---

Část 3. - Vládce snů

Dvojice Dunmerů utíkala po zasněžené pláni kamsi na sever. Za velice silného větru a ve vysokém mrazu tvořili stopy do hustého sněhu, jenž se jim lepil na boty. Purpurová roucha se pomalu bělila, dokud se na pár vteřin nezastavili a neohřáli se nad planoucí pochodní. Oba muži si podívali do očí a myšlenkami si ujasnili, o co jim vlastně jde. Když se jejich kůže zahřála a sníh z jejich hábitů opadal, pokračovali dál v cestě…

V tmavé chodbě kráčel statný Nord, sestupoval schody a pozdravil každého svého spolu-stoupence. Když se dostal až do nejspodnějšího patra, kde již vyčkávala dvojice Dunmerů, z vesela se usmál.

„Takže k vám promluvila, Verene?“ zeptal se přicházející jednoho z elfů.
„Ano, naše paní již promluvila… Přišel čas plnit její vůli!“ oznámil Veren, „Protože jsi jediný, Thoreku, kdo může vstoupit do této aury, aniž by tě paní potrestala…“
Nord kývnul hlavou, „Souhlas. Kdo z vás má plnit vůli?“ a očima se zahleděl na oba postávající mery, Veren jen pomalu kýval nesouhlasně hlavou.
„Tentokrát byl pověřen bratr Kasimir, byl již nejvyšší čas.“ přiznal Veren.
„Jsi připraven nést hůl největšího zla, bratře Kasimire?“ zeptal se ho Thorek.
„Jsem připraven!“

Thorek mlčky prošel kolem svých bratrů a jen, co vyšel schody k magické auře, jež obklopovala velice strašidelnou a už na pohled odpudivou hůl, roztáhl ruce a oči dal v sloup.

„Naše paní, přicházíme plnit tvou nesmírnou vůli, kterou jsi po nás chtěla! Nech mě projít skrze tuto bariéru, abych mohl předat tvůj dar do rukou, které tě nasytí!“ poté pár vteřin zůstal nehybně stát, až když si byl jistý, že se mu nic nestane, vstoupil do aury a vytáhnul z díry v zemi hrůznou hůl.

Aura stále pulzovala, Thorekovi se však nic nestalo, pomalým krokem přicházel ke svému bratru a do rukou mu ji předával.

„Plň její vůli a budeš odměněn, bratře!“
„Já ji splním!“ pronesl rozhodně Kasimir a připevnil si hůl na záda, společně s Verenem odešli z chrámu pryč.

Padla již tma, dvojice vyznavačů se dostala na ledový kopec, ze kterého byl vidět velký rozdělaný tábor. Do několika stanů bušil vítr, ledová čepel málem rozervala plachtu. Bratr Veren se vydal kupředu, Kasimir sundal ze zad obdařenou hůl, ze které stále cítil její moc a sílu, poté kráčel za svým přítelem. Došli k jednomu ze stanů, odkud byl slyšet hlasitý chrapot. Veren ukázal na Kasimira, aby zůstal na místě, z roucha si vytáhnul foukačku a několik šipek, jeho kroky se odporoučely kamsi do tábora. Za pár vteřin se vrátil zpátky s úsměvem na tváři, pobídl bratra, aby ho následoval.

Oba vstoupili do tábora, Kasimir si všiml hlídky tábora, jež ležela čelem do sněhu a nehýbala se. Veren prozradil, že na ně taky dopadne vůle jejich paní. Vešli do velkého stanu, jenž se potácel ve tmě. Bez jakéhokoli rozmýšlení si posvítili pochodní na spící, Veren se usmál, dodal k bratru, že jsou na správném místě. Celý tábor byl orkský… přesně, jak si žádala jejich paní.

„Do toho, bratře! Hlavně rychle a tiše!“ pobídl ho bratr, aby už použil hůl, kterou třímal v ruce.

Kasimir se nadechnul a pomocí hole začal čarovat. Z ní vyšla jakási podivná a tichá záře, jenž obklopila spícího orka. Všechny takto poznačil, zandal hůl zpátky a oba chvíli sledovali, zda jeho konání bylo správné. Za pár vteřin se dostavil výsledek, místo poklidného a chrápajícího spánku, se začali třást, rukama se oháněli kolem sebe… několik z nich náhle vykřiklo a snažilo se probudit, což se ovšem nedařilo.

„Výborně, vypadněme odsuď!“ prohlásil Kasimir, Veren vyšel s ním ven a ještě jej požádal, aby i takto učinil na uspanou hlídku, což Kasimir provedl.

Vůle jejich paní byla splněna, cesta z tábora byla rychlejší, zoufalý řev orků, již se snažili probudit či viděli strašlivé vize, byly mnohem hlasitější, než jejich tlukot srdce, slyšící až v uších. Za pár hodin se oba dunmeři dostali zpátky do chrámu, kde podávali hlášení Thorekovi, jenž vrátil hůl tam, kam patřila.

„Vaermina byla potěšena, bratře Kasimire!“ spustil Nord, když se vrátil z aury zcela v pořádku, „Nyní si běž odpočinout, naše paní tě bude jistě informovat o tvé odměně!“
„Rozumím…“ uklonil se Kasimir a odešel s bratrem na ubikace.

S uvolňujícím pocitem ulehli oba do svých postelí a snažili se usnout, což se jim povedlo za několik málo vteřin. Kasimir se dal do snění, doufal, že mu touto cestou ukáže jeho paní odměnu, pro kterou se po probuzení vydá. Namísto toho však dostával jiné obrázky, než chtěl…

Svým zrakem viděl z dálky malou vesničku, za kterou se tyčila ohromná hora, ze které šlehaly plameny. Bylo mu zřejmé, že se nenacházel ve Skyrimu a už rozhodně to nebyla vize o odměně. V oné vesnici pobíhaly dunmerské děti, na které dohlíželi rodiče a usmívali se na tuto chvíli. Za nedlouho však se jejich radost vytratila, když na místo dorazila početná skupinka temně zahalených osob a bez jakéhokoli varování započali pustošení vsi. Rodiče a i některé děti neměly to štěstí k přežití, jen pár pozůstalých zůstalo nehybně na svých místech a doufali, že se jim nic nestane. Vesnice se zahalila do ohně, na zádech či v poutech je skupinka odváděla odtamtud kamsi do neznáma. Jedno z dětí Kasimir poznával… Ušmudlaná tvář, slzy takřka na krajíčku, které chtěly rozbořit tvrdou hráz, černo-šedivý vlas, jenž se dostával do očí a ponurý výraz, který se nesl do současnosti… byl to on…

Strašlivá vzpomínka ho probudila, byl stále přesvědčen, že takto dostane odměnu od své paní, ale když mu zjevili ony vize… Do mysli se dostával pocit soucitu a lítosti, nad věcmi, které provedl. Byť byly již daleko v hlubinách času, stále je viděl živě a litoval jich. Uvědomoval si, že svým počínáním ubližoval lidem a prováděl něco, co nikdy nechtěl dělat… už jako dítě.
Posadil se na postel a rytmicky vydechoval, když se náhle z vyšších pater ozýval neznámý křik a bolestivé naříkání. Takřka všichni stoupenci, kteří spali, se okamžitě probudili a snažili se přijít na to, co se právě děje. Kasimir neváhal a vydal se do vyššího patra, kde spatřil ještě větší hrůzu, než kterou viděl před pár okamžiky… orkové se zbraněmi v rukách lámaly končetiny jeho bratrům a sestrám.

S hrůzou v očích se rozeběhl do nižších poschodí varovat své sourozence, aby se připravili k obraně, hlasitě volal poplach. Mnoho okultistů vběhlo pod zbraně rozzuřených nájezdníků. Ti, kteří se úderům vyhnuli, se pustili do čarování a za doprovodu jiskření či velmi žhavého plamene, se snažili ubránit náporu.

Kasimir seběhl poslední schody, do místnosti s Vaermininou holí, u které postával Thorek a zjišťoval od bratra, co se děje. Kasimir mu vysvětlil vše, co viděl, Nord se snažil přijít na řešení, avšak jeho mysl se zastavila, když k nim přiběhl poslední blízký přítel, Veren.

„Orkové! Museli nás nějak zpozorovat, jinak si to nedokážu vysvětlit!“ prohlásil při příchodu.
„Ubráníme se jim! Když na ně spustíme to, co umíme, máme šanci je odtud vyhnat!“ křikl Thorek, Kasimir jen lehce kýval hlavou.
„Dobrá, jestli je chceme udržet na uzdě, musíme zavřít některé místnosti!“ prohlásil Veren, „Ty, bratře Kasimire, vydej se rychle do knihovny a zamkni jí! Bratře Thoreku, zkus nějak zatarasit vchod na ubikace! Já půjdu do hlavního sálu!“
„Dobrá! Pusťme se do toho!“ prohlásil Kasimir, „Kdyby to nevyšlo, vraťme se sem zpátky k holi!“

Trojice na svůj plán kývla hlavou a vydala se konat jistou strategii. Všichni tři utíkali na svá pozice jak splašení, obava z přesily a proniknutí do nitra chrámu se rychle zvětšovala. Orci se již dostali na schodiště, vedoucí k ubikacím, několik jedinců se dostalo už do knihovny a laboratoří. Kasimir věděl, že v této chvíli již nemůže nic udělat. Střetával se jak s bojujícím nepřítelem, tak i sourozenci. Protože jeho plán byl zmařen, aspoň přiložil ruku k dílu a pomohl svým stoupencům v obraně. Blesky z jeho rukou vylétávaly mnohem rychleji, než orkské švihání meče. Nadávky a bojové řvaní se neslo celým chrámem, když byla knihovna na chvíli v bezpečí od nájezdníků, vrátil se Kasimir zpátky do místnosti s holí, kam zanedlouho dorazil Thorek s Verenem. Všichni tři v rozrušení a s potem na čele, si opět zahleděli do očí…

„Orkové se probili do vnitřní svatyně, bratře Verene!“ začal svou řeč Thorek.
„Musíme se udržet. Lebka nesmí padnout do jejich rukou!“ zahleděl se na něj upřeně Dunmer Veren.
„Ale… už nás zbývá jen hrstka, bratře!“
„Takže nemáme na výběr. Musíme vypustit miasma…“ rozhodl Dunmer.
„Výpary, říkáš? Ale bratře…“ snažil se dokončit Nord řeč, leč byl přerušen.
„Nemáme na výběr! Je to vůle Vaerminina.“ postavil se rozhodně, s rukama v bocích a hlavu otočil na svého dunmerského přítele, „A co ty, bratře Kasimire? Jsi připraven sloužit vůli Vaermininy?“
Kasimir se strachem v očích se zahleděl na oba přátele, moc dobře si uvědomoval, co znamená, vypustit miasma. Zhluboka polknul, „Dobrá, můžeme se do toho pustit!“ pronesl ne-zcela nadšeně.
„Tak je rozhodnuto! Bratře Kasimire, musíš aktivovat bariéru a vypustit miasma. Nic tě nesmí zastavit!“ prohlásil Veren a otočil se na Norda, „Bratře Thoreku, musíme tady zůstat a chránit lebku a v případě potřeby za ní položit život!“
Thorek se nadechl, jako by věděl, že se jim nepovede ubránit svatyni, „Domluveno. Na smrt!“
„Tak tedy do toho!“ zvolal Veren a otočil se na oba přátele, „Buďte s bohy, bratři!“

Jen, co domluvil, on a Thorek si vytáhli z roucha zbraně a postavili se každý na opačnou stranu stěny místnosti a vyhlíželi na schodiště, kdyby vyšel z nich nějaký ork. Kasimir se rozeběhl, jak nejrychleji dovedl a pokoušel se vyhnout střetům nájezdníků a kouzelným ranám svých kolegů. Několikrát kolem jeho hlavy prosvištěla ohnivá střela či kovový palcát, leč bez zranění vyvázl. Jaký hrůzný pocit se mu dostával pod kůži, když viděl kouzla, trhající končetiny či zbraně, jež dopadaly na tváře bratrů a sester. Několik nájezdníků si ho všimlo a vydalo se za ním, v jedné z chodeb se Kasimir musel otočit za svá záda a pustit do pronásledovatelů veškerá svá kouzla, která uměl. Orci se po magickém útoku na pár vteřin zastavili, což bohatě postačilo Dunmerovi, aby doběhl k řetězu, které vypouštělo miasma.

Ruku položil na pevný okov, za zvuku řinčícího kovu, nářků a halekání, se zamýšlel, jestli má opravdu dost odvahy učinit něco takového. Věděl, že jakmile vypustí miasma, do několika okamžiků usne a už se neprobere. Stále si připomínal, že bude vídat sny o své minulosti, do jeho tichého filozofování se vloudil hlas, který doposud nikdy neslyšel…

„Teď je nejvyšší čas plnit mou vůli! Zatáhni za ten řetěz a nech se obklopit sladkým spánkem!“

Z Kasimira tekl pot mnohem rychleji, než v předchozích patrech, zatáhl za řetěz, v chrámu zaslechl uvolnění čehosi ve vzduchu. Jen na vteřinu znehybněl a uvědomoval si, co je pro něj nejdůležitější. Stále slyšel tajemný hlas, který ho nabádal, aby zůstal na místě, v jeho mysli ovšem docházelo k boji, který chtěl vyhrát. Nakonec se mu to podařilo…

„NE! UŽ TOHO BYLO DOST!“ křikl do okolí a místo poklidného postávání na místě se rozeběhl ke schodišti, vedoucí ven z chrámu.

Sotva vyběhl několik schodů, čas se zastavil, orci se přestali hýbat a blesky z rukou stoupenců tančily na místě. Jediný Kasimir se mohl pohybovat, i přesto nechápal, co se to děje, dokud opět neuslyšel tajemný hlas s velkou dávkou zuřivostí…

„TY SE MI OPOVAŽUJEŠ ODPOROVAT, SLUŽEBNÍKU? JÁ JSEM TVÁ PANÍ A TY MŮJ PODDANÝ! BUDEŠ POSLOUCHAT TO, CO TI NAŘÍDÍM! VRATÍŠ SE ZPÁTKY NA MÍSTO, DOKUD TĚ MÁ AURA NEOBKLOPÍ!“
„Už bylo toho dost, daedro!“ křičel do zastaveného okolí, „Nech mě jít! Už nechci páchat další zlo!“
„O TOM, CO CHCEŠ NEBO NECHCEŠ DĚLAT, ROZHODUJI JÁ! JSI MŮJ, KASIMIRE!“
„Nikdy!“ křikl a snažil se vyběhnout schody.
„DOBRÁ TEDY…“ ozvala se tiše daedra, na schody se v tu chvíli objevila čtveřice dremor, připravených k boji, „ZKUS PROJÍT MEZI NIMA, JESTLI TO DOKÁŽEŠ!“
„Dremory! To ne!“ vyjekl Kasimir, jeho srdce se na vteřinu zastavilo, ale opět rychle naskočilo, „Mě nedostaneš, Vaermino!“
Náhle se u dremor objevili obrovští hadi, jejichž jazýčky tančily ve vzduchu, Kasimir se ještě více leknul, ovšem teď se zcela zastavil…
„HADI JSOU TVOJE NOČNÍ MŮRA, ŽE, KASIMIRE? PŘES NĚ NEPROJDEŠ!“
„Kéž by tě aedry proklely, daedro!“ dodal si odvahy a snažil se přes ně dostat.

Tupé rány a bodavé pronikání do těla od zubů a zbraní cítil, však se nechtěl zastavit. Zbývalo posledních pár schodů, které potřeboval vyjít, před jeho zrakem se vynořilo ze Zapomnění dvojice lidí, oblečeni do hábitu, které poznával z dětství. Při tomto pohledu zcela strnul, díky dremořímu mlácení a zakusování plazů do těla, padl na kolena a křičel bolestí.

„STRACH JE MOU MOCNOU ZBRANÍ! TĚCHTO LIDÍ SES VŽDYCKY BÁL, NEMÁM PRAVDU?“ na pár chvil se odmlčela, dvojice hábitníků zůstala na místě a vyčkávala, co Dunmer provede, „VRAŤ SE ZPÁTKY, ODKUD JSI PŘIŠEL, A UŠETŘÍM TĚ TOHOTO TRÁPENÍ!“

Dunmerovi se spustili slzy z očí, nechtěl ještě umřít a ani nechtěl být již pod Vaermininou mocí. Kdesi hluboko v těle, kam se mu daedra ještě nedostala, si vzpomněl na krásnou příhodu, jež mu dodávala odvahu. Setkání s o něco mladší stoupenkyní, když dorazil poprvé do této svatyně a ukázala mu život stoupence. Vždy s ním držela a její úsměv si vryl na stálo do paměti…

„TÁHNI DO ZAPOMNĚNÍ!“ křikl Dunmer, s poslední dávkou odvahy se postavil a i přes bolesti a veškerý strach, který ho obklopoval, se protlačil skrze překážející dvojici.

… jaké uvolnění se dostalo do jeho očí, když si všiml, že okolo něj nikdo není. Na schodech postával osamocen, bez žádných dremor, hadů nebo únosců. Zvuk zbraní a nadávky se pomalu tlumily, už si konečně uvědomil, že se vrátil zpátky do reality. To, co právě viděl a cítil, byla pouze jeho noční můra.

Vyběhl ze schodů do hlavní síně, popadal ze všech sil dech a do rukou si připravil kouzlo, kterým chtěl zapečetit vchod do svatyně.

„Miasma se nesmí dostat z chrámu!“ dodával si nahlas, když začal s čarováním, za pár vteřin nová zeď zcela zablokovala vchod do svatyně.

Vydechoval velice rychle a rozrušeně, stále kráčel pozpátku ke dveřím ven. Jakmile na ně narazil a vyšel ven, sletěl ze schodů rovnou do mrazivého sněhu, nemohl uvěřit, že se mu podařilo utéct z jeho… domova. V propoceném hábitu se začal třást, nemohl se nadechnout… vypadal, že brzy umře. Jeho dech se zcela zastavil a oči strnuly…

Po pár hodinách, kdy se jeho mysl probouzela z temného obklopení, se probral do reality. I když byl již pokryt čerstvým ledovým sněhem, nic necítil. Pomalu vstal ze země, oklepal sníh, rozhlédl se kolem sebe a utíkal od těchto rozvalin kamsi do neznáma. Věděl, že pod ním se rozléhá město, avšak měl tušení, že v tomto stavu a oblečení ho nikdo neuvítá a nepomůže.

Po několika dnech neustálého běhání a hladovění, se dostal na jednu farmu, kde přesvědčil statkáře, aby jej dovezl do některého „dobrého“ chrámu. Protože statkář znal pouze jen jediný „dobrý“ chrám, odvezl nasyceného Dunmera do Riftenu, a doporučil mu zastavit se v chrámu bohyně Mary.

„Vítej, mé dítě!“ přivítal ho jeden z mnichů ve dveřích, „Můžu ti nějak pomoct?“
„Já… já… hledám nějakého kněze… musím se mu vyzpovídat…“
„Dobrá, mé dítě. Vydrž tu chvilku, prosím, dojdu pro něj.“ požádal mnich návštěvníka, aby se mezitím posadil, za pár vteřin přišel Redgard v oranžovém rouchu.
„Já jsem kněz Maramal, žádal jsi o pomoc, mé dítě?“
„Knězi… otče…“ nemohl přijít na lepší oslovení, „Eh… to je jedno. Potřebuji se vyzpovídat.“
„Jistě, mé dítě. Pojď se mnou do komnaty, tam bude soukromí…“

Maramal ho zavedl do svého pokoje, nechal jej usadit ke stolu, nalil mu víno, protože mu v očích viděl rozrušení. Jakmile se Kasimir napil, spustil vyprávění o minulosti, co provedl, čím byl a čeho se vzdal. I když si nebyl jistý, jestli ho kněz neudá, prozradil mu všechno do podrobností…

Své vyprávění zakončil slovy, „Hledám odpuštění a rozhřešení!“
„Máš velkou odvahu se mi s tímto svěřit, mé dítě. Obávám se, že s pocitem viny ti bohužel nijak nepomohu…“ po těchto slovech Dunmerovi klesla hlava o něco níže, „Avšak… Mara odpouští a mívá soucit i nad velkými hříšníky. Když se budeš kát a ponoříš se do jejího učení, bude ti odpuštěno!“
Kasimir polknul, stačil jen pokývat hlavou, že souhlasí, Maramal se nad ním usmál a poručil mu, aby se odebral do vedlejších komnat převlíknout se a pak se vrátil před sochu bohyně Mary.

Za pár chvil nesl Kasimir na sobě stejné roucho jako ostatní služebnictvo. V tomto obleku se dostavil ke knězi, který chtěl začít výuku Mary. Než však spustil, chtěl se ho zeptat na jméno, Dunmer chvíli přemýšlel, a protože chtěl zapomenout na celou minulost, rozhodl se představit pod jiným jménem…

„Jsem Erandur!“ v duchu si uvědomoval, proč si vzal jméno po svém otci, který byl taky knězem, i když ne Mařiným.
„Dobrá, Erandure. Jsi připraven začít Mařino učení?“ zeptal se ho naléhavě Maramal.
„Ano, jsem!“
„Výborně!“ kněz mu dopodrobna vysvětloval, jak by se měl chovat a co je podstatou této víry.

Za několik let, kdy mnich Erandur roznášel po kraji mír a lásku, nechával vyzpovídat poutníky a konal dobro, se dostal až na stejný vrchol, jako jeho učitel. Stal se knězem. Teď, když v Mařině chrámu byli dva kněží, domluvili se, že jeden z nich bude cestovat po světě a bude šířit tuto víru, druhý zůstane v Riftenu a bude hlídat hříšníky. Jednoho dne, kdy se měl kněz Erandur vydat do Markarthu, došla do chrámu zpráva z Jitřenky. Lidé žádali kněze o pomoc…

„Erandure, příteli. Vím, že jsi měl jít dneska do Markarthu, ale tohle nám dneska přišlo.“ ukázal Maramal dopis Dunmerovi, „Tenkrát jsi mi říkal, že jsi pobýval v Jitřence…“
„Vzpomínky na toto místo jsou stále ve mně… Cítím se tak trochu… trapně…“ přiznal se Erandur.
„Možná teď bys mohl odčinit to, co tě stále trápí. Třeba se ti uleví…“
„Máš pravdu!“ prohlásil Dunmer, sbalil si věci do torny a přišel se rozloučit, „Vydám se za odpuštěním!“
„Mara s tebou, bratře!“ poklepal ho na ramena Maramal a otevřel mu dveře chrámu, Erandur po pár chvílích zmizel z Riftenu.

Za několik dnů se dostavil do Jitřenky, severního města s vlastním přístavem, nad kterým se tyčila rozvalina, kterou poznal na první pohled. Sotva prošel kolem několika lidí, jež ho nadšeně oslovili, bylo mu jasné, co se tu děje.

„Já ti povídám… Mít zlé sny je v této době normální. Ale mít je za dne?“ nahlašovala mu stráž, kterou si odchytnul, „Jestli chceš vědět více, zajdi si do krčmy, tam se nic jiného neřeší…“

Kněz Erandur vstoupil do hospody, ve které se vytratila veškerá radost. U pultu před hospodským postávaly další tři ženy, které bylo slyšet až ke dveřím. Jejich stěžování na sny bylo natolik silné, že se v duchu obával, jestli bude mít vůbec úspěch s přesvědčováním. Jakmile si ho ženy všimly a přizvaly ho k sobě, každá z nich mu začala vyprávět, co mají za potíže a co je trápí. Snažil se je přesvědčit, že o nic nejde, i když moc dobře věděl, že tajemství tohoto problému spočívá ve vyšších rozvalinách…



Nemohl jim navrhnout, aby se s ním vydaly na ono místo. Pokojně u nich postával a dodával jim odvahy, když se tu náhle otevřely dveře a do nich vstoupila osoba ve zbroji a se železnou rohatou přilbicí na hlavě…