---

Část 14. - Soumrak

Mocný dupot kožených bot se rozléhal do okolních kopců a travin. Velká početná skupina císařských legionářů kráčela po kamenné stezce, mezi nimi pochodovalo také několik mužů a žen v modrých šatech, se svázanými ruky. Již dávno se pokoušeli o útěk, ale tentokrát jim to nevyšlo, proto byli tito zajatci spoutáni lanem za sebe, v obklopení rudých barev.

„Do hrobů s vámi, císařští psi! Talos vás potrestej!“ křikl jeden z vězňů.
„Zavři hubu, nebo o ní přijdeš!“ rychle mu odpověděl nejmladší legionář skupiny, Severius Tranius, ostatní vojáci se nad jeho řečí zvesela zasmáli, což ho těšilo.

Slunce pomalu zapadalo, velitel vztyčil ruku a skupinka se okamžitě zastavila. Z náprsní kapsy zbroje vytáhnul mapku a zadíval se na ní, k jeho boku přišel jeden z nižších důstojníků a ptal se, proč zastavili. Za pár vteřin se všichni dozvěděli odpověď…

„Do Dračího Mostu je to ještě daleko. Legionáři, rozdělejte tábor támhle u stromů!“ několika dalším legionářům rozkázal, aby zajistili bezpečí v okolí, jiní aby se postarali o zajatce.

Skupinka se dala do plnění rozkazu okamžitě, Dračí Most byl ještě daleko a mužstvo si již žádalo odpočinek. Padla tma a legionáři stihli rozbít dostatečně velký tábor. Oheň svítil na několik rudých stanů, zajatci byli připoutáni ke čtyřem nejbližším stromům a zásoby s veškerou výbavou leželo vedle důstojnického stanu. Tábor byl již připraven na odpočinek. Velitel po dokončení vyhlásil první noční hlídku, kterou měl na starost Severius. Dále rozhodl, že se hlídky budou střídat po třech hodinách, legionáři si konečně mohli oddychnout.

Zatímco ostatní vojáci leželi ve stanech, starali se o vězně nebo posedávali u ohně a vyprávěli si historky a popíjeli, Severius pochodoval kus od tábora a sledoval okolí. Kromě tmavé noci a několika svých spolubojovníků nezpozoroval nic zvláštního. Chvílemi se otočil i na postávajícího velitele před velkým stanem. V jeho tváři viděl, jak mu oči míří kamsi do nebes, také se zahleděl a spatřil velice krásnou podívanou, na nebi bez mráčků tančily hvězdy.

Během sledování si nevšiml, že se k němu blíží jeden ze spolubojovníků s korbelem v ruce, „Nejsi unavený, Severie?“.
„A jak!“ promluvil, když dostal do rukou korbel a napil se čisté vody, „Ahh, zas další klidná noc… Ani nevíš, Lucie, jak se těším na samotskou kasárnu…“
„To mi povídej… Abych ti řekl pravdu, nechápu, proč musíme táhnout s sebou ty vězně? Vždyť jsme je mohli nechat v Markarthu!“ ozval se legionář Lucius a vzal si zpět vodu.
Oba dva se letmo otočili na velitele, který stále sledoval hvězdy, „Myslíš, Severie, že dokáže číst budoucnost?“
„Nevím. Ptát se ho nebudu.“ nadechl se pořádně, „Ale už je to čtvrtá noc, co takhle sleduje nebe… Nikdy dřív to nedělal.“
„Třeba si jen nevšiml, jaká je to podívaná.“ napil se Lucius a poklepal spolubojovníka po rameni, „Půjdu si lehnout, snad tě také za pár hodin někdo vystřídá…“

Severius Tranius popřál svému příteli klidnou noc, sám se po jeho odchodu posadil na kámen a sledoval okolí, avšak nejvíce času se zaměřil na velitele. Něco se mu nezdálo…

Po několika minutách si velitel k sobě tiše zavolal trojici nižších vojáků a cosi jim říkal, Severius na tu dálku nemohl poznat jejich téma. Nakonec se tato čtveřice odebrala kamsi pryč, nikdo z legionářů u ohně si nevšiml jejich odchodu, až na stále hlídkujícího vojáka. Přišlo mu divné, proč velitel odchází z tábora, když se mají všichni zdržovat uvnitř. Jen malou chvíli čekal a rozmýšlel se, co podnikne, byl strašně zvědavý. Nakonec se rozhodl zjistit, kam malá skupinka odešla. Mezitím doběhl doprostřed tábora a požádal jednoho z hřejících se spolubojovníků, aby ho vystřídal na hlídce. Severius poodešel od ohně dál do temnoty, nikdo z hledících do ohně si ho nevšímal, konečně splynul s okolím. Tiše a beze světla kráčel stejným směrem jako jeho velitel, avšak dával si pozor na místa, odkud by se mohlo cokoli hlasitě ozvat. I když byla tma jak v pytli, díky svítící Secundě viděl před sebou kdesi v dáli skupinku legionářů, překračující most do haafingarské vesnice. Čtveřice neměla ani ponětí, že je někdo z dáli sleduje.

Severius Tranius pokračoval ve sledování skupinky. Jen, co se dostal do osady a kolem něj procházeli strážci, zmírnil tempo. Až za posledním domem pokračoval ve sledovací chůzi, skupinka byla ještě o kus dál, takřka je ztrácel z dohledu. Občas se zadíval na nebe a překvapilo ho, že vidí také kromě hvězd čistý proud světla, který se ztrácel v dáli… přesně stejným směrem, kterým kráčel. Přišlo mu zvláštní, že jej z tábora neviděl.

O několik minut později se připlížil na rozcestí, kudy vedly cesty do Samoty a do hor. Schoval se do křoví a sledoval z dálky místo, odkud vycházel světelný sloup. Haafingar znal Severius velice dobře, ale nikdy si nevšiml podivné stavby, která stojí hned na hlavní cestě. Čtveřice zmizela kdesi v temnotě, chvíli čekal, až se nakonec rozhodl přijít opět o kus blíže. Tentokrát už nekráčel po kamenné stezce, ale po schodech, vedoucí kamsi nad onu stavbu. Čím více se tiše blížil, tím stále silněji slyšel jakýsi pulzující zvuk pod horou. Lehce se otočil k nebi a všiml si, že kdosi nebo cosi ve sloupu světla vzletělo do výše a několik vteřin tam zůstalo. Špeh zůstal s otevřenými ústy dokořán. Blížil se již k vrcholu, pod posledními schody se zastavil a naslouchal, slyšel tichý rozhovor mezi dvojicí vojáků, kterému však nerozuměl. Chtěl již učinit ještě jeden krok kupředu, naneštěstí šlápl na větev, která zakřupala. Než si stačil uvědomit, že způsobil rozruch, rozhovor utichl a nad jeho hlavou se objevila dvojice mužů, jež ho bez starostí vytáhla ze skrýše a přivedla pod velkou sochu neznámé prosící ženy, pod níž byl umístěný zvláštní kámen… a odkud vycházelo ono jasné světlo. Dvojice vojáků jej naklonila blíže, aby ho identifikovali.

„Severie, co tady děláš?!“ křikl na něj jeden ze spolubojovníků, kterého poznával.
„Spíš, co tu děláš ty, Lanerine?“ otočil se na druhého vojáka, „A ty, Danieli?!“
„No, počkej, Severie… To si s tebou vyřídíme! Jen, co domluvíme s…“
„Mlč, Danieli!“ okřikl ho Lanerin, „Nemusí vědět všechno!“

Trojice chvíli postávala na místě, za moment sletěl kdosi z nebe, přímo pod sochu. Muž zvedl po dopadu lehce hlavu od země, kouknul na vyčkávající muže a do očí se mu vloudilo taktéž překvapení, nechápal, proč jeho muži drží nezvaného hosta.

„Sledoval nás! Co s ním uděláme, veliteli Clavie?“ zeptal se Lanerin, jenž pevně držel špeha, „Pustit ho nemůžeme, vyzradil by nás!“
„Co bych měl vyzradit?“
Darus Clavius se zastavil nad jeho počinem, „Co tady děláte, vojáku? Neměl jste držet hlídku v táboře?“ Severius se chtěl bránit, ale nestačil nic říct, „Porušil jste rozkaz vyššího důstojníka! Za tohle bych vás měl přísně potrestat!“
„Veliteli… ale…“
„TICHO!“ okřikl ho Darus, „Takovou drzost a nedbalost jsem ještě za svého působení nezažil!“ načež oddechl a zatvářil se velice hrůzně.
„Sledoval jsem vás, protože bylo nezvyklé vás vidět, jak sledujete hvězdy. Přišlo mi důležité vás…“
„O tom, co je a není důležité, nerozhodujete VY, vojáku!“ pronesl výhružně velitel.
„Kde to vlastně stojíme? Nikdy jsem si téhle sochy nevšiml…“ po Severiových slovech se důstojníkova tvář velice zmírnila.
„To má být vtip?“ ale špeh jen zakroutil hlavou, „Haafingar je vaším domovem a vy jste si nikdy nevšiml tohoto chrámu?“
„Veliteli!“ ozval se Daniel, z hlasu bylo poznat, že si nepřeje, aby Severius znal pravdu, Darus však rozhodl jinak.
„Toto je svatyně Meridie. Víte vojáku, kdo to je?“ špeh neměl ponětí o jménu, „Je to paní nás všech… Dobrá paní… Bojovnice proti zlu!“
„To… myslíte zlo jako Thal…“
„Mlčte!“ okřikl ho bez varování velitel, „Tohle nebudem rozebírat… Ne, naše paní je proti zlu, jako jsou zlí čarodějové, falešní uctívači, vyvolávači mrtvých a podobných stvoření… Už tomu rozumíte, vojáku?“
„Myslím, že tuším, kam míříte…“
„No, vzhledem k tomu, že naše paní nás pověřila důležitým úkolem, na který nemáme moc času, se k nám přidáte. Ať se vám to líbí nebo ne…“
„Veliteli Clavie, to nemůžete! Neprošel přijímacím obřadem!“ ozval se Lanerin.
„Meridii nesejde na obřadu, ale na zničeném zlu. Když tento „narušitel“,“ ukázal na Severia, „zemře, neprozradí tajemství. A pokud přežije, Meridia bude potěšena novým přírůstkem.“ poté rozkázal mužům, aby ho pustili a připravili se na odchod.

Vzápětí se kdesi ze spod chrámu otevřely dveře, z nichž vyšel poslední ze čtveřice s podivným mečem v pouzdře, který přinesl veliteli. Temným zrakem se zahleděl na Severia a bez řečí se zařadil k ostatním.

„Meridia nám přikázala velmi důležitý úkol, muži…“ začal svou řeč Darus, „Nedaleko zříceniny Volskygge se vyskytla velmi nebezpečná skupinka nekromantů, kteří provádějí strašlivé rituály a vykopávají hroby z nedalekých hrobek. Musíme se o ně postarat…“ ohlédl se na přítomné, „Doufám, že jste připraveni, musíme vyrazit. Hned!“
Celá malá skupinka, až na Severia Trania, byla připravena a bez řečí vyšla na cestu, kde čekali na zbylou dvojici, Severius měl hlavu plnou otázek, „To je budem zabíjet? Jak víte, že tam jsou?“
„Ne, budem se na ně koukat, jak nás povraždí…“ poznamenal ironicky, „Samozřejmě, že se o ně postaráme a uděláme, co je třeba. A vím jistě, že tam jsou. Naše paní se nikdy nemýlí…“
Oba vyšli stejnou rychlostí ke zbývající trojici, cestou se špeh neustále ptal, „Kdo je Meridie? A proč jí sloužíte, veliteli?“
„Meridia je mocná bohyně, avšak, nepatří k Pantheonu… Je to eh… jinačí bohyně, která se od ostatních liší svými cíli. Nesnáší nekromancii, opovrhuje nemrtvými a vším, co je nějak znetvořeno. Správně má mrtvý zůstat tak, jak zemře, a ne, aby někdo na ní dělal jakékoli pokusy a experimenty. S touto myšlenkou se s ní ztotožňuji.“
„Jak… dlouho…?“ ptal se tiše a opatrně Severius.
„Zvědavej, co?“ poznamenal Darus, „Na tom nesejde, jak dlouho tohle dělám. Je to stejný cíl, jako potlačování rebelie. Taky se snažím vymítit zlo, kde se dá…“

Dvojice mužů došla ke zbytku mužstva, až tam se konečně dozvěděla přesnější místo, kde se nacházejí. Za rychlého pochodu vyrazili muži na cestu, během putování Darus přikázal nezasvěcenému, aby mlčel o tomto poslání a celkově o uctívání Meridie. Nikdo z vojáků nesměl znát velitelovu druhou tvář. Po tvrdší diplomacii Severius odpřísáhl na svou smrt, že nikomu nic neprozradí.

Po hodině rychlého přesunu se skupinka legionářů dostala k vysoké zřícenině Volskygge. Když přišli o něco blíže k první menší mohyle, všimli si, že veškeré hroby jsou prázdné. Stopy na zemi naznačovaly, že je někdo táhnul kamsi pryč. Stopy se jim ztrácely před očima, ale nakonec zaschlé kapky krve jim určily směr, kudy byly mrtvoly vlečeny.

Severius byl jako jediný z celé skupinky mírně vyděšen, ještě nikdy nebojoval proti čarodějům a mrtvolám. Neměl tušení, jak se má zachovat, jak proti nim bojovat a co má čekat, i když měl jistý výcvik. Velitel Darus Clavius mu začal vysvětlovat důležité…

„Pokud uvidíš nemrtvého, nekřič! Jen na sebe zbytečně upozorníš! Až spatříš nějakého čaroděje, vyvolávače nebo jiného mága, snaž se k němu přiblížit co nejrychleji, než začne kouzlit. Pak by se z tebe mohl stát škvarek…“
Severius si konečně všiml také velitelova svítícího pouzdra, díky kterému viděli na cestu, „Co to máte u opasku?“
„Zbraň a dar naší paní… Meč, který dokáže zničit nemrtvé jednou ranou…“ oba se zahleděli do tváře, „Říká se tomu „Jitřní ostří“! Má v sobě tolik síly jako sluneční svit…“
„A myslíte, že bych mohl…“
„Ne, to nemohl!“ bez vyčkání na otázku mu rázem odpověděl Darus a pokračoval dále v tiché chůzi, Severius jen polknul.

Za pár minut, kdy pronikali skrze houštinu a stromy, se z prvního místa ozval Daniel, že stopa končí u jeskyně. Celá pětice se shromáždila před vchodem a tiše naslouchala, zda něco neuslyší. Poté Darus rozdělil rozkazy…

„Meridia mě varovala, abychom si dávali pozor na to, co nás tam čeká. Nemáme tušení, kolik jich tam je, ale budeme si dávat velký pozor. Nechci se vracet do chrámu s mrtvolou na zádech.“ ohlédl se na nováčky, „Kromě tebe, Severie. Ty nejsi zasvěcený…“ špeh jen hluboce polknul, „Dobrá, Danieli a Martine, půjdete společně. Držte se u zdi. Lanerine, měj připravený luk, pokud něco uvidíš…“
„Jistě, pane!“ ozval se střelec a do ruky si hodil luk.
„Severie, budeš se držet u mne, jasný?“
„Rozkaz, veliteli…“ na jinačí odpověď se nezmohl.

Pětice vstoupila do temné jeskyně, vpředu šel Daniel a Martin vedle sebe, hned za nimi kráčel Lanerin s připraveným lukem a poslední místa hlídal velitel se zářivým mečem, společně se Severiem, mající v rukách kus ostré oceli. Chodby byly celkem úzké, ale i tak se jim dařilo opatrným tempem postupovat dál. Na zdech visely plápolající pochodně, což bylo jasné znamení, že někdo obývá tuto sluj. Na zemi rostly Muchomůrky, Daniel lehce klel, když jich několik nevědomky rozšlápl. Pronikli skrze první velké síně, avšak po čarodějích jako by se slehla zem. Věděli, že jsou na správném místě… Pocítili zvláštní auru ve vzduchu a nepříjemný zápach, linoucí odkudsi z menší chodby… nádech hniloby.

Tentokrát šel jako první střelec Lanerin, hned za ním velitel, Severius a zbylí dva šermíři. Kráčeli potichu a opatrně. Jakmile střelec vyšel z ještě užší chodby, zastavil se a schoval do stínu, ostatním následovníkům ukázal, aby učinili to samé, co on. Celá pětice se dostala do ohromné místnosti, která takřka „žila“. Trojice lidí v černých hábitech postávala nad mrtvolami a cosi na nich kouzly zkoušela. Další dvojice posedávala na lavici s knihou v rukách. Kromě tohoto vstupu v místnosti byla ještě jedna cesta, vedoucí kamsi do chodby, avšak až v samotném rohu. Lanerin byl již připravený vystřelit na jednoho z nekromantů, ale než pustil tětivu, všichni spatřili jistou podívanou. Nad jednou prastarou mrtvolou postávali dva mágové, v rukách se jim vytvořilo neznámé kouzlo, které pustili do těla. Z něho pak stoupal vzhůru jakýsi černý dým, jenž dostával podobu, a naopak se mrtvola hyzdila a smršťovala do sebe, až z ní skoro nic nezbylo. Nebyla to zrovna hezká podívaná…

„Výborně! Tak se nám to přeci povedlo…“ pronesl jeden z mágů na druhého, „Malkoran bude potěšen naším úspěchem…“
„Ne nadlouho…“ řekl tiše Darus Clavius a nařídil střelci, aby vystřelil po jednom z nich.

Lanerin konečně vypustil šíp, který se okamžitě zabodl do krku jednoho z čarodějů, v zápětí celá temná skupinka byla překvapena a nechápala, co se to děje a kdo je s nimi v místnosti. Než si stačili uvědomit, že je jeden z nich mrtvý, šermíři se připlížili o něco blíže a vyčkávali, až půjdou kolem nich. Střelec si připravil další šíp a opět vystřelil, tentokrát se ovšem netrefil do čaroděje, nýbrž do onoho dýmu, šíp jim proletěl jako nic… To už mágové zpozorovali, odkud kdo vystřelil. Clavius a nařídil střelci, aby vystřelil po jednom z nich.

Čtenáři odhodili své knihy a do rukou si připravili oživující kouzla, šermíři bez váhání vyběhli ze svého místa a doufali, že se jim povede dřív zničit nepřítele, než něco vykouzlí. I velitel vyběhl ze stínu a rozkázal Severiovi, aby se přidal. Lanerin střílel po všem, co se hýbalo, ale ne vždy se trefil. Černá magie byla však rychlejší, než ocelové čepele, které se chtěly zakousnout do hábitu. Z mrtvol se uvolňovala síla, která se rychle vznášela a vytvářela jistou podobu. V onu chvíli se konečně šermíři pustili do pravého boje. Několik čarodějů okamžitě zabili, avšak „duchové“ přečkali a vrhli se na ně. I když bylo zvláštní, že vlastně bojují proti vzduchu, seky jim nijak neškodily, avšak opačný útok se na nich podepisoval. K duchům přiběhl Darus a bez milosti po nich sekal zářícím mečem, který zraňoval a zažehnával nemrtvé pryč. Severin se vrhl do jisté chodby, chtěl zjistit, zda se tam někdo nenachází a postarat se o místo. Čarodějové zběsile stříleli kolem sebe ohnivé koule a mrazivé rampouchy, pár jich překonalo okované krunýře, ale daedří strážce nezabily.

„Budeš litovat, žes mě potkal!!“ křikl nejvyšší čaroděj v místnosti, když vypustil jednu z ohnivých koulí přímo do Danielovy tváře, ten se skácel k zemi s příšernými bolestmi.

Aniž by si to útočníci uvědomili, kolem nich se objevila spousta oživlých mrtvol a duchů, kteří se je snažili porazit. V té chvíli Darus nahlas křikl, že se postará o nemrtvé. Střelec se snažil zabít zbývající čaroděje v koutech místnosti, jejž neustále oživovali čím dál více mrtvých, Martin doběhl k nejvyššímu mágu a několika údery jej zabil. Daniel stále ležel na zemi. Darus švihal mečem po létajících duších, každý zásah byl jasnější a zářivější. Když konečně vypudil jednu duši, mocná síla se z meče uvolnila a zasáhla každou nemrtvou duši jasným světlem, což je velice zranilo. S velkým pokřikem a hlásáním „Ve jménu Meridie!“ se probojovával k ležícímu muži.

Severius proběhl úzkou chodbou, na jejímž konci postávala neznámá osoba v temném hábitu, zády k němu. Jen, co vyběhl, otočila se. Velmi starý muž se na něj usmál…

„Tak, jen do toho… Zkus mě zabít!“ Severius neváhal, natáhl ruku za sebe a švihl, čarodějova hruď se roztančila rudě a bolestně zakřičel.

Mladík nemohl uvěřit, že zabil někoho tak lehce a ještě na první ránu. Rychle prohledal místo plné krve a hniloby. Kromě několika měšců na stolku, shnilé postele a pár knížek, okousaných od krys, nic zvláštního nenašel.

Výbuchy z meče se ozývaly hlasitě a duše se jistě rozptylovaly do okolí. Střelec vystřelil poslední šíp, který měl a který se také konečně zabodl do posledního čarujícího. Dvojice oživlých nemrtvých však díky nepozornosti ostatních, se dostala až ke zraněnému Danieli, kterého ještě více poranili svými údery z rozpadlých těl. Křičel bolestí a strachem, naštěstí v poslední chvíli, kdy jeden nemrtvý vzal do končetin velký kámen a chtěl jej po něm vrhnout, mu díky čarovnému meči upadla hlava a následná síla odhodila posledního pochodujícího k zemi. Ještě se rukou natahovala k útočníku, ale jeho existenci nakonec dorazil střelec s dýkou v ruce. Celá jeskyně byla kompletně vyvražděna od nekromantů.

Všichni přeživší se zahleděli na sebe a snažili se zjistit, zda jsou v pořádku, kromě Daniela, jeho zranění vypadalo vážně.

„Všichni zkontrolujte, zda jsou opravdu mrtví!“ rozkázal hlasitě Darus na přeživší, kteří ihned začali kontrolovat.

Jeho hlas se dostal i k Severiovi, který však místo prověření přišel do velké mrtvé místnosti a zahleděl se na ostatní, Darus si ho všiml.

„Vyčištěno?“
„Vyčištěno, pane!“ hrdě pronesl Severius.
„Opravdu už není nikdo v té chodbě?“
„Nikdo, pane!“ Darus se otočil zpět na Daniela, jehož hlas ustával, „Jak je na tom? Je to s ním zlé?“
„Nejspíš je nakažen. Nejsem čaroděj nebo alchymista, abych ho vyléčil…“ otočil se na nováčka, „Nevedl sis špatně, ale teď mi musíš pomoct. Pojď, vezmem ho za ramena…“

Oba ho popadli za končetiny a vyrazili pryč z jeskyně, to samé učinili zbylí muži. Severius měl v duši dobrý pocit, že udělal něco jedinečného. Jen, co strážci Meridie vstoupili do tmy přírody, se v jeskyni ustálil klid, který byl nějakou chvíli nijak narušen. Avšak stále byl odkudsi slyšet lehké povzdychování, doprovázený tichým smíchem. V místnosti, kde byl Severius, se ze země zvedl jediný přeživší jeskyně i s ránou na hrudi. Bez výčitek, prohlídnutí sebe či jeskyně, se vyléčil kouzlem. Poté se jen usadil na židli, zamyslel se nad jistou pomstou a šibalsky se usmál. Jeho plán se začal rychle rýsovat…

Pětice konečně došla před dveře svatyně, kde již postával další ze strážců a hrdě hleděl na příchozí. Severius byl překvapený z dalšího muže, který ho pozdravil. Během sestupování do nitra se naskytla nováčkovi další otázka…

„Kolik vás je?“
„Nás? Jako strážců? Něco kolem padesáti… Tak nějak…“
„A to vše ze Samoty a okolí?“
„Ne…“ oddechl si Darus a pokračoval v chůzi, „Téměř po celém Skyrimu se najde někdo, jako my, kdo chrání svět před nemrtvými. Jsou tu vojáci z Východní Marky, z bažin Morthalu… Dokonce i pár těch špinavejch rebelů…“ mladíkovo obočí vzrostlo, „Ale, žádné strachy. Jsou sice našimi nepřáteli, ale na tomto místě sdílíme stejné cíle. Pro naši paní Meridii.“
„A jak tohle často děláte? Jak často sem chodíte? To tu držíte hlídky nebo…“
„Až budeš zasvěcen, Severie, poznáš to. Naše paní si nás vždy zavolá, když je potřeba…“

Severius pokračoval v chůzi hlouběji do chrámu, celou cestu narážel na další skupinky vojáků, co prohledávali tajná zákoutí chrámu a hledali cosi skrytého ve výklencích.

„A tohle byla jediná skupinka nekromancerů?“
„Ne.“ bez ostychu odpověděl, „Ve Skyrimu je jich víc, ale Meridia si žádá vždycky skoncovat s těmi… nejodpornějšími. Ti ostatní nejsou skoro nic…“
Severius se na chvíli odmlčel, poté ho napadla poslední otázka, „Co tady ostatní dělají?“
„Občas i v těchto zdech se nacházejí mrtví. Ti, co zrovna nikde „neočišťují“, hlídají svatyni před hrozbou zevnitř.“

Po chvíli kráčení se dostali konečně do jedné z ohromných síní, které byly nejen plné života, ale hlavně lidí, jenž se staral o zdraví ostatních. Dvojice rebelů přiběhla k přicházejícím a ihned popadla zraněného k sobě. Konečně po dlouhé době si všiml Severius, jak nad ním proudí část onoho světla, která vycházela z nebes. Darus vzal nováčka kolem ramen a vedla ho kamsi dál do nitra. Vysvětloval mu, že pokud chce být zasvěcen, musí jít s ním hlouběji, až k samotnému podstavci… Severius stále nechápal, ale velitel mu vysvětlil, že mu bude brzy vše jasné, až to uvidí…

Prošli kolem početné skupiny vojáků obou stran, až konečně došli do obřadní místnosti, ve které seděla desítka vojáků a vzhlížela kamsi ke zdi. Na konci místnosti se nacházel podstavec pro meč, který byl přidělaný stále k opasku velitele. Přikročil k němu, vytáhl zbraň a zandal jej až po jílec do světla. Zem se lehce otřásla a světlo ještě víc rozzářilo. Darus se po chvíli usmál.

„Meridia je spokojená s naším činem! Vrátili jsme jí dar, který nám poskytla v boji proti zlu. Proto teď, když už je vše v normálu, můžeme zahájit tvé zasvěcení.“ otočil se na Severia, „Jsi připraven?“
„No… Co se stane, když budu plnit její volání?“
„Volání? My tomu říkáme „vůle“. Ale budiž…“ odkašlal si Darus, „Prosté… Po zasvěcení budeš moct cítit její hlas, jak si žádá o nastolení pořádku. Proto až jej někdy a někde uslyšíš, v co nejbližší době se dostavíš sem a vyslechneš si jí. Nebo někoho, kdo s ní bude mluvit. A splníš to, oč tě žádá!“ Severius tiše kýval hlavou, „Avšak uvědom si. To, co tu vidíš, a čeho jsi byl svědkem, si musíš nechat pro sebe. Meridia není aedra, která se uznává, ale daedra a ty jsou zakázané! Proto zkrátka o tomto místě mlč! Pokud by se tohle dostalo ne nesprávných hlav, byl by s námi konec. A s tebou také!“
Znova se ho zeptal, zda je připraven na zasvěcení, ostatní svědci čekali na mladíkovu odpověď, která se po chvíli rozezněla, „Dobrá. Jsem připraven!“

Venku strážce postával u dveří a mírně se ohříval lahví dobré medoviny. Vesele pozoroval nebe a vychutnával si již klidné brzké ráno. Než stačil jakkoli zareagovat, do jeho těla se opřel silný blesk, který ho odhodil o kus dál do přírody a ponechal ho mrtvým. K tělu předstoupila přeživší osoba z jeskyně v doprovodu temných duchů. Následný vstup do chrámu byl překvapením pro ostatní. Sotva spatřili neznámého návštěvníka a jeho doprovod, vrhli se po něm vším, co měli. Avšak, ocelové zbraně, nepůsobily žádné zranění proti nehmotným bytostem. Zato duchové je bez milosti zraňovali a po chvíli marné obrany i zabíjeli. Roztrhaná hrdla od přízračných drápů či proražené helmice od ostrých nehtů byly častou příčinou jejich smrti. Nekromant se usmál nad prvním odporem a z jejich těl nechal vyvolat další přízraky, které ho doprovázely. Tentokrát si někteří duchové vzali zbraně padlých a postupovali dále…

„Jsi připravený, Severie Tranie, na službu, kterou ti poskytne paní Meridia?“
„Ano, jsem!“

Nekromant a jeho doprovod se dostal do nižších pater bez jakéhokoli odporu, mnozí vojáci bojovali urputně a odhodlaně, avšak snaha byla marná. Všichni, kdo se s nekromantem střetli, padli v bolestech na zem a pomalu umírali…

„Jsi odhodlaný plnit její vůli a zabránit zamoření smrti ve Skyrimu?“
„Ano, jsem!“

Vojáci křičeli zoufale o pomoc, když spatřili desítku mrtvých duchů, kteří se k nim blížili se zbraněmi jejich bratrů. Poplach se rozléhal po celém chrámu, avšak nedostal se až do obřadní síně. Střelci v chodbách litovali, že si nepořídili stříbrné šípy, které by jim více pomohly…

„A jsi připraven roznášet světlo i do nejtemnějších míst, která existují?“
„ANO JSEM!“
„Jménem Meridie tě vítám mezi námi, Severie!“ potřásl si s ním ruku a připomenul mu mlčenlivost, kterou měl zachovat.

Chtěl ho již zaúkolovat a pronést mu další slova, která by ho vedla novým životem, než však stačil něco učinit, z chodeb se ozval strach a děsivý křik, doprovázený neznámým kouzlením. Darus se divil, co se to děje, do obřadní místnosti přiběhl jeden z legionářů beze zbraně.

„NEMR…“ nestačil dopovědět, do jeho těla se opřel blesk, který ho odmrštil před velitele.

Přítomní muži vytáhli zbraně z pouzder a čekali, až přijede onen nepřítel. Jenže Darus tušil, kdo to přichází. Ohlédl se na Severia a zcela hrůzně se ho zeptal, zda opravdu zabil všechny, které našel v jeskyni, zasvěcený pronesl vystrašeně, ale zároveň hrdě svůj úspěch. Nikdo z nich nechápal, kdo se to k nim dostal…

Ve dveřích se objevili temní duchové, kteří se okamžitě vrhli po vojácích, za nimi kráčel s veselým úsměvem nekromant, který se nemohl dočkat, až všechny povraždí. Bez ostychu se Severius vydal proti duchům se svým mečem, ale vůbec je nezraňoval. Naopak ozbrojení nemrtví se proti němu otočili a útočili takřka ze všech stran. Rázem dostával zásahy a rány, ze kterých vytékala krev. Darus k němu přiběhl a na poslední chvíli ho přitáhl k sobě. Udělat to o vteřinu déle, jeho hlava by byla již na kaši. Bojovníci se bránili, jak nejlépe mohli, ale nápor stále sílil…

„Ten nekromant nesmí ušpinit Její světlo!“ křikl Darus na zraněného Severia, „Chytni se toho meče, měl by tě dostat pod její sochu! Až tam budeš, vem z podstavce její oheň a odnes jej do bezpečí!!“
„COŽE?!“
„DĚLEJ, CO ŘÍKÁM!! Ber to jako svůj první úkol!“ odhodil ho k podstavci s mečem, sám si vytáhnul obyčejnou zbraň a s křikem a nadšením se pustil do obrany.

Každé jeho slovo povzbuzovalo upadající morálku jeho druhů, kteří se pomalu svíjeli v bolestech. Severius nečekal ani chvíli, než se stačil chytnout podstavce s mečem, do jeho zad se zakousl jeden z ocelových šípů, který vypustil ničemný duch. Na chvíli ztratil dech, pomalu si začínal uvědomovat, že tu zemře…

Naposled se zahleděl za sebe, jak Darus a ostatní muži bojují proti nemrtvým. Nadechl se ze všech sil a dotkl se meče, jeho tělo rázem zmizelo kdesi v proudu světla, jenž ho hnal celým chrámem až k soše, odkud vycházelo. Venku již svítalo, Severius po transportu vykašlal z úst krev, věděl, že se blíží jeho konec, ale netušil, jak dlouho ještě bude žít. Z posledních sil se dobelhal k zvláštnímu kameni, ze kterého sálala záře a vytáhl jej z podstavce. Neskutečný žár mu spaloval ruku, hlasitý bolestný nářek vyplašil ptactvo ve stromech. Pak po vteřině kámen zchladl jak věčný led…



Věděl moc dobře, že jeho druzi jsou již mrtví a po něm nekromant nejspíš taky půjde. Neměl tušení, kam vyrazí. Přál si, aby tohle přežil a aby někomu spolehlivému dal onen kámen.

„Odpusť, Meridie… Snad se najde někdo silnější, než já…“ pronesl, jako by měl poslední síly.

S kamenem se plížil kamsi pryč do přírody…