---

Část 5. - Pod křídly draka

Mnoho dní uplynulo od Skyrimského zasedání ve Větrném Žlebu a všichni přítomní jarlové se již vrátili do svých držav s rozporuplnými pocity a nevysvětlitelnými názory. Někteří měli již jasno, jakým způsobem budou vládnout nadále a někteří se doposud rozmýšleli. Damoklův meč visel nad hlavou starého Dengeira ze Stuhnu, pána Falkreathu.

Veškeré dny trávil podepisováním různých listin a zákonů pro svůj kraj a velice moudře se staral o své území. Avšak pomyšlení na nadcházející rozhodnutí, na kterou stranu Skyrimu se připojit, se mu dělalo nevolno. Byl proti jakémukoli spolčení, nechtěl mít s generálem Tulliem, zastupující Císařství, a ani s Ulfrikem Bouřným Hávem s jeho armádou, nic společného, přesto neměl na vybranou a musel se rozhodnout. Jarlova síň se čím dál více tišila, komoří i huskarl mlčky pokračovali ve svých povinnostech a sledovali, jak se na něm podepisuje nemoc a stáří. Unavené oči a neustálý silný kašel vyvolal v mnoha blízkých lidech pocit, že právě nadcházejí jeho poslední dny.

V krčmě „Pití mrtvého muže“ se mezi přísedícími i bardem ocitlo několik zvláštních cestovatelů ze západu, jenž opojně a s úctou oslavovali císařství a celému okolí vysvětlovali, proč je pro ně nejlepší právě tato možnost. Několik lidí ze dvora s nima souhlasilo a tajně vymýšleli plán, jak dostat Falkreath pod dračí křídla.

Když vyšel další den na obzor, Dengeir opět usedl do jeleního trůnu a zamyslel se nad svými dnešními plány. Do sálu vstoupil jeho bratr a huskarl Thadgeir, v očích bylo poznat, že má něco důležitého na srdci. Stařec se na něj zahleděl a velice silně zakašlal.

„Bratře, jsi v pořádku? Nevypadá to, že by ta nemoc ustoupila…“
„Arrhh, Thadgeire,“ opět zakašlal, „co mi chceš?“
„Bratře, nerad ti říkám špatné zprávy, ale venku se lid obává tvého zdraví! Ve městě se proslýchá, že již dlouho nevydržíš…“
„Heh, absurdní… Že zrovna ty takhle se mnou mluvíš.“ odpověděl mu a vstal z trůnu, jeho kroky jej dovedly před rozpálené ohniště, „Možná jsem dost starý a nemocný na to, abych ještě vládl, ale nehodlám opustit trůn kvůli mému stavu.“
Jarlova hlava se zahleděla do nitra ohniště a topila se ve svých myšlenkách, Thadgeir mu položil ruku na rameno a opatrně se zeptal, „Už ses rozhodl, ke komu se připojíme?“.
Dengeir se na něj pootočil a pochopil jeho upřímné gesto, „Já bych se nechtěl k nikomu připojit, bratře. Ať porovnám obě strany, jak chci, žádná z nich nemá pro nás výhodu.“
„Některá ji mít musí …“
Jarl jen kývl hlavou a lehce oddechl, „Myslíš si, že špatně vedu Falkreath?“
„To je naprostá lež… Vedeš si výborně! Jsi jeden z těch nejlepších!“ uklidňoval jej bratr, ovšem po jeho řeči opět Dengeir silně zakašlal, jeho čelo se zvrásnilo.

Na pár vteřin nastalo ticho, dveře do jarlova sálu se otevřely a denní světlo proniklo k ohništi. Statný nordský muž ve velmi honosném oblečení. Bratři se na něj zahleděli a čekali, co má na srdci.

„Jsem rád, že vás oba vidím, jarle Dengeire a Thadgeire.“
„Co byste potřeboval, zemane?“ zeptal se jarlův bratr.
„Asi pro vás není již překvapením, že se lid obává o vaše zdraví. Víte, co mám na mysli, ne?“
Oba vysoce postavení muži jen kývli souhlasně hlavou, „Chápu, že je pro vás Falkreath domovinou a nikdo vám ji nechce vzít. Ale měl byste uvažovat o svém možném nástupci. Kdo ví, jak ještě dlouho…“.
„Taková drzost, Erikure!“ křikl Dengeir a opět zakašlal, Thadgeir jej chytl kolem ramen a ptal se, jestli je v pořádku, jeho dech o něco zeslábl.
„Vidíte? Přesně o tomhle mluvím.“ prozradil zeman, „Falkreath čekají důležité události, na které musí mít silného a zdravého vůdce!“
„Co tím chcete říct, zemane?“ zeptal se opět Thadgeir, „Vy se snad chcete stát jarlem? To jedině přes mou mrtvolu!“
„Ne,“ zasmál se lehce zeman Erikur, „mám na mysli vašeho synovce, jarle Dengeire.“
„Siddgeira? Vždyť neumí napočítat ani do deseti!“ pronesl velice vysoce jarl, „To si nedokážu představit!“
„Zní to zvláštně, to ano, ale pokud budete po jeho boku, může se od vás leccos naučit!“ pronášel s vervou zeman.

Dengeir se otočil na svého bratra a zeptal se zemana, proč by se nemohl ujmout vlády právě on, načež Thadgeir jen pronesl skromně: „Nejsem vůdce, jen společník. Pošli mě do bitvy a já rád půjdu, ale nedávej mi armádu do rukou.“

Thadgeir kývl hlavou k Erikurovi a přiznal, že tohle by mohlo být jediné řešení v obsazení jarlova postu. Jarl kýval nesouhlasně hlavou, i když věděl, že mu stejně nic jiného nezbývá. Přesvědčit svého bratra, aby se ujal trůnu, bylo nemožné.

„Zemane, tak mi tedy přiveďte mého synovce, chci si s ním promluvit!“
„Můj jarle…“ pronesl Erikur a vydal se ven do města hledat jarlova příbuzného.
Mezitím se oba bratři opět zahleděli na sebe, „Už jsem se rozhodl, ke komu se přidá Falkreath, bratře. Pokusím se přesvědčit svého synovce, abychom se přidali k Bouřným hávům.“
„Proč? Proč zrovna k nim?“
Dengeir smutně vydechl, „Obě strany jsou zlé, ale v jednom jsou Bouřné hávy lepší. Ulfrika známe a kdyby dělal problémy, nemáme to k němu daleko.“ z úst vyšel upřímný hlas, „Jestli Siddgeir usedne na trůn, tak tu budeme mít Císařství, ani nemrknem!“.
„Ostatně, Bouřné hávy jsou jen Nordi, ne? A my jsme Nordi!“
„Pravda, ale mnoho z nás se asi přidá k Císařství, než k Bouřňákům. Budou určitě chtít dodržet tradici, zůstat s těmi, co přišli z Cyrodiilu…“

Dengeir slabým krokem přistoupil k trůnu a hladil jej po opěradle, v mysli zapřemýšlel nad slovy, se kterými chtěl promluvit k novému nástupci. Věděl, že za pár okamžiků učiní něco, čeho by se nechtěl vzdát za žádnou cenu. Jeho bratr jej sledoval od ohniště a v hlavě si neustále kladl otázku, co se s jarlem stane, až se na jeho místo dostane Siddgeir. Než dokončil myšlenku, znovu se otevřely dveře, ve kterých již stál zeman Erikur s mladým pohledným Nordem v honosném oblečení.

„Nechal si mě volat, strýčku?“ zeptal se nahlas Siddgeir již ode dveří.
„Synovče, přistup blíže…“ požádal jej Dengeir.

Kroky se zdály být nekonečně dlouhé, po pár vteřinách si oba hleděli do očí, stařec se nervozitou třásl a mladík neustavičně přešlapoval z jednoho místa na druhé.

„Chtěl bych od tebe znát upřímnou odpověď.“ nadechl se znova, „Jak moc si věříš v panování Falkreathu?“
„Strýčku?“ ozval se překvapeně, „Byla by to pro mne čest, panovat kraji, které si za ta léta vybudoval! Hrozně rád bych chtěl pokračovat ve tvé práci!“
„A neříkáš to jen kvůli tomu, že jsem již starý a nemocný?“
„Ne, rozhodně ne! Záleží mi na tvém zdraví! Vždyť jsi můj strýc!“ zvolal nahlas.
„Eh… moc ti nedůvěřuji.“ prozradil jarl, „Za ta léta, co jsem vládl nad naším krajem, ses toho moc nenaučil. A obávám se, že se nedokážeš postarat o lidi, jako já…“, poté silně zakašlal, v rychlosti jeho bratr zaběhl do vedlejší místnosti pro pohár s vodou, Dengeir se napil a pokračoval v řeči, „Ale, můj čas se už krátí. Erikur a bratr mě přesvědčil, abych ti přenechal trůn a sám abych odešel na odpočinek.“
„Strýčku…“ ztratil slova na jazyku, „já… nevím, co na to říct.“ jen, co dopověděl, Dengeir sejmul ze své hlavy smaragdově vykládanou čelenku, kterou mu předal do rukou.
„Dnešním dnem se stáváš jarlem Falkreathu, synovče…“ zakašlal znova, Thadgeir jej chytl kolem ramenou a zjišťoval, zda je jeho bratr v pořádku.
„A co bude s vámi, Dengeire?“ ozval se Erikur, „Měl bych návrh, pokud dovolíte, Siddgeire. Nechejte vašeho strýce, jakožto doposud nejschopnějšího panovníka, jmenovat čestným zemanem Falkreathu a vaším poradcem.“
„To zní jako dobrý nápad, Erikure. Děkuji ti.“ pronesl Siddgeir a otočil se na svého příbuzného, čekal na jeho reakci.
„Ovšem, pokud ti na mně záleží, prokaž poslední vůdcovské přání.“ Siddgeir nastražil uši, „Nech připojit Falkreath k Bouřným hávům! Budou pro nás silným spojencem, než Císařství!“

Siddgeir hluboce polknul, chytl bývalého jarla kolem ramen a do ucha mu pošeptal, že se pokusí splnit jeho přání. Thadgeir požádal všechny přítomné, aby se prozatím nezmiňovali o nové vládě, všichni s tímto nápadem souhlasili.

„Pojďme, bratře. Zajdem do krčmy, zkusím tam vypálit… toho červa!“ během pronášení opět zakašlal.

Vysocí bratři pomalu odcházeli z místnosti ven, jakmile zaklapl zámek ve dveřích, Siddgeir se otočil na Erikura a usmál se na něj.

„Dobrá práce, Erikure! Čekal jsem, že ho nepřesvědčíme. Ale vše šlo snadno… Velice snadno!“
„Hehe, můj jazyk je na tolik obratný a přesvědčivý, že bych ho dokázal ukecat dvakrát…“ vesele promluvil Erikur.

Hned na to Siddgeir zaběhl do vedlejší místnosti s truhlicí, odkud vytáhl masivní měšec se zlatem, ten pak předal svému hlasateli.

„Tady máš odměnu za získání mého postu.“ opět se na něj usmál, „Vím, že teď musíš jet na Samotu, ale ještě tě o něco požádám.“, ze svého obleku vytáhnul neznámé psaní, „Víš moc dobře, že jsem proto, aby tu byla císařská legie. Dones tento dopis generálu Tulliovi, myslím, že se mu bude můj nápad líbit…“
„To je to nejmenší, co pro vás mohu udělat!“ pronesl s úsměvem Erikur, zandal psaní do kapsy a vydal se ke dveřím, „Hodně štěstí v panování, jarle Siddgeire!“.

Erikur byl pryč z místnosti, synovec Dengeira ze Stuhnu, Siddgeir, nemohl stále uvěřit, že se lehkými slovy dostal až na jarlovu pozici. S lehkostí a arogantní urozeností si sedl do trůnu a užíval si pocit lehkého vítězství.

Trvalo několik dní, než se falkreathský zeman Erikur, dostal do cíle svého putování, jímž byla dominantní Samota. Už u vstupu do města věděl, že se jeho počínání na jihu Skyrimu vyplatilo. Prokázal nejen službu císařské armádě, ale získal i velice slušný finanční obnos, jenž ho těšil. Pár okamžiků trvalo, než se dostal do Chmurného hradu a vyhledal tam nejvyššího muže, ten se divil, co tu chce takovýto civilista. Když však dostal dopis do rukou a začetl se do textu, jeho tvář zazářila radostí. A protože byl Erikur velice důvěryhodným a přesvědčivým obchodníkem, několika dobře položenými slovy obalamutil i samotného generála, a ten mu předal menší odměnu. S radostí a vervou se vydal Erikur kamsi do nitra města, kde pokračoval ve svých povinnostech u dvora. Generál Tullius si mezitím zavolal k sobě několik poradců a zjišťoval stav armády.

„Jak to vypadá s posilami z Cyrodiilu, kapitáne?“
„Poslední zprávy od posla hlásí, že se nacházejí u Brumy. Za pár dnů překročí hory a dostanou se na jih Skyrimu.“ pronesl kapitán.
„Máme to ale štěstí, že se Falkreath přidal k nám právě v tuto chvíli.“ pronášel spokojeně generál, „Kdyby se přidali k Ulfrikovi, nedopadlo by to jistě dobře…“.
„Jaké jsou další vaše rozkazy, pane?“ zeptal se jeden z důstojníků ve zbroji.
„Počkáme, až překročí hranice a usadí se ve Falkreathu. Prozatím nebudeme táhnout na žádné město, nechci být první, kdo vyvolá krvavou řež…“

Stačilo dopovědět ono slovo, dveře do hradiště se rozevřely a do nich vyběhl neznámý císařský muž v lehké zbroji. Všichni přítomní se na něj zadívali a čekali, co má na srdci.

„Generále Tullie, mám pro vás vzkaz od kvestora Galtrika!“ udýchaně zvolal voják a předal mu zprávu.
„Zvláštní.“ pronášel během otevírání psaní, „Vždycky, když chci pronést něco důležitého, objeví se tu posel…“

Řádky psaní byly chvílemi kostrbaté a chvílemi opět uhlazené, ale v jedné věci se shodovaly. Generál složil poselství na stůl a jen hluboce oddychl.

„No… Vypadá to, že Ulfrik již na nic nechtěl čekat.“ otočil se na každého přítomného vojáka, „Důstojníci, shromážděte na nádvoří všechny muže, ať jsou v plné výzbroji!“

I když vojáci neměli tušení, proč vydal takovýto rozkaz, souhlasili a okamžitě se rozeběhli po hradišti, Tullius si všiml stále stojícího posla u dveří.

„Vyřiďte kvestorovi, že mu pošleme posily.“ posel se rozloučil s vysokým důstojníkem a odešel ven na nádvoří.

Tullius se opřel o lavici a zahleděl se na mapu provincie, nevěřil, že se právě odehrává něco, čeho se chtěl vyvarovat. Nad mapkou přemýšlel nad slovy, které by pronesl nad armádou, nastoupenou na nádvoří. Chvíli vyčkával a konečně mu přicházela slova na jazyk, s odhodláním i strachem kdesi v Zapomnění, se vydal na cimbuří hradiště, odkud bylo vidět na již skvěle nastoupené centurie mužů. Při okamžitém spatření velkého velitele kdosi z důstojníků zavelel „Pozor!“, mocný zvuk srovnání postav do jednotné formace…

„Legionáři, přísahali jste věrnost císaři, Titovi Medeovi II., že budete svým životem bránit zájmy císařské říše před možnými nepřáteli. Náš císař nás sem poslal, abychom tu potlačili rebelii, kterou vede muž Ulfrik Bouřný Háv se svou armádou na východě. Dnešním dnem zahájil událost, která se dala od těch tupých Nordů očekávat! Zaútočili na velvyslance, jejž tu chtěli nastolit pořádek a mír. Nyní potřebují pomoc… naší pomoc! Prvá až šestá centurie se vydá okamžitě k Morthalu, kde vyčká na další rozkazy. Důstojníci centurií, budete nyní pod velením kvestora Galtrika, který vás seznámí s tamější situací. Tímto dnem zahájily Bouřné Hávy událost, na kterou jste byli připraveni a vycvičeni! Proto nezklamte své důstojníky ani svého císaře!! Sláva Císařské říši! Sláva císaři!“

„SLÁVA CÍSAŘI! SLÁVA CÍSAŘI!“ vykřikovali nahlas vojáci, těšící se na odchod a střetnutí s nepřítelem, celá četa se pomalu vydala na cestu.

Celým městem procházela neskutečně velká armáda, nikdo z obyvatelstva nechápal, co se to právě děje. Brána Samoty se otevřela, vojáci v rudých uniformách se dali na pochod po kamenité stezce do města v mokřadech. Generál Tullius po pronesené řeči ukázal na důstojníka sedmé centurie, aby za ním přišel do hradu, oba se beze slov přesunuli dovnitř strategické místnosti.

„Generále!“ zahlásil příchod velitel oddílu.
„Veliteli, vezmete si oddíl artileristů a přesunete se co nejrychleji do Morthalu.“
„Rozkaz, generále…“ pronesl hrdě důstojník, „Ale smím-li se zeptat, na co potřebuje kvestor Galtrik artilerii?“
„Ve zprávě uvedl, že narazil na tuhý odpor, který sice překonal, ale s velkými ztráty. Prý ji potřebuje v případě nouze…“ generálovo čelo se zvrásnilo, „I když se mi to také nezdá, že by si nedokázal poradit s tlupou Nordů…“
„Mně je to nějaké podezřelé, generále.“ pronesl upřímně, „Myslím si, že to kvestor přehání s posilami.“
„Podezřelé, nepodezřelé… Žádá posily, tak mu je pošleme. Musíme je poslat.“ prohlásil Tullius a ještě jednou se zamyslel nad rozkazem, „Vemte dva katapulty, nehodlám mu poslat všechno jen kvůli hrstce domorodců.“
„Rozkaz, generále!“ odvětil důstojník a vydal se ven z hradiště, generál se opět opřel o stůl a zamyslel se nad situací, kterou právě započal.

Nad Samotou se sklánělo Slunce, po stezce vedoucí z Dračího Mostu do samotského přístavu, pochodovala mladá četa císařských legionářů, vracející se ze cvičení v blízkém okolí. Před nima jel důstojník na bílém oři, jenž sledoval okolní dění, za jeho zády bylo slyšet mocný dupot kožených bot. Většina pochodujících se dala do zpěvu písní, oslavující Císařské Město, jiní jen mlčeli a pochodovali tiše.



„Už to máme konečně za sebou…“ pronášel legionář svému spolubojovníku, daleko vzadu čety, „Už se těším, až si konečně lehnu do postele. To cvičení mi dalo pěkně zabrat… Co ty, Hadvare? Jak se cítíš?“
„Nebylo to zas tak složitý, Cedriku. Aspoň pro mne teda ne.“ odvětil mu Hadvar.
„Jo, to jsem si všiml… Na cvičení si dělal pěkné divy. Obzvlášť mě dostalo, když se na tebe vrhli tři císařští a tys je v pohodě udolal…“
„My Nordi máme v sobě zvláštní sílu… Ale, bylo to jen cvičení. V opravdovém boji by to vypadalo určitě jinak.“

Chvíli oba mlčeli a pokračovali klidným tempem do města, když důstojník zahlásil město před svým zrakem, všem pochodujícím se ulevilo a těšilo se na ubikaci. Brána města je uvítala, důstojník sesedl z koně a otočil se čelem na vyčerpanou jednotku. V očích jim byla vidět únava a útěcha z přítomného města.

„Vojáci, jsem na vás pyšná! Velice zdárně se zvládli cvičení, někteří se mezi vámi předvedli ve své kráse, což se mi líbilo. Teď, po tak náročném výcviku, jděte do ubikací a odpočiňte si! Rozchod!“ křikl důstojník a sejmul si helmu z hlavy, jeho kroky mířili dovnitř hradiště.
„Postel! Postýlko, zlatá…“ pronášel jeden z vojáků, mířící do ubikací, Hadvar se zastavil na místě a zamyslel se nad svým činem, že zdárně dokončil náročnou zkoušku.

Na ubikacích se většina vojáků dala ihned ke spaní, jiní odpočívali nad otevřenou knihou a jiní zase vařili. Mezi ležícími na posteli byl i Hadvar a Cedrik, kteří se snažili i za hlučného rámusu usnout.

„Proč ses vlastně dal do legie, Hadvare?“ zeptal se ho Cedrik z postele.
Hadvar si odendal paži z čela a otočil se na svého přítele, „Otec chtěl, abych se dal do armády… Prý si takhle zajistím skvělý život.“
„Co je vlastně tvůj otec?“
„Je stavařem, ale kdysi dávno byl legionář… Musím zachovat tradici…“
"Žijete společně?"
"Ne," pronesl Hadvar tiše, "před několika lety odjel do Brumy a doposud se nevrátil. Bydlím ve Vorařově u svého strýce, kováře."
Cedrik na chvíli ztichnul, jakoby ztratil další otázky, ale přeci ho jedna jen zarazila, „A proč ses nedal k Bouřným hávům? Jsi přeci Nord, ne? A Nordi drží spolu…“
„Má rodina byla vždy věrná císařovi, a i když Ulfrik tvrdí, že se Skyrim obejde bez císařství, tak jen lže. Nebudu poslouchat někoho, kdo nenávidí ostatní rasy a sám se nade všemi povyšuje…“ odpověděl mu Hadvar, „A proč jsi tu ty, Cedriku?“
„Byl jsem přeložen z Císařského města. Původně jsem byl jeden z císařových stráží, ale po menším incidentu s vězni jsem se musel přidat do této legie.“ pronášel poklidně Cedrik.
„Hmpf, máme zajímavé historie…“ přiznal se Hadvar.

Po chvíli oba poznali, že již nemají nic na srdci, jejich oči se rázem zavřely, ani nevěděli, jak se jim to povedlo. Mezitím se v hlavní místnosti hlásil důstojník u svého nejvyššího velitele a podal zprávu o výsledku výcviku, generál jen žasnul.

„Takže ti nováčci ukázali to nejlepší, co jste kdy viděla, tribune Rikke?“
„Rozhodně, pane!“ pronášela hrdě důstojnice, „Kromě jejich odvahy a bojechtivosti jsou neuvěřitelně vytrvalí. Sama jsem na ně nevěřícně zírala…“
„To rád slyším, tribune. Vaším dalším úkolem bude přesun do Falkreathu, spojíte se s jednotkou tribuna Marconia a zajistíte Falkreathské území.“
„Pane, když dovolíte, ráda bych nechala ty nováčky aspoň přes noc odpočinout. Měli za sebou náročný výcvik a…“ nestačila domluvit.
„Ano, samozřejmě. Za svítání se s nima vydáte na pochod. Společně s vámi půjde i legát Skulnar, ten bude zajišťovat samotné město. Nějaké otázky, tribune?“
„Ne, pane!“

Generál ji prstem ukázal odchod, Rikke se vydala do důstojnické části kasáren, kde si také zaslouženě odpočinula. Tullius se ještě jednou podíval na mapku a tiše pronesl: „Falkreath a Morthal…“.

Následného rána se za nepříjemného budíčku celá četa probudila, vystrojila a okamžitě seřadila na nádvoří Chmurného hradu. Několik dalších důstojníků se přidalo po bok nastoupených, kteří vyčkávali na rozkazy svých velitelů. Jakmile vyšla i tribunka Rikke, zahlásila pochod na jih, celá jednotka se dala kupředu. Generál z cimbuří sledoval pochod skupiny vojáků, v duchu věřil, že dělá správnou věc.

Pár dnů se trmáceli Skyrimskou krajinou, zažili neuvěřitelné horko i dosti krutý déšť, který nechtěl ustat. Hadvar vyprávěl svému příteli z Cyrodiilu o své domovině a o lidech žijící v něm. Cedrik byl jeho vyprávěním uchvácen. Když zrovna odpočívala kolona na cestě, chvíle si zpestřili šermováním a úhybným manévrům, tribunce Rikke se jejich počínání líbilo, a ačkoli neznala dokonale nováčky, v Hadvarovi poznala, že je něčím výjimečný. Někde v hloubi duše věděla, že bude tento Nord pro legii jen přínosem.

Další noc uplynula a vysvitlo Slunce nad Skyrimem, císařská četa se již blížila k Falkreathským lesům a legionáři měli radost, že se již dostali tam, kam byli posláni. Hadvarovi proběhla v hlavě myšlenka na Vorařov, přeci od Falkreathu to byl kousek, skoro den cesty. Vzpomenul si na svého strýce, kterého již neviděl několik měsíců… stesklo se mu po domovu a vůni rozžhavené oceli v kovárně. Když viděl Cedrik, jak jeho tvář zesmutněla z pohledu na městskou otevřenou bránu, snažil se jej utišit a nějak ho povzbudit, což se mu podařilo a Hadvarovi se vyčistil smutný obličej.

Falkreathské stráže byli již připravené na příchod legionářů, bez řečí je nechala pustit dovnitř a dále vykonávaly své povinnosti, jako doposud. Obyvatelstvo bylo z pohledu na příchozí vojáky bez sebe, někteří se radovali a jiní jen skromně hleděli. Mezi nimi byl i Dengeir, který se opíral o zábradlí krčmy a nevěřil tomu, co viděl. Neustále kroutil nesouhlasně hlavou a v duchu si říkal, že dát Siddgeirovi trůn, byla veliká chyba. Ale už věděl, že své rozhodnutí nemůže vzít zpět, teď je jarlem jeho synovec…

„Četo, zastavit!“ zvolala Rikke a zvedla nad sebe paži, mužstvo se zastavilo a vyčkávalo na další rozkaz, „Mužstvo odchod do kasáren, odpočiňte si. Legáte Skulnare, půjdete se mnou za jarlem!“

Důstojníci se oddělili od skupiny vojáků, kteří zamířili do kasáren, dveře do jarlovy síně se rázem otevřely. Jarl Siddgeir, v pohodlí svého trůnu a v obklopení několika lahví medoviny, se zadíval na přicházející vojáky, na něž se usmál do široka.

„Áh, císařské posily! Vítejte ve Falkreathu!“ pozdravil je mladý jarl.
„Jsem legát Skulnar, jménem generála Tullia jsem byl povolán pro zajištění nových příslušníků do císařské legie a zajištění bezpečnosti v této oblasti!“
„Výborně, přesně tak, jak jsem si představoval…“ pronesl nadšeně jarl.
„Jsem tribun Rikke, dorazil již tribun Marconius?“ zeptal se důstojník.
„Myslíte toho statného císařského? Ano, už dorazil.“ odpověděl jí a rukou hladil opěradlo trůnu, „Čeká na vás již v hosp…“ nestačil domluvit, v té chvíli se otevřely venkovní dveře, ve kterých se objevil voják v těžké zbroji, „No, tak už je tady…“

Oba důstojníci se na něj otočili a zasalutovali, Marconius vypadal jak typický muž z Císařského Města, co ho ovšem zdobilo, byl hustý knír, jenž padal až k bradě. Tribun předstoupil před jarla s otázkou na jazyku…

„Jarle Siddgeire, když už dorazily naše posily, dáváte nám svolení na císařský plán, o kterém jsme mluvili?“
„Císařský plán?“ znejistěla Rikke, „O čem mluvíte, tribune?“
„Dorazil ke mně posel se zprávou o zahájení války v provincii. Mým úkolem je zaujmout co největší pozice na jihu a zajistit tak přísun zásob a posil z Cyrodiilu.“ zahleděl se na ní velice upřeným zrakem, jakoby počítal s tím, že tribun ví, o co vlastně jde.
„A jak to chcete zajistit?“ zeptala se opatrně Rikke.
Marconius se otočil na jarla, „Falkreath vlastní jednu vojenskou pevnost, která je hnedka na hranicích. Ale stále v ní jsou staré nordské jednotky, patřící Ulfrikovi. Tu pevnost musíme získat!“
„Žertujete, ne?“, ozvalo se z jejích úst.
„Ani zdaleka ne. Také jsem se dozvěděl, že jste přivedla právě vycvičené vojáky. Aspoň to pro ně bude taková… malá zkouška.“ pronesl a věděl moc dobře, co dělá, „Ostatně, nebudou v tom sami. Mí vojáci se utábořili nedaleko oné pevnosti. Za pár minut vyrazíme společně za nima…“
„Budu velice potěšen, až vystrnadíte ty Ulfrikovy muže. Dělejte, co umíte!“ pronesl hrdě Siddgeir a ukázal na důstojníky, aby odešli z místnosti.

Legát rychle prozradil, že zůstane zde v jarlově usedlosti, jak mu bylo generálem nařízeno, oba tribuni se na sebe podívali a dali se do vykonání císařských plánů. Bez rozloučení se vydali do kasáren, kde mladí nováčci předpokládali, že si zde odpočinou několik dnů, což se nestalo. Důstojníci vydali několik rozkazů, aby jednotka nastoupila před kasárny, poté jim byl sdělen přesun na určenou pozici. Někteří legionáři se nemohli dočkat prvního střetnutí, jiní se potichu obávali, aby to nedopadlo pro ně špatně.

„Četo, pochodem vchod! Směr pevnost Neugrad!!“ zahlásil tribun Marconius a celá jednotka se dala kupředu.

Mocný dupot se rozezněl skrze otevřené město, několik lidí hledělo na zápraží domů pochodující muže s kamennými výrazy a v duchu tajně doufalo, aby se jim tažení podařilo. Dengeir ze Stuhnu na místo sledování raději zašel zpátky do krčmy.

Mnoho mil měli již vojáci v nohách a pár hodin uplynulo, když se najednou v horách objevil sníh, který nováčky překvapil. Vítr se náhle zvedl a většině vojáků z Cyrodiilu začaly mrznout končetiny. Cedrik neustále obdivoval svého přítele, když si všiml, že se jako jediný netřese. Zanedlouho se vyměnil zvuk z klapání po kameni na měkčí dupot ve vysokém sněhu. Morálka v mužstvu se poněkud snížila, těžko si legionáři představovali vítězný boj v takovýchto podmínkách, ale Rikke je ujistila, že tohle počasí je ještě dobré a aby neztráceli naději, když ještě nejsou u cíle nebo na pokraji svých sil. Zanedlouho se konečně dostali do rozdělaného tábora, pár set sáhů od zmíněné pevnosti. Na Marconiův rozkaz se četa zastavila, v táboře pobývala rota dalších císařských vojáků, kteří hleděli na mladé vojáky. Sem tam se ozvala hláška: „Vida, mladí zobáci dorazili!“, ovšem Riččina skupina si zachovala chladnou hlavu.

„Máte nějaký plán, tribune?“ zeptala se Rikke.
„Samozřejmě, že mám plán!“ pronesl sebejistě a začal jí popisovat postup dobývání, ovšem jí se moc nezamlouval.
„Takže vy chcete, aby se má četa rozdělila a zaútočila na ně z obou stran? Bude jich málo na proniknutí dovnitř… Víme vůbec, kolik jich tam je?“
„Odhaduji tak kolem padesáti mužů, víc bych neřekl…“
„A zajatce berem?“
„To záleží, jestli se budou chtít nechat zajmout…“ promluvil Marconius a seznámil své lidi s plánem.

Tribun Rikke promluvila ke svým lidem a rozkázala polovině mužům, aby si z tábora vzali připravené luky s toulci, ostatní ať si vezmou štíty. Jejich meče se houpaly na opascích, a i když na onom místě silně mrzlo, zbraně šly krásně vytáhnout, jak kdyby nebyla žádná zima. Cedrik si vzal do ruky luk a na záda přehodil toulec se šípy, na přítele Hadvara už zbyl jenom malý kulatý štít. Mužstvo bylo již připraveno k boji, Rikke se zahleděla na Marconia, který kývnul hlavou, gesto zdaru. Žena zavelela svým mužům kupředu, právě teď měli „zobáci“ možnost ukázat, co je v nich…

Na hradbách pevnosti Neugrad právě pochodovalo několik vojáků Bouřných hávů s hlavami kdesi ve vzduchu. Celkově se pevnost zdála neobydlená, avšak měla mnoho vstupů a vlezů dovnitř, nikdo z císařských neměl tušení, na jak velkou posádku budou vlastně útočit.

„Myslíš, že již brzy přestane tahle zima?“ zeptal se jeden z vojáků, hlídkujících na hradbách svého druha.
„Nemyslím si… Ve Skyrimu nikdy nekončí zima…“

Císařští střelci se dostavili na určité pozice, natáhli své zbraně a vyčkávali na rozkaz, který se zanedlouho ozval. Šípy vyletěly z dřevěných zbraní neskutečnou rychlostí, ocelové hroty krájely vzduch a zakusovaly se do těl nic netušících vojáků, kteří padali z hradeb jak právě zralé švestky. V tvrzi nastal zmatek, mnoho venkovních vojáků nemělo tušení, co se právě děje, jakmile si všimli, že několik lidí spadlo z hradeb na zem, okamžitě volali „Poplach!! Jsme napadeni!“. Pevnost byla zburcována, mnoho Nordů v modrých uniformách vyběhlo ven z pevnosti a přesouvali se k hlavní bráně. Tam už na ně byla připravena jedna skupinka legionářů, která se po nich vrhla hlava-nehlava. Druhá skupinka se mezitím oddělila a přesunula za hradby v zadní části pevnosti. U brány vykřikovaly Bouřné hávy, kdo zaútočil, a snažily se odvrátit útok, který se zdál být nepřemožitelný.



Krev z obětí obou stran vystřikovala na všechny strany, několik Bouřných hávů zasáhla salva vystřelených šípů a v bolestech se potácely na zemi. Nováčci se těšili, že konečně zabijí nějakého rebela, avšak radost a nadšení brzy vyměnil strach a panika, když zjistili, že rebelové s obouručními zbraněmi likvidují své nepřátele s lehkostí. Hadvar se vrhl proti několika takto vybaveným vojákům, s pozvednutým štítem odrážel jejich útoky a svým mečem přesekával tepny na jejich hrdlech. Jeho průbojnost náhle skončila, kdy ocelová palice rozštípala dřevěný štít na třísky a jeho ruku poranila. Hadvar padl koleny na zem a zahleděl se na nepřítele, který jej chtěl udeřit po hlavě svou palicí, naštěstí se tak nestalo, neboť Cedrikův šíp zasáhl rebela dřív, než stačil udeřit.

Marconius viděl, co se právě u brány děje, zvolal na část své jednotky, aby se připojili do boje a sám je vedl kupředu k bráně. Nakonec se legionářům podařilo prorazit první obranu pevnosti, mnoho rebelů vyběhlo ven z budovy a pustili se do boje. Když však spatřili, že legionářů je mnohem víc, než jich samotných, pochopili, že toto je jejich konec. Důstojník Bouřných hávů se rozhlédl po okolí tvrze, smutné oči se zamračily a z úst vykřikl slova, která mu drásala srdce…

„BOUŘNÉ HÁVY, ÚSTUP!! PRYČ Z PEVNOSTI!“

Byla to nehorázná přesila, pět legionářů na jednoho rebela, všichni už věděli, jak toto dobývání dopadne. A ačkoli to nevypadalo vůbec nadějně a neustále se z nebe sypaly hroty šípů, některým rebelům se povedlo utéct mezi útočícími legionáři. Důstojník povstalců během boje vyřvávál povel k ústupu, dokud se do jeho hrudi nedostal šíp, v té chvíli už věděl, že se blíží jeho konec.

Mnoho rebelů umřelo císařskými zbraněmi, v té chvíli jakoby se zastavil čas… Mrtvé oči, zakrvácené tváře nebo usekané končetiny… Poslední výhled na nádvoří pevnosti budilo hrůzu, již umírajícího rebela napadlo, jak je svět krutý a ničemný.

Několik rebelů si všimlo umírajícího velitele, bez váhání odhodili zbraně a klekli na zem s rukama za hlavou… Pevnost Neugrad byla právě dobyta…

Legionáři začali slavit, obzvlášť četa tribuna Rikke. První úspěšné nasazení do boje, i když měla malé ztráty. Byl to pro ně ten nejúžasnější pocit, chuť vítězství a důkazu, že jsou součástí něčeho, co je správné. Tribun Marconius spatřil umírajícího důstojníka, přišel k němu a chystal mu ukončit trápení.

„Talos… tě potrestej!“ pronesl dříve, než se do jeho srdce zabodl císařský meč.

Všechno najednou utichlo, slavící legionáři i smutní pozůstalí z pevnosti, kteří nemohli uvěřit, že je po jejich snažení. Tribun vyzdvihl nad sebe zakrvácený meč a legionáři se začali opět radovat. Poté se otočil na tribuna a rozkázal jí, aby se postarali o vězně, mezitím se jeho vojáci pustili do úklidu pevnosti, ať už zvenčí nebo zevnitř.

Chýlil se konec dne, mnoho císařských vojáků bylo již natolik unaveno, že si sotva lehli a už usnuli. Jiní slavili ve velké hodovní síni a věřili, že se jim bude takto dařit dále. Tribuni se shodli na jistých opatřeních a rozhodnutím, že by zde měli nechat několik lidí, kvůli hlídkám. Oba souhlasili, ale během těchto domluv si nemohla odpustit Rikke poznámku nad smrtí důstojníka. Podle ní, se zachoval zbytečně, nemusel ho takto sprovodit ze světa. Na to už jí tribun Marconius neodpověděl…

Na ubikacích ležel na jedné z lóží střelec Cedrik, jenž spal jak nemluvně a na další seděl Hadvar, který byl ještě obarvený krví svých nepřátel. S úsměvem držel v bolavé ruce kus pergamenu a brk v pravé ruce zaznamenával hrdá slova…

"Strýci,

musím ti sdělit, že jsem úspěšně ukončil legionářský výcvik a společně naše četa táhla na pevnost rebelů v Neugradu. Nebudeš tomu věřit, ale my jsme ji dobyli! Je neuvěřitelné, co v nás je a hlavně co je ve mně…

Prozatím prý budeme ve Falkreathu, ale kdo ví, kam nás pošlou. Byl bych vděčný, kdybychom se dostali k Vorařovu, moc rád bych se chtěl s tebou a s tetou opět setkat. Chybíte mi…

Pozdravuj ode mne Dorthu a tetičku,

Pro větší slávu říše,

Hadvar"