Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky III - Děti Skyrimu

Přidal Adrian_S dne 26.11.2014 22:55
#15

Část 6. - Běž, dokud ti buší srdce!

Noc se opět vloudila do nordského města, sněžení už dávno ustalo, jen vítr bušil na rámy zavřených okenic. Klid místa se dostal i do Paláce králů, ve kterém mimo několika strážících vojáků, nikdo nebyl. Přesto tento klid netrval dlouho…

Ulfrik si ve své místnosti užíval nijak nerušený spánek a oddával se slasti nordských snů. Jeho snění však přerušila jakási osoba, jež do místnosti vtrhla a bez výčitek ho rychle probudila. Sotva otevřel své unavené oči, už se rukou natahoval pro zbraň u postele, ovšem nebyla zapotřebí, když spatřil buditele.

„Promiňte, můj pane! Nerad vás obtěžuji, ale musíte jít se mnou!“
„Jorleife,“ zívnul jarl, „u Talose, co se děje?“
„Do trůnní místnosti přišel jeden voják, chce s vámi mluvit!“
„A nepočká to do…“
„Nepočká!“ odvětil tvrdě Jorleif, „Omlouvám se, ale je to opravdu naléhavé… Pojďte!“

I když to znělo velice drze a odvážně, Ulfrik nerad vstal z vyhřáté postele, nahodil na sebe svůj kožich a vyšel z pokoje, následujíc svého správce. Měl velikou chuť ho potrestat za takové jednání, ale svůj výrok prozatím nesdělil. S protivným výrazem sestoupili do strategické místnosti, Ulfrikovy uši již slyšely hlasy dvou mužů z vedlejší místnosti, jak se o něčem baví.

„Doufám, že mé probuzení má nějaké vysvětlení…“ pronesl, když vstoupil do sálu.

U lavice postával jeden rebel a Galmar, ten stručným příkazem nařídil muži, aby zopakoval jejich předchozí rozhovor. Voják pozdravil svého pána, z úst vypustil obávaný hlas…

„Před několika dny jste mě poslal do Morthalu doručit písemnost tamnímu veliteli, jak jste poručil, jarle. Avšak…“ hovořil voják do chvíle, než se mu ztratila slova, Ulfrik nechápal jeho počínání, zeptal se ho ještě jednou, tentokrát voják v sobě našel odvahu a pokračoval, „Velitel Vlasatý v Jestřábí pevnosti nebyl. Tu pevnost obsadila císařská vojska!“

Galmar se otočil na svého přítele, který se z pronesené řeči usadil do trůnu a prsty nechal hledat ve svém vousu.
„Jak je to možné?“ ptal se tiše jarl.
„Nevím, můj jarle. Měl jsem co dělat, abych odtamtud utekl. Ještě že mám od narození rychlé nohy, jinak bych tu už nebyl.“ pronesl upřímně posel, „Hledal jsem velitele i ve městě, jestli se tam neschovává, ale nikde nebyl k nalezení.“
„Jestliže císařská vojska obsadila tu pevnost, pak to tedy znamená…“ konstatoval Ulfrik, do jeho řeči se vmíchal Galmar.
„… že jsme ve válce!“ dokončil jeho řeč.
„Jsou v Morthalu císařské jednotky?“ ptal se jarl posla.
„Několik zástupů legionářů…“
„To nezní zrovna dobře, Ulfriku. Měli bychom nějak jednat, než bude pozdě…“ pronesl neradostně Galmar.
„Tullius by nejraději zaútočil rovnou na mé město, ale moc dobře ví, že kdyby tohle udělal, byla by to akorát sebevražda…“ pronesl chladně Ulfrik, „A nějaké přeživší z pevnosti jsi zahlédl, posle?“, ten však zakroutil hlavou.
Galmar se otočil na pána v trůnu, „Co myslíš, že chtějí podniknout?“

Ulfrik se zahleděl na obě postavy a lehce si bubnoval prsty o trůn, až se po chvilce zvedl a ukázal na oba vojáky, aby šli s ním do místnosti s mapkou. Trojice spustila oči shora do hrubě nakreslené krajiny, od města v mokřadech táhnul jarl prstem všemi hlavními stezkami a snažil se přijít, kam by mohli vyrazit.

„Co když někdo přežil z té pevnosti?“ ozval se Galmar.
„Nemyslím si, pane.“ pronesl voják v zavřené helmici, „Všude okolo byla císařská vojska. Přes ně by se těžko někdo dostal…“

Statný seveřan na chvíli oba neposlouchal, stále pátral na mapě místo dalšího císařského tahu, až se nakonec zastavil u severního města s přístavem… Jitřenka. Celá trojice se tiše shodovala na možný postup a až na posla začali přemýšlet, co podniknou. Od Galmara padl návrh, aby je někdo varoval a zjistil, co se vlastně v dané oblasti děje, načež s ním souhlasil i jarl. Poslu se však stále něco nezdálo a ve tváři se mu objevila obava. I když nic nedal najevo, Galmar prohlásil, že se za svítání vydá na cestu a zjistí potřebné informace…

„Ne, Galmare! Tohle ti nemohu povolit… Potřebuji tě tu!“ křikl jarl.
„Já to zvládnu, příteli. O mně si nedělej starost,“ přesvědčoval ho, „V Jitřence mám bratrance, může nám pomoct…“
Po pár tichých vteřinách Ulfrik promluvil, „Vím, že tě těžko přesvědčím o opaku, ale tedy dobrá… Za svítání vyraž na cestu.“

Nord v medvědím kožichu se zahleděl do mapy a prstem ukazoval na trasu, kterou by musel ujít. Uvědomil si, že by měl být v případě potřeby co nejblíže ke svému pánu, příteli, a severního přístavu, ale zároveň daleko od současných hranic císařské legie. Náhle se nad mapkou usmál a ukázal na jediné místo, které mu vyhovovalo, Ulfrik se nad jeho počínáním zarazil.

„Proč tam? Víš, co to jsou za ruiny?“
„Staré nordské ruiny Korvanjund… Jsou blízko jak Větrného Žlebu, tak i Jitřenky, ale zároveň daleko od Morthalu… Perfektní místo pro setkání!“ pronášel bláhově Galmar.

Ulfrik se podíval na posla a rozkázal mu, aby si dal odchod do kasáren pro nabrání čerstvých sil a za úsvitu ať vyrazí do Jitřenky se vzkazem pro velitele tamější posádky. Detailně mu vysvětlil, co má přesně udělat a u koho žádat o pomoc. Voják kývnul hlavou, rozloučil se s důstojníky a odešel z místnosti pryč, oba přátelé se na sebe podívali a v duchu doufali, že jejich rozhodnutí bylo správné.
Oba totiž moc dobře věděli, že tato akce nebude poklidná…

Když se Slunce probudilo k životu a pustilo několik paprsků nad horou Anthor, vydal se mladý posel na dalekou a mrazivou cestu. Moc dobře věděl, jak důležité je jeho poselství, nechtěl se nikde zdržovat a upaloval nejrychlejším krokem, jaký mohl vyvinout. A i když se Galmar se svým přítelem domluvil, že vyrazí za svítání na cestu, ještě chvíli se zdržel v kasárnách a požádal několik vojáků o doprovod. Nakonec z města vyšla trojice mužů, mířící do nedalekých zasněžených ruin v lese.

Půlka dne uplynula stejně rychle jak právě probuzená řeka Jorgrim, mladý voják se vzkazem se čím dál více blížil ke svému cíli. Hluboký sníh a mrazivý vítr, narážejíc mu na líce, se ho snažil zpomalit, ale horkokrevnost ho nutila pokračovat dál ve sprintu…

Lehký příboj z moře narážel na zamrzlou půdu ve městě, lid bez jakékoli nevědomosti o nebezpečí pokračoval ve svém obvyklém životě, až na místního kováře, u kterého v posledních chvílích často trávila Thyra s kladivem v ruce. I když vypadala vyrovnaně se svým osudem, stále jí mrzela slova, řečená od zdejšího velitele vojenské posádky. Při každém pomyšlení na něj pustila prudce kladivo na rozpálenou ocel budoucího meče. Za pár minut ji přišel zkontrolovat kovář Rustleif, jeho oči nevěřily, kolik toho taková nordská dívka dokázala ukovat za několik dní. U zábradlí byly opřeny tucty mečů a pár štítů připravených k boji.

„Máš talent, holka!“ přišel kovář blíže a postavil se do obranného postavení, „Čím dál více mě překvapuješ!“

Thyra se na něj lehce podívala a pokračovala v bušení do kovadliny, Rustleif se mezitím opřel zády ke stěně a sledoval její počin. Začal se jí vyptávat, odkud se toto umění naučila, avšak Thyra jen zarytě mlčela. Když pochopil, že se od ní teď nic nedozví, do větru jen prohodil: „Přijď kdyžtak večer k nám na večeři. Rád bych tě něčím odměnil za to, co tady v kovárně děláš…“
Na to se děvče již usmálo, „Děkuji, ráda přijdu…“

Rustleif zalezl zpátky s úsměvem do svého domu, za pár minut, se dostavil k zábradlí mladík v hábitu, Thyra si ho, díky bušení kladiva, nevšimla a lekla se. Onmund se jí okamžitě omluvil, nechtěl jí vyděsit. Mladík se usadil do židle, stojící u rámu s kožešinou a zahleděl se na ní.

„Přečetl jsem tady už snad všechno, už mě to tu začíná nudit…“ začal s proslovem, „Mám sto chutí odsuď odejít. Přeci tohle nemůže trvat věčně, ne? Co myslíš, Thyro?“
Odvrátila čelo od kovadliny na mladíka, „Obávám se, že ten zákaz bude trvat dlouho. Sám jsi slyšel, jak to pronášel Sigurd, ne?“
„No ano, to jsem slyšel. Ale, napadlo mě…“ zamlkl náhle mladík, děvče zvedlo obočí napětím, „Ne všichni hlídají ve stejný moment hranice města. Už jsem nad tím přemýšlel několik hodin a mohlo by to vyjít!“
„Chceš utíct? Nedělej to, Onmunde!“
„Proč ne? Tohle není moje válka. Já ji nezapříčinil! Moje místo je v Ledohradu…“ hrdě se z něj ozývalo.

Thyra nebyla nadšená z jeho slov, snažila se ho přesvědčit, aby ještě zůstal, nebo se dostane akorát do potíží, ze kterých mu nebude moct pomoci, ale nenechal si to vymluvit. Onmund byl rozhodnutý vyrazit během západu Slunce, sebejistě se zadíval na ní a vyčkával, co řekne.

„Můžu se pokusit přesvědčit velitele Bolehlava, zda by neudělal výjimku… i když pochybuji…“

Onmund jen kývnul hlavou, zvedl se ze židle a na odchod pronesl, že bude čekat v krčmě. Thyra se zahleděla na rozpálenou nedokončenou čepel, kterou poté vrhla do kbelíku s vodou. Sundala si kovářskou zástěru a vyrazila ke kasárnám, doufajíc, že tam najde oba velitele. Došla až přede dveře kasáren, když chtěla vzít za kliku, všimla si, jak několik vojáků a neznámý důstojník zastavil dalšího muže na okraji osady. Zarazila se, z dálky to vypadalo velice důležitě. Všimla si, jak příchozí hovoří s důstojníkem, který jen kývá hlavou. Poté se otočil na ostatní vojáky, děvče poznalo tvář Marcuse Bolehlava. Jeden z blízkých vojáků po neznámém sdělení vyběhl přímo proti Thyře, ta mu stačila jen uhnout na stranu a nechat jej vběhnout dovnitř vojenských ubikací, odkud bylo slyšet jen „Nástup! Všichni okamžitě ven!“. Využila nepřítomnosti vojáka, Thyra zaběhla za budovy a tiše se proplížila ke zdi krčmy, odkud viděla perfektně na stojící muže. Za pár chvil se seběhli jak z kasáren, tak i z provizorního tábora dobrovolníci a rebelové, jejž naslouchali slovům svého nadřízeného…

„Dorazila k nám zpráva z Větrného Žlebu! Ulfrik chce vědět, co se v této oblasti stalo za posledních pár dní. Hledám mezi vámi dobrovolníky, kteří by se vydali se mnou do Korvanjundu jako doprovod. V okolí pohybují císařské oddíly…“, odmlčel se na chvíli, „Je mezi vámi nějaký dobrovolník?“, otáčel se na všechny přítomné hlavy a čekal na jejich výzvu.

Po pár vteřinách se přihlásili čtyři muži a dvě ženy, Marcus kývnul hlavou, prozradil, že ostatní zůstanou v táboře a budou nadále pokračovat v rozdělaných činnostech. Thyra se zahleděla pořádně do tváří přihlášených, její oči nečekaly, že se mezi přihlášenými objeví nejen žena, se kterou měla v krčmě potyčku, ale hlavně jednooký Edwin. Jeho jizva přes oko byla výraznější než zarostlý temný vous. Vrátila se zpátky za zeď a uvědomila si, že teď má příležitost se pomstít císařským, za způsobené škody v Jestřábí pevnosti. Chvíli přemýšlela, co má podniknout, aby se k nim přidala. Než přišla na nápad, zaslechla z hloučku vojáků Marcův volající hlas, „Za deset minut se setkáme na cestě. Připravte se! ROZCHOD!“

Opět vykoukla ven z úkrytu, přihlášená vojačka pomalým krokem odcházela ke kasárnám. Rychle vymyslela plán, který se jí zdál uskutečnitelný. Vracela se podél zdi ke kasárnám, jakmile ji uviděla, odvážně vyšla z úkrytu a postavila se jí do cesty.

„Ou, promiň, já tě neviděla…“ promluvila, když do ní omylem narazila.
„Zase ty?! Jdi mi z cesty!“ prohodila tvrdě žena.
Thyra se rychle nadechla a než vojačka odešla, chytla ji rychle za ruku, čímž ji zastavila, v ženě ve zbroji se začala vařit krev a toužila ji udeřit, však rychle Thyra zareagovala, „Ne, myslím to vážně. Poslyš, to v té krčmě mě mrzí. Nechtěla jsem ti dát takovou ránu.“
Žena na ní hleděla podezřele, když však děvče nahodilo velice smutný a provinilý výraz, i její tvář se zmírnila, „Fajn, tak dobrá… Beru omluvu.“
„Díky!“ pronesla Thyra, „Zaslechla jsem, že se chystáš pryč. Měla bych pro tebe meč… no, jako omluvné. Chtěla bys ho?“
„Ty jseš kovářka?“ zeptala se vojačka, Thyra jen radostně zakývala hlavou.

Obě se vydaly na cestu, občas se na sebe pousmály, když se oči setkaly. Za pár vteřin už stály přede dveřmi kovárny, Thyra lehce vstoupila dovnitř a požádala Rustleifa, zda by mohla vzít dovnitř jednoho návštěvníka. Jaké štěstí, že Rustleif se zrovna chystal něco ukovat, vyšel s úsměvem na rtech ven a nechal obě ženy osamocené. Kovářka vedla svůj doprovod do sklepa, kde byly již vystavené veškeré ukované zbraně a zbroje, rebelka jen žasla a ptala se, zda toto všechno ukovala sama. Zahleděla se do zbraní, byla takřka v jiném světě. Zatímco si prohlížela vybavení a některé si zkoušela, Thyra se připravovala…

Vojačka si vzala do ruky ocelový meč, párkrát si švihla do vzduchu a s radostí pronášela: „Tenhle ten bych si vzala, jestli ti to nevadí…“

Její tvář se otočila na kovářku, která třímala ve svých rukách železný palcát. Nestačila nijak reagovat, tvrdý kov se zarazil do helmice tak silně, až spadla do bezvědomí. Před kovářkou ležel silně omráčený voják, Thyra na nic nečekala a pustila se do akce. Svlékla z ní veškerou zbroj a do úst nasadila roubík. Teď už jí zbývalo jen schovat někam tělo. Všimla si několika sudů pod schody, které se zdály prázdné. K jednomu zaběhla a po zjištění, že v něm nic není, vzala omráčenou za ruce a odtáhla ji na místo. Chvíli to trvalo, netušila, že taková drobenka bude vážit jak hora… Pár desítek vteřin si dala práci s uložením těla, kovářské oblečení hodila na její hlavu. Poté, co se usadilo víko sudu a zatížila jej několika železnými ingoty, se pustila do strojení… Poškozenou usňovou helmici vyměnila za helmu stráží, kterou si okamžitě zavřela, aby jí nikdo neviděl do tváře. Do opasku si připla jednu z čerstvě ukovaných ocelových seker a vyrazila ven na shromaždiště. Výzbroj jí sedla dokonale, až na samotnou přilbu, ta ji byla moc velká. Teď už mohla jen doufat, že její plán vyjde a nikdo si nevšimne její přítomnosti.

Dveře kovárny se otevřely ven, okem se zadívala do stran, zda neuvidí kováře nebo jinou osobu, která by jí mohla nějak zdržet či poznat. Její kroky se vydaly do kopečka nad kovárnou, kde již stáli rebelové k odchodu. Marcus netrpělivě vyhlížel na posledního přihlášeného…

„Kde jste se zdržel, vojáku?“ pronesl na přicházející Thyru.
Jakoby její slova spadla z jazyka pryč, „Ehm, ta kovářka mi chtěla dát nějakou zbraň… Tak jsem si je zkoušela. Omlouvám se za zdržení, pane…“ vyklopila ze sebe hlubokým hlasem.
„Hmm, dobrá…“ uznal velitel, „Teď mě poslouchejte! Musíme se co nejdříve dostat do Korvanjundu, bude tam na nás čekat velitel Galmar Ranař. Ocenil bych, Edwine, kdybyste mu prozradil, co se stalo v Morthalu.“ otočil se na dobrovolníky, kteří jen kývli hlavou, „Po cestě dodržujte rozestup a sledujte okolí. Pokud si všimnete nějakého císařského, budete okamžitě hlásit! Rozumíte?“
„Ano, pane!“ ozvalo se ze všech helmic.

Marcus Bolehlav zvolal na dobrovolníky, aby ho následovali, oddíl se rozdělil po třech lidech na každé straně, vzdálené od sebe dva sáhy a zahájil rychlý přesun. Lehké řinčení zbroje a zbraní se neslo v zasněžené krajině, která se ztrácela v mlze…

Několik hodin uteklo velmi rychle, družina Bouřných hávů se blížila do cíle svého putování. Někteří členové si tiše přáli, aby narazili na osamocené legionáře, touha po boji jim neskutečně chyběla. Thyře mezitím stále padala helmice dopředu i dozadu, během pochodu se jeden z doprovázejících na ní otočil a všiml si problému. Chtěl se zastavit a pomoct ji, ale na to nebyl zkrátka čas.

Za pár okamžiků se dostali na lesní křižovatku, kde se scházely cesty do Větrného Žlebu a Bílého Průsmyku. Náhle se Marcus zastavil a natáhl ruku nad sebe, družina se zastavila a tiše vyčkávala na další rozkaz. Z ničeho nic uslyšeli jakési slabé pískání, jako by je někdo viděl a chtěl na sebe upozornit. Marcus se rozhlížel, až si všiml, jak se mezi skalisky u cesty krčí jeden z Ulfrikových vojáků, mávající na ně, aby přišli blíže. Velitel rozkázal, aby dodržovali rozestup a bleskově se přemístili ke skalám, voják se na ně již usmíval.

„Konečně jste dorazili!“ pronesl na úvod, „Velitel Galmar je kousek odtud, pojďte se mnou!“

Celá družina následovala vojáka kamsi do lesa, odkud byly vidět pozůstatky nordské hrobky. Fascinující podívaná, i když pokrytá sněhem. V houštině, kousek od vstupu na schodiště zříceniny, postával přikrčeně muž v medvědím kožichu a další voják v modré uniformě. Jakmile si jich všimli, všem se rázem ulevilo…

„Bratranče! Jsem moc rád, že tě vidím!“ pronesl Galmar na uvítanou.
„I já tě rád vidím!“ objal lehce Marcus svého příbuzného, „Je to už dlouhá doba, co jsme se neviděli, že?“
„To ano, ale na to teďka není čas…“ prohodil Galmar na svého příbuzného, „O tom si můžem promluvit později nad korbelem medoviny. Máme důležitější věci.“
„Pravda… Takže, chcete vědět počet jednotek v Jitřence, a co se stalo v Morthalu? Řeknu to stručně…“
„Nemusíš mluvit,“ zarazil ho příbuzný, „než jste přišli, spatřili jsme malý oddíl císařských uvnitř ruin. Nejdřív je rozdrtíme a pak si promluvíme, souhlasíš?“

Marcus kývnul hlavou, otočil se na svou družinu, která od pohledu stála při něm. Galmar lehce naklonil k sobě Marcuse a ukázal mu do dálky na jedna skaliska, odkud se vynořovalo cosi tmavého.

„Koně… Prvně zajistíme tohle, poté se přesunem k hlavním dveřím.“

Galmar vyslal jednoho ze svých vojáků, aby zajistil zvířata, která by se jim určitě hodila. Voják s palicí na zádech se kradmo přesouval na určité místo, za pár chvil se ozvalo lehké písknutí a z dálky ukázal, že jsou zvířata zajištěna. Následoval bleskový přesun ke dveřím, na každém kroku si dávali pozor, kam šlapou, chtěli se vyhnout velkému rámusu. Po schodišti vyběhli jak vyděšené lišky, pořádajíc na ně hon. Celá družina se zastavila přede dveřmi hrobky, u nichž Galmar pronášel rozkazy.

http://imgur.com/BZZ4IDk.jpg


„Dobrá, Bouřné hávy. Až vstoupíme dovnitř, buďte opatrní. Jestli spatříte nějakého císařského, zneškodněte ho. A pokud by se chtěl vzdát, omračte ho a svažte. Rozumíte?“
„Ano, pane!“ ozvalo se z helmic.

Družina si vytáhla z pouzder zbraně a připravili se na případný střet, Galmar se opřel do dveří, které příšerně zavrzaly. Všechny vojáky překvapily zapálené nádoby s olejem a pochodně na stěnách. Někdo byl skutečně uvnitř zřízeniny. Z předsálí vyšli tiše do hlavní místnosti se schodištěm vzhůru, napětí a ticho se dalo snadno krájet. Galmar s několika vojáky šli po jedné straně místnosti, Marcus se zbytkem po druhé straně. Najednou uslyšeli hlasité kroky, kdesi před nimi. Z vyvýšeného místa vyšli dva císařští legionáři, kteří nečekali žádnou návštěvu. Než si jich stačili všimnout, Galmar okamžitě křiknul „Kupředu!“ a se svou sekerou se rozeběhl k nepříteli. Další tři vojáci z družiny se připojili na pomoc a velice snadno je udolali, nestačili ani zahlásit poplach. Bojovníci se vrátili zpět na schodiště…

„Dobrá, chci dva lidi, kteří budou hlídat vchod!“ ozval se Galmar.

Ze zadní části družiny se přihlásil Edwin a Thyra, velitel kývnul hlavou. S ostatními pokračoval kupředu do hrobky. Chrastění zbroje se ozývalo velice hlasitě po místnosti, za pár vteřin je již nebylo slyšet, v hlavním sále se schodištěm zůstala mladá dvojice. Edwin se otočil na ženu ve zbroji, jež stála vysoko nad ním.

„Cestou jsem si všiml, že ti padá helmice. Ukaž, podívám se, jak by se dala upravit!“ požádal Edwin, aby mu podala svou přilbu, což také udělala. Sotva ji vylezly vlasy z helmice, jednooký muž se překvapením vyděsil, „Thyro? Co tady děláš?! Já měl za to…“
„CO? Že budu jen tak sedět v Jitřence a počkám, až za mnou přijde ten legionář, který zabil Světlanu?“ mezitím mu podala svou helmu, Edwin se jí pokoušel upravit.
„Neměla jsi sem chodit… Kdo ví, co nás tu čeká. A jestli tu vůbec někoho najdeme…“
„Právě jsme zabili dva legionáře, takže tu asi budou, nemyslíš?“ zahleděla se na něj vážně, „Pojď mi s nima pomoct, uklidíme je na stranu…“

Muž ve zbroji odložil helmici na zem a pomohl jí odtáhnout těla na místo, jenž by oko od vchodu nespatřilo. Thyra se ho začala vyptávat, zda jeho zranění z pevnosti stále bolí a jestli se už od napadení uklidnil. Prozradil jí, že vidí jen na jedno oko, kupodivu to bral s humorem v ústech, ale stále se cítil neklidný. Edwin se vrátil pro helmici na schodišti, zahleděl se do ní a začal nesouhlasně kroutit hlavou. Nedokázal ji upravit, pokrčil rameny a jen přemýšlel, co podnikne. Nakonec ho napadlo, že jí dá svou přilbu a onu v rukách si ponechá. Provedli výměnu, Thyra dostala usňovou a Edwin si nasadil přilbu strážných, která na něj krásně sedla. Problém vyřešen…

„Opravdu si myslíš, že se tu ukáže ten voják, co popravil Světlanu? Neblázni, Thyro! Vždyť už může být kdekoli…“
„Prostě to musím zkusit…“ pronesla, mezitím se otevřely dveře za jejich zády a ze zadní části místnosti vyběhl jeden voják z družiny, mířící právě k nim.

Oba dva se nechápavě zahleděli na sebe, voják jim hned vysvětlil, že má s nimi držet hlídku, Edwin spustil, „Tak jo, Thyro, jdi na levou stranu, já si vezmu prostředek… A ty, Balvere, jdi na pravou stranu.“

Udělali přesné rozestupy a poté jen čekali, až se někdo objeví. Opřeli se o lehce oslizlé stěny a tiše stáli na místě. Ačkoli byly všechny dveře zavřeny, odněkud neustále vanul vítr a veškeré starobylé prapory se signaturami vlály. Praskání ohně a rytmický dech byl momentálně jejich společníkem, Thyra se usadila, zbraň si hodila do klína, muži na ní koukli bez komentářů. Uplynulo několik tichých minut, Balver začal přešlapovat z jednoho místa na druhé a neustále si potichu říkal, proč to druhé skupince tak dlouho trvá…

„Půjdu zjistit, kde jsou tak dlouho. Hned jsem zpátky!“ pronesl a odkráčel do zadních dveří, Thyra se mezitím otočila na Edwina, který na ní upřeně hleděl.
„Co je?“ pronesla podezřele.
„Víš, překvapuješ mě, Thyro.“ začal s řečí, „Prvně, když jsem tě viděl v pevnosti, říkal jsem si, že tam vydržíš tak pár měsíců. No, a to mě dohání k myšlence…“ bohužel nestačil dopovědět, poněvadž se ozval velice hlasitý vrzavý zvuk, který naznačoval jediné.
„Zalez!“ křiklo tiše děvče a oba se schovali za stěnu.

Ode dveří bylo slyšet několik různých hlasů, jejichž téma nebylo možné poznat. Thyra lehce vykoukla ze své skrýše a lekla se, když spatřila čtveřici císařských legionářů se zbraněmi v rukách, jenž kráčí přímo ke schodišti. Edwin se na ní zadíval a chtěl vědět od ní, co se děje, ona mu jen ukázala na prstech „čtyři“ a ukázala na schody. Připravili si zbraně do rukou a vyčkávali na pravou chvíli. Adrenalin se jim začínal probouzet v krvi, dívčí čelo se začalo rosit strachem, neboť ještě nikdy nebyla v žádném přímém boji. Nyní měla možnost si to poprvé vyzkoušet… a možná také naposled.

Legionáři opatrně kráčeli po schodech, jeden z nich neustále dodával, že naprosto jistě ví, že tu rebelové jsou. Stále pokračovali s připravenými meči k boji, jakmile minuli prostřední hlavní sloup, za nímž se schovával Edwin, oba Bouřní hávy zaútočili sekerami na legionáře. Zbraně se zakously do zbrojí císařských mužů a jejich nářek se rozezněl po celé jeskyni. Nastal konečně boj, na který se Edwin a Thyra těšili, i když měli pomyšlení na smrt. Zranění legionáři spadli na zem, drželi se za poraněná místa, zbylí dva se pustili do obou hlídačů. Neustále si měnili bojové pozice, chvílemi oba rebelští přátelé zraňovali své nepřítele a naopak. Nikdo z nich se nehodlal smířit s porážkou, ale štěstí bylo nakloněno dvojici v modrých zbrojích. Kovářce se po několika útocích podařilo namířit zbraň přímo do tváře muže. Jen však spadl na schody a začal z nich padat, děvče se v duchu zaradovalo… ale rázem přestala, jakmile uviděla u vchodu přicházet další legionáře. Tvář se smštila, teď věděla, že je zle…

http://imgur.com/PhJAhLz.jpg


Mezitím se Edwinovi podařilo udolat svého nepřítele, otočil se ke vchodu a taktéž se vyděsil.

„Běž, Thyro! Varuj Galmara, že jsme přepadeni! Postarám se o ně!“ hlásil odhodlaně k děvčeti, mezitím se postavil do obranného postavení.
„Já tě tady nenechám! Pomůžu ti!“ odpověděla mu, avšak ji přítel neslyšel, místo toho se rozeběhl přímo proti nim se snahou je zadržet co nejdéle.

Několik vojáků ho obešlo a vydalo se na samotnou dívku, z pohledu na blížící se přesilu se jí začala třást ruka. Zatnula zuby, tělo se připravilo na obranu. Dva vojáci proti ní, čtyři další proti Edwinovi. Pro Bouřné hávy tato situace nevypadala vůbec dobře…

Když se rozezněl třískot železa a oceli, ohlédl se rychle Edwin na svého přítele, „Zatraceně… Běž! Va-ruj-je!!“ volal na ni marně.

V zápalu boje ho neslyšela, vyhýbala se každé ráně od čepele nebo silnému úderu štítu, dokonce je přinutila běžet za ní z jednoho konce místnosti na druhou. V jednu nešťastnou chvíli jí legionář sekerou zasáhl přímo do ruky… krev se rozstříkla po zdi a hlas bolestně vyjekl. Zatímco se kovářka potácela ve velkých nesnázích, rebel dokázal porazit jednoho nepřítele, ovšem ostatní legionáři je obklíčili. Vyběhl na schody a neustále švihal zbraní kolem sebe, císařští si dávali odstup.

„Vzdejte se, stejně nemáte šanci!“ křikl jeden z legionářů na Edwina.
„Talos tě potrestej!“ pronesl a odpověděl mu ještě útokem sekerou, která se dotkla rudé zbroje.

Všichni vojáci se náhle objevili nad schodištěm, řičení zbraní o sebe bylo mohutně slyšet, hekání a nadávky na obě strany padaly každou chvilku. Edwin si během výměny obranné pozice opět všiml Thyry v nesnázích, která se naštěstí ubránila dalšímu smrtelnému útoku, jeho zlost a trpělivost právě přetekla…

„BĚŽ, DOKUD TI BUŠÍ SRDCE!!“ křikl na ní, děvče se na něj nechápavě podívalo, „DĚLEJ! TÁHNI UŽ!“ svůj zrak opět zamířil na své protivníky a snažil se vykrýt veškeré rány.

Thyra konečně zaslechla ošklivý hlas svého přítele, než stačila sejít druhé schody, vedoucí dál do hrobky, švihla sekerou do vzduchu a měla štěstí. Sekera se zakousla do krku neopatrného legionáře, jeho tělo padlo rychle na zem. Po tomto útoku se otočila rychle k zadním dveřím a utíkala, jak jen mohla, avšak druhý voják ji pronásledoval. Měla starost o svého přítele, nechtěla ho tam nechat samotného, ale moc dobře věděla, že by oba bez pomoci jistě zemřeli.

„Jen utíkej, stejně tě zabiju, děvko!“ křikl pronásledovatel za jejími zády.

Její dech se zrychlil stejně rychle jako její nohy, běžící po rozbité podlaze. Věřila, že se dostane včas ke své družině. Její naděje se ale rozplynula, v následující místnosti se střetlo několik Bouřných hávů a legionářů navzájem. Na podlaze leželo několik mrtvol v modrých uniformách, před ní zrovna bojoval neznámý důstojník v medvědí kožešině s jedním legionářem. Zrovna se napřahoval svou zbraní, že ho sekne, ale důstojníkova zbraň byla rychlejší. Palice rozdrtila legionářova žebra a poté se otiskla na jeho záda. Thyra poznala, kdo právě zabil císařského vojáka…

„Marcusi! Jsme přepadeni!“
„To je mi novinka… Nevšiml jsem si!“ pronesl sarkasticky důstojník a plivl na mrtvolu vojáka.
„Edwin potřebuje pomoc v…“ nestačila dopovědět, za jejími zády se objevil pronásledovatel, který ji chtěl seknutím mečem zabít, naštěstí se včas skrčila, čepel minula o pár coulů helmici.

Thyra se pokusila o kotrmelec kupředu, který se jí moc nepovedl, ale aspoň se o něco málo oddálila od legionáře. Marcus již s připraveným kladivem kráčel k nepříteli, jenž se po jeho výrazu v obličeji zděsil a ustoupil o pár sáhů za sebe. Ani ne za pár vteřin bylo slyšet jen bolestivé vzdychání, velitel přiběhl zpět k dívce, bez nějakých emocí.

„Kolik jich je u vchodu?“
„Já… já… čtyři!“ koktala dívka, až si konečně uvědomila, že je po pronásledovateli.

Marcus zavelel, aby jí následoval, oba společně vyběhli z místnosti do hlavní síně, kde již na schodišti bojoval Edwin s třemi legionáři. Už z dálky bylo vidět, že je velice vyčerpaný. Než stačili k němu přijít a pomoct mu, spatřili hrůznou podívanou. Edwin se bránil jedné padající čepeli na hlavu, kterou včas sekerou zablokoval, ale další dva ho sekli hluboce po noze. Z končetiny začala stříkat krev a bolestivý řev se ozval snad v celé hrobce. Odvážný muž padl na zem, sekera mu odletěla kamsi pryč po mísnosti. Bylo jasné, že zemře.

V posledním okamžiku vtrhli oba rebelové do jejich ran a zachránili mu život. Chvíli se mlátili hlava-nehlava, dokud nebyli císařští muži přemoženi. S velkým vyčerpáním se přesunili ke zraněnému společníku… agonický řev se nedal zastavit ani zakrytím úst, z nohy tryskala krev jak z čerstvého pramene. Thyra instinktivně strhla jeden prapor ze zdi a zavázala mu nohu.

„Přišli jsme o mnoho lidí. Venku snad budou ještě ty koně…“ pronášel, zatímco se pokoušeli Edwina postavit na nohy, „Vem ho ke koním a odvez ho do města!“
„Ale, pane…“
„TO JE ROZKAZ! PADEJ!“ nehodlal se s ní dál bavit, Thyra polkla a chytla zraněného přítele pod ramenem, společně mířili ven z hrobky.

Marcus se zadíval po krvavé místnosti, otočil hlavu zpět a vydal se na pomoc svým bratrům v předchozí části rozvalin. Zranění vojáci se konečně dostali ven z ruin, největší trable jim dělali schody vzhůru, děvče v jednu chvíli předpokládalo smrt svého přítele. Jen, co vyšli schody na začátku ruin, ucítila v zádech silné štípnutí, jednou rukou si nahmatala ono místo a nevěřila, co zbroj zachytila…

„… do prdele!“ pronesla překvapeně, když v ruce držela šíp s její krví na hrotu.

Oči se otočily zpět k zřícenině, na jejím návršku spatřily lukostřelce v rudém, jak si připravoval další šíp. S veškerým odhodláním přidala do kroku, snažila se schovat, kde se jen dalo, díky tomu ji střelec jen úspěšně míjel. Několik desítek sáhů jí zbývalo ke koním, když náhle spatřila něco nepochopitelného… další muž v modré uniformě naskočil na koně, otočil se na přicházející s překvapeným výrazem.

„Balvere, pomož mi! Edwin je zraněn!“ křikla dívka, ale nedočkala se pomoci, namísto toho rebel kopl do koně a uháněl od ruin kamsi pryč.

Thyra na něj vztekle zařvala ještě jednou, přičemž ucítila další silnější štípnutí do ramene. Koně už byly nadosah, stačilo jen ujít pár kroků, což se jí podařilo. Nahodila přítele na hřbet černého zvířete, sama si na něj naskočila a beze slitování kopla co největší silou do slabin. Kůň se bolestí vzmohl a Thyřina touha po boji byla rázem pryč…

Den se chýlil ke konci, stráže města pochodovaly neustále sem a tam a hlídaly předurčenou oblast. Dva strážní se opírali o plot krčmy a o něčem se vybavovali, dokud je nepřerušil zvuk rychlých kopyt na cestě. Okamžitě vytasili zbraně z pouzder a vyčkali, až přijede jezdec blíže. Naštěstí nezaútočili, jak měli v úmyslu, před nimi zastavil velice unavený kůň s ženou a mužem v zakrvácených uniformách.

„Potřebuji léčitele! HNED!!“ křikla Thyra a seskočila z koně.

Stráže chtěly vědět, co se stalo, ale na vypravování neměla čas, neustále prohlašovala, že je muž na koni velmi zraněn a potřebuje pomoc. Jeden ze strážců na nic nečekal, okamžitě se rozeběhl kamsi do města, děvče a druhý muž pomohli sundat zraněného ze zvířete. Kus obmotaného praporu na noze byl celý nasáklý krví, Edwinova šance na přežití se pomalu blížila k nemožnému. Za okamžik přiběhl nejen polní felčar, ale i dvorní čarodějka, která pomohla s přesunem zraněného do stanu. Opatrně ho položili na stůl a začali zjišťovat, co se vlastně stalo a kde jsou všichni. Než Thyra stačila něco pronést, na její rameno kdo si poklepal. Jaké překvapení, když ve tváři poznala ženu, jež napadla v kovárně. Bez sebemenšího zaváhání a slitování jí udeřila tak silně do tváře, až děvče odletělo na dvorní čarodějku a shodilo jí na zem.

„To máš za ten podraz!“ křikla žena v prostém oblečení a přiblížila se k dívce blíže, chytla jí za zbroj a natahovala ruku k dalšímu úderu, naštěstí byla zadržena strážemi.

V táboře nastal na chvíli zmatek, kromě rozzuřených žen se v táboře objevili další vojáci, kteří chtěli vědět, co se stalo se zbytkem družiny a samozřejmě přišel i druhý vysoký důstojník, Sigurd.

Přísně ukázal na Thyru, „S tebou chci mluvit!“ a ukázal ještě na čarodějku, „ A s tebou taky! HNED!“
„Nikam nejdu! Nejdřív se ho pokusím dát dohromady…“ pronesla čarodějka, „Kdo tu nemá léčebné schopnosti, ať odejde! HNED!“

Všichni přihlížející ji poslechli, rozzuřená vojačka byla odvedena svými společníky kamsi do stanu, Sigurd táhnul za sebou děvče, cestou stále kroutil nepochopitelně hlavou…

„Jak sis tohle mohla dovolit, Thyro? Zbláznila ses?!“ okřikl jí, když odešli kousek dál od tábora.
„Chtěla jsem jen…“
„U Talose, Thyro! Co sis myslela, že tímhle něco dokážeš? Proč si odešla do Korvanjundu?! Proč?“
Děvče se smutně zahledělo do napadaného sněhu, pár kapek slz ji spadlo, „Myslela jsem, že tam bude ten legionář…“

Sigurd nad ní kývnul hlavou a okamžitě jí objal, věděl, že si právě prošla peklem. Oba se od sebe oddělili a opět zadívali do tváří.

„Málem jsme tam všichni umřeli… Ani nevím, jestli to velitelé přežili…“
Velikán se na ní zadíval, náhle odvrátil zrak od jejích očí kamsi do dáli. To samé udělala i ona. Po cestě kráčel muž v medvědí kožešině a s palicí na zádech. Duše se sice trochu uvolnila, ale srdce se rozbušelo ještě rychleji, než v nitru zříceniny. Hluboce polkla, přála si, aby měl důstojník pro ni pochopiení…

„Sigurde, musíme k jarlovi. Mám hodně věcí, co mu musím říct…“ pronesl Marcus během svého příchodu, důstojník poklepal děvče po rameni a odešel k jarlově síni, Bolehlav se zahleděl do dívčiny tváře, líce mu začaly tvrdnout, „A s tebou si to vyřídím později!“

Najednou byla opět osamocená. Tušila, že jí budou ostatní jen pohrdat a nadávat. Cítila se tak zklamaně, hlavně kvůli Edwinovi. S hlubokým vzdechem nad současnou situací zamířila nohy k felčarovi, aby se jí podíval na zranění.

Upravil/a Adrian_S dne 10.10.2022 22:47