Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky III - Děti Skyrimu

Přidal Adrian_S dne 17.12.2014 00:21
#18

Část 8. - Vítězství nebo Sovngard!

I když byla pevnost Amol od Větrného Žlebu, co by obyčejný Nord dohodil, Ulfrikova armáda stále pochodovala za tmy na určené místo. Prudký déšť, který se roztrhl v okolí Kynina Hájku, brzdil pochod několika rot Bouřných hávů, odhodlaných bojovat po boku svého pána. Přesto během putování měl Ulfrik čím dál větší obavy, že vede sebe a své druhy na zbytečnou smrt, ovšem nechtěl si to připustit…

Nad Skyrimem se lehce rozednívalo a několik mil od pevnosti Amol kráčela nic netušící družina rebelů po cestě, vedoucí k pevnosti a do Černého Brodu. Žena a tři muži tiše kráčeli po kameni, dokud jeden z nich nevydržel mlčení a nahodil téma, které by urychlilo cestu. Jeden z mužů, Brom, se zeptal ostatních, proč se vlastně připojili k Hávům, sám o sobě prozradil, že býval kdysi dobrodruhem, ale chtěl se konečně usadit a založit rodinu, jeho plány však překazila císařská legie. Ignir, jak se jmenovala žena, vyprávěla o svém příchodu do armády kvůli manželovi, jenž se někde tajně potuluje v Haafingaru. I když neměla tušení, zda ještě žije, věřila, že se s ním ještě shledá. Třetí muž se zavřenou helmicí, Theor, povídal, jak nesnáší omezování víry Talose. Díky „Zlatobílému konkordátu“ se vydal z Falkreathu do Větrného Žlebu, aby podpořil Ulfrikovo tažení.

Čtveřice se po chvíli zastavila na mostku, Slunce již vyšlo a v dáli byla vidět již ona tvrz, kam mířili, Ignir se otočila na posledního muže, který jen tiše poslouchal jejich vyprávění…

http://imgur.com/2wAFjaE.jpg


„A ty, Ralofe? Proč ses k nám přidal?“
Ralof se vydechl a upřímně promluvil, „Já se přidal k Ulfrikovi, protože nebyla žádná jiná možnost…“, zamyslel se nad dalšími slovy, „Pocházím z Vorařova, docela klidné místo na žití. Než jsem se přidal k Ulfrikovi, pomáhal jsem rodině na pile. Ve vsi jsem znal každého a všichni jsme si byli tak rovní a soudržní. Jenže, co přišla ta legie, obyvatelé se rozdělili na císařské a vlastenecké přívržence. A protože těch císařských bylo víc a chtěl jsem ukázat všem, že se mýlí, odešel jsem do Falkreathu.“
„To je smutné,“ pronesl upřímně Brom, „taky mě to dostalo, když jsem si chtěl koupit pozemek v Rorikově Dvorci…“ zasmál se, „Věřili byste tomu, že by se z dobrodruha stal farmář?“ při jeho posledních slovech se Ignir a Theor zasmáli, Ralof zarytě mlčel.
„Nejvíce mě štve, že jsem ztratil přítele, se kterým jsem se znal už jako dítě. Odešel k legionářům…“ otočil zrak na trojici, „Budu doufat, že ho nepotkám někdy v bitvě, protože jestli ano, nevím, jestli bych ho mohl zabít nebo ne…“
„No, když nebudeš moct, udělám to za tebe!“ vykřikl zvesela Theor, načež se Ralof také usmál.
„Vyražme na cestu do pevnosti, povinnosti volají…“ prohodila Ignir, čtveřice se opět dala kupředu.
„Doufám, že tohle bude jen další obyčejný den…“ pronesl cestou Brom a lehce si přitom hvízdal neznámou melodii, která je doprovázela až do oživené pevnosti.

O několik desítek kilometrů dál dorazila k věžím Valtheimu k připravené císařské armádě artilerie se znakem Bílého Průsmyku. Jakou radost měl tribun Marconius, když je z věže viděl. Než seběhl ze svého stanoviště k připraveným legionářům, v rychlosti se oblékl do těžké zbroje a připevnil na svůj opasek meč se znakem císařství. Jeho příprava byla u konce, vyšel ven z komnaty a cestou se usmíval, jakoby věděl, že ho čeká jasné vítězství.

Za pár okamžiků se ocitl mezi legionáři, někteří netrpělivě seděli, jiní se mezi sebou procvičovali v boji. Jedním z právě cvičících legionářů byl i Cedrik, jenž si napínal a opět povoloval tětivu svého luku a bez šípu a zkoušel si různé techniky. Jeho oko spatřilo kromě krajiny plání Bílého Průsmyku také přicházejícího tribuna. Sedící se okamžitě postavili a trénující zandali meče do pouzder či luky na záda, poté se čelem otočili ke svému veliteli, jenž hrdě pronášel slova…

„Legionáři, dnešní den bude pro nás slavným. Za několik hodin dorazíme k baště Bouřných hávů, kde započneme jejich pád a utrpení!“ legionáři zajásali, „Utvořte klasické formace, zvědi ať vyrazí napřed a kdyby spatřili nepřítele, ať se okamžitě hlásí!“ poté si zavolal několik vyšších vojáků k sobě a sdělil jim, aby se přemístili na určité pozice, odkud by nebyli vidět.
„Na váš rozkaz, tribune!“ pronesli vyzvaní vojáci.
„Pokud dobijeme jejich pevnost, generál Tullius bude na vás velice hrdý!“ zahleděl se na všechny pokukující oči mužů ve zbrojích, „PRO VĚTŠÍ SLÁVU ŘÍŠE, KUPŘEDU!“ opět se armáda radostně ozvala a ve formacích se dala po cestě směrem k pevnosti Amol.

Artilerie se pomalu rozjela, za nimi jelo několik vozů, plně naložených různým kamenem, vhodné do koše katapultu. Mocný dupot a bojovná atmosféra byly cítit v okolí. Tribun se otočil k jednomu z nižších důstojníků, sdělil mu, aby odjel k Ivarovu Dvoru, kde měla čekat nordská jednotka tribuna Rikke.

„Vyřiďte jí, ať zaútočí na náš signál od mostku. Ona už bude vědět, co má udělat.“ a než poslal důstojníka na cestu, ukázal mu na mapce, kudy se má nepozorovaně dostat na ono místo. Cestu mu vytyčil kolem neznámé nordské hrobky a dále po nepatrné pěšince vedoucí do hor.

Důstojník kývnul hlavou a dal se na cestu, Marconius přidal do kroku a kráčel v čele své armády.
I když byl Cedrik mezi odvážnými muži, dělal si starost o svého přítele, který se nacházel kdesi v Průrvě…

„Čekání… Zase jen čekání…“ pronášel jeden z nordských legionářů do okolí, v táboře tribuna Rikke pod horským průsmykem, „Nesnáším čekání!“
„Proč? Chceš bojovat?“ zeptal se ho Hadvar, když si zrovna brousil svůj meč, „Kdo ví, jestli budem vůbec bojovat…“
„Tak proč si brousíš meč?“
„Jen pro jistotu…“ odvětil mu Hadvar a pokračoval v činnosti.

Za pár chvil vyšla ze stanu Rikke a svolala vojáky do své blízkosti, všichni nastražili uši. Tribun sdělil, že je nejvyšší čas vyrazit k pevnosti Amol, několika vojákům rozkázala, aby zůstali v táboře a potají hlídali oblast. Muži se rozešli připravit se na odchod, jen Hadvar zamířil k veliteli s nejistým výrazem.

„Promiňte, veliteli, ale pokud se budeme chtít dostat k té pevnosti, musíme projít Ivarovým Dvorem. Určitě tam budou…“
„Nemějte obavy, vojáku. Zvěd mi před malou chvíli zahlásil, že se ve vesnici nikdo nenachází.“ prozradil velitel, „Ale je vidět, že vám to myslí, že jen bezduše neposloucháte rozkazy. Připravte se k boji, vyrazíme…“ Hadvar odcházel do stanu se připravit, ale ještě jej vyrušila velitelka s otázkou, jak se jmenuje, své jméno jí prozradil.

Uběhlo jen pár minut, vojáci již nastoupení v řadách a s plnou výzbrojí čekali na povel svého velitele kupředu, který se také ozval. Krátký pochod z tajného tábora následoval k mostku do vesnice, jenž zel prázdnotou. Hadvara a ostatní Nordy je pohled překvapil. Domy zazděné, štít u krčmy byl sundaný a dveře pro jistotu zamčené zevnitř. Jen po cestičce si vykračovalo několik slepic, které se rozletěly do všech stran, když kolem nich prošli vojáci. Bylo poznat, že se obyvatelstvo bálo války a nechtělo mít dočinění se zúčastněnými stranami. Po chvíli pochodu, kdy sestupovali podél vodopádu níže k jezeru, se z lesa vynořila osoba, tribun Rikke okamžitě zastavila pochod a zahleděla se na přicházejícího, jenž nosil císařské oblečení.

„Tribune, je dobré, že jsem vás tady zastihl. Tribun Marconius vám vzkazuje, že máte zaútočit se svou jednotkou od mostku, až dostanete signál. Prý víte, co má na mysli…“
„Děkuji, důstojníku. Zařaďte se, půjdete s námi!“ rozkázala mu a opět se vydali na pochod.

Pevnost Amol se probudila do nového dne, pochodující hlídky na hradbách hleděly do korun stromů a z věže směrem k Černému Brodu. Slabě početná posádka započala takřka každodenní činnost, někteří se cvičili, jiní odpočívali vně tvrze a pár řemeslníků vyrábělo výbavu pro vojsko. I když byl Amol slabě obsazen, její takřka nedobytná brána budila respekt proti okolí. Mohutné bukové dveře bránily přístup každému, kdo se chtěl dostat dovnitř. Jeden z vojáků, stojící právě nad těmito dveřmi, si všiml neznámého pohybu v lese, popadl svůj signál roh a zatroubil poplach. Celá posádka přestala s doposud rozdělanými povinnostmi a okamžitě se připravila k boji. Jaké překvapení se ozvalo od muže na bráně, když viděl armádu lidí v modrých barvách a postavu v černo-hnědém oblečení, který nebyl na takovou dálku poznat. Voják zahlásil, aby nikdo neútočil a vyčkal pár vteřin, než byl poznat vzhled vedoucí osoby…

„To je jarl Ulfrik Bouřný Háv!“ prohlásil na posádku, “Otevřte bránu!!“

Mohutná brána zavrzala po otočení rezavého rumpálu a otevřela se zcela dokořán, velký pán a jeho lidé vstoupili hrdě dovnitř pevnosti, kde již stály nastoupené tři čety poivstalců a nevěřícně hleděli na mocného muže. Voják na bráně pevnosti seběhl po schodech dolů k jarlovi, jeho blonďatý vous vykukoval zespod helmice.

„Jarle Ulfriku, jsem Olofrin, velitel pevnosti Amol. Vítejte!“ pronášel s překvapeným hlasem, „Jaká čest, vás tu mít. Ale cítím ve vzduchu něco nepříjemného…“
„Kolik máte připravených lidí k boji?“ zeptal se ho bez váhání a soucitu.
„No… asi šedesát mužů a žen…“
„Zavřete bránu, opevněte, co se dá a ať se všichni vyzbrojí! Meče, luky, kuše!“ rozkázal mu jarl, ale důstojník stále nechápal, „Císařská jednotka obsadila pevnost Neugrad a teď táhnou sem!“
„Jak si můžete být tak jistý, jarle?“ zeptal se ho nesměle.
„Jsem si naprosto jistý!“ promluvil hrdě, poté rozkázal své příchozí armádě, aby se připravila na obranu.

Někteří vojáci okamžitě zaběhli do pevnosti tarasit možné průniky, skrze únikové chodby, jiní se postavili na hradby a sledovali okolí. Brána se napevno zavřela, za ní postavili vojáci několik dřevěných zátarasů. Všichni pobíhali z jedné strany bašty na druhou, jarl si vzal kousek stranou sebou velitele a vysvětloval mu, jaká hrozba se přibližuje. Na druhé straně pevnosti postával blonďatý muž a zarostlý bojovník, ti jen pororovali oba velitele…

„Kdo to je?“
„To je Ulfrik Bouřný Háv! Co tady dělá?“, zarostlý muž se otočil na svého přítele.
„Nemám tušení“ pronesl blonďák, „ale nebude to nic dobrého…“

Ulfrik ujistil Olofrina, že prozatím mohou být v klidu, nechal několik jedinců venku za hradbou v lesích sledovat okolí. Kdyby si něčeho všimli, okamžitě by se hlásili, velitele tato zpráva trochu uklidnila.

Křupání spadlých větví a listí budilo v okolí pozornost. Žena v modré uniformě, skrytá ve vysokém křoví, hlídala cestu od Bílého Průsmyku k Větrnému Žlebu. Chvílemi doufala, že nikoho nespatří, jak ráda se chtěla vrátit k jednotce. Avšak po pár minutách zaslechla cosi v dáli… tlumený zvuk, který se přibližoval. Chvíli vyčkávala, dokud nespatřila kromě pochodujících lidí v červeném oblečení, také obléhací stroje. Její vyděšené oči jí donutily tiše vyjít z úkrytu a nohy se chystaly vydat za svým pánem. Ovšem, jen vyšla z křoví a otočila se za svá záda, narazila na jednoho muže v císařské lehké zbroji, který byl stejně překvapený jako ona. Oba naráz vytáhli své zbraně a potyčka začala. Žena máchala kolem sebe železnou sekerou, zatímco její protivník svým ostrým mečem. Její odhodlání, upozornit na blížící se nebezpečí, bylo však pryč, když jí muž ve vhodnou chvíli sekl po ruce a zbraň se potopila do jehličí a větví. Okamžitě se rozběhla směrem k pevnosti, ale ne na dlouho. Ruka muže jí chytla kolem úst a čepel se prokousala skrze zbroj až k srdci, žena padla s mrtvou tváří na zem…

„Bude lepší, když budeš navždy mlčet!“ promluvil zvěd nad mrtvolou, zatímco její oči zesklely.

Císařští vojáci urputně táhli do schodů své těžké obléhací stroje, navzdory hluku, který je provázel, nebyly poněkud slyšet. Za pár okamžiků je dostali na místo, odkud bylo krásně vidět na již modře obsazenou pevnost. Po krátkém vydechnutí se vyčerpaní artileristé a jezdci na vozech dali do díla a připravovali kameny ke střelbě, císařské jednotky se rychle a tiše rozmístily do lesů, kde vyčkávaly na znamení. Tribun Marconius při pohledu na pevnost pronesl líbezné slovo, které ho hladilo po duši, „Perfektní!“

http://imgur.com/vtvFhPG.jpg


Za řekou, nedaleko Amolského mostku, se tiše plížila velká nordská skupina pod velením tribunky Rikke, jež doufala, že jejich plán zabere. Otočila se na vyčkávající vojáky a pronesla k nim odhodlaná slova, která je měla přinutit k boji. Legionářům se její chování zalíbilo a nemohli se dočkat boje, až na Hadvara. Jako jediný si uvědomoval, s kým vlastně bude bojovat…

Po nádvoří pevnosti pochodoval Ulfrik a sledoval vojáky, kteří s připravenými zbraněmi vyčkávali na útok nepřítele. V duchu přemýšlel, proti jak velké armádě vlastně stojí a kolik synů a dcer právě čeká na svou smrt… Uprostřed přemítání ho vyrušil Olofrin, jenž ho zajímaly ty samé otázky. Jarl se na něj pochybně zadíval a sdělil mu svůj odhad, velitel se nezatvářil zrovna nadšeně. Na hradbách vyčkávali vojáci, Ralof postával vedle Theora, který se mírně třásl. Nos blonďáka se zvedl a uši se pohnuly kupředu do přírody, v lese nebyl slyšet ani ptáček.

„Slyšíš to, Theore?“
„Co mám slyšet?“
„To ticho… předzvěst bouře…“ pronášel tiše Ralof, „Přijde něco strašného…“

Celá oblast rázem utichla, stromy přestaly šumět, vítr si již nehrál s vlasy lidí, ba ani rytmický dech připravených a zároveň vyděšených Bouřných hávů. Kapky potu proudily po drsných tvářích, ani zraky dívčích očí se nechtěly zavřít. Olofrin postával vedle jarla a sledoval jeho upřenou tvář, hledící kamsi do hor.

„Vidíte něco, můj jarle?“
„Ne… Jen ticho a prázdnotu.“ Ulfrik se otočil čelem na velitele pevnosti a zeptal se jej, odkud jsou ti vojáci z pevnosti.
„Někteří přišli z Ivarova Dvorce, jiní jsou přeživší z Neugradu a jiní zas z Bílého Průsmyku…“
„A z Riftenu?“
„Nikdo, pane. Je nás jen tolik, kolik jste viděl.“
„Doufám, že náš posel dal včas vědět Zelhradským.“ přál si Ulfrik, „Jestli ne…“

Ulfrikova ústa nestačila dopovědět myšlenku, vzduchem se nesl velice tlumený zvuk, znějící jak blesk, který právě udeřil kdesi v horách. Několik vojáků si všiml podivné přibližující se věci, která lehce lámala špičky stromů. Než stačili určit, o co se jedná, kámen z nebes se zabořil do zdi, několik vojáků se proletělo vzduchem s křikem v ústech, až narazili tvrdě na zem. Zeď lehce pukla, vojáci se dali okamžitě do pohotovosti…

„Co to bylo? Odkud to bylo?!“ křikl Ulfrik na lučištníky.
„Nevíme, pane! Bylo to tak rychlé…“ křičel jeden z mužů, když se najednou z věže ozvalo mocné varovné troubení rohu.
„V LESE! TAM V LESE!!“ křičel z vrcholu věže muž v modré zbroji.

Další kámen dopadl na věž, která se zachvěla, Olofrin přikázal, aby se lukostřelci a kušníci připravili k palbě.

„Ti parchanti nás chtějí udolat katapulty! Odkud to zatraceně lítá?!“ křičel do vzduchu Ulfrik.
„To nevím, ale jen ať si přijdou… Pokud nemají žebříky, dovnitř pevnosti se nedostanou!“ hlásil hrdě velitel.
„Tou sebedůvěrou bych si nebyl tak jistý…“ pronesl smutně jarl, když si konečně všiml dalšího letícího kamene, jenž padal na hradbu plnou lidí.

Kromě vyděšeného křiku a varování, aby si dávali sourozenci Skyrimu pozor na střely z katapultu, se z lesa ozvalo mocné troubení. Mezi větvičkami se proletělo několik desítek šípů, které se odrážely nejen od zdi, ale i od zbrojí vojáků na hradbách. Některé se povedly zakousnout do masa a bolestný nářek dal o sobě vědět.

„PALTE!!“ křikl Olofrin na lukostřelce, kteří vystřelili naslepo do lesa.

Takto několikrát opakovali střelbu, dokud se z lesa nevyrojily běsnící zástupy legionářů, které bezhlavě běžely proti roji šípů. Štíty odrážely možné rány a běsnící muži se čím dál rychleji dostávali ke zdi. Zprvu to vypadalo, že se císařští zbláznili, taková sebevražedná taktika neměla smysl, ovšem tribun měl všechno dobře promyšlené. Zatímco se lukostřelci soustředili na přibližující se legionáře se štíty, císařští střelci bezhlavě vypouštěli šípy ze svých tětiv. Mnoho mrtvých kušníků spadlo z hradeb na zem.

Z nádvoří vyběhl jarl Ulfrik do věže, jež se opět po nárazu kamene otřásla. Vyběhl schody bleskovou rychlostí, vyděšený strážce po spatření samotného jarla ukázal na armádu, která se vynořovala z lesa.

„Talos nás provázej…“ promluvil tiše Ulfrik, když viděl ohromnou armádu. Ve srovnání se svým vojskem neměli šanci.

Z lesů také vyběhli vojáci, nesouc rychle dřevěné žebříky. Několik jich pokryly šípy, avšak většině se podařilo dostat se až ke zdi. I když se Bouřné hávy snažily dostat žebříky pryč od hradeb, na některých nechráněných místech se jim to nepodařilo. Jaké překvapení, když spatřili dvojici císařských na hradbě. Olofnir se sice usmíval a jen dodával, že stejně nemají šanci se sem dostat, což se ovšem mýlil…

„Katapulty, zničte bránu!“ zavelel tribun Marconius a hrdě hleděl na zkázu pevnosti.

Artileristé začali vyměřovat vzdálenost a nastavovali katapulty na cíl. Za pár okamžiků vystřelili současně, kameny dopadly přesně tam, kam chtěli. Brána se náhle prohnula a zeď nad ní popraskala. Velitel se zděsil, když si všimnul padajících střel. Za pár chvil, kdy se už na hradbách objevovali čím dál více císařští, náhle brána pukla. Kameny rozdrtily tak pevný vstup, o kterém si většina přítomných myslela, že je nedobytná.

Z věže vyběhl Ulfrik a při pohledu na blížící se legionáře prohlásil na své bratry a sestry: „Pěšáci, útok!!“.

Šípy z lesa létaly kolem císařských i nordských hlav, modří střelci se okamžitě přezbrojili na sečné zbraně a vydali se bojovat proti svým protivníkům tváří v tvář. Kameny z nebes padaly nejen do zdi, ale i do neopatrných vojáků a to na obou stranách. Nikdo nebyl v oné době v bezpečí…

Nepřátelé už nepotřebovali ani žebříky, na hradby se dostali velice snadno a snažili se zabít každého rebela, který jim stál v cestě. Avšak Nordi se nevzdávali, jejich odvaha a víra v Talose jim dávala sílu. Téměř každý Bouřný háv, který zabil císařského, pronesl nějakou hlášku, která by vyzdvihovala jeho postavení. Ralof se svou obouruční sekerou máchal kolem sebe, když se k němu blížil dva legionáři s meči. Po chvíli se mu podařilo oba dostat, ale jen co padli na zem, za sebou zaslechl Theorův bolestivý křik. Než se stačil otočit, kdosi jej shodil z hradeb přímo na střechu kovárny, poté spadl na zem. Když si uvědomil, co se stalo, vstal rychle ze země a i beze zbraně se vrhl na několik nic netušící legionáře. Několik chytře zamířených ran a překvapivé údery pomohly zneškodnit útočníky.

Jarl Ulfrik svým mečem prosekával cestu k hradbě, všiml si, jak čtyři císařští lukostřelci míří na jeho vojáky. Dorazil legionáře, se kterým právě bojoval a nechal odpoutat svou zuřivost formou hlasu. Jak blesk, udeřující právě do středu pevnosti se ozvala rána. Mocná síla odhodila nepřátelské vyděšeně křičící lukostřelce jak sněhové vločky v horách z hradeb ven. U mostku za pevností, kde se právě plížila tribunka Rikke se svou jednotkou, zaslechla mocné thu’um, Rikke málem padla na kolena…

„Ulfrik! Je tady!!“ křikla na své vojáky a pronesla k nim, aby si dávali na něj pozor, poté zavelela již kupředu k bráně pevnosti.

Bouřné hávy byly v početní nevýhodě, ale jejich odvaha a touha přežít je držela stále více nad vodou. I když kolem padaly kameny a šípy, země se často barvila rudou krví z císařských uniforem, než ze severských modrých. Císařští si ovšem nebrali servítky se svým nepřítelem, klidně se vrhli tři legionáři na jednoho Háva a zabili ho bez milosti. Z pevnosti vyběhli další Ulfrikovi přívrženci, natěšení na boj. Jeden z nich se zahleděl na bojujícího jarla, kterým se svým mečem bránil proti třem legionářům. Okamžitě mu vyrazil na pomoc, a i když je oba poranili, ubránili se. Náhle se Nord otočil na svého pána a spatřil v dáli rychle se pohybující předmět… kámen z katapultu.

Bez varování povalil jarla o několik sáhů do strany… Kámen dopadl přesně na místo, kde před malou chvíli ještě stáli. Ulfrik celý rozrušený se ze země zadíval na svého zachránce a dobře si zapamatoval tvář, poté mu Nord pomohl vstát ze země a poradil, aby se stáhli do pevnosti. Ulfrik souhlasil, zakřičel na velitele pevnosti, který bojoval proti jednomu z nižších důstojníků, aby stáhl jednotky. Sotva zaslechl jarlův rozkaz, jeho hrdlem pronikla čepel císařského meče a ukončila pobyt na světě.

„Alduin, aby vás sežral, Císařští!!“ křikl Ulfrik na bojující nepřátele a pustil se do hloučku nových, „Smrt nebo sláva!!“.
„Hadvare!“ křičela po příchodu do pevnosti Rikke, „Na hradby! Zneškodni je!“ a prstem výhružně ukázala na schodiště.

Jeho chladné kývnutí hlavou ho přinutilo jednat tak, jak žádala, proběhl skrze bojující hloučky a i omylem narazil na právě bojujícího Ulfrika, který si ho nevšiml. Jarl dorazil dalšího neopatrného legionáře, znovu zahlásil, ať se všichny Bouřné hávy stáhnou do pevnosti, sám ustupoval ke dveřím a snažil se bránit cestu unikajícím vojákům. Skupinka legionářů poznala jarla a vrhla se na něj, ale proti jeho thu’umu neměli žádnou šanci. Rebelové na hradbách se začali stahovat do dalších dveří pevnosti, jen někteří ještě zůstali venku. Katapulty již přestaly střílet a lukostřelci se stáhli až k bráně pevnosti. Cedrikovi se konečně naskytla příležitost, jak by mohl ukázat své „um“ v plné kráse, od brány se vydal nepozorovaně ke dveřím věže, nohy ho vedly po schodech nahoru až na samotný vrchol věže. Bouřný háv, hledíc dolu na nádvoří s lukem v ruce, si ho nevšiml, Cedrik natáhl rychle luk a provrtal mu šíp hlavou. Tělo mrtvého dopadlo tvrdě na přístřešek se dřevem. Císařský lukostřelec se dal do odstřelování nepřátel.

http://imgur.com/b7lDrn2.jpg


„A vítězství je naše!“ prohlásil tribun Marconius ze svého stanoviště a nařídil artileristům, aby zůstali na svých místech a nestříleli, sám se vydal k pevnosti, jeden z mužů u katapultu pronesl na toho druhého, že si ještě jednou vystřelí a připravoval si kámen.

Z dálky bylo možno vidět, jak se počet Bouřných hávů zredukoval na téměř pětinu původního počtu, Císařských jako by neubývalo. Ulfrik si nechtěl přiznat, že jeho snaha zabránění dobytí pevnosti, přišla vniveč. Než se rozhodl vstoupit dovnitř pevnosti a zavřít dveře, uvědomil si, že měl poslechnout svého přítele a poslat jednotku do Jitřenky…

Druhé dveře pevnosti se zavřely a již připravené ženy se pustily okamžitě do zablokování vchodu, od zbraní až po blízký nábytek. Když si Ralof všiml, že se za ním již nikdo další nenachází a on takřka jediný zůstal na hradbách, rozhodl se stáhnout zpět do pevnosti. Cestu mu však zkřížila osoba, kterou zdaleka nečekal…

„Hadvare?! Co ty tady děláš?“
„Co asi, idiote! Snažím se ti pomoct v obraně pevnosti!“ křikl na něj ironicky Hadvar s připravenými zbraněmi.
V té chvíli Ralof si uvědomil, jak jeho dávný přítel a nynější sok stojí na opačné straně boje. Chtěl na něj zaútočit, ale ruce mu to nedovolovaly, „Do prdele, Hadvare! Proč ses k nim přidal?!“

Jeho přítel však místo odpovědi zaútočil svou čepelí a štítem, což ho vyvedlo zcela z rovnováhy. Chtěl jej probodnout, ale úder štítem probudil v blonďákovi sílu a odhodlání bojovat. Vyhnul se jeho čepeli a několikrát se snažil prorazit jeho ochranu ostřími seker.

„Císařství…“ pronášel nahlas Hadvar během jeho útoku, „je…jedinou…nadějí…Skyrimu. Ty, blbečku!“ jen co to dopověděl, štít vykryl další Ralofův úder a provedl protiútok, přičemž ho zranil po ruce, Ralof jen slabě syknul, „Neměl si tu být, Ralofe… Teď tě budu muset zabít!“
„Zkus to, jestli to dokážeš, zrádče!“ křikl Ralof a svými zbraněmi se zakousnul pořádně do štítu, Hadvar ho chtěl říznout znovu po ruce, ale nepovedlo se mu to.

Nakonec si oba překřížili zbraně a tak silně na sebe tlačili, že se nemohli pohnout z místa. Jejich zuřivé pohledy o sebe narážely jak kladiva, dopadající na kovadlinu.

http://imgur.com/3T0rL8t.jpg


„PRO VĚTŠÍ SLÁVU ŘÍŠE, RALOFE!“ křikl Hadvar a snažil se dostat ze současné pozice.
Jeho věta však namíchla Ralofa natolik, že svého soka udeřil hlavou do čela a následně kopl do nohy, Hadvar se skácel a pochopil, že je s ním konec, „ZA SKYRIM, TY JEDNA CÍSAŘSKÁ P**O!!“ rozkřikl se a chtěl mu ukončit život zakrvácenou sekerou.

Při vší smůle, než stihl něco učinit, mezi stromy proletěl vystřelený kamen z katapultu, který narazil do hradby, poblíž stojících vojáků. Kousky kamenných masivů se rozletěly kolem sebe a větší část zasáhla velkou rychlosti blonďatého muže, ten odletěl rychlostí blesku na zem pod hradbu, Hadvara odhodil náraz několik sáhů za sebe.

U posledních dveří do pevnosti se mlátili legionáři i rebelové hlava-nehlava, díky ještě jednomu řevu od Ulfrika se prostor kolem dveří uvolnil a v poslední chvíli vyběhli dva rebelové pro zraněného Ralofa, ležíc na zemi. Čapli ho za ramena a vtáhli dovnitř, vchod však nešel zavřít díky silnému náporu nepřítele.

„Dlouho je neudržíme!“ křikl jeden z rebelů, držící dveře.

Ulfrik si sáhl na krk a snažil se pobrat sílu k mluvení, jeho hlas pomalu chraptěl. Zbylí vojáci si připravili luky a mířili na dveře, kdyby je náhodou nepřátelé rozrazily. Bušení do dřeva a bojovný chvalozpěv snižoval naději zavřeným rebelům.

„Otevřete dveře!“ pronesl chrapotem jarl, dvojice vojáků nemohla uvěřit, co právě zaslechli, „Tak dělejte!“.

Vojáci silně polkli, nadechli se a rychle otevřeli dveře, několik Císařských vypadlo nečekaně dovnitř. Chystali se zaútočit na zbylé jednotky, ovšem jejich snažení přerušil mocný Ulfrikův hlas, který je odhodil několik sáhů do nádvoří. Rebelové rychle zavřeli dveře a začali zatarasovat. V hlavním sále pevnosti leželo na zemi i na zbývajících stolech mnoho raněných mužů a žen, kroutící nevěřícně hlavou. Nechtěli si připustit, že je tohle jejich konec, Ulfrikova hlava, která byla mnohem zmatenější než kteréhokoli vojáka, jen viděla v jejich tvářích smutek a žal. Několik skupinek vojáků seběhlo schody z druhého patra a hlásili, že se prozatím císařské jednotky nedostaly dovnitř. Jarl jen kývnul hlavou, sedl si ke zdi a rukou si opřel čelo. Pochopil, že tohle byl opravdu špatný nápad.

Zranění rebelové se pomalu smiřovali se svou smrtí, už v dáli viděli most, který by je odvedl do Sovngardu. Z bezvědomí se probudil dost zraněný Ralof, nevěřil, že ještě žije…

„Je to v háji! Jsme ztraceni!“ křikl Brom a vzteky odhodil meč na podlahu.
„Drž hubu! Ještě máme šanci je pora…“ snažil se dopovědět myšlenku přiživší Ignir, ale nedokončila to.
„Porazit? Vidíš snad, že bychom je hnali odtud pryč?!“
„Když bude Talos nad námi…“ snažila se ho uklidnit, ale marně.
„TALOS JE DÁVNO NĚKDE PRYČ, ALE NE TADY!“
Ulfrik jen pozvedl hlavu na vykřikujícího rebela a se zaskleným zrakem mu hleděl do tváře, „Má pravdu…“
Žena a i okolní vojáci se na něj podívali, Ralof se z pronesení temných slov dokázal posadit, „Talos byl s námi, dokud nás nezahnali sem… Je po všem, Bouřné hávy…“ ozvalo se smutně z úst jarla.

U několika vojaček propukl tichý pláč, ne kvůli skutečnosti, že s nimi nebyl Talos, ale kvůli pronesení slov, od jarla nic takového nečekaly.
„A co máme dělat? Vzdát se jim?“ zeptal se jeden rebel jarla.

Ulfrik si už připravoval svou smutnou řeč, načež ho vyrušil jeden voják, který seděl v jeho blízkosti… Ralof.

„Naděje umírá vždycky poslední… A jestliže Talos už není s námi, proč tu tedy jsme? Neměli bychom být už dávno v Sovngardu?“ pronášel se zrakem do podlahy, „Můžou nám vzít území, přátele i třeba naše životy… ale víru nám nemohou sebrat!“ pomalu a těžce se snažil postavit, což se mu po chvíli podařilo, mezitím se do dveří ozvalo hlasité narážení čehosi tvrdého, „Jen ať přijdou a zabijou mě! Ale tím akorát dokážou, že máme pravdu… že Talos je jediný pravý a nordský bůh!“

Ulfrik žasnul nad jeho pronesenou řečí, vstal ze země a přiblížil se k vojákovi, který mu hleděl do očí, „Opravdu jseš si jistý, že je stále Talos s námi?“
Rozhodný hlas vyšel z blonďákových úst, „Stále je s námi!“
„Navrhuji bojovat! Ať chcípnem nebo ne, nemáme co ztratit… Sovngard nás očekává!“ křikl z rohu místnosti muž, který zachránil jarlovi život.
„Jak se jmenuješ, vojáku?“ zeptal se ho Ulfrik.
„Gunjar, jméno mé! A budu bojovat do posledního dechu, po vašem boku, pane! Talos s námi!“
„Jestli mám umřít, tak po vašem boku, pane!“ ozvala se jedna z žen, která zastavila pláč.
„Galmar Ranař nás učil válečnické rčení: „Bojuj nebo zemři se ctí!“. A já chci zemřít se ctí!“ pronesl další rebel a bouchnul si pěstí na hruď, gesto hrdosti.

Ulfrikovi se lehce rozzářily oči, když spatřil najednou radost vojáků v beznadějné bitvě. Všichni si vytáhli zbraně z pouzder, nebo sebrali ze země do rukou a netrpělivě čekali, až se rozletí bariéra u dveří. Každou chvíli dřevo lehce praskalo, jarl v rychlosti napočítal počet vojáků, který mu zůstal a odhodlaně se zadíval do chodby tvrze. Za zády mu dýchalo posledních sedmnáct rebelů.

Venku na nádvoří se mezitím legionáři snažili dostat do obou vchodů, ale nedařilo se jim to. Další skupinka prohledávala mrtvoly a snažila se zjistit ztráty, které byly způsobeny během dobývání. Mezitím se na schodiště tvrze posadil Hadvar a smutně hleděl do očí mrtvých spolubojovníků i nepřátel.

„Co se děje, Hadvare? Proč nepomáháte ostatním?“ oslovil jej tribun Rikke se zakrveným mečem v ruce.
„Jen jsem vyčerpaný, tribune. Bylo toho na mě moc…“
„Je smutné, že jsme přišli o tolik dobrých lidí, ale má to své opodstatnění. Podívejte, Hadvare, za těmi dveřmi se schovává náš úhlavní nepřítel, samotný jarl Větrného Žlebu! Když ho porazíme, je po válce!“
„Já to vím, ale… Huh, bojoval jsem proti blízkému příteli, který byl po jeho boku. Chtěl mě zabít, ale neudělal tak…“ vypadalo to, že se hráz v jeho očích prolomí, ale nic takového se nestalo.
„Jste naživu a to je hlavní!“ uklidňovala jej Rikke, „Stejně, doporučím vás jak tribunu Marconiovi, tak i generálu Tulliovi, jste výjimečný…“

Za tribunem se ozvalo mocné dupání, Rikke se otočila, před ní stál tribun Marconius s vítězným úsměvem.

„Dobrá práce, tribune! Porazili jsme je!“
„Ne tak docela, uvnitř jsou ještě přeživší.“ pronesla Rikke, „Ale nemusíme je zabíjet. Necháme je zajmout a…“
„V žádném případě! To je vyloučené! Jsou to rebelové a s těmi nakládáme jako se zrádci!“ přísně se ozval Marconius, otočil hlavu na sedícího Hadvara a zatvářil se velmi arogantně, „Na co čumíte vojáku? Koukejte se přidat k dobývání pevnosti! To je rozkaz!“

Vstal neochotně ze země a zahleděl se na statného císařského důstojníka, Rikke nechápala jeho reakci.
„Co to mělo znamenat, tribune? Ten voják je jedním z nejlepší v mé jednotce!“
„Bitva ještě neskončila, tribune… Dokud nezemřou všichni rebelové, neodejdeme!“

Tribun Rikke odešla kousek stranou a připojila se k počítání ztrát a stavu zraněných, Marconius hleděl na útočící jednotky velice hrdě, těšil se, až se bude hřát na Samotě ve Chmurném hradě. Z věže seběhl Cedrik, po všimnutí svého přítele se k němu okamžitě rozeběhl a objali se.

„Já myslel, že jsi umřel!“ ozval se první Cedrik s lukem stále v ruce.
„To samé jsem si myslel o tobě…“ vzal ho kousek stranou a v rychlosti si vyprávěli zážitky z boje.

http://imgur.com/ZRgecI4.jpg


Artilerie v lese se hodila do pohody, z dálky viděli pevnost pod kontrolou svých spolubojovníků. Všichni muži se natáhli o své stroje a dívali se, jak se vojsko snaží dostat dovnitř pevnosti. Jeden z obsluhy zaslechl zvuk ptáka, vylétávající z korun stromů. „Nic zvláštního“ si pomyslel, dokud se mu na hrdlo nedostala čepel zbraně, která ho lehkým pohybem poslala ze světa pryč. Než stačila zbývající jednotka zjistit, co se stalo, do jejich těl se usadily hroty šípů, vystřelených odkudsi z lesa. Jejich mrtvá těla překročili neznámí lidé, kteří se s lehkostí seznámili se stroji a začali připravovat nové obléhání.

Marconius a Rikke hrdě sledovali dobývání dveří, které každou chvíli povolí. Cedrik s Hadvarem na hradbách se neustále bavili o výhře, kterou radostně prožívali. Lučištník se na moment zahleděl k lesu, kde spatřil vystřelený kámen, mířící na tvrz. Kámen spadl přesně doprostřed útočícího hloučku lidí, všichni se vyděsili.

„Kterej pitomec jim nařídil střílet?!“ křikla Rikke na Marconia, zranění vojáci křičeli bolestí.

Když přiletěl i druhý kámen na druhou skupinku vojáků, snažící se dostat do vedlejšího vchodu, oba důstojníci pochopili, že není všemu konec. Než stačili zahlásit nějaký rozkaz, Hadvar a Cedrik vyděšeně zvolali „Poplach!“.

„Kdo to, u Osmičky, útočí?!“ řval na pevnost Marconius.
„BOUŘNÉ HÁVY!!“ vytáhl Hadvar z pochvy meč a jen se stačil otočit k bráně, mnoho křičících rebelů vtrhlo dovnitř rozbořené tvrze.
„Kde se tedy vzali?“ křikla Rikke a rozkázala vojákům, aby zaútočili.

I když Císařští byli stále v početní převaze, díky nepřipravenosti a momentu překvapení neměli takřka proti rotě rebelů skoro žádnou šanci. Ale bez ztrát na obou stranách se to neobešlo. Krev barvila zdi pevnosti i půdu pod nohama, šípy se zabodávaly do kožených i kroužkových zbrojí a kladiva rozbíjela štíty mocnářů. V pevnosti, kde vyčkávali zranění rebelové na svou smrt, zaslechli venku řinčení zbraní a zbrojí. Sami sebe se ptali, s kým tam bojují…

„VÍTĚZSTVÍ NEBO SOVNGARD!!“ křičeli rozběsnění vojáci v modrých uniformách, jejich hlas budil strach v doposud klidných legionářích.

Hadvar vyběhl na hradbu, společně se svým přítelem i velícím důstojníkem Marconiem, při pohledu na stále zvyšující se počet rebelů, ho nenapadlo jiné řešení, než ústup.

„Táhněte zpátky do boje, vojáku! Žádný ústup!“ křikl na něj.
„Jsme v pasti! Zabijou nás!“ ozval se Cedrik, když zrovna pustil tětivu svého luku na rebela.
„Legionáři se nevzdávají. Buď vyhrajem, nebo zemřem!“ křikl znovu Marconius a rozeběhl se proti davu Bouřných hávů.

Hadvar se otočil na přítele a v očích si přečetli stejné myšlenky, rychle zjistili, kde se nalézá Rikke a čistili si cestu k ní. V její blízkosti se ocitlo několik nepřátel, pár jich srazili na zem a zabili, ovšem to nestačilo na odražení celého útoku. V jedné chvíli se podařilo Hadvarovi dostat až k důstojníkovi, která měla velice poškozenou zbroj.

„Musíme utéct, je jich moc!“
„Hadvare,“ nadechla se rychle, „odveď muže pryč! Stáhněte se!“

Jen, co pronesla tato slova, Hadvar z plných plic zařval na celou posádku „ÚSTUP!“, Marconiův pohled na vojáka byl hrozivější než pohled samotné daedry. Než však stačil něco udělat, před tribunem se ocitl neznámý rebel v lehké zbroji a s krátkým mečíkem v ruce. Chtěl zvěda rozseknout vejpůl, naneštěstí se jeho mečík dostal skrze zbroj dříve, tribun po několika nečekaných úderech padl k zemi.

„ÚSTUP! LEGIONÁŘI ÚSTUP!!“ volala Rikke na všechny muže a sama se rozeběhla s mečem v ruce, skrze bitevní vřavu k cestě.

Vojáci jí spatřili a společně se s ní stahovali, Hadvar a Cedrik byli mezi prvními, kteří utekli z boje pryč. I když jich z pevnosti utíkalo mnoho, stále je rebelové pronásledovali a snažili se je zabít. Nikdo z přítomných v pevnosti nemohl uvěřit, že dokázali vyhnat útočníky ze své vlastní pevnosti, která byla již ztracená. Mnoho rebelů se dalo okamžitě do jásotu a veselí, někteří stále pronásledovali nepřítele až za hranice Průrvy.

Tribun Marconius, ležící na špinavé a zakrvácené zemi, lapal stále rychleji po dechu, krev z těla se valila jak horký pramen ze země. Vojsko prohledávalo přeživší nepřátele i spolubojovníky, když narazili na umírajícího důstojníka, jedna žena popadla sekeru a chtěla ho dorazit. Avšak byla zastavena oním zvědem, který mu způsobil tato zranění.

„Doufám… že jsi na sebe… hrdej… zrádče!“ promlouval z posledního dechu Marconius na zvěda.
„Mí předkové se na mě usmívají… Ale na tebe zřejmě ne…“ klidným hlasem pronesl a poté spustil sekeru do kyrysu ležícího, který nejen prasknul, ale také ukončil pobyt na světě.

Císařská armáda, o počtu několika čet skvělých bojovníků, ať už nordských nebo císařských, byla poražena. Na dveře pevnosti zabušil rebel s vysokým hlasem, že už je po všem. Za pár okamžiků se dveře otevřely, v nichž postával Ulfrik Bouřný Háv a nevěřil vlastnímu zraku.

„Zelhradští…“ potichu se ozvalo, bušící voják se usmál, „Ono to vyšlo!“ zvolal znova jarl.
„Vítězství! Porazili jsme je!!“ ozvalo se odkudsi z pevnosti, celá posádka se začala radovat.

Po boji se všichni vojáci pustili do uklízení pevnosti, mrtvoly svlékli a shromáždili je na jednu hromadu. Za pomoci několika lahví oleje je nechali pochovat, tiše všichni pronášeli krátkou motlitbu, děkující Talosovi, že je neopustil. Sbírání zbraní a veškeré výstroje dalo zabrat celý den, nejvíce Ulfrika překvapilo, odkud pocházely katapulty. Na boku strojů se nacházela vypálená koňská hlava.

„Bílý Průsmyk… Jarl Balgruuf se tedy přidal k Císařství.“ pronášel zklamaně jarl, „Toho bude litovat!“
„Jaké jsou vaše rozkazy, pane?“ zeptal se jeden z nižších důstojníků ze Zelhradu.
„Prozatím tu zůstaneme, kdyby se ti psi chtěli vrátit!“ rozhodl Ulfrik, a vrátil se zpět do pevnosti.

Bitva to byla nepříjemná, na obou stranách padlo mnoho skvělých vojáků, prolila se řeka krve, oceány slz a potu. Ralof si po tomto zážitku uvědomil, že mu císařství sebralo jeho nejlepšího přítele a naopak Hadvarovi došlo, že rebela nedokáže přesvědčit, aby se k němu přidal. Bouřné hávy a hlavně Ulfrik si uvědomil, že jeho rozhodnutí bylo velice riskantní a nebýt pomoci, nikdo by nepřežil. A utíkající císařská armáda, která se stačila ukrýt do hor, pochopila, že sjednocení provincie nebude lehkou záležitostí.

Ovšem zbývalo ještě jedno střetnutí, kdesi na severu Skyrimu…

Upravil/a Adrian_S dne 10.06.2017 23:00