Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky IV - Prokletí daeder

Přidal Adrian_S dne 10.02.2015 02:44
#21

Část 6. - Štvanice

Slunce pronikalo skrze jehličí a listí na stromech, paprsky dopadaly na mýtinu, kde se zrovna pásla divoká zvěř. Majestátní losi a sobi přežvykovali trávu, neměli tušení, že se k nim blíží nějaké nebezpečí. Kousek od nich se v křoví přibližovala dvojice mužů s lukem v ruce a toulcem na zádech. Kráčeli pomalu a opatrně, jakmile spatřili svou kořist, oba naráz zandali šíp do tětivy a připravili se. Jeden z lovců už chtěl vystřelit, druhý ho však zadržel a prstem mu kamsi ukázal…

„Hele, podívej!“ lovec ukázal ke vzdálenějšímu stromu, kde se promenádoval bílý jelen, „Sejmi losa, já si vezmu jeho!“

Lovec souhlasil, pustil tětivu se šípem, ten se zakousl do těla losa a zvíře padlo k zemi, sobi v okolí začali nechápavě zdrhat. Ačkoli byl bílý jelen daleko od nich, utíkal také. Nestřílející lovec poplácal svého kamaráda po rameni, pak mu poručil, aby ho následoval. Vyběhli ze svého úkrytu, kroky mířily za majestátním zvířetem, které kličkovalo mezi stromy. Utíkali, co jim síly stačily, věděli moc dobře, že onen jelen je unikátní, takový se nevidí každý den. Po pár minutách, kdy přeběhli polovinu lesa, zahnali lovci zvěř ke skaliskám, odkud nemohla nikam utéct. Rozkazující lovec natáhl šíp a namířil na cíl. Ačkoli měl přesné oko a jeho kořist postávala na místě, stále nestřílel… něco mu vrtalo hlavou.

„Na co čekáš? Střílej!“ pobídl ho druhý muž, lovec však sklonil zbraň a zvěř se na něj podívala.
„Já… nemohu…“
„CO? CO TO ZASE ŽVANÍŠ! TAKHLE NÁM UTEČE!“ naštval se lovec, vzal šíp do ruky a natáhl tětivu, lovec mu přerušil míření.
„Co blbneš? Skloň to! Vůbec nevíš, na koho to míříš!“
„Ty, idiote! Zdrhne nám!“ křikl na něj lovec, zvěř se dala na únik.

Rozzuřený lovec ji chtěl sledovat a zastřelit, avšak neustále byl zastavován svým přítelem, který chtěl pravý opak.

„Nemáš tušení, na koho jsme to mířili! To byl bílý jelen, zvíře samotného Hircina!“
„No a? Zvěř jako zvěř, co je na tom?“
„Ty, pitomče! Kdybychom ho zastřelili, sami bychom si na sebe přivolali kletbu!“ okřikl ho neustále bránící lovec, „Buď rád, že…“
„Imbecile, uhni!“ odstrčil ho muž a vydal se za zvířetem, bez ohledu na starosti svého přítele, který se za ním rozběhl.

Díky dlouhým nohám a kličkování mezi větvičkami se zuřivý muž ztratil z dohledu pronásledovatele. V hlavě neměl nic jinačího, než smrt bílého jelena. Nechtěl si ujít příležitost ulovit něco tak unikátního. Když se rozhlédl kolem sebe a nespatřil nikoho za svými zády, skrčil se a velmi pomalu se plížil skrze husté křoví až na mýtinku, kde se jelen pásl. Připravil si zbraň k útoku, hluboce se nadechl a zamířil…

Na poslední chvíli se na něj jelen otočil, ale neutekl. Do loveckých zad pronikla velmi silné bodnutí, které mu nejen vyrazilo dech, ale také ho shodilo na zem. Jenže nebyla to jen jedna rána, přibývaly další a další… plíce se nedokázaly nadechnout, oči nevěděly, na kterou stranu se mají podívat a ruce nedokázaly opětovat napadení.

„Nedopustím, abys ho zabil!“ pronesl jeho přítel a nechal ho odejít ze světa.

Ptáci v lese se rozletěli do okolí a nastal prapodivný klid, kdy nebylo slyšet ani cvrlikání brouků v lučině. Lovcova krev se sákla do země, muž si stále nemohl připustit, že se dopustil vraždy. Vyděšen a nejistě obral svého kamaráda o šípy a cennosti, které měl s sebou a tělo odtáhl do houštiny, aby nebylo vidět z paseky. Oddechl si… jakoby měl tušení, že si právě zachránil život před daedrickou zvěří. S nejistým krokem se vydal zpátky k úlovku, jenž mezitím tlel.

Po několika hodinách porcování kořisti a stahování kůže se vydal na cestu zpátky do chatrče, kdesi až na druhé straně lesa. Chýlila se noc, lovec rytmicky vydechoval a s nákladem na zádech přemýšlel, zda udělal vůbec správně, že zastřelil svého přítele. Byl již na půli cesty, zrovna procházel vysokým houštím, když se do přírody vloudila tma a lovec kráčel naslepo. Vysílen a poměrně hladový se posadil na pařez, snažil se nabrat sílu na pokračování. Sotva odhodil jelena ze zad, kdesi v křoví uslyšel podivný zuřivý zvuk, podobající se vrčení psa. Než si stačil vytáhnout zbraň do ruky, zvíře vyběhlo ze svého úkrytu a bez milosti ho napadlo. Lovec se bránil ze všech sil, čenich smrděl zkažeností a hnilobou, stále na lovce dorážel a nedařilo se mu jej zakousnout do masa. Pak to přišlo…

Lovec se rozzuřil, kopl vlka do tlamy, ale než stačil vrátit nohu zpátky, zvěř kousla pořádně až na kost. Ačkoli muž silně zařval a chytl se za ránu, překvapilo ho, že vlk přestal útočit a jen na něj civěl, jakoby mu chtěl říct „To máš za to!“. Vyděsily ho však oči, jež se barvily v červených tónech. Jakmile si uvědomil, co se stalo a přestal se mu dívat do očí, vlk utekl zpátky do divočiny. Své zranění proklínal a snažil se zjistit, jak moc vážné je. Krev se z rány moc nevalila, ale příšerně to štípalo. Roztrhl si kus svého oblečení a zavázal ránu, raději se ještě do okolí podíval, jestli onen vlk kolem něj nepobíhá, ale neslyšel ani štěknutí.

O několik hodin později se dostal s bolavou nohou konečně do své chatrče. Stoly a židle byly rozlámané, sušené bylinky poházené po zemi a roztrhaný spací vak ležel v koutě. Jaká úleva pro lovce, když odhodil zvíře na stůl a posadil se na zem. Okamžitě se podíval na nohu, která rychle hnisala a stále více bolela. Síly ho opouštěly, už neměl chuť se do něčeho pouštět, ani rozsvěcet lucernu. Ulehl do vaku a pokoušel se usnout, za pár vteřin o světě ani nevěděl…

„AAAUUU! Co to sakra…?!“

Probral své oči k životu a s velkými bolestmi se doplazil ke stolu, chvíli si hrál s křesadlem, díky němuž zapálil lucernu a mohl se tak podívat na zranění. Na podívanou neměl slova… místo hnusně zraněné nohy viděl hustý porost, táhnoucí se od paty až ke stehnu. Vstal ze země, bolest-nebolest. Rozhazoval vše kolem sebe, co mu přišlo pod ruce. Agonie se nedala vydržet, sundal své kalhoty, jen aby spatřil to, čeho se obával… i druhá noha se mu začala chlupatět. Strachy se dostal k oknu a pohlédl na nebe, kde zářil jasný úplněk. Křičel nahlas, znenadání zařval intenzivněji a velice emotivně. Jeho tělo se měnilo čím dál rychleji, trup se mu chlupatěl a na končetinách rostly svaly. Do hrudi se dostávala bolest tak silná, že by překonala kousnutí medvěda, žebra chtěla puknout a srdce tlouklo, jak nejrychleji mohlo. Nehty spadly na zem, na místo jich se zrodily obrovské drápy, které snad patřily draku. Nakonec i řvoucí hlava se změnila… tváře silně prorostly, nos se zvětšil a vlasy jakoby přestaly existovat.

Poté přišlo cosi děsivého… Už nenaříkal, místo toho vyl jak divoká šelma, když se chystá k lovu. Chtěl promluvit a zaklet si, jenže jeho hlas vydával děsivý řev, kterým uřval celé okolí, a vše náhle ztichlo. Chtělo se mu brečet, ale emoce se vytratily z jeho hlavy. Radostné oči byly vyměněny za zlé a z čumáku mu každým dechem stoupal obláček horkého vzduchu. Než si uvědomil, kým se vlastně stal, košíky s jablky za jeho zády byly smeteny novou tělní ozdobou… ocasem.

Z lovce se právě stal vlkodlak…

Řval po celé chatce, nevěřil, co se s ním stalo. Nechápavostí a strachem všechno kolem sebe svými pazourami, silnými jak bukové větve, rozházel či roztrhal. Místo obyčejné chůze pobíhal po čtyřech jak divoký pes a skákal po místnosti jak pominutý. Až si konečně uvědomil, že nic nezmůže, se zastavil na místě a klekl. V krvi mu kolovala zvířecí krev a v hlavě podivné myšlenky, kterým jasně rozuměl. Tělo si žádalo nakrmit… Chuť na čerstvou krev byla mocnější než lidský rozum. Bez váhání vyběhl neuvěřitelnou rychlostí z chatrče kamsi do divočiny.

Ani ne za pár vteřin bylo přes celý les slyšet jen děsivé vytí a žalostně bolestné naříkání zvěře. To, co lovec ulovil za týden, ve své nové podobě udělal za několik málo chvil. Pět srnčích koster leželo na krvavém kameni, nad nimi postával nový dominantnější tvor, jenž vzhlížel na svítící měsíc.

Celou noc lovil ve svém novém těle, kdejaká zvěř pokud na něj narazila, neměla šanci uniknout. Jakmile mezi větvičkami pronikly sluneční paprsky, vlkodlak se zastavil a celé tělo začalo bolet. Bylo to intenzivní, jakoby mu trhalo cosi kosti v těle. Místo poklidného rána nad tichým lesem znělo jen skučení a naříkání, konečně už v lidské formě. Lovec ležel na zemi nahý a bez tušení, co se s ním stalo. Pár minut mu trvalo, než se vzpamatoval a oklepal ze sebe spadané listí. Zadíval se na svou nohu, na které již nebyla rána, ale zato o dost chlupatější než druhá.

„Musím si najít nějaké šaty… a pomoc!“ pronesl si již nahlas, vstal ze země a utíkal skrze les kamsi do neznáma.

Sám netušil, kde se nachází, byl velmi hluboko v lese, které lehce již šplhaly do hor. Na mýtině, jež se uprostřed nacházela tůně, se zastavil. Přiblížil se k ní a než se napil, zahleděl se na sebe. Na těle měl jizvy od zvířecích drápů, na některých místech mu zůstala zaschlá krev z obětí, i několik modřin. Uvědomil si, že v tomhle stavu nemůže mezi lidi, jen by je odradil a vyděsil. Přesto věděl, že se nemůže pohybovat po lese bez ošacení. Z tůně se osvěžil, smyl ze sebe špínu, která šla pustit, a vydal se dál lesem, až se dostal k rozpadlé věži, kterou obývala pouze kostra člověka. Ačkoli se ho lekl a tělo si i po očistě žádalo spánek, odendal kosti na stranu a lehl si. Stačilo pár chvil a usnul…

Ve snu se mu zdálo, jak pochoduje se svou zbraní po mýtině a číhá na velkou zvěř. Natáhl luk a vystřelil, avšak když se šíp zarazil do zvěře, bolest se ozvala u lovce, což nechápal. Byla nesmírná a skoro jako živá. Rychle probudil své oči a kromě zjištění, že na nebi opět svítí měsíc, spatřil rychlé chlupatění končetin a samotného těla. Bolest byla silnější než před pár chvílemi, lovec moc dobře věděl, co se s ním právě stane. Za děsivého řevu se probudila šelma, toužící se nasytit. Mocné zavytí se ozvalo do okolí, zvěř se měla již na pozoru. Vlkodlak vyběhl ze svého úkrytu kamsi do přírody, jeho lov právě začal. A ačkoli po několika hodinách ulovil více zvířat, než v předchozí noci, hlava stále toužila po větší kořisti. Šelma se vydala na okraj lesa, probíhala krajinou rychle jak silný vítr na moři. Doběhla až k mýtině u cesty, než učinila další pohyb, zastavila se u stromu a zaposlouchala do okolí, před ním se ozývaly jasné lidské hlasy. Odkryl pár větví, zrak spatřil rozdělaný malý tábor se dvěma muži u ohně, hřející si ruce…

„… abych ti řekl, už se nemůžu dočkat, až dorazíme do Falkreathu. Zas po roce hon těch nejlepších lovců…“
„Heh, jo… máš pravdu. Já jsem nedočkavej na toho Hircineova lovce, na tu Redgardku! By mě zajímalo, jak to dělá, že vždy trefí svou kořist?“ vlkodlakovi se rozšířili oči překvapením.
„To je prý tajemství.“ odkašlal si muž, „Už jsem se jí na to jednou ptal a neodpověděla mi.“ pronášel lovec s prosebným hlasem, „Ale stejně to bude zajímavý, jestli si obhájí znova titul. Taky bych chtěl mít ten prsten na ruce. Aspoň jednou!“
„Proč? Snad nejseš vlkodlak, ne?“ vysmál se mu přítel.
„Co to je za blbost? Jakej vlkodlak? To je jen nějaká báchorka, ne?“
Zasmál se druhý lovec, „Ty neznáš pověsti o Hircinovi?“ první lovec jen zakroutil hlavou, „Jedna z nich vypráví o muži, jenž se prohlašoval za lovce a přitom to byl podvodník. Hircine ho proklel a vytvořil z něj vlkodlaka. Ten podvodník ve své podobě nemohl jít mezi lidi, proto ho žádal o odpuštění a na svou smrt přísahal, že nebude dělat lovce. Hircine mu dal prsten, který změnil jeho vlčí podobu na lidskou, ovšem…“ přiložil poleno do ohně, „Po krátké době, kdy se podvodník stal člověkem, byl roztrhán vlky v lese.“

Vlkodlak byl v hlavě celý bez sebe, nemohl uvěřit, že opravdu něco takového existuje, začal kolem sebe skákat a omylem způsobil takový ruch, že oba lovci přestali mluvit a tiše hleděli do okolí.

„Slyšels to?“
„Jo… ale… odkud to bylo?“

Oba se zvedli od ohně, zašli si do stanů pro zbraně a mířili s nimi do okolí. Vlkodlak si neuvědomil, že je stále ve zvířecí podobě, vylezl z úkrytu a schválně dával před sebe pazoury, že jim nic neudělá. Než si však všiml, že je stále zvíře, oba lovci naráz vyděšeně křikli a vystřelili po něm. Hroty šípů se zabodly do chlupatého těla, jež velmi silně zařvalo. Ve zvířeti se probudily instinkty, ani se dlouho nerozmýšlel a rozeběhl se k nim smrtícím tempem. Za pár chvil se tábor obarvil do ruda a lidský hlas ustal. Noční můra všech lovců se stala rázem skutečností, ve vlčí mysli se odehrávala bitva, kdy zvíře chtělo ochutnat krev člověka, ale člověk ji zase odmítal. Avšak zvíře vyhrálo a vlkodlak se dal do spořádání svých nových obětí, které neměly žádnou šanci.

Po několika hodinách, strávených v mrtvém táboře, se nad jeho hlavou rozednívalo. Vlkodlak se v bolestech začal měnit zpátky na člověka, jenž si ihned uvědomil, co způsobil. Bylo mu špatně, chtělo se mu zvracet, ale došlo mu, že tím již nic nezachrání. Vzal si ze zbytků těl polo-roztrhané šaty a výzbroj a vydal se hledat do lesa onoho Hircinova lovce. Neměl tušení, kde se nachází či kdy dorazí, něco jej však táhlo k hranicím Hammerfellu.

Nedaleko zavřených bran se sousední provincií číhal polo-vlkodlak na uznávaného lovce. Vyhlédl si pěkné místo, kam chodila veškerá vysoká zvěř. Byl si jistý, že zrovna na toto místo přijde. Vyčkával hodiny a hodiny, avšak nikdo nepřicházel a zvířata ubývala. Už se chtěl vydat na jiné místo, když si mezi stromy všiml, jak se na palouček přibližuje bílý jelen… ten samý, kterého zachránil před několika dny. Jelen se zastavil, rozhlédl do okolí a vesele okusoval trs traviny. Za pár chvil ucítil muž za sebou kroky.

„Taky se na něj chystáš, příteli?“ před ním se krčila redgardská lovkyně, v kožené zbroji.
„Na toho jelena?“
„Ne, na veverku!“ dodala sarkasticky, „Máš skvělou pozici i příležitost. Teď je jelen k tobě zády! Lepší příležitost už nebudeš mít!“
„Vždyť to je Hircinův jelen!“ pronesl tiše lovec, „Když ho zabiju, prokleje mě!“
„Ale, to jsou jen povídačky… Kdybych ho každej rok nezabila, nepotěšila bych ho a on by se mnou nepromluvil…“
Lovec náhle zbystřil, tušil, že je to právě on, koho hledá, „Ty jsi Hircinův lovec?“
„To se divím, že mě neznáš… Jsem Eriana, Hircinův lovec. A ty jsi?“
Muž lapal po dechu, v rychlosti se podíval na její ruku, která držela luk, prsteníček jí objímal prsten s vlčí hlavou, „Jsem Sinding.“
„Fajn, Sindingu… konec tlachání! Střílej, nebo to udělám za tebe!“ rozhodla Eriana, v jeho očích viděla něco jiného, než touhu zastřelit zvíře, otočila se k němu bokem a připravila si luk ke střelbě.

Sinding stále váhal, díky zvířecí krvi v žilách a instinktu v mysli nedokázal racionálně uvažovat… Už chtěla vystřelit, na poslední chvíli muž udeřil do luku tak, že střela odletěla kamsi pryč. Jelen zpozoroval letící střelu, okamžitě se přestal pást a utíkal pryč. Eriana byla celá bez sebe, velmi hlasitě ho okřikla a nechápala, co ho to popadlo. Na místo vysvětlení však dostala od něj pěstí do obličeje, to už pochopila, že je ona tou kořistí. Mlátili se dlouhou dobu, oba si vyměnili pozice i zranění a ani jeden z nich nechtěl prohrát. Naštěstí se Sindigovi povedlo poslední ranou omráčit ženu na pár vteřin. Padla do trávy, rychle z její ruky sundal prsten a utíkal pryč do lesa. Než se probrala, byl již pryč.

„Aby tě Hircine proklel, bastarde!!“ křikla na celý les, ptáci ve větvích se rozletěli do všech stran.

Udýchaný a vyčerpaný Nord doběhl ke svému úkrytu s nadějí, že ho nikdo nenajde. V rukách držel šperk s vlčími oky, které se na něj dívaly a dodávaly mu odvahu.

„Hircine, pane lovů a honů, prosím, sundej ze mě kletbu a já ti přísahám, že již přestanu s lovem. Ochutnal jsem tvou sílu a moc, ale nechci jej vlastnit. Přísahám, že toto bylo již naposled, co jsem udělal nějakou špatnost! PŘÍSAHÁM!“ promlouval na prsten s nadějí, že ho vyslyší a nechá jej být.

Prsten si nasadil na ruku, jeho tělo se lehce zatřáslo a chlupy naježily, avšak nic zvláštního se nestalo. Chvíli se radoval, že opravdu to funguje, ale uvědomil si, že všechny proměny proběhly za tmy, proto počkal ve skrýši až do večerních hodin. Vyšel opět měsíc, Sinding se třásl strachy, že se opět promění. Čekal dlouho na chvíli, kdy přijde bolest, ale nedostavovala se. Čekal půl noci… jeho tělo se nezměnilo.

„FUNGUJE TO!!“ křikl do okolí samou radostí a tančil na jednom místě.

V hlavě mu proběhly myšlenky o novém životě, že přestane dělat lovce a odejde do města. Už se nemohl dočkat, až vysvitne Slunce a začne nový den v novém životě. Nastalo ráno, Slunce svítilo někde v mracích a Sinding se dal poklidným tempem hledat cestu do města. Za pár minut na ní narazil, pokračoval stále po ní, až kdesi v dáli spatřil kamenné zídky. Věděl, že se blíží do svého cíle.

Ve městě bylo celkem rušno, několik lidí postávalo u jarlovy síně a o něčem hovořili. Kovář ve své dílně mlátil do kovadliny a zvuk praskajícího kovu zněl po celém okolí. Ženy z hospody se opíraly o zábradlí a sledovaly dění, po chvilce si všimly i přicházejícího návštěvníka, zamávaly mu. Sinding byl celý bez sebe, měl radost, že po několika dnech vidí radostné tváře. Přistoupil k ženám a zeptal se jich, jestli nevědí o nějaké práci.

„My nikoho v krčmě nepotřebujem, ale zkus se poptat na pile.“ prozradila mu děva, „Bolund pořád někoho shání…“.

Sinding jí poděkoval, rychlým krokem se vydal skrze město k pile. Kromě několika starších lidí se mu do cesty také připletla malinkatá dívenka s košíčkem plných květin.

„Ahoj!“ usmála se na něj, „Nechceš květinu?“ a dala mu do rukou červenou Horničku, Sinding opětoval úsměv a pohladil po krásných vláscích.
„Lavinio! Pojď zpátky, hned!“ ozval se odkudsi z farmy mužský hlas, dívenka se otočila za hlasem, potom na návštěvníka a odběhla pryč.

Nord radostně kráčel kupředu k potoku a několika poraženým stromům, na jednom pařezu posedával muž se sekerou v ruce, v otrhaných šatech a s upoceným čelem. Návštěvník k němu předstoupil, představil se a nabídl mu pomoc, což dřevorubec nečekal. Okamžitě ho přijal a hned zaúkoloval. Jakou radost měl Sinding, když si uvědomil, že to všechno, co provedl v minulých dnech, mu bylo odpuštěno.

Uběhlo několik dnů, ve městě si Sinding již vytvořil jméno a všechny přesvědčil o své spolehlivosti. Kdykoli někdo potřeboval s něčím pomoct, okamžitě se nabídl. A jak si ho lidé chválili. Avšak každou noc, než zalehl, cítil v sobě něco neobvyklého, jakoby chtělo vyjít něco z jeho těla ven. Nedával tomu moc pozornosti a nechal to být.

Jednoho rána kráčel středem Falkreathu, lidé se probouzeli do nového dne, jen pár jedinců již bylo vzhůru. U velikého pařezu se krčila malinkatá Lavinia, jež trhala kvítí a broukala si u toho. Na moment se otočila od květiny pryč a zahlédla Sindinga. Rychle k němu přiběhla, pozdravila ho a žádala po něm, aby jí něco vyprávěl. Lavinia si ho nejvíce oblíbila, milovala jeho příběhy. Muž si u ní poklekl, hladil po vláscích a stále se usmíval. Vyprávěl jí o zdejších lesích a o některých bylinkách. Vyptával se jí, čím by chtěla být, až vyroste, Lavinia mu prozrazovala svou touhu, kterou ovšem nezaznamenal. Sindinga v té chvíli rozbolelo celé tělo, nechápal, co se to děje. Natáhl před sebe ruce a vytřeštil hrůzně své oči… jeho ruce chlupatěly.

„Lavinio, uteč!“ křikl.
„A proč? Co se děje?“ zeptala se ho nechápavě, načež jí už neodpověděl.

Postávala u něj jak socha a dívala se, jak se jeho kůže změnila na zvířecí srst se strašlivým křikem, jenž se měnil do vytí. Jakou hrůzu spatřila, když se na ní dívalo zvíře s velkým čumákem a špičatými zuby. Košíček květin upustila na zem, bezhlavě zavýskala strachy a dala ruce před sebe. Sinding se bránil ze všech sil, ale instinkt lovce byl mnohem silnější. Nemohl si pomoct, vrhl se po dívce. Jedním pařátem jí shodil na zem a druhým se podepsal tak nechutně…

Dveře mnoha stavení se rozletěla, lid vyběhl ven a nevěřili svým očím, mezi nimi byli i Lavininy rodiče.

„LAVININO!!“ křičela její matka a pustila vodopád slz, když spatřila zvířecí tlamu ve své dcerce.
„VLKODLAK!!!“ rozkřikli se ostatní lidé, ve městě nastal chaos.

Stráže vyrazily z kasáren rovnou na místo činu, již se zbraněmi v rukách, vlkodlak pochopil, že je v pasti a nechtěl se nechat chytit. Od rozcápaného těla se rozeběhl k mužům ve zbrojích, několik jich položil na zem, když se ohnal pazourami kolem sebe a utíkal z města pryč. Všechen lid se ozbrojil a vydalo za ním, Mathies a Indara s brekotem postávali nad ostatky své. Farmář se jí snažil uklidnit, ale bylo to nemožné.

Sinding pobíhal po lese jak pominutý, moc dobře věděl, že proti takové přesile nemá šanci. Chtěl se někam schovat, ale nic ho nenapadlo, ani na svou starou skrýš si nevzpomenul. Nemohl stále pochopit, co se to s ním stalo. Pobíhal lesem a neuvědomil si, že tu stále mohou být ti nejlepší lovci. Než si vše uvědomil a proběhl mezi skalami, jednou končetinou zavadil o past, která ho chytla a vystřelila několik sáhů do vzduchu. Vyl ze všech sil, byl natolik překvapený, že ani nevěděl, co se to právě stalo. Svými pazourami nedosáhl na provaz, který by mohl přetrhat, neustále se kroutil na místě a doufal, že lano povolí. Což se však nestalo…

Za pár hodin uslyšel hlasy, poznal, že to jsou obyvatelé Falkreathu. Jeho síly odcházely kamsi pryč, chtěl se ještě jednou pokusit se dostat ze sevření, ale bylo to marné. Náhle uslyšel kousek od sebe blížící se pochod. Jako naschvál se jeho tělo začalo měnit zpátky, zvíře nechápalo, co se to děje. Za doprovodu vytí a následného naříkání se měnilo zvíře zpátky v Norda. Než proběhla změna do konce, několik lidí vyšlo na místo, odkud byla vidět ona past. Se zatajeným dechem pozorovalo člověka, který nebyl člověkem. Za chvíli k němu přišli všichni hledači s vražedným pohledem.

„Pomozte mi, prosím!“ volal o pomoc Sinding.
„Ty, vrahu! BESTIE! CHCÍPNI!“ halekali někteří lidé, „ANO! ZABÍT HO! UPÁLIT! UPÁLIT!“
„DOST!“ ozvala se z ničeho nic jedna stráž, jež jí poranil během útěku, „O tom, co s ním uděláme, rozhodne jarl! Odvážem ho a hodíme do jámy!“
„A co když uteče?!“ zeptal se nahlas jeden z pronásledovatelů.
„Neuteče!“ dodala stráž a požádala jednoho z mužů, aby vylezl na strom a odřízl lano, což se stalo.

Jen, co spadl na zem, lid se po něm vrhl jak myši na sýr… kopali a mlátili ho hlava-nehlava. Sinding celý od krve pomalu padal do bezvědomí ze svých zranění, lidé ho zvedli ze země, svázali a odváděli zpátky do města, cestu mu znepříjemňovaly rány, padající ze všech stran nebo trhání jeho oblečení. Už je ani nevnímal, sám sebe se ptal potichu, proč mu tohle Hircine udělal.

„Tvářil ses jako mocný lovec, místo toho si jen šířil faleš, bludy a vraždil!“ ozvalo se mu kdesi v hloubi duše, „Ten, kdo chce být lovcem a neuznává pravidla života, si zaslouží být jen kořistí! Jen si trp a doufej, že tě lovec rychle uloví!“

Sinding pochopil, kdo právě k němu promluvil. Po chvíli došli do města, strážci ho odvedli do vězení, do polo-zatopené cely. Na schodišti do něj strčily, Sindigova hlava se ponořila do ledové dešťové vody a ze země u schodů vyjeli ostré bodce, zatarasující možný únik. Vězeň vstal a zahleděl se kolem sebe, moc prostrou neměl, jen nad sebou, ovšem uniknout bylo nemožné.

„Pár dní si tu zůstaneš…“ pronesla stráž, „Můžeš se modlit k Arkajovi, abys to měl rychlý…“ stráž odešla kamsi pryč.

Sinding si sedl do vody a nechápavě hleděl na vlnící se hladinu. Nechtěl uvěřit, že opravdu umře. Zlostně udeřil, až se kapky vody rozstříkly do všech směrů, na své ruce spatřil vlčí prsten, který nešel sundat. Snažil se o to celé hodiny, ale marně.

Po několika hodinách, když se za ním přišlo podívat celé město, ukázat si na bestii a kázat mu o slušnosti a rychlé smrti, přišel i jarl Siddgeir, který neměl tušení, co s ním udělat. Sinding trávil celé dny o hladu, jedinou společností mu byla stojatá voda, kamenné stěny a mříže, jež se ani nepohnuly.

http://imgur.com/v56bIlH.jpg


O několik málo chvil se otevřely dveře zvenčí, Sinding jen mlčky pozoroval hladinu. Tušil, že u mříží stojí buď stráž, nebo někdo z obyvatelstva a ukazuje na něj prstem. Avšak nic neslyšel, pozvedl hlavu od vody a pohled ho překvapil. Před mřížemi stála neznámá postava v železné zbroji a s rohatou přilbicí na hlavě. Cítil z ní něco neurčitého… něco jedinečného. Vstal ze země, otřel si kapky z těla a přiblížil se k návštěvníkovi…

„Přišel ses kouknout na zrůdu?“

Upravil/a Adrian_S dne 16.01.2018 23:12