---

Část 5. - Nejodvážnější

Sníh visel na skaliskách, pod horou Anthor kráčela dvojice postav s radostnou tváří. Dunmerka s kadeří tak černou jak samotná noc, oblečena do zimního a se zbraní na zádech, byla doprovázena mladším a lehce oděným Bretoncem, jemuž zima nijak nevadila. Jelikož se chýlila noc, rozhodli se oba utábořit v nedaleké soutěsce…

„Na, Soryno, podívej se na tohle…“ předal Breton ženě u rozdělaného ohně silný papír, na němž byla vyobrazena uhlem kresba, ona pod Azuřinou svatyní, „Právě jsem to dokončil.“
„To je krásné, Aidene! Opravdu mě tohle těší…“ přiznala se mu Soryna a vrátila mu kresbu zpátky.
„Kam teď půjdeme? Ještě jsme nenavštívili orkský tábor nebo nordskou rozvalinu. Vydáme se na jih?“
„Asi jo, Aidene, vydáme se na jih…“ usmála se na dlouholetého přítele, poté mu prozradila, aby se šli vyspat, s čímž muž souhlasil.

Táborák nechali hořet, oba si zalezli do stanů a pod hřející kožešinou za pár minut usnuli. Vítr se stále zvedal a narážel do plátna. Sněhové vločky lehce tančily na jejich tvářích, avšak ani to je neprobudilo. Po několika hodinách oheň zhasnul a malý tábor se ocitl ve tmě. Šílené kvílení větru neustávalo, Soryna se právě ve stanu přetáčela na druhou stranu, když i skrze vítr zaslechla pohyb ve sněhu, někde v táboře. Těžké oči se otevřely, potichu se dostala z vaku ven a tiše nahmatala do ruky svůj meč…

Během několika vteřin, kdy se konečně probudila, spatřila nezvaného návštěvníka. A i když nemohla poznat, o koho se jedná, neznámý se blížil k Aidenovu stanu s čímsi v ruce. Než si ona postava všimla, že je vzhůru ještě někdo jiný, Soryna se bleskově vrhla po neznámém. Jaké překvapení, když ho shodila na zem a spatřila jeho tvář… Dunmer s nevraživou tváří. Několik vteřin bojovali proti sobě pouze rukama, jejich mlácení vzbudilo muže ve stanu, ten nemohl uvěřit, co se to před ním odehrává. Útočník ji po několika ranách odkopl od sebe a zvedl se ze země. Aiden se mezitím přemisťoval ke skále, ale toho si nezvaný host všiml a vydal se za ním. Než se k němu dostal, žena se rychle oklepala a opět zaútočila zezadu. Tentokrát byl Dunmer připravený, rychle se otočil a máchal dýkou v ruce kolem sebe. Překvapený útok se mu nepodařil a toho využila, opět se mu pokusila vyrazit zbraň.

„Aidene! Zmizni!“ křikla na svého přítele, který se strachy držel skály a nevěděl, co má udělat.

Dunmerka dostala několik ran do tváře, což jí neuvěřitelně naštvalo a další schytané rány přestala vnímat. Přiletěla poslední pěst na její tvář… hněv, zlost a síla se v ní probudila, několika zvláštními chvaty dostala svého protivníka tam, kam chtěla. Dunmer řval bolestí, dýku odhodila kamsi do tábora. Jakmile ho odzbrojila, její ruce si pohrávaly s šedou tváří, jež se začala barvit rudě. Muž se však nechtěl vzdát a několikrát se pokusil jí od sebe dostat, což se povedlo. Opět vstal ze země a do rukou si připravil neznámé kouzlo, Soryna věděla, že proti tomuhle nemá žádnou šanci.

Dunmer již chtěl vypustit kouzlo z ruky, ale místo toho bolestně zařval… z jeho hrudi trčela čepel dýky. Za jeho zády postával vyděšený Bretonec a velice hlasitě vydechoval. Útočník padl na zem, opouštěla ho síla a dech.

„B-B-Boethie… odpusť!“ pronesl naposled.

Oba přátelé se na sebe zahleděli a v očích si přečetli, že jsou oba v pořádku. Soryna požádala Aidena, aby ho prohledal, mezitím si ona došla pro svou zbraň. Jen, co se vrátila a její přítel obral nepřítele o všechno. Tiše přemýšlela, co udělají s mrtvolou.

„Dýka, zbroj, několik zlaťáků…“ hlásil jí přítel, načež se jeho hlas mírně zvýšil, „A knížka!“
„Kniha? Ukaž!“ natáhla k němu ruku.

Ani se nestačil podívat na první stránku, už ji držela žena, „Vem si tu dýku, ty ještě nemáš zbraň.“
„Nepotřebuji zbraň… Nejsem válečník!“
„Jak vidíš, Aidene, Skyrim je nebezpečný. Se zbraní to bude lepší…“ mezitím rozhodla, že ještě chvíli zůstanou v táboře a pak se vydají dál.

Soryna odešla rozdělat oheň, což se jí podařilo, usedla k němu a otevřela knihu, Aiden se k ní přidal.

„To je ta jeho kniha, že jo?“
„Jo, je… Ale je zvláštní…
„Ten Dunmer říkal něco o Boethii…“ pronesl Aiden zvědavě, „Nevíš něco o ní?“
„Vím toho stejně tolik, jako ty, Aidene…“ přiznala, „Ale myslím si, že to má souvislost s tímhle!“ a ukázala na knihu, „Je to věnováno právě jí… Kousek ti přečtu.“

Několik desítek minut vyprávěla příběh o „Boethině zkoušce“ a zajímavém pohledu na svět, který jí v očích nadchnul. Ačkoli Aiden nechápal některé daedry a jejich přízeň, příběh ho bavil. Jakmile dočetla poslední řádky, v nichž se dozvěděli, kde se nacházejí Její vyznavači, rozhodla se tam vydat.

„Co ty na to? Půjdeme tam?“
Breton k ní přistoupil ještě blíž a chytl jí za ruku, „S tebou půjdu kamkoli, Soryno. Však, ty to moc dobře víš…“

Za pár hodin sbalili tábor, uhasili oheň, mrtvolu nechali na místě a vyrazili do hor na východě, jenž hraničily s Morrowindem. Tma je doprovázela každým krokem a bylo stále horší. Jejich putování probíhalo poklidně, když začalo svítat, dostali se před staré město. Další kroky je vedly po kamenité cestě na sever, kousek odtamtud narazili na zříceninu, kde zastavili a odpočali si. Aiden se neustále vyptával, jestli náhodou nezabloudili či jestli ví, co tam chce podniknout, Soryna ho utěšovala, že to se zjistí, až tam dorazí.

Sníh přestal padat, vítr se uklidnil a hned potom, co si odpočali, začali pátrat po nějaké stezce do hor. Na jednu narazili až po desítkách prohledaných minut, byla takřka neviditelná. Stoupali vzhůru čím dál více, kromě několika planě rostoucích bylin a ostrého ledového kamení, jim nic jiného společnost nedělalo. Vzduch byl mnohem řidší, oba pociťovali na sobě, jak se jim síla vytrácí. Za chvíli uviděli zvláštní místo, které by v žádném případě nečekali. Před jejich zrakem se rozprostřel tábor, nad kterým dominovala podivná velká socha na skále. Oba hnedka napadlo, že to musí být snad druhá Azuřina svatyně, ale vzhled a postavení byl rozhodně jinačí. Socha, držící nad sebou meč, vypadala impozantně.

Konečně si oddechli. Přibližovali se k táboru rychle, záhy spatřili pětici lidí, jež v dřevěné ohraně mezi sebou bojovala. Nadávky, křik a tření kov o kov se rozléhal po celém místě. Jeden z pětice, jež byl právě odmrštěn z ohrady ven a dopadl tváří do sněhu před návštěvníky, se zvedl a nechápavě na ně vzhlížel.

„Kdo jste?! Co tu chcete?!“ natáhl Nord před sebe železný palcát a dal se do obranného postavení.
Aiden ukročil vzad, Soryna okamžitě vytáhla meč ze zad, „Bejt tebou, schovám to, než se ti něco stane!“. Válečník se na ní nepřátelsky zadíval, avšak zbraň nesložil „Jsme cestovatelé. Přivedla nás sem kniha… Volání…“
Jeho oko náhle změklo, „Pocítili jste ve svých srdcích její volání?“ Soryna kývla hlavou, muž zandal zbraň k tělu, „V tom případě… vítejte!“.

Otočil se na zbývající bojující jedince, mocný hlas zastavil potyčku. Zbývající čtveřice hlasitě zvolala na celé místo, tentokrát se kromě nich vynořili ze všech stran další lidé a obestoupili návštěvníky. Dívali se na ně, jak na nepřítele, i když přišli na daedří volání a byli uvítání mile.

„Já jsem Soryna, dovedla nás sem kniha od nějakého Dunmera…“
Náhle se ozvala Bretonka v kožešinové zbroji, její hlas byl velice emotivní, „Dunmera? Vy jste zabili Erithase?“ Aiden za dunmeřími zády kývnul hlavou, i když měl obavy, že právě podepsal ortel smrti, „Dobře jste udělali! Boethia chce vidět jen ty nejsilnější…“ pronesla Bretonka.
„Oba dva jste zaslechli Její volání?“ zeptal se náhle Nord, načež se ozvala hrdě jen Dunmerka, Aiden jen dodal, že je pouze doprovod.
„V tom případě odejdi! Ty tady nemáš co pohledávat!“ odvětila mu opět Bretonka.
„Zůstane tu se mnou! Jestli mu chcete něco udělat, budete si to muset prvně vyřídit se mnou!“ křikla na hlouček Soryna, všichni rázem překvapením zkameněli.
„To je odvážné… něco takového pronášet proti velké přesile.“ ozval se další Nord, „A přesně to se nám líbí!“
„Jsme cestovatelé a rádi poznáváme s přítelem různé kultury. Chtěli bychom vědět, co znamená přesně Boethinino učení…“ přiznala Soryna.
„Její učení? Proč bychom vás měli učit?“ zeptal se Nord, „Copak jste nečetli knihu? To vám jako návod nestačí?“
„Ta trocha nám měla stačit?“ odvážně se ozvala, „Vsadím se, že ten příběh je smyšlený!“
Bretonka a Bosmer, stojící u sochy se ozvali současně, „COŽE TO ŘÍKÁ?! Jak si dovoluje tvrdit něco takového!“ poté ji Bretonka vyzvala na souboj.
„Klidně, pojďte všichni, nebojím se vás…“

Nord tleskl rukou a usmál se, vyzval tři nejlepší lidi z hloučku, aby se přemístili do ohrady a připravili se na bitvu, Soryna se otočila na Aidena, který se bál.

„To je chyba, Soryno! Děláš chybu!“
„Buď v klidu, Aidene. Tohle nebude problém…“

Soryna odešla do ohrady s mečem v ruce, Aiden se opřel o zábradlí s kusem prkna, papírem a uhlem v ruce. Bretonka, Bosmer a Nord si vytáhli zbraně z pouzder, Soryna sama vzhlížela na své nepřítele a koutkem oka se podívala na svého přítele, jenž jí držel palce.

Náhle se trojice rozkřikla a rozeběhla se proti ní, Dunmerka přemýšlela, na koho zaútočí nejdřív. Dav hledících začal šílet, Aiden začal kreslit podívanou. Nord se svým mečem máchal kolem sebe a Dunmerka se jen tak-tak vyhýbala jeho sekům. Ve chvíli, kdy se střetly jejich zbraně, se do souboje přidal palcát bretonské válečnice, bosmerský šermíř vyčkával o kus dál a sledoval, jak se to celé vyvine. Bretonka stále do ní mlátila a doufala, že se jí povede zasáhnout. Soryna se nadechla, rychle odkopla svého nordkého protivníka, padající palcát chytla a svou čepel zabodla do ní. Bretonka vytřeštila oči a nechápala, jak se jí povedlo tak rychle zemřít.

Nord se oklepal a znova se vrhnul po Dunmerce, svým mečem se trefil do jejího ramene, odkud se ozvalo mocné křupnutí a Soryna rázem křikla bolestí. Nějaká kost v její ruce právě praskla. Nord se pokoušel svou protivnici dorazit, natahoval se zbraní k poslednímu seku, avšak nestačil jej dokončit. Pár zoufalých švihnutí kolem sebe a poté následné bodnutí do nohy ho vyvedlo z míry, takovou reakci nečekal. Soryna se slzami na tváři podřízla Norda, zbýval již elf, jenž si ze zad vytáhnul obrovský obouruční meč, Dunmerka jen polkla. Chvíli si počkala, až přijde o něco blíže, věděla, že proti němu nemá žádnou šanci, pokud se na něj vrhne. Pokusila se něco provést, co by zdaleka nečekal.

Bosmer k ní přišel, několikrát udeřil zbraní po čepeli a kopl jí do břicha, Soryna se předklonila a útočník vycítil šanci jí dorazit. Natáhl meč nad sebe, měl v plánu ji useknout hlavu, dokud byla skloněná. Aiden u ohrady přestal kreslit a raději zavřel oči, nechtěl vidět její smrt. Dunmerka však počítala s tímto tahem, jakmile pustil meč k její hlavě, rychle se vyhnula čepeli a v mžiku, než se stačil vrátit do původní pozice, mu mečem projela hlavu. Všichni tři Boethinini uctívači leželi na zemi, hledící nevěřili, co se jí povedlo a Aidenovi spadl kámen ze srdce. Soryna velice unaveně a s velkými bolestmi kráčela k ohradě.

„Ještě… někdo… další?“ zeptala se nahlas a lapajíc po dechu.
Nord pár vteřin mlčel, „Udělalas na Boethii dojem! Tohle se tady málokomu povede…“

Poté jí otevřel dveře a nechal vyjít z ohrady ven, mrtvá těla ležela v kaluži krve, vůně boje byla po táboře cítit. Všichni obstoupili bojovnici a vzhlíželi k ní, Nord uznal její cenu a pronesl, že si zaslouží být přijata do jejich spolku, pokud ovšem bude chtít. S radostí to přijala, otočila se na Aidena, jenž se na ní usmíval a hrdě jí blahopřál k vítězství. Poté jí ukázal svůj rychlý výtvor, na kterém byla vyobrazena, jak bojuje proti Nordovi.

Během dne se na její zranění podíval jeden z uctívačů, jenž pobýval ve větším stanu těsně pod sochou a vyléčil její zlomeninu. Soryna nemohla uvěřit, že se jí povedlo něco, s čím zkrátka nepočítala.

„Bylas úžasná, Soryno!“ chválil ji i po několika hodinách po boji Aiden, „Já… tohle… no…“
„Vím, co chceš říct, Aidene. Jsem ráda, žes tu byl se mnou…“ a usmála se na něj.
„Jak dlouho tu chceš zůstat?“
„Chtěl bys na jih, viď?“
„Jih může počkat, jen se ptám ze zvědavosti… Však mě znáš, ne?“

Soryna na něj mrkla a ujistila ho, že pokud se naučí její učení, budou opět pokračovat na svých toulkách. Bretonec se usmál, odešel ven a sedl si na římsu, z torny si vytáhnul prkno s papírem a uhlem a kreslil další scenerii. Chýlil se konec dne, u ohrady, kde se téhož dne mlátila skupinka lidí, vzplanul táborový oheň a v přítomnosti všech uctívačů sledovali počin Norda a Dunmerky. Jelikož Aiden se nehlásil jako jeden z „volaných“, musel zůstat dál od ohně. Vysoký seveřan svým zrakem hleděl na ženu, kterou již nepovažoval za cizinku. Lehce jí upravoval vlasy a hladil po tváři, žena se nijak nebránila. Poté vzal do ruky dřevěnou misku a do druhé podivnou fialovou lahvičku, jež otevřel. Trochu nalil do misky a smíchal ji s krví mrtvých, jenž nasbíral po boji.

„Aby bylo vidět, že patříš k nám, nechám tě pomalovat krví padlých. Možná budeš cítit sladké aroma, ale to je jen tou skoomou. Neboj, nebudem po tobě chtít, abys to vypila, ta skooma udrží krev na tvé tváři navěky…“ popsal jí postup svého činu, Soryna se nijak nebránila, ani nepípnula.

Prsty namočil do oné připravené tekutiny, poté lehkým dotykem přejížděl přes líce a barvil jí různé ornamenty. Žena lehce vzdychala, líbil se jí tento dotyk. Na drsného Norda byly až moc příjemné… Po pár minutách, kdy bylo slyšet pouze praskání dřeva, přestal malovat. Její tvář byla o dost výraznější a její sebevědomí rapidně vzrostlo. Přijetí bylo právě dokončeno. Nyní se ostatní odebrali do svých stanů ke spánku. Dunmerka poděkovala a po rozpuštění přišla za svým přítelem, jenž se neustále usmíval a přál jí tuto změnu. Oba byli nadšeni, že poznali něco nového…

Uplynul mrazivý týden, Soryna a Aiden nadále zůstali v Boethině táboře, kde se Dunmerka zdokonalovala v boji a Bretonec v kreslení. Každý den jí vytvářel krásnější scenérie… kdy se zrovna opírala o stěnu a držela v rukách džbán s vodou, či když se bránila proti útočníku. Ačkoli ho toto bavilo, stále mu scházelo to nejdůležitější… chtěl cestovat dál. Měl v plánu procestovat celý Skyrim a nikde se tak dlouho nezdržovat. Nejdéle, kde se zdrželi před touto návštěvou, bylo kdesi v Pláních v táboře Zapřísáhlých. Aiden si také všiml, že tráví více času s novými lidmi, než s ním samotným. Bylo mu smutno, očekával, že se jako vždy vrátí k němu a budou opět ta stará dvojice, co cestuje po světě. Ale Soryna to viděla ovšem jinak…

Její oči nepřestaly sledovat čepel meče, každou chvíli se zamyslela nad svými počiny a smyslem života. V duchu si říkala, že ta povídka v knize, kterou před týdnem vyprávěla i svému příteli, má přeci něco do sebe. Uvědomovala si, že všechno, co doposud prováděli, je bezvýznamné. Jednoho večera, když už Aiden spal, požádala Norda, aby učinil něco, co by do ní nikdo neřekl. Za pár hodin přišla Soryna vzbudit svého přítele. Sotva otevřel oči, hrůza mu ježila vlasy…

„Sory… já… no… Kde máš… vlasy?“ zakoktal Breton.
„Boethie si přeje kromě síly taky odvahu. A tohle je dost odvážné, ne?“
„Odvážné je, ale… no… nehodí se to na tebe…“ pronášel, když ji spatřil bez vlasů, její nádherná černá hříva ležela kdesi venku v mrazu.
„Je mi zcela jedno, jestli se ti to líbí nebo ne. Byly to mé vlasy! Mé rozhodnutí! Můj život!“ rozkřikla se.
„Já ti taky nic nevyčítám!“ ohradil se, „Chápu, že jsi pro vyzkoušení různých věcí udělat cokoli. Na to už jsem si zvykl…“ poté se na ní usmál, i když se mračila, „Stejně jsem rád, že tu jsme spolu!“ už chtěla odejít ze stanu, ale Bretonec jí zastavil, „Soryno, chci se zítra vydat na cestu… Ale nechci tě tu nechat samotnou…“
„Tak běž! Já zůstávám…“ bez jakýchkoliv emocí pronesla a odešla ven, Aidenovi došlo, že právě ztratil nejlepšího přítele.

Noc byla pro kreslíře neskutečně smutná a zničující. Nechtěl věřit, že mu nejlepší společník dává své kruté „sbohem“. V duchu se ptal, „Co budu dělat? Kam se bez ní vydám? Vždyť bych se nedokázal bez ní ubránit…“ pár slz mu spadlo do šatu, zlé sny ho prováděly nocí.

O několik desítek metrů posedávala Dunmerka vedle vedoucího Norda a vyprávěla mu, že se jí během cest podařilo kontaktovat několik daeder. Chtěla vědět, jestli se objeví i Boethie a něco řekne na její počín.

„Boethie si všímá těch, kteří jsou natolik zlí, že dokáží zmanipulovat každého, na koho se jen podívají. Prošla jsi mnoha zkouškami, Soryno, zvládla si něco, co dokáže jen málokdo. Jestli se chceš pokusit i o poslední zkoušku, můžeš se do toho pustit. Avšak, varuji tě! Nesmíš ustoupit a dát na sobě vědět slabost! Jestli se ti to nepovede, Boethie tě potrestá!“ zahleděl se na ní vážně.
„Už jsem ušla tak daleko. Nějaká pitomá zkouška mě nezastaví!“ hrdě vyřkla, „Co mám udělat?“
„Musíš zmanipulovat někoho, kdo by tě následoval a nechat jej obětovat u sloupu pod sochou.“
Elfka jen kývla hlavou, chvíli mu hleděla do očí a chladně se zeptala, „Viděls někdy Boethii?“
„Ne. Já se nikdy k tomuhle kroku nedostal. Srdce mám dostatečně černé, ale… Když jsi uctívač Boethie, nikdo s tebou nechce mít nic společného.“ přiznal, „Je to víc než těžká zkouška…“

Soryna jen kývla hlavou, přemýšlela nad možnostmi a zrovna nedostala nápad na něčí oběť. Chtěla se odebrat ke spánku, Nord jí stačil zarazit, do ruky jí dal podivný meč, s nímž měla provést obětování.

„Promysli si, kde někoho takového najdeš a pak ho odveď k Boethii!“ poradil jí a nechal v klidu odejít.

Noc utekla rychle, Slunce dalšího dne svítilo neskutečně silně, což bylo na počasí v okolí Větrného Žlebu nezvyklé. Tábor se probouzel do nového dne, Aiden se v rychlosti začal balit a neustále vyčkával na příchod svého bývalého společníka. Čekal hodiny, ale ona se stále nedostavovala. Vyšel ven, však spatřil, jak osamocená sedí na skalní římse a hledí do dálky.

„Soryno,“ probudil ji z přemítání, „odcházím. Bude se mi po tobě stýskat…“
Dunmerka se zvedla a velice rychle ho chytla za ruce, „Počkej, prosím! Já, přemýšlela jsem nad tím v noci…“ požádala ho, zda by si nepřisedl k ní a nevyslechl jí, Aiden nebyl z ní nadšený, ale udělal, co po něm chtěla, „Byli jsme tady už příliš dlouho. Měl jsi vždycky pravdu, my jsme cestovatelé a to, co jsem se sebou provedla, bylo sobecké… Vyrazíme na cestu, ale až zítra! Dneska mě čeká poslední zkouška, jakmile jí dokončím, odejdeme.“

Aidenovi se oči rozšířily radostí, souhlasil s ní a opět se na ní usmíval, Soryna ho požádala, jestli by jí ještě nenakreslil ohromnou sochu na skále… na památku. Beze slov vytáhl z torny jeden papír, uhel a už upaloval k soše kreslit. Soryna v jeho nepřítomnosti prohlédla obsah torny a narazila na jeho kresby, jež bylo nespočet. Vzpomínky se dostavovaly velice rychle… kresba, jak loví v Pláních se Zapřísáhlými jeleny, v Ledohradu, jak stojí u mostku na univerzitu či v Bílém Průsmyku, kdy se dívá na pochodující mamuty…

Jedna kresba ji ovšem vzala dech… dvě ruce, jenž se drží navzájem. Jedna byla mužská, druhá ženská. Pochopila, co to Aiden nakreslil a co to mělo znamenat. Kresby rychle vrátila zpátky a zamyslela se nad svým osudem.

Po zcela běžném dni, kdy opět vstoupila noc do tábora a Aiden se chystal ke spánku s myšlenkou, že zítra odcházejí. Náhle se jeho stan otevřel, rychle se probudil a těžko chápal, co u něj dělá Dunmerka.

„Aidene, chtěla bych ti něco říct…“ Breton se narovnal a zahleděl do očí, „Jak si šel dneska ráno kreslit tu sochu…“
„Jo, už jí mám hotovou, neboj, dám ti jí…“
„Ale, o to nejde… Huh, prohrabala jsem ti tornu a našla i ostatní kresby.“
„Soryno? Proč… co?“ nechápal její počínání.
„Já, chtěla jsem to udělat už dříve, ale…“ náhle ztratila slova a svýma velkýma očima ho hypnotizovala, stále nechápal, o co se pokouší.

Aiden ucítil na svém těle dotyk její ruky a na rtech sladkou chuť jejího jazyku. Byl jak ochromený, stále nevěděl, co se děje, ovšem Soryna byla intenzivnější a nepřestávala. S jeho rty si vyhrávala a studené ruce, jež se mu dostaly na záda pod šaty, byly dominantnější. Aiden si konečně uvědomil, co se to před ním odehrává, odhodil strach ze sebe a i on nasadil vyšší kalibr. Ruka hladila její tělo všude možně, nemohl se nabažit těchto sladkých dotyků. Náhle od něj sáh ustoupila, ruce si dala za záda a něco s nimi prováděla. Jaký to pohled pro Aidena, div, že jeho srdce nepuklo, když spatřil, jak vrchní část kožené zbroje padá k zemi a odhalují se její krásná šedá ňadra.

„O… o… o tomhle jsem… vždycky… snil…“ koktal Aiden.
„Pojď ke mně!“ chlácholila ho milým tichým hlasem, jeho ruce se dotýkaly krásného těla, v tu chvíli zavřela oči a užívala si chvilky. Aiden se chystal sundat kalhoty, ale byl najednou jí zaražen, „Počkej! Tady ne! Pojď se mnou, prosím!“ nechápal, proč to zastavila, ale protože ho ovládala, poslechl jí.

Nandala si zpátky zbroj na své místo, chytla ho za ruku a vytáhla ven do zimy. Společně se držely za ruce přesně, jak to nakreslil na jednom papíru, Soryna ho vedla výše po schodech, až k samotné soše, která se nad nimi tyčila. Zastavili se u schodů a líbali se, poté přestala a podívala se na sloup, trčící pod sochou.

„Stoupni si tam!“
„Cože? Proč?“ smál se Aiden a chtěl jí líbat.
„Chtěla bych to dělat takhle… Ty si tam stoupneš a já pak…“
„Dobrý! Hehe, už nemluv, došlo mi to!“ pohladil jí po tváři.

Celý natěšený se přiblížil ke sloupu, bez obav z něčeho zlého. Otočil se čelem k ní a pomalu ustupoval, elfka mu ještě s úsměvem ukázala svá ňadra, což dodalo muži kuráž.

„Tak, jak tu mám být? Takhle?“ zeptal se sáh od sloupu, dokud se cosi neozvalo.

Země pod ním zazářila a v zádech ucítil neznámou sílu, jež ho sama táhla ke sloupu. Následoval velice tvrdý náraz na kus kamene, zvuk energie, vycházející z podlahy zněl poněkud divně. Aiden stále předpokládal, že je to součástí milování, ale když uviděl, jak se přestala usmívat a zapnula si svou zbroj, došlo mu, že tu něco nehraje.

Z kamení u schodů vytáhla meč, jenž dostala od Norda, při pohledu na ní se Aiden zděsil. Tušil, co se asi stane, ale nechtěl si to připustit. Blížila se rychle, jednou rukou držela zbraň, druhou hladila čepel. Stoupnula si před něj, Aiden plný otázek nevěděl, co chce provádět, ale jakmile zapustila chladnou čepel do jeho těla, pochopil… Neuvěřitelný řev a smutečný žal se nesl v okolí tábora, že probudil ostatní spící.

Aidenova hlava, která byla do posledních chvil šťastná, padla k zemi, Soryna ucítila moc, která se právě uvolňovala z jeho těla do okolí. Zářící podlaha a energie ze sloupu ustala, mrtvý Aiden padl k zemi bezvládně, Soryna hleděla na něj a ani na moment nevěnovala lítost. Vyčkávala několik vteřin v očekávání, že se někdo objeví, ale nic se nestalo. Jen zakroutila hlavou a pomalu odcházela ke schodům, dokud za sebou nezaslechla, jak se hromadí nějaká síla. Otočila se, Aidenovo tělo se stavělo na své nohy a mrtvé oči na ní hleděly…

„ÉHH, to je ale HNUSNÉ převtělení! Kterej nešťastlivec ovládal tohle tělo?“ ozvalo se děsivým hlasem.
„Kdysi to byl můj velmi dobrý přítel. Teď už je to mrtvola.“
„KDO TO UPOUTAL MOU POZORNOST? Ven s tím!“
„Tvá služebnice a uctívačka, jež si fascinovala ze všech nejvíc!“
„HLUPÁKU!“ křikl Aiden temným hlasem, „Myslíš si, že jsem daedra pouze na obdivování? Byla chyba mě vyvolávat, když víš, že tě můžu zabít!“
Ani na chvíli neváhala, zbraň namířila znova do Aidenova těla a nechala ji v něm, „Tak proč si mi nezabránila, abych do tebe nezapustila meč? Kde je ta tvá síla?“

Ačkoli měla mrtvola v sobě zbraň, jakoby jí to nebolelo a dala ruce do boku, „To už je velmi odvážné, takhle se stavět k daedře! Měla bych tě zničit!“ Soryna se jen nadechla, „Ale prokázala si mnohem víc, než ti ubožáci, co jsou dole pod sochou. Jsi jiná, VÝJÍMEČNÁ!“
„Má paní, můj obdiv je na místě. Pochopila jsem tvé učení a ráda bych chtěla zasvětit život jenom a pouze tobě. Dovol mi, abych ty, jež by ti chtěli sloužit…“
Náhle se znova ozvala daedra „JÁ NIKOMU NIC NEDOVOLÍM! ŽÁDNÉ SLITOVÁNÍ! ŽÁDNÉ VÝJIMKY!“
„Ne, nechci slitování! Nelituji jeho smrti ani ničí jiné. Chci jen vést další následovníky, kteří pochopili tvé učení, k lepším cílum!“

Aiden se zamyslel, „Ukázala si toho mnoho. Škoda, že mám už šampióna, který by tě jistě potrestal za tvou drzost a hloupost!“ Aiden se chytl brady, „Ale tvé srdce je přeci dostatečně černé…“ pak ruce rozpažil, „TAK TEDY, POSLOUCHEJ! OD NYNÍ BUDEŠ KAŽDÉMU STOUPENCI PŘÍKLADEM! BUDEŠ JE PODROBOVAT MÝMI ZKOUŠKAMI O SMYSLU ŽIVOTA! ALE VARUJI TĚ! JESTLI JEN JEDNOU NEUSPĚJEŠ, BUDE TVOJE DUŠE MÁ!“
„Děkuji, má paní!“ uklonila se před mrtvolou Aidena a jen, co tak učinila, tělo spadlo na zem a vzplanulo.

Soryna si uvědomila, že dokázala něco, co se komu po dlouhé době ještě nepodařilo. Vrátila se zpátky do stanu, ve kterém se mohla odehrát romantická noc a vytáhla odtamtud zabalenou tornu s kresbami. Celý náklad odnesla k soše, u které hořela mrtvola. Vytáhla všechny kresby, zahleděla se do nich a poté je hodila do ohně. Minulý život na obrázcích se měnil v popel a prach.



Po chvilce si stoupla a ohlédla se na nebe bez mráčků, pod kterým dominovala socha Boethie, daedrickému princi krutosti a klamání…