smrti! Vážně si nechal zakázat smrt, můj milý Pelagie? To muselo být opravdu hodně… šílené!“
Šlechtic lehce pozvedl hlavu na něj, „Víš, jak je těžké se smířit s tím, že musíš ve svém znuděném a vystrašeném světě čekat ještě na smrt? Být v mé kůži a uvažovat stejně jak já…“
„Taková drzost proti Arkayovi!“ ozval se z polo-veselí, „A to se mi líbí! Nikdo jiný by se neodvážil něco tak podobného zakázat… Avšak, moc to nepomohlo, co?“
„Tak, snad to vidíš, ne?“ pustil hlavu k zemi.
„Ále… proč tak smutně sedíš, Pelagie? Něco ti chybí? Možná bych se mohl přesvědčit, abych ti přivolal nějakou pěknou děvu! Co ty na to?“

Bez jakékoli jeho reakce hodil do ruky svou hůl, tiše něco pronesl a výboj zamířil kus od lavice do země. Z malého kvítku, rostoucí uprostřed mrtvé lučiny, vyrostla krásně oděná žena s plnými tvary a milým úsměvem.

„Mohu pro tebe něco udělat, stvořiteli?“ otočila se na Sheogoratha.
„Zatancuj!“ rychle se ohlédl na svého hosta, který byl stále ve skleslé náladě, „Ne! Počkej! Zeptej se jeho, jak bys ho potěšila! Tohle je jeho ráj! Buď tu jako doma!“ opět se zahleděl na Pelagia, „Hej, vzbuď se, příteli! Běž se bavit!“

Děva se usmála na šlechtice a zeptala se ho, co by pro něj mohla udělat, Pelagius jen sklopil hlavu a lehce naříkal, že mu nijak nepomůže. Nakonec po několika povzbudivých daedřích slovech se na ní podíval a zeptal se, „Víš, jaké to je být v mrtvé kůži? To si ani nedokážeš představit!“
„Mrtvá kůže?“ zarazil se Sheogorath, „TO JE ONO!“ veselým hlasem popadl svou hůl a vystřelil do děvy výboj, který ji roztrhal na na malé krvavé kousky a rozhodil do celého okolí, pár částí spadlo i na stůl s jídlem. Pelagius jen mírně otočil hlavou, aby viděl, co se k němu dostalo.

„No, tak teď si to ozkoušela…“ podíval se na šlechtice, „A ty stále z toho nemáš radost! ZATRACENĚ, Pelagie! Ženy tě nebaví, hudba jistě také ne… Co třeba hry? Války? MÍÍÍÍR??“
„Huh… o těch mi už prosím nemluv…“
„No tak, Pelagie! Přestaň tu vzdychat jako tvá matka, když to dělala s Tiberem Septimem!“ daedra se odmlčela, „Nebo to byla Barenziah? … Ááh! Já si ty dvě nikdy nezapamatuji pořádně… Zkrátka, vzchop se! A užívej si mou přítomnost! Dobrejch deset let tu chci zůstat na dovolené! A nechci neustále od tebe slýchávat to tvé „vzdy-dychávání“!“
„Kdybys mě radši opustil a nechal hnít v mém světě…“
„Ale snad zas tak zlé to nemůže být, ne? Ty můj magore…“ usmál se a posadil do trůnu, „Pověz mi, jak se žilo tvé dceři? Nestala se z ní náhodou vlčice? Vlkodlak? Nebo Vlkodav?“

Než stačil šlechtic cokoli říct, za jeho zády se opět objevila fialová sféra, ze které vypadl Dervenin s udýchaným jazykem.

„Áh, poslíček se vrací… A ZASE BEZ BALÍČKU!“ křikla daedra do světa, „KDE JE MŮJ SLUHA?!“
„Můj pane, já vám říkal, že…“
„Co jsi mi říkal, mě nezajímá!!“ ořikl ho, „Já zkrátka chci svého sluhu! TEĎ! HNED!“
„Snad, jedině… můj pane…“ navrhoval Dervenin opatrně, „že bych vám mohl postačit…“
„Nech ho bejt, Sheogorathe.“ ozval se náhle smutně Pelagius, „Copak nevidíš, že je na pokraji svých sil, stejně tak, jako já?“
„Je to můj služebník! A o tom, co vydrží, nevydrží, udrží, podrží či zadrží, rozhodnu jenom já!“ ukázal palcem na sebe Sheogorath, „Jen si představ, Pelagie, co by to bylo za daedru, která by nemohla rozhodovat o osudech…“ jeho řeč byla přerušena Derveninem.
„Můj pane, ale Třepotající ostrovy vás žádají o návrat!“
„JAK SE OPOVAŽUJEŠ MĚ PŘERUŠOVAT? JEDINĚ JÁ SÁM SEBE SE MŮŽU PŘERUŠOVAT!“ okřikl ho velice silně, až se Dervenin z jeho řeči uklonil co nejvíce k zemi, Pelagius jen kýval nesouhlasně hlavou.
„Měl bys ho nechat jít, stejně jako mě.“ žádal ho smutně muž.
„Dobrá… vyhráls, Pelagie!“ ohlásil se poraženě, „Sbalím si věci a odejdu odsaď! Ano! Slyšels dobře!“ Pelagius si oddechl, „Ale až poté, co si s tebou užiju dovolenou!“ jeho čelo se orosilo a ruka raději chytla čelo, „Víš, Pelagie, zatím si toho o sobě moc neřekl… Já ti tady už řekl, jak zbožnuji sýry, narvaly, dokonce jsem ti trochu vylepšil ten tvůj hnusnej MELANCHOLICKEJ svět! Řekni… zaslechl jsem, že se prý bojíš i motýlů? To jako vážně?“
„Ááh, už zase?“ ozval se znechuceně šlechtic.
„Ale, ale… no tak, no tak… Na tom není nic špatného! Každý se něčeho bojí.“ snažila se ho daedra utišit, „Například, já se bojím… Idiotů! Neschopných lidí a pořádku! Do chaosu tohle prostě nepatří! Jak kdysi dávno v Cyrodiilu…“
„Má matka mě učila, že nebezpečí může příjit odkudkoli…“
„Áno, byla to moudrá žena…“ uznala daedra, „Byla na tolik tupá a obyčejná, že jí nikdo nezáviděl…“
„Huh…“ vydechnul Pelagius.

Sheogorath se otočil na Dervenina, který netrpělivě podupával na místě a vyčkával na další pánovo přání. Jeho řeč se však velice rozkřikla…

„Co tady ještě okouníš?! Vrať se na Ostrovy a doveď mi konečně HASKILLA!!“
„A co mám říct lidem, můj pane? Vrátíte se?“, odpovědi se kněz nedočkal, opět zmizel kdesi ve sféře.

V šedém pochmurném světě opět zůstala dvojice šílenců, chvíli mlčky na sebe hleděli, poté už to daedra nevydržela a začala mu nabízet různé pochutiny a nápoje. Pelagius se útápěl v depresích, což Sheogoratha nijak nepřekvapilo a ani nezajímalo. Neustále vyprávěl o sobě, o svém velkolepém útěku z Třepotajících ostrovů, když dorazil Jyggalag a bavil se na účet ostatních daeder.

„Víš o tom, Pelagie, že kdyby chtěla tvá matka víc, mohla mít celej Tamriel? Jo, to by byla ale královna! A namísto toho skončila tak, jak skončila…“
„O mé matce bych raději mlčel, ano?“ požádal ho Pelagius se svěšenou hlavou.
„No, možná tě potěším, můj magore… Líbil ses mi!“ Pelagius pozvedl překvapeně hlavu, „No, ano! Takového šílence ještě Tamriel neměl! Byls originální! Svůj! Bez předsudků!! Jen škoda, že tvé sebevědomí zůstalo chladné jak led…“
„Á, a už je to tady! Já si říkal, kdy tohle nakousneš…“ mávl na něj poraženecky rukou, „Jen si kopni do mého sebevědomí! Stejně už není co ztratit… Tenhle svět je stejně zničenej a děravej, jak náprstek k šití…“
„Hrmpfff! To tě musím přemlouvat i ve vlastním světě, aby ses otevřel a nebál ničeho? Vždyť tu kromě nás dvou nikdo není! Až na motýly… těch se vlastně bojíš.“

Pelagius se zvedl ze židle, chtěl se někam projít, ale Sheogorath ho zastavil krásnými slovy, o podpoře, vysmívání ostatním lidem a veškerého dění, které nemohl ovlivnit.

„Ten tvůj sluha si přeje, abys odešel… Víš o tom, že ale odsaď nemůžeš odejít? Jseš tu uvězněný!“ prozradil mu Pelagius.
„Tím líp! Aspoň se tu nějak zabavíme, tebe třeba ještě přinutím k rozumu… A kdo ví, třeba budeš mým novým nástupcem na Ostrovech!“ náhle si daedra podržela prsty bradu a zamyslela se „Hmm… dva panovníci ve stejné místnosti… Jedna maniacká, druhá dementní… To už tady jednou bylo.“
„Nejlepší by bylo, kdyby ses tu nikdy neobjevil, Sheogorathe…“ opět vzdychnul, „Víš, nelíbí se mi tvůj hlas, ani…“
„Můj HLAS? Pche! Kdybys mě slyšel zpívat, uši bych ti urval! A to mám krásný hlas! Sama Azura mě to naučila!“ opět se daedra zamyslela, „Nebo to byl převlečený Sanguine?“
„Ne, to radši ani nechci slyšet…“
„No tak, Pele! Vrať se zpátky! Pojď, naleju ti čaj!“ rozhlédl se po lavici a hledal džbánek s daedřím čajem, který nalil do volného pohárku.

Pelagius se vrátil se smutným výrazem zpět ke stolu, opět se usadil na svou židli a snažil se nevnímat daedří řeči… které byly velice hlasité…

„Stejně! Ta tvá vláda se mi ze všech Tamrielských císařů a králů provincií nejvíce líbila! Vážně! Originalita! Temperament! Pche! Kam se hrabe Uriel Septim VII.!!“ usmála se daedra a schválně si s ním přiťukla pohárkem s čajem, Pelagius se konečně napil, ale hodně dlouho nechal povalovat chuť v ústech, „Prej viděl svůj osud… a nijak se nebránil si zachránit KRK!“
„No, tak u toho jsem bohužel nebyl…“ pronesl zklamaně šlechtic.
„Přišels o mnoho! Takových zmatků, chaos… Divím se, že se to Merhunovi nakonec nepodařilo… Jo, kdo pozdě chodí…“ usmál se šibalsky, „Já tam totiž byl a celé to viděl!“

Pelagius se chtěl ozvat, ale opět se za jeho zády objevila fialová sféra, ze které opět vyšel maniacký kněz Dervenin s čímsi v ruce… ovšem opět bez Haskilla.

„ZASE BEZ MÉHO SLUHY!“ křikl Sheogorath poté, co vypil svůj čaj, „Už toho mám vážně tak akorát! Děláš ze mě šílence, poskoku! Pingle! Patolííííízale!“
„Můj pane, ale já…“
„Víš, ty co? Když mi nejsi schopen ho sem dovést… Propouštím tě ze služeb!“
„Ale…“
„No tak! Zmizni! Prázdná kabelko! Děravá hlavo! Lenochu pomatená! Blbá! Stará!“ vzal do ruky džbánek s čajem a chtěl jej po něm vrhnout, ale než tak učinil, Dervenin se opět ztratil ve sféře, v mrtvém světě nastal opět klid.

Pelagius se otočil na rozzuřenou daedru a zeptala se ho, proč po něm tak vyjel, Sheogorath se jen rychle napil nechutného nápoje a zahleděl se do očí hosta.

„Dost už o mém služebníku…“ Pelagius opět povzdechl, tentokrát si toho daedra všimla a vyčetla mu onu reakci, „Co jsem ti říkal o tom vzdychání? Soustřeď se a bav se na můj účet! Vždyť jsi tu doma!!“
„A jak bych se měl bavit?“ zeptal se ho mrtvý šlechtic, „Já i když odejdu, stejně budeš v mé mysli, která si nikdy neopočine… Víš, kolik mám ještě práce?“
Sheogorath se mu vysmál, „A nevadí ti, že jsem často zaneprázdněn tvorbou rybích prstů? Víš, jak se u toho musíš soustředit?“ Pelagius polknul, „To dá dost zabrat! Ty si své oběti normálně popravil, ale tohle se jen tak neudělá…“ poté se opět na svého hosta otočil a do rukou vzal džbán s čajem, „Dáš si ještě čaj, můj drahý Pele?“

Oba dva se na sebe zahleděli a nevnímali mrtvé okolí, ve kterém se z neznámého důvodu objevila jiná postava, oděna do modrého semišového oblečení s kožešinovou čepicí na hlavě. Pomalu a jistě k nim kráčela, však slyšela jen některé útržky…

Pelagius tentokrát rozhodně, i když se smutným hlasem, zakroutil nesouhlasně hlavou, „Ne, to nemůžu… Jde to přímo přese mě.“ po dlouhé době se konečně zhluboka nadechl, „Kromě toho mám ještě spoustu věcí na práci…“ položil ruku na stůl, „Tolik nežádoucích faktorů, s nimiž je zapotřebí se vypořádat. Pochybovači. Pitomci. Odpůrci!“ zavrtěl nevěřícně hlavou do vzduchu, „Sakra, můj kat se už nevyspal dobré tři dny!“
„Jsi na sebe příliš tvrdý, můj drahý, sladký, vražedně šílený Pelagie. Co by si lidé bez tebe počali? Dali by se do tance? Do zpěvu? Do smíchu? V klidu by zestárli?“ Sheogorath se narovnal v zádech a ruce dal do obranného postavení, „Jsi ten nejlepší Septim, který kdy vládl. No…“ zarazil se, „možná až na toho chlápka Martina, ale ten se proměnil v dračího boha, což od něj bylo od něj poněkud nesportovní…“
Pelagius povzdechl, nechtěl už poslouchat jeho šílené řeči, ale daedra opět pokračovala, „Víš, byl jsem tam po celou tu špinavou záležitost. Úžasné časy! Motýli, krev, Lišák, uťatá hlava…Hohoho! A taky SÝÝÝR!“ rozplynula se daedra, „Ach, za ten sýr bych dal život!“
„Ano, ano… a jak zcela správně říkáš, už nesčetněkrát předtím…“ poraženecky pronesl do okolí šlechtic.
Sheogorath s ním ztratil veškerou trpělivost, očekával, že ho ve vlastním světě změní, ale to se mu zkrátka nepodařilo, „Pche, říkám! Dobře tedy, buď si takový, když chceš…“ v duchu se rozhněval, „V tom případě já už možná raději půjdu. Přeju ti „dobrý den“, pane!“ Pelagius jako by ho nevnímal, „ŘEKL JSEM „DOBRÝ DEN“!“
„Ano, ano, běž…“ napětí mezi mrtvým jarlem a daedrou bylo konečně přerušeno, „Zanech mě mé nekonečné odpovědnosti a těžkostem…“

Jen, co Pelagius III. Šílený pronesl svá slova, neznámá fialová sféra jej pohltila ze židle a již se nikde jinde neobjevil. Nejspíše se přenesl na nějaké své místo, kde neměl stále klid. Sheogorath nechápavě postával nad stolkem s jídlem a nemohl uvěřit, jaké drzosti se právě Pelagius dopustil. Zlost a vztek v něm vřely, chtěl si ho přivolat zpátky, ovšem… než tak stačil učinit, spatřil před sebou neznámou postavu, která do tohoto světa rozhodně nepatřila…