Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky III - Děti Skyrimu

Přidal Adrian_S dne 21.12.2014 21:27
#20

Část 9. - Klid před bouří

Noc, během které se rozhodlo o obraně Jitřenky, nebyla vůbec klidná. I když si Thyra hověla ve spacím vaku v kovárně, neustále přemýšlela o nastávající události, které se nešlo vyhnout. Každou chvíli ji napadla odlišná strategie, než sdělila velitelům, avšak v půli plánu se vše zadrhlo. Začínala být zoufalá, a zatímco ležela v teple kovárny, venku pochodoval Sigurd s Marcusem a budili takřka každého muže a ženu v osadě. Velký hlouček lidí se sešel v krčmě, kde jim důstojníci vysvětlili, co se od nich potřebuje. A úkolů nebylo málo, za to mnoho otázek a strachu se vlnilo ve vzduchu…

Ještě nevyšly první paprsky slunečního svitu, před jarlovou síní postávalo kromě šlechtictva a vojska také obyvatelstvo, které naslouchalo hlasu svého vůdce. Protože se bál o jejich životy a věděl moc dobře, že samotné vojsko na všechno nestačí, požádal všechny obyvatele, aby pomohli při budování obrany a zajišťování bezpečí. Ke vší podivnosti všichni muži i ženy, jakéhokoli věku, jednotně souhlasili a oddaně se nabídli. K sobě si vzal několik horníků, dřevorubců i námořníků, kteří stále vyčkávali na ukončení embarga v přístavu. Několika vojákům po boku ukázal ve své síni na mapce strategii a plán, jak ubránit Jitřenku. Chvíli nad tím vším debatovali, až se nakonec shodli a pustili se do díla. V sázce bylo mnoho, ale času málo…

Horníci z obou dolů a někteří vojáci se vydali do zasněžených plání za městem a přesně podle plánku vykopávali široké a hluboké jámy. Dřevorubci a důstojníci sháněli veškeré dřevo z okolí, z nichž vyrobili hromady ostrých bodců, které by se připevnily do vykopaných jam. Když už neměli dřevo, beze strachu a i s pověřením jarla vyplenili císařskou loď ze Samoty, Mrazivého chodce. Veškerý dřevěný nábytek se rozbil a použil na pasti. I když byla kapitánka Adelaisa Vendiciiová velice proti a bránila svůj majetek s námořníky, proti jarlovu slovu neměla šanci. Však dostala nabídku, kterou nemohla odmítnout.

Mnoho manželek vojáků, místo hrubé a tvrdé práce, vařilo jídlo přímo na pláních. Mnohdy unavený lid takovouto pozornost uvítalo a neskutečně se těšil na misky horké polévky a povzbuzující alkohol. Stařenky obešly všechny domy, kde shnáněly mnoho kožešin. Ty pak stáhly a vypracovanou kůži poté předávaly čtyřma kovářům, již bez zastavení vyráběli výzbroj pro další dobrovolníky. Několik stařenek místo stahování kůže vyrobilo z nepoužitých látek pro výrobu hornických oblečení, široké kusy, kterým by se přikryly jámy.

Protože bylo potřeba zajistit i hrozící nebezpečí, vybavil Marcus malou skupinku vojáků několika signálními rohy a v případě zjištění, že se nepřítel blíží, měli dát jasné znamení. Po jednotlivcích a v určitých intervalech se mezi sebou střídali a hlídali jak jižní stranu, tak hlavně západní, dvě míle od pracujících lidí. Zbytek vojáků intenzivně pomáhal horníkům a dřevorubcům v přípravě pastí, důstojníci se s mapkou v ruce rozhlíželi po okolí a plánovali možná východiska a taktiku boje.

Na protějším kopci za osadou učila Madena svého nového žáka Onmunda strašlivému kouzlu, při kterém měla pukat zem. Během výcviku mu vedla o kouzlu mnoho řečí, kde se jej naučila a proč odmítla přímo spolupracovat s jarlem. Onmund byl s myšlenky na tom stejně, ale věděl, že tahle služba mu zaručí odchod do Ledohradu. Po několika chvílích bylo na rozpracovaných pláních cítit, jak se třese někde zem, lid znervózněl. Mladík s čarodějkou takřka bez přestávky cvičili a pomalu se kouzlo rodilo, avšak nátlak na žáka byl velice velký. V půlce dne přestal s výcvikem a než stačila čarodějka zjistit, co se stalo, mladík ležel již čelem ve sněhu se zamrzlou tváří. Byl natolik unaven, že se nemohl ani pohnout z místa, chvíle odpočinku mu přišla vhod.

Jarl a důstojníci v síni přemýšleli nejen nad strategií, v mysli jim neustále utkvělo, odkud by se mohla spustit lavina a které místo by mohlo zasáhnout. Na tuto otázku však nenašli odpověď, ale dál se zamysleli nad únikovým plánem. Rozhodli se, že vojáci a dobrovolníci budou bojovat, ženy a nemocné či zraněné schovají do dolů. A protože jarl byl již unavený z postávání na jednom místě, vyšel ven ze síně se nadechnout, kromě několika stěžujících se námořníků od kapitánky Vendiciiové, viděl v okolí své obyvatelstvo, jak pracuje na obraně. Pohled mu připadal, jakoby se díval na mraveniště v lidské velikosti…

První den uběhl rychle, i když nad hlavami svítil Masser se Secundou, vyčerpaný lid nepřestával ve svých pracích. Až na několik skupinek mužů, hloubící hluboké jámy, ti byli vystřídáni čerstvými posilami, unavení šli dávno spát.

Na druhý den se začátek opakoval stejně, jak předchozí, jen s malou nepředvídanou událostí. V kovárně bušila kladiva o rozžhavenou ocel ostošest a zvuk tření kamene o čerstvý kov se rozléhal v okolí. U kovadliny pracovala Thyra na ostří ocelové bitevní sekery, pomalu se blížila ke konci, když se vedle ní ocitl Marcus Bolehlav a vyrušil jí.

„Jak jde výroba?“ zeptal se, z hlasu byl cítit náznak opovržení.
„Vyrábím, jak nejrychleji dokážu,“ mu stroze odpověděla za bušení kladiva, „ale kvůli tomu tady nejste, ne?“
„Zanech kování, děvče.“ po jeho slovech odložila kladivo na kovadlinu, ostří hodila do vědra s vodou a zahleděla se mu do tváře, „Ujasněme si jednu věc. Jsi v kovárně a vyrábíš pro nás zbraně. A jak skvělé zbraně.“ podíval se po zbrojnici, „ Ale taky to tak zůstane! Tvé místo je tady a ne na bitevním poli…“
„PROČ?!“ zamračila se, „Co se vám na mně nelíbí?“ zeptala se ho velice naléhavě, „Víte, čím jsem si prošla! Tajně jsem se dostala s vámi do těch ruin a stále žiju!“ Marcus jí chtěl na to velice rychle odpovědět, ale nedostal příležitost, přiblížila se k němu ještě blíž a upřeně hleděla do očí, „Mám stejnou touhu po odplatě a stejnou chuť k zabíjení! JÁ CHCI JÍT DO BITVY!“
„Tak naposledy, holko.“ ukázal na ní prstem, „Nebyla, nejsi a ani nebudeš Bouřným hávem! Tu zbroj si svlékni a předej ji nějakému dobrovolníku. Až vypukne bitva, půjdeš se schovat do dolů!“ Thyra chtěla odvětit, ale byla přerušena, „Skončil jsem! Jestli tě uvidím v bitvě, přísahám u Talose, ŽE TĚ ZABIJU!“

Jeho tvrdý krok se odrazil od dřevěné podlahy a vydával se na cestu k jarlovi, dívka se zklamaným a smutným výrazem hleděla slepě do země, v hlavě jí kolovaly odvážné myšlenky, až se nakonec rozhodla pro velice nepředpokládanou podívanou. Marcus klidně odcházel k síni jarla, avšak za sebou slyšel podivný zvuk… vítr se rozrážel o cosi tvrdého. Otočil se za sebe a než stačil nějak zareagovat, do sněhu se k jeho nohám zabodl meč. Viděl, jak před verandou na něj děvče civí se zuřivým výrazem a napřaženou rukou… to ona to po něm hodila.

„Tak, do toho! Zabte mě, jestli na to máte!“ křikla nahlas a narovnala se, v kovárně se zastavila práce a všichni lidi z okolí se seskupili kolem ní.
Marcus bez váhání vzal meč, přišel až k ní, v jejím výrazu poznal odhodlání bojovat a téměř žádný strach, „Tady tě zabíjet nebudu.“ řekl ze začátku a odhodil meč na zem, „Stačila by jedna rána a už bys ležela mrtvá na zemi…“
„Chvástáte se tu, že jste silný, ale přitom jste toho moc nedokázal.“ tato slova důstojníka velice urazila, „Zabít jednu holku není snad žádná potíž, ne?“

Marcus se na ní přísně zahleděl, zeptal se jí, s čím chce bojovat, jestli s kovářským kladivem, tak ať si pospíší a vysmál se jí. Jenže jeho slova jí natolik nabudila, že si v rychlosti zaběhla pro jednu z vyrobených zbraní, důstojníka překvapila podívaná, když viděl tak křehké děvče s obouruční sekerou.

„Když vás porazím, půjdu do bitvy!“
„A když tě zabiju, tak tě pak hodím do moře Přízraků, ať si tě duchové užijou…“ prohodil důstojník a ze zad si vytáhl své pověstné kladivo.

Přihlížející lid se seskupil v dostatečné vzdálenosti kolem nich a skandovali k boji. Většina mužů fandila svému veliteli, jen kovář a dvě ženy věřili Thyře, že vojáka udolá. Po několika neklidných vteřinách se Thyra proti svému soku rozběhla s napřaženou sekerou, Marcus okamžitě zareagoval a dal se do obranného postavení. Hned první ránu vykryl a bleskově se jí snažil udeřit, ovšem minul, děvče provedlo kotrmelec do strany a jak voda, vytryskávající z gejzíru, se postavila na nohy.

„Neříkal jste, že mě zabijete na první ránu?“ zeptala se ho dívka a vysmála se do tváře, což muže rozzuřilo a vrhl se na ní.
Několik dalších útoků se oba vykrývali a vyhýbali, Marca překvapila její obratnost, divil se, proč svou dovednost nevyužila i v Korvanjundu. Během bitvy se dozvěděl od ní, že právě s obouručními zbraněmi často trénovala se svým přítelem… Světlanou.

Štěstí se nakonec na ní neusmálo, i když ho lehce zranila několikrát pouze rukojetí své sekery, důstojník jí začal stále častěji zraňovat, v některých chvílích si jí přitáhl k sobě a udeřil hlavou o její čelo. Nakonec ji udeřil do slabin, až se skácela jak právě poražený strom. Slabě vydechovala, věděla, že přijde její konec. Lidé skandovali a fandili svému oblíbenci, jenž se nad ní nadnášel poklidně. Napřahoval se kladivem k poslednímu úderu…

„UŽ DOST! To by stačilo, veliteli Bolehlave! Okamžitě zandejte tu zbraň a naklusejte sem! POHYB!“

Marcus nad svými zády viděl jarla, otočil se zpátky na ležící dívku, napřažené kladivo povolil k jejím rukám a čekal, až se chytne za zbraň. Jakmile to provedla, vytáhl ji ze země se slovy, „Bojuješ dobře, ale to neznamená, že jdeš do bitvy. Půjdeš do dolů, a tím jsem tu skončil!“ poté se rozeběhl přímo k jarlovi i s kladivem v ruce, Thyra beze slov stála na místě a nemohla uvěřit, že se její plán nepovedl.

V okolí Jitřenky bylo cítit lehké chvění země, jarl po několika hodinách vyřizování důležitých věcí málem zapomněl na vývoj výcviku mladého čaroděje, kterému moc nevěřil. Po krátkém výšlapu za město se dostal ke dvěma kouzelníkům, již seděli ve sněhu a přemítali nad různými slovy, jarla podívaná vytočila.

„Místo toho, abyste ho Madeno něco naučila, tak tu sedíte! Co to má znamenat?“
„Huh, zdvořilost je vždy na místě…“ pronesla bez pochybení čarodějka, „Tady Onmund odpočívá po náročném cvičení…“
„A jak mu to jde, že si tu dovolíte sedět?“
„Dělá pokroky, ale nestačí to.“ přiznala Madena, „Jarle Skalde, chcete po mně, abych ho naučila něco složitého za velice krátkou dobu. Tohle kouzlo se nedá naučit za pár minut nebo dnů…“
„Jak dlouho jste se ho učila vy?“
„Několik let.“
„Několik let…“ pronesl tiše jarl, „Bretonka, magie, kouzla… a ono se to nenaučí hnedka… Kde je ta vaše pověstná schopnost „rychlého učení“? Tolik času nemáme!“
„Jarle Skalde,“ ozval se mladík a postavil se, „učím se, jak nejrychleji mohu, ale dává mi to zabrat. Proti takové magii jsem nebyl nikdy vystaven…“
„Já sice nerozumím vaší… magii, ale rozumím tomu, že mi může za pár hodin na dveře zaklepat císařský oddíl! Vy, čaroději,“ ukázal na mladíka prstem, „pojďte se mnou do síně, musíme vám ukázat, kam máte jít.“
„Ale pane, nejsem ještě připravený!“
„To my taky ne, ale nemáme jinou možnost!“ upřímně pronesl Skald, „Budete se to muset naučit za pochodu. Teď pojďte!“

Onmund se ohlédl na Madenu, která jen kývla hlavou, aby ho poslechl. Muži společně odešli do hlavní síně, kde se za přítomnosti Sigurda a několika stařešin dozvěděl něco o horách a o konkrétním místě. Povídání bylo poučné a mladík se toho dozvěděl velice dost, ovšem neustále hájil názor, že není připravený s kouzlem.

„Podívejte, čaroději,“ bez váhání pronesl Sigurd, „osud Jitřenky je ve vašich rukách. Jestli to nedokážete, pak zemřete jako my ostatní! Buďto to vykouzlíte nebo umřete…“
„A nebo místo kouzlení vás nechám v bitvě a odejdu pryč do Ledohradu.“ odvětil bez starostí čaroděj, „Jak jsem již řekl, je to vaše válka a mě nezajímá!“
„Budiž. Potom ale budete navždy znám jako zbabělec a zrádce!“ ozval se Skald, „Přemýšlejte o tom!“
„Teď, když jsme si to vyříkali, měl byste už vyrazit na cestu. Cesta do hor vám zabere spoustu času.“ informoval ho Sigurd, „Vemte si vše, co potřebujete a dávejte pozor, ať se vám něco nestane. Doufám, že umíte bojovat, v horách se mohou vyskytnout trollové…“

I když se Onmund ozval ne zrovna radostně, ujistil ho, že se dokáže o sebe postarat. Jarl Skald mu popřál hodně štěstí a pevně věřil, že nezradí, čaroděj stále více pomýšlel nad útěkem než nad pomocí. Než vyšel ven ze síně, od stráží dostal do rukou konečně svou tornu s věcmi, které si přivezl z domu. V rychlosti zaběhl do krčmy pro zásoby, které nemusel platit a než se vydal na cestu, vzpomenul si na Thyru, chtěl se s ní rozloučit. Pár kroků stačilo, aby se dostal do kovárny, kde právě dívka dokončila poslední bitevní sekeru. S lehkostí si sedla na špalek a napila se z hrnku medoviny, její oči po pár vteřinách zahlédly již připraveného Onmunda, jak se k ní blíží.

„Přišel jsem se rozloučit, Thyro…“
Nechápavě se na něj podívala, „Ty odcházíš? Do Ledohradu?“
„Možná…“ pronesl nejasným tónem, „Možná uteču, možná ne. Já nevím, nechci být tady a teď mám konečně příležitost se odtud dostat!“
Na jeho slova se dívka zvedla a přiblížila k němu, „Já vím, že je to pro tebe utrpení…“ zahleděla se mu do očí, „Nemusíš to dělat pro Jitřenku, ale udělej to pro mě! Prosím!“ Onmund se jí nechtěl dívat do očí, ale nešlo to, cítil, jak na něj naléhá.
„Dobrá. Udělám to pro tebe.“ dívka se samou radostí rozzářila a objala ho, což nečekal.

Malou chvíli se oba drželi, kovářka mu tiše vysvětlila, jak bude znít signál, aby vyčaroval ono kouzlo. Mladík s nechutí odvětil, jak rád by se této cestě vyhnul, zato děvče pošeptalo lítost nad obranou, ve kterém nebude. Jakmile se pustili z objetí a Onmund pomalu odcházel, stačila ho ještě na moment zadržet.

„Jestli tohle přežijeme, počkej na mne támhle u té zříceniny. Dovedu tě pak do Ledohradu, ano? Ať se stane, co se stane.“ ukázala mu na vzdálenou ruinu, tyčící se nad Jitřenkou. Onmund jen pokynul hlavou, nadechl se zhluboka a vydal se do hor.


Blížil se konec druhého dne, šero zahalovalo okolí města a lidé na planinách měli za sebou už vykopáno mnoho pastí. Většina z nich byla tak unavená, že usínali během práce. To samé platilo i pro Thyru, z neustálého bušení kladiva a horké výhně ji padaly oči k zemi. Než se odebrala ke spánku, vzpomenula si na svého jednonohého přítele Edwina. Unaveným tempem prolezla stanovým táborem, až našla tu správnou plachu, kde se zraněný nacházel. Smutek a strach z nadcházející události ji děsilo, avšak pohled na spícího muže ji poněkud uklidňovalo. Přistoupila k němu blíže, pohladila po ruce a tiše odříkala Mařina slova, aby se mu vedlo lépe. V této chvíli oči už nemohly vydržet, proto si lehla vedle něj a čelem k němu usnula.

Zatímco se ona procházela ve snovém světě, po několika minutách se probudil Edwin s mlhotavým zrakem. Chvíli přemýšlel, zda opravdu žije, nebo je už v Sovngardu. Když slyšel kolem sebe dunící vítr a zrak viděl jen jednu končetinu, došlo mu, že ještě žije. Ani neměl sílu na pláč, natož se zvednout z postele, ale protože nevěděl, co se stalo a co se děje, chvíli bojoval s lůžkem, aby ho pustilo ze sevření. Bylo to velmi obtížné a bolestné, ale povedlo se. Sotva se postavil, už zase chtěl spadnout zpátky, naštěstí si všiml kusu dřeva, jenž se opíral o malý stolek s hadry. Vzal jej do ruky a vyšel s podporou ven zjistit, co se děje. Při pohledu na stále pracující lid na pláních a pobíhajících vojácích okolo pochopil, že se něco blíží, jen nemohl vědět co.

„Hej, ty! Na co tak koukáš?“ ozval se náhle jeden z vojáků, nesouc v rukách naštípané dřevo.
„Talos s tebou, bratře.“ pozdravil ho, „Co se to děje?“
„Dost blbá otázka, nemyslíš? Císařští se sem blíží, budujeme obranu! Jestli se chceš přidat…“ odpověděl mu voják, ale když si všiml jeho chybějící nohy, zarazil se a slova ztratil z úst.
„Kde jsou hlídky? Kam až vyráží?“ naléhal Edwin.
Voják stále na něj hleděl jak na přízrak z hrobky, po pár vteřinách si uvědomil, že před ním stojí muž, „Až za skaliska, dvě míle odtud. Za chvíli by mělo proběhnout střídání…“ poté voják odkráčel kamsi pryč.

Edwin pochopil, že je se svým zraněním užitečný jako pochodeň na zatopené lodi, podíval se na sebe a rychle se rozhodl pro velice odvážnou věc. Na sobě měl uniformu, jen mu chyběla zbraň a signální roh. V dalším vzdáleném stanu se nacházela čerstvě vykovaná výbava, došel si tam a bez jakýchkoliv řečí a zastavení si vzal do ruky obouruční meč, s nímž se opíral o zem. Signální roh chtěl získat od přicházející hlídky, než však přišla, vrátil se zpět do felčarova stanu, odkud si vzal tornu a v ní několik lahví medoviny. Chtěl už odejít, ale na poslední chvíli si všiml tiše spící dívky, nemohl uvěřit, že jí vidí živou a zdravou.

„Neuvěřitelné… ty žiješ! Myslel jsem, že jsi tam umřela, když jsi odešla pro pomoc…“ pronášel nad spící dívkou, „Asi’s to byla opravdu ty, kdo mi zachránil život. Jsem ti nesmírně vděčný.“ poté si těžce oddechl, „Víš, Thyro. Mám toho hodně na srdci, co bych ti chtěl říct, ale vím, že teď na to není vhodná doba a už vůbec ne ode mne. Ale jdu na smrt a mé svědomí… to už nevydrží.“ těžce vydechnul, „Miloval jsem tě… A navždy budu! Ale teď musím jít umřít…“ zdálo se, že mu z oka spadne pár slz, ale nestalo se tak, chtěl děvče políbit a přikrýt, ale když si uvědomil, že už by nemusel vstát, narovnal se zpátky, „Uvidíme se v Sovngardu, Thyro…“

Jeho noha se poté otočila k východu stanu a vyšel se smutným zrakem ven. Během pochodu po táboře narazil na právě přicházející hlídku, kterou zastavil. Se lstivými slovy jej dokázal ošálit a vysvětlil jí, že byl pověřen důstojníky do hlídky a aby mu předala signální roh. I když se to hlídce nezdálo, učinila, oč žádal.

„Vojáci legie se třpytí jako čerstvě napadaný sníh a řinčí jako kuchyň.“, radila mu vojačka a na své potrhané mapce, nesouc na bedrech vně uniformy, ukázala na stanoviště hlídky, „Když se vydají tudy, dozvíme se to!“

Teď už byl Edwin připraven se vydat na svůj poslední úkol, poděkoval ženě ve zbroji a vydal se na dalekou zasněženou cestu…

„Pane, katapulty právě dorazily!“ hlásil hrdě jeden z pobočníků kvestora.
„Skvělé, dejte jim pár minut na oddechnutí a vyrazíme!“ pobočník kývnul hlavou a odešel pryč, „Musíme dobýt další pozici!“ pronesl si tiše kvestor Galtrik.

V císařském rozsáhlém táboře, rozbitém na rozsáhlých sněžných pláních, panovala bojovná a veselá nálada. Ačkoli vojáci neměli tušení, proč jich tu je tolik, těšili se na boj a vyhnání nordských rebelů. Kvestor si zavolal k sobě do stanu několik důstojníků a vysvětlil jim svou strategii v bitvě, která byla jednoduchá.

http://imgur.com/xoYBdpe.jpg


„Pokud tam bude připravená rebelská armáda, nejdříve je zasypeme šípy a katapulty. A pokud tam něco zbude, první, druhá a třetí centurie zaútočí čelně na ně. Čtvrtá půjde podél břehu, pátá za prvními liniemi a šestá k horám. Jitřenka bude naše…“
„A co když ve městě se budou nacházet další rebelové? Srovnáme město se zemí?“ zeptal se ho jeden z důstojníků.
„Ne, o ty se už postarají vojáci na lodích. Každou chvíli by měli dorazit do města.“ informoval Galtrik, „Ať tak či onak, nemají šanci a Jitřenku dobijeme!“
„A poté, kvestore?“ zeptal se další důstojník, „Co pak?“
„S touhle armádou můžeme rovnou táhnout na Větrný Žleb. Ulfrikovi zaklepeme jako první na dveře!“ po těchto slovech se císařští zasmáli a kvestora těšilo, že se jim nápad zamlouvá.
„Pane, mám ovšem obavy z této tvrze… Dunstad. Je blízko Jitřenky. Nebylo by moudré tam poslat malou jednotku a…“ naléhal další důstojník, ale byl zastaven v řeči kvestorem.
„Pche… tu pevnost si klidně dobijem, až potáhneme na Žleb! Ta nikam neuteče!“ poté se zeptal důstojníků, zda mají další otázky, ti však mlčeli, „Dobrá, vydejte rozkaz, že vyrážíme! Pojedu v čele armády!“

Za pár chvil se celý tábor zabalil, vojáci se dali do klasické formace a Galtrik na svém bílém koni vedl neskutečně početnou armádu na východ. Před pochodem pronesl několik hrdých a odvážných slov, které posílily sebevědomí císařských, a bojovná morálka se ihned dostavila. Poté už jen zahlásil, „KUPŘEDU!“ a vydali se na cestu. Šest set mužů v rudých zbrojích se vydalo po navátém sněhu, mocný dupot z kožených bot byl slyšet snad v celém okolí.

Za zády jednonohého muže se ocitla pláň, plná pracujících lidí. Když už padla tma, Edwin dál pokračoval bez pochodně na stanoviště, které mu ukázala hlídka. Noc se zdála být klidná, ale ve vzduchu bylo stále cítit, že se přibližuje něco strašného.

Thyriny oči se pomalu otevřely a viděla prázdné lůžko svého přítele. Po chvilce se vzpamatovala, vyletěla ze stanu a rozhlédla se po okolí, jež se halilo v mlze. Pláně byly natolik pokryté, že byly slyšet jen hlasy a zvuky práce. Kolem ní prošel jeden z vojáků, odchytla si ho a zeptala se, jestli nemá tušení, kam odešel zraněný voják ze stanu, ale moc jí nepomohl. Neměl tušení, o kom mluví. Thyra se obávala toho největšího, ale než stačila něco udělat, spatřila jarla Skalda v doprovodu svých důstojníků, jak ukazují prstem kamsi do mlhy.

Za chvilku se k mužům dostavila jiná žena, která hlásila svůj příchod, ale také i svou obavu, „Před nocí jste prý poslali jednoho muže na hlídku. Měla jsem ho teď střídat, ale ještě se nevrátil!“

Na mužích byla vidět obava a podezření zrady, něco tiše společně řešili, ale Thyra neměla odvahu se k nim přidat. Se zmatenými myšlenkami se vydala zpět do kovárny a v duchu si přála, aby se Edwin někde v táboře objevil. Zamyslela se také nad Onmundem, který pochodoval kdesi v horách…

Daleko v mlze postával nehybně Edwin, který takřka nic neviděl skrze mlhu. Svou tornu s alkoholem dávno na cestě zahodil, poslední láhev medoviny mu dodávala odvahu a zahřívala jeho chladnou krev. Hodiny a hodiny čekal, dokud v dáli neuslyšel slabě cosi podivného, co nepatřilo větru… slabé, mocné řinčení kovu, vzduchem prolétával přibližující se dech z rozpálených hrdel. Edwin se natáhl pro roh, jenž se mu houpal u pasu a velice silně zatroubil.

V ten moment, když se varovný zvuk ozval i v zasněžených pláních, lid na vteřinu přestal pracovat a zaposlouchal se. Obyvatelstvo odhazovalo nástroje kolem sebe a začalo panikařit. Vojáci se je snažili uklidnit, což se jim moc nedařilo, ale věděli, že musejí dokončit pasti. Jarl Skald, když zrovna hovořil se Sigurdem, kudy on potáhne se svou jednotkou, zaslechl troubení a okamžitě nařídil důstojníkovi, aby se pustil do evakuace obyvatel do dolů. Thyra v kovárně přestala kovat, odhodila nástroje a chtěla se připojit k lidem, kteří byli vedeni vojáky do jednoho z dolů. Dvojice žen ve zbroji už odváděla první obyvatele, dívka si stoupla vedle vojaček se slovy, „Půjdu poslední.“, s čímž ji vyhověla.

Na pláních mezitím dokryli poslední pasti, Marcus přišel do tábora připraveného vojska a prohlašoval, kde se má kdo rozmístit.

„Skupina, vedena Sigurdem, se přemístí okamžitě k břehu. Moje skupina bude stát v čele na pláních. Všichni si vemte štíty, předpokládáme, že použijou lukostřelce! A až se budou blížit, neustupujte! Nebojte se jich, my je porazíme! Protože budou stát proti synům a dcerám Skyrimu, kteří se nevzdávají! Stojí proti lidu, které v srdci věří v Talose! A stojí proti lidu, které jim nakope prdel!! Pošleme ty bastardy zpátky do Cyrodiilu, kam patří! SKYRIM PATŘÍ NORDŮM!!“ z posledních slov se ozval velmi radostný jásot vojáků, kteří na moment zapomněli, že budou proti ohromné přesile…

Varovný signál ustal, zvuk pochodujících nohou se čím dál více blížil, a Edwin věděl, že jeho čas právě nastal. Odhodil signální roh do sněhu a vyčkával na svou smrt. Za pár minut se z mlhy vynořily obrysy postavy na koni, s velkým doprovodem. Jeho srdce bušilo stejně rychle jak při tancovačce s pohlednou děvou. Kapky potu mu stékaly z čela a jeho tělo téměř strnulo. Z mlhy vyšla armáda, vedena Altmerem na bílém koni, který se zastavil dva sáhy před rebelem, a Altmera překvapil.

„Jestli nechcete zbytečně zemřít, otočíte se zpátky a odkráčíte odtud!“ křikl Edwin na císařské vojsko, které se rozesmálo.
„Dobrej vtip, ale nějak se ti nepovedl, rebele…“ odpověděl mu Galtrik, všiml si i jeho zranění, žádal po něm jako po mrzákovi, aby uhnul na stranu, nebo ho zabije.
„Radím vám dobře, bude to jen vaše smrt…“ odpověděl klidně Edwin.

Galtrik seskočil z koně a přiblížil se k Bouřnému hávu blíže. Prohlédl si ho od paty k hlavě a jen zakroutil hlavou s ironickou poznámkou na jazyku. Edwin už očekával, co se právě stane, než něco stačil kvestor udělat, pronesl nahlas: „Talosi, dodej mi sílu na cestu do Sovngardu!“. Altmer se rychle otočil k němu, vytasil bleskově svůj meč z pochvy a uťal Edwinovi hlavu, která odletěla o kus dál do sněhu. Tělo padlo bezvládně do hlubokého sněhu, obouruční meč, o nějž se opíral, zůstal nehnutý. Elf zandal zpět zbraň do pouzdra, naskočil na koně a zahlásil, že se pokračuje v cestě. Armáda prošla skrze jeho tělo, Edwinův meč se nikdo neopovážil vzít…

Za Jitřenkou na pláních se rychle rozmisťovaly jednotky a dodávaly si odvahu. Každou chvíli očekávali na obzoru rudé vojáky, někdo z řad Marcusových vojáků začal pronášet krátkou a tichou motlitbu. Všichni se k vojákovi připojili a jen co jí dokončil, od cesty se ozvalo koňské říhání a celá jednotka se otočila na jih. Jarl Skald z tábora sledoval přípravu a i zaznamenal příchozí jednotku, která se blížila. Už z dálky poznal, kdo k nim putuje…

Upravil/a Adrian_S dne 11.06.2017 22:47