#1
Část 6. – Výzva
„No, ovšem!“ vydal ze sebe Altmer nahlas, „Ty jsi ta učitelka z Morrowindu… Drevana! Je to tak, že?“ elfka s nebezpečným výrazem mlčela, „Hah, jaká náhoda, že jsme na sebe narazili! A právě tady, v téhle pusté, hnusné kobce!“
„Erlindire!“ spustila, „Měla jsem za to, že se tě navždy zbavím svým odchodem. A místo toho, abych začala žít na novo, tak se musíme střetnout!“
„Nový život? Temné bratrstvo je tvůj… heh… „nový život“?“ zasmál se velice nahlas, „Velmi povedený žert, Dunmerko. Dost mě zaráží, že mi o tobě R’hoshmara nic neřekl…“
„Ten zrádce nemusí vědět vše…“ odsekla ho, „Ale proč jsi mu neřekl, že jsi to byl TY, kdo dělal nebezpečné experimenty na jeho druhu?!“
Nachvilku oba zmlkli a dívali se do očí, v duši přemýšleli nad plánem zneškodnit jeden druhého. Zdálo se, že tu ticho zůstane věčně a jejich těla se promění v kámen, avšak tento klid přerušil čaroděj, když si do jedné ruky vytáhl dýku z opasku.
„Takže, co? Budeme tu stát jak dva novici nebo si zabojujeme?“ zeptal se jí.
„Budu moc ráda, až tě mé plameny sežehnou tak, že z tebe nic nezbude, Erlindire!“
„Musím tě zklamat, Drevano.“ ušklíbl se, „Mě nemůžeš porazit, to je nemožné…“ pronášel s ledovým klidem, „Až padneš na kolena a budeš prosit o život, rád ti jej vezmu. Na to vem jed!“
Jen, co dopověděl svá slova, vypustil na elfku blesk, která ji zasáhla do zbroje a odhodil jí až na konec místnosti. Tvrdý náraz jí vyrazil dech, hlava padla do hlíny a už se zdálo, že jí poslal do bezvědomí. Pomalu se k ní přemisťoval s dýkou v ruce, několik sáhů od ní se usmál, tak snadný boj ani nečekal. Ale Drevana čekala jeho reakci, v momentu nepozornosti vyhodila proti němu ohnivou kouli, která ho nejen překvapila, ale hlavně zasáhla a hábit mu začal zlehka hořet. Díky této malé nepozornosti se postavila ze země a vrhla proti němu další kouli.
Plameny zhasly rychleji, než čekala. Altmer se na ní podíval a než stačila ohnivá rána znovu do něj narazit, v rukou se mu už vytvořila bariéra, která odolala magii. Ať na něj házela cokoli, od koulí, až po mrazivé rampouchy, jeho štít stále držel….
„Myslíš si, že překonáš mou ochranu těmito slabými kouzly?“ zeptal se jí vysmívajícím hlasem a kráčel čím dál blíže k ní s nataženou rukou a s impulzující bariérou.
Stále častěji čarovala a nedocházelo jí, že její protivník třímá v ruce zbraň. Než si toho všimla, dostal se k ní tak blízko, aby jí mohl pořezat. Prvním dvěma sekům se vyhnula, třetímu již ne. Z paže ji vytryskl malý proud krve, chytla se za zranění a odhalila svou tvář. Náhle do čela narazila pěst, která ji poslala kus za sebe, nevědomky zakopla o malý výčnělek ze země a spadla na zem. V jejím těle cosi křuplo… svaly se nemohly pohnout. Této situace Erlindir využil, z kapsy hábitu vytáhl zelenou ampulku, kterou vylil na čepel dýky. Drevana se bránila sebevíc, jak jen to šlo, ale otrávené čepeli se nedokázala ubránit. Dýka ji poznamenala na doposud nezraněné ruce. Jakmile v sobě ucítila jed, bolest povolila a svaly se mohly opět pohnout. Tvrdým kopnutím ho poslala několik sáhů za sebe a vstala ze země. Hlava se jí začala motat, žaludek se jí nadzvedl a duše cítila, že se s ní něco děje… jako by byla vysávána. Dýku, zakousnutou v ruce, vytrhla s velkými bolestmi a zahodila ji ke stolu.
„Hah… Ještě se nechceš vzdát, co?“ hejknul na ní Erlindir, „Neboj se, pomalu se blíží tvůj konec! Usmažím tě bleskem a ty proti mně nic nezmůžeš!“ do ruky si připravil další blesk, který do ní pustil a ji odhodil k jídelním stolům.
Zraněná dopadla tvrdě na hranu lavičky, tělo opouštělo síly, jak fyzické, tak i psychické. Altmer klidným tempem kráčel na její místo, těšil se, až jí dorazí. Však se nakonec zmohla na poslední akt… s těžkým zraněním se sebrala z lavice, třesoucí se ruce chytla za hranu stolu a unavená tvář se ohlédla na usmívajícího se muže. Jakmile se vzpřímila, připravila si do rukou ledové hroty. Jaké překvapení, když po jejich vypuštění vypadlo z dlaní jen několik kostek ledu. Nechápala, co to mělo znamenat…
„Ten jed tě zbavuje veškeré síly!“ vychloubal se, „Taková moje tajná zbraň z Morrowindu!“
Drevana pochopila, že je v koncích, poraženecky spustila ruce k sobě. Erlindir si připravil v druhé ruce bleskové kouzlo a než jej vypustil, zadíval se na její postavu. Všiml si kromě ošacení také šperků, které nosila…
„Pamatuješ si na Lis, Drevano?“ elfka zpozorněla, „Ty očarované šperky ti nepomohou. Ani jí nepomohli, když se mi nehodlala podvolit!“ tvář začala prosit o milost, „Bránila se dlouho, stejně jako ty. No, brzy se setkáte.“
Když zaslechla poslední slova, oči se chystaly pustit vodopád slz na zem, ale místo toho se její obličej vražedně zatvářil. V té chvíli propukla v ženě nečekaná zuřivost a vnitřní síla, o které si myslela, že je pryč. Než stačila nějak zareagovat, vzpomenula si rychle na svou dunmeří přítelkyni, se kterou se znala již od dětství. Společně vyrůstaly, navštěvovaly univerzitu, svěřovaly se… Byly jak pokrevní sestry. A teď, když zaslechla, jak se jí sok zbavil plné podpory a velice důležité osoby, v duchu si připravila do zraněné ruky magický štít a svým nohám zavelela kupředu přes lavice, hlas se rozezněl po celé jídelně. Altmer nevěřícně kroutil hlavou, čekal, až překročí onu překážku, poté seslal z ruky blesk a očekával její smrt.
Ve zraněné ruce se vytvořil magický štít, nápor blesku nevydržel, ale i tak ochránil sesílatelku. Elf nechápal, kde se to v ní vzalo, než připravil další ránu, Drevana skočila po něm a povalila ho na zem. Všemi silami se ho snažila umlátit, ale zraněné a vyčerpané tělo jí to neumožňovalo. Toho využil Altmer, chvíli si s ní měnil rány, dokonce vytvořil blesk a vypustil jej z ruky, však minul. Nakonec se mu přeci podařilo odtrhnout ženu ze sebe silným odhozením. Celá vysílená dopadla tváří na zem a pomalu nevěřila, že se dožije konce boje. Její oko si náhle všimlo zářící čepele u lavice, pomalu se k němu plížila a doufala, že jej sebere včas…
„Je konec, Drevano! Ukončím ten tvůj mizerný život!“ prohlašoval vítězně elf se zakrvácenou tváří.
Drevana popadla dýku a už jen čekala na vhodnou chvíli, až si pro ni Elrindir přijde. Jakmile se nad ní zastavil a párkrát udeřil do zad, otočil si jí čelem k sobě a do ruky si připravil poslední blesk, který ji chtěl vpálit do tváře. Hodlal pronést poslední slova před skoncováním, však záhy ucítil podivný tlak na prsou… otrávená dýka mu trčela v hrudi a síla ho rychle opouštěla. Nemohl uvěřit, že se nakonec stane obětí vlastní čepele…
„CHCÍPNI, BASTARDE!!“ křikla na něj Drevana, z posledních sil do něj zatlačila zbraň.
Elf padl k zemi, marně se snažil udýchat smrtelnou ránu. Za několik vteřin zůstal nehybně ležet, Drevana si mohla konečně odpočinout. Chvílemi pociťovala úlevu i stesk, nenávist a radost… To vše jen díky jednomu muži, který jí zbavil nejlepšího přítele. Zavzpomínala na Lis, která byla tou dobu někde u svých předků. Slzy se jí spustily z očí, chtěla přestat, ale nešlo to. Chvíli nad ním klečela, dokud si neuvědomila, proč sem vlastně šla. Bylo jasné, že část smlouvy byla splněna, ale ne všemu bylo konec. Musela se postarat ještě o zrádce, který byl neznámo kde.
I přes veliké bolesti vstala ze země, jen letmo prohlédla Erlindirův hábit, ve kterém našla měšec se zlatem. Pomalým krokem se vydala na cestu zpět, nohy se jí v chodbě podlomily a ona měla co dělat, aby nespadla na zem. Došlo jí, že potřebuje odpočinek. Loudavým tempem se přesouvala k malému rozbitému táboru, kde plápolal oheň. Sedla si na špalek a opřela si záda o skálu. Na moment zavřela oči, když se jí ale v žaludku ozvalo mručení, natáhla se do stanu pro tornu s jídlem. Tu popadla, ale oči spařily něco nevídaného… na přikrývce ležela kniha v hnědé vazbě. Popadla ji, přitáhla k sobě i vak s jídlem a společně s hodováním se pustila do četby. Jaká náhoda, když zjistila, že se jedná o R’hoshmarův deník. První stránky nebyly pro ni nijak zajímavé, ovšem ty poslední už ano…
Když si uvědomila, co vlastně přečetla, zandala knihu do torny. S obtížemi se postavila ze země a nahodila na sebe vak se zásobami. Došlo jí, že si nemůže dovolit odpočívat, byť byla těžce raněná. Ale touha pomoct své nové rodině byla silnější než obavy o zdraví. Pomalou chůzí odcházela z místa, trvalo ji velmi dlouho, než se nad ní konečně objevil měsíc a poslední vraník zařehtal. Odvázala koně od kůlu a zakrvácené paže se chytly uzdy. Měla co dělat, aby se vyhoupla na hřbet zvířete. Poté už jen pošeptala do ucha povel „vpřed“, vraník se rozeběhl na nedalekou kamennou cestu. Pak už jen stačilo, aby se řídila ukazateli, Falkreath byl od ní několik hodin daleko.
Kůň běžel po stezce jak splašený, Drevana se držela otěží jak přibitá a nenechala zvíře odpočinout si. Závodila s mokrým větrem a časem, kterého měla proklatě málo. Věděla, že pokud nedorazí včas, nemusí už nikdo z rodiny žít. Koník dával ze sebe veškerou sílu, za hodinu minula již mlýn u ohromného jezera a za další rychlou hodinu se dostala do okolí Falkreathu. Zvíře už vzdychalo únavou, po chvíli zařehtal a zpomaloval tempo, až se nakonec zastavil. Elfka byla jen malý kousek od cíle, naštvaně procedila mezi zuby zlá slova. Protože kůň odmítal pokračovat v jízdě, sesedla z něj a uvázala ho ke stromu, sama poté vyrazila pěšky po cestě. Stále věřila, že přijela včas, ale ve vzduchu cítila nebezpečí a boj. V okolí bylo slyšet cinkání železa, neznámé pokřiky a tlumené rány magie…
Jen, co se přiblížila ke zřícenině, všimla si, jak se kousek od ní bije skupinka thalmorských elfů se členy spolku. Všude kolem nich byly jen kaluže krve a několik mrtvol ze strany elfů. Chtěla pomoct svým přátelům, ale když spatřila, že stojí proti obrovské přesile tří elfů na jednoho zabijáka, došlo jí, že v současném stavu nemůže nijak pomoct…
„Spálím tě na uhel!“ křikl jeden z altmerských čarodějů, bojující právě s temným bratrem.
„Usměj se… za chvíli si uvidíš Sithise!“ odpověděl mu na to zabiják.
Mocná a odvážná slova padala z obou stran, ale zabijákovo snažení bylo marné, Altmer nakonec dodržel svá slova, která pronesl. Jednou rukou čaroval neuhasínající plameny a druhou rukou řezal do ohořelého těla. Bratři a sestry na sebe pokřikovali, že tenhle boj nemá smysl a snažili se utéct, ale Thalmoři je dostali do obklíčení a jim nezbývalo nic jiného, než se zoufale bránit.
Drevana se přitiskla ke zdi zříceniny s nadějí, že jí nikdo nespatří. Naneštěstí ze vchodu vyšel jeden z nepřátelských elfů, oblečen do podivné zlatavé zbroje a s palcátem v ruce, který si jí hnedka všiml. Ačkoli byla elfka velice vysílená a věděla, že nemá v sobě moc magické síly, zkusila rychle vyčarovat rampouch z ruky. Povedlo se jí to, byl sice velice malý, ale to stačilo na proražení zbroje a dočasnou paralýzu. Stále ji překvapovalo, proč voják vyšel z oné zříceniny. Něco jí napovídalo, že tahle ruina má něco společného s doupětem nové rodiny. Vlezla dovnitř, prošla chodbou, kde uviděla osvětlené schodiště, vedoucí kamsi do podzemí. Dveře od vstupu byly něčím silným vyraženy.
„Tajný vchod?“ zeptala se sama sebe a pokračovala kupředu.
Za několik okamžiků se dostala do chodeb svatyně, které již poznala. Neočekávala něčí přítomnost, ale myšlenka se jí ihned rozptýlila, kdy uslyšela tření mečů o sebe. Vyšla z chodby do místnosti, kde se rozdávaly zakázky, zde spatřila dvojici elfích vojáků, jak bojují proti Veezarovi. I když byli v přesile, Argonián je po chvilce bránění udolal svým mečem, jednomu chytil zbraň a svou skrytou dýkou za zády ho probodl, druhého mečem posekal. Oba se skáceli k zemi, ještěrák se otočil směrem k tajnému vchodu, překvapil ho pohled na stojící Drevanu beze zbraní.
„Drevano! Jdeš právě včas!“ zvolal hlasitě.
„Co se stalo? Kde jsou všichni?“
„Naši zlataví přátelé na nás zaútočili. Všichni brání svatyni.“ sáhl po své dýce, kterou jí hodil do rukou, „Hodila by se nám tvá pomoc.“
Elfka shodila ze zad tornu a jen kývla souhlasně hlavou, řekla mu, ať jí vede. Společně vyšli z místnosti na chodbu, Argonián bystře hlídal každý kout, aby nebyl nikdo z nich překvapen útokem. Dunmerka oznamovala své zranění, ale než stačila vysvětlit, jak k nim přišla, dostali se do nitra svatyně, kde se konaly velké boje. Mnoho společníků leželo na se smrtelnými ranami na zemi, jen někteří se úspěšně bránili náporu. Mezi nimi byla hlavně Astrid, která se společně s holohlavým bratrem nacházela u kovárny. Veezara na nic nečekal a vrhl se přímo do boje, některým útočníkům vpadl přímo do zad, což nečekali. Jiní si ho stačili všimnout a vrhli se na něj. V tu chvíli dunmeří nohy zkameněly a strach se dostal do tváře. Vypadalo to beznadějně, zástupy černo-hábitníků pochodovaly stále častěji, naopak zabijáci padali k zemi rychleji…
Náhle se odněkud ozval děsivý řev… Jediná Drevana se lekla hrůzného zvuku, všimla si, jak se z hlavního schodiště vyvalilo ohromné chlupaté vlčí monstrum, mlátící velkými pařáty s drápy ostrými jak obsidián do nepřátel. Seky a údery od palcátů jakoby necítil…
„No, konečně! To bylo dost, Arnbjorne!“ křikla Astrid na vlkodlaka, když dorazila posledního čelícího nepřítele.
„Teď poznáte Thalmoři, proč si nemáte zahrávat s Temným bratrstvem!“ křikl holohlavý bratr a postavil se na vyvýšené místo v místnosti, kde zaujal velice zvláštní postavení a cosi čaroval.
Čarodějka tušila, o co se pokouší a doufala, že jeho počin vyjde. Křikla na bojujícího ještěráka, aby se stáhli k němu, Veezara jen souhlasně pokynul hlavou a ustoupil před zrádnými bojovníky. Pár řezů schytal do končetin, ale to ho ještě více popudilo k boji a nenávisti. Drevana se rozhodla také pro útok, i když to nevypadalo moc dobře. Nakonec se Festovi povedlo získat podivné rudé záře do svých rukou, které velice hlasitě prskaly, a veškerou sílu z nich pustil do země. Místnost zahalil dým, lehká tlaková vlna zasáhla všechny účastníky boje. Všichni z bratrstva zavřeli v ten okamžik oči, jen thalmorští nikoli …
„NE! UŽ DOST! VZDÁVÁME SE!“ začali řvát bezmyšlenkovitě „ÚTÍKEJTE! ROZDRTILI NÁS!!!“ vojáci zanechali boje a utíkali pryč ze svatyně.
Vlkodlak plný nadšení se pustil do jejich pronásledování, několik dalších bratrů se k němu přidalo. Celá jeskyně byla najednou bez nepřátel, jen čtveřice bojujících zůstala na svých místech a snažila si uvědomit situaci.
„Jsi v pořádku, Astrid? Není ti nic?“ zeptal se ihned čaroděj.
„Jsem v pořádku…“ pronesla, „Ale svatyně ne! Jak se tu ti Thalmoři objevili? Jak nás našli?“ křikla do okolí.
„Kolik lidí padlo? Kdo nám chybí?“ zeptal se Veezara přítomných.
„To nevím. Ale jseš tu ty, já, Astrid, Arnbjorn … a Drevana?“ překvapivě se ozval, když jí spatřil.
Astrid se na ní s velice výhružným pohledem zadívala, zahodila zbraň na zem a přímo k ní kráčela se slovy, „Myslím, že tu máme zrádce!“.
Drevana dávala okamžitě ruce před sebe, ale vůdce na ní vůbec nebrala ohled, okamžitě jí chytla za končetiny, vší silou odtáhla k nádobě se žhavými uhlíky a snažila se jí opálit tvář. Naštěstí jí Veezara včas zastavil, přesvědčil jí, aby to nedělala a vyslechla jí. Astrid ji po chvíli neochotně pustila ze sevření, s vražedným pohledem si překřížila ruce na prsou.
„Tak, a začni zpívat! Chci vysvětlení, proč jsi nás zradila! Nebo tě zabiju!“ křikla na ní.
Drevaně se zvedl žaludek, věděla, že jestli řekne něco špatného, určitě zemře. Rychle přemýšlela, jaká slova vypustí, ale moře představivosti bylo v nedohlednu. Teď se opravdu začala bát o svůj život, i přes veškeré oslabení a rány, způsobené v Podvodnickém doupěti…
#2
Část 7. - Znovuzrození
„Přestaň, Astrid! Kdyby byla zrádcem, proč by se sem vracela? To nedává smysl!“
„Tak kdo jiný věděl o naší základně, Veezaro? Musela to být ona, je nezkušená!!“
„Mýlíš se, Astrid.“ zvolala odvážně elfka, „Zrádce je někdo jiný… Někdo, do koho bys to nikdy neřekla…“.
„O čem to, u Sithise, mluvíš?“ zeptala se jí, čarodějka požádala Argoniána, zda by nedošel k tajnému vstupu pro tornu, kterou tam zanechala.
Veezara se podíval okem po Astrid, která mu nesměle kývla hlavou, aby tak učinil. Dvojice žen stála u žhavých uhlíků nehybně, Drevana cítila velmi ostrý pohled na své tváři. Za pár minut přišel Veezara s tornou, kterou hodil před elfku na zem, ani na vteřinu neváhala, vytáhla deník a předala vůdkyni, „Myslím, že jsme byli všichni podvedeni!“ pronesla během předání.
Astrid popadla knihu a rychle otáčela stránkami. V půli četby se vyptávala se dunmerky, kde k tomu přišla, čarodějka jí vše pověděla o místě a o událostech, které zažila. Když se dostala na konec deníku, ruce sevřely silně vazbu a paže ji odhodily na druhou stranu jeskyně… její vztek byl neuvěřitelný.
„TEN ZCHLUPATĚLEJ BASTARD!!“ rozeznělo se po celé svatyni, „Jak nám tohle mohl udělat?!“
„Kdo?“ zeptal se opatrně Veezara, když se dozvěděl odpověď, velice ho to překvapilo.
„Co budem dělat, Astrid? Nemůžeme jít na něj všichni!“ pronesl zdálky Festus.
S hlubokými nádechy přemýšlela, něco ji poté napadlo, „Dobrá, uděláme to takhle. Veezaro, Drevano, zůstanete zde, prohledáte všechny místnosti a dorazíte zbylé Thalmory. Já s Festem…“ nestačila dopovědět svůj plán, do místnosti vběhla šedovousá zarostlá osoba s oblekem bratrstva, jež jí skočila do řeči.
„Astrid, máme problém! Thalmoři bojují v lesích s našimi sourozenci!“
„Jak to tam vypadá, Arnbjorne? S kolika dalšími bojují?“
„Těžko říct, Astrid. Asi s deseti bratry a sestry. Ale přišli jsme o několik vynikajících lidí…“
„Kdo padl?“, zeptal se Festus.
„Xandaru spálili na uhel, její tělo leží ve zřícenině. Jonathana nechali vykrvácet na cestě nad černými dveřmi a Lilian…“ zakroutil hlavou, „tu taky popravili…“
„A Nazir?“ ozval se ženský hlas.
„Nazira jsem neviděl, musí být někde v lesích…“
Astrid se zamyslela, náhle se za jejími a Drevaninými zády ozval dětský hlásek, ptající se, proč jsou otevřené černé dveře. Nastal chaos, všichni začali ostatním rozkazovat, jediná Drevana a maličká dívenka mlčely. Nakonec se vůdce rozeřval, až všichni ztichli.
„Dobrá, Arnbjorne a Veezaro, půjdete na pomoc našim sourozencům do lesů. Zabte každého Thalmora, kterého potkáte. Feste, vem si na starost Černé dveře. Budem muset změnit heslo, takže zkus něco vymyslet. S tvým uměním kouzel to nebude žádný problém. Drevano a Babetto…“ pohlédla na zbylé členy, „Zůstanete tu se mnou a pomůžete mi se svatyní, musíme tu uklidit.“
Vůdkyně chtěla už odejít z jeskyně na schodiště, ale Drevana učinila odvážnou činnost, chytla jí za rameno a zastavila jí.
„Odpusť, že to říkám, ale nechci zůstat ve svatyni!“
Jak pronikavý nepřátelský pohled jí hleděl do očí, „Koukej ze mě pustit tu tvou ruku…“
„Nech mě jít za R’hoshmarou! Vyřídím to s ním…“ zadívala se na ní s odvážnou tváří.
„Jseš si jistá, že ho zvládneš zabít?“ zeptala se jí velmi chladným hlasem, jako by její nevraživost vůči elfce nikdy nenastala, „Ty si na něj troufáš? Po tom všem?“
„Já to zvládnu. Zabiju R’hoshmaru, ve jménu Sithise i Temného bratrstva!“ pronesla hrdě.
„Dobrá.“ uznala vražedkyně, Dunmerka se pustila jejího ramene, „Pokud se ti ho povede zabít, odpustím ti všechno. Víš, kde se nachází?“
Drevana neměla tušení, kde se zrádce nachází, proto ji Astrid ukázala, aby s ní šla do hlavní místnosti, kde měla mapku provincie. Temná elfka ji zarazila, nejdříve chtěla zjistit něco o svém zranění. Spustila krátké vyprávění, kdy do ní vnikl jed a jak nemůže správně čarovat. S tím si vůdce nevěděl rady, proto ji poslal za holohlavým čarodějem Festem. Zatímco Astrid odešla do operační místnosti, Dunmerka šla zjišťovat od muže informace.
Povedlo se jí odchytnout čaroděje dříve, než stačil zmizet z jeskyně. Milým prosebným hlasem mu pověděla potíže s čarováním s nadějí, že jí nějak pomůže. Na jeho žádost vyzkoušely různá útočná kouzla, která neměla žádný efekt.
„Buď tě navždy zbavil magické síly, což je nemožné, nebo tě jed omezuje čarovat po několik dní.“ v dunmeřích očích si všiml příliš velkého vyčerpání, přesto něco zkusil. Chytl její ruce a ve svých dlaních nechal rozzářit slabou auru… žilky v jejích pažích se lehce zmodraly a veškerá zranění zmizela, „Tohle by mělo postačit. Šetři silami, budeš je potře…“ nestačil dokončit, protože ho Drevana políbila na čelo, jako znamení vděčnosti. Festus jen zrudnul.
Po léčbě se vrátila za vůdcem, která stála nad mapkou a velmi přísným pohlížela do vyobrazeného okolí. Drevaniny hlasité kroky ji upoutaly pozornost, krátce ji vysvětlila, kde se nacházel medovar, zmíněný v deníku. Jaké překvapení, když Dunmerce došlo, že vždy chodila kolem. Po provedeném detailním popisu ji vůdce předala ze šuplíku dvě dýky.
„Přines mi jeho hlavu, chci si jí vystavit.“ Drevana vzala zbraně do rukou a neobratně si s nimi pohrála, Astrid jen vzdychla, „Doufám, že toho nebudu litovat, když tě tam pošlu.“
„Zvládnu to, vůdce! Chci prokázat svou cenu!“ dodala hrdě temná elfka.
„Dávej si pozor na R’hoshmaru, bývá vždy plný překvapení.“ obě si pohlédly do očí s konečným výrazem, „Teď jdi!“
Dunmerka zandala zbraně za opasek a vyběhla schodiště k východu. Černé dveře otevřené dokořán a pohled na několik mrtvol ji velice překvapil. Nezkoumala, o koho se jednalo, jen je překročila a vydala se vysokou rychlostí ke koni. Stále venku bylo slyšet kdesi v dáli probíhající boj, tlumený křik lidí stále děsil lesní ptactvo. Čerstvá elfka vyšla z mrtvého údolí na cestu k rozvalinám, ze kterých vyběhl Arnbjorn s Veezarou. Kousek od ruin postával vraník, uvázaný ke stromu, byl velice rád, když jí spatřil. Odvázala ho, bleskově na něj naskočila a zamířila po hranici přilehlého města směrem na Vorařov.
Čím více se vzdalovala od svatyně, tím více jí tížilo svědomí, že se nepřidala k boji proti elfům, ale věděla, že se upsala důležitějšímu úkolu. Když kůň překonával zatáčku před vesnicí, vzpomenula si rychle na Morrowind a začaly jí napadat různé myšlenky… V tiché chvíli litovala odchod z Morrowindu, kdyby čelila svým problémům, nedostala by se do téhle situace. Mohla zůstat s Lis v cechu, i když s jistým postihem. Jenže jí došlo, že je nyní pro všechny ztracená nebo mrtvá. Hlava se cestou utápěla v žalu a strachu z neúspěchu
Kopyta oře překonala mrtvou vesnici za svitu hvězdiček a Secundy, za pár chvil již sjížděla kopeček k Bílému Průsmyku. Jen, co projela serpentinami, byl mezi stromy vidět medovar, ze kterého vycházel kouř z komína. Bylo jasné, že je určitě někdo uvnitř. Zastavila na rozcestí a seskočila z hřbetu koně. Jakmile ho uvázala kolem dřeva, vyrazila sama k dvěma samostatným budovám. Jedna byla zamčená a zahalená do tmy, ve druhé se svítilo.
Přikrčila se ke dveřím, letmým pohledem zjistila, že není zamčeno. Zkusila zabrat za kliku… dveře se lehce pohnuly. Než vstoupila dovnitř, zamyslela se nad svým budoucím činem, zda koná správně. Mohla se přeci ještě vrátit zpět a říct vůdci, že ho vyřídila, ale svědomí jí to nedovolovalo. Věděla, že by mohla umřít, ale jen zatnula zuby.
„Za Lis!“ pronesla tiše, když zabrala za kliku a tichým krokem vstoupila dovnitř.
Horko místnosti ji pohltilo, zvuk praskajícího dřeva pod nádobami a tlumené bublání medu v nádobách se ozývalo tiše. Jen, co vstoupila dovnitř, rychle za sebou zavřela… pozdě si uvědomila, jakou chybu udělala. Dveře prudce bouchly, i když se schovala za jeden opěrný sloup, zaslechla v dáli pochod po dřevu. Chvíli čekala, lehce nakoukla do místnosti a všimla si kočičí postavy v plátové zbroji. Došlo ji, že je na správném místě…
„R’hoshmara nepředpokládal, že tu bude mít návštěvníka!“ ozval se Khajiit, když jí spatřil, Drevaně přišlo marné se nadále schovávat za sloupem, proto vyšla z úkrytu, „R’hoshmara doufal, že sestra bratrstva bude ve Falkreathu. Pročpak tam není?“ narovnal se a hleděl jí přímo do očí.
„Ty víš moc dobře, Khajiite, proč tu jsem!“ prozradila mu, „Tvůj plán s Thalmorem nevyšel!“
„Thalmorem?“ zapřemýšlel, „Áh, ano… R’hoshmara si vzpomíná… Zdá se, že tě Thalmor zapomenul zničit.“ v mžiku se kočičák opřel o zábradlí a provedl perfektní přemet kupředu.
Jeho tělo dopadlo nohama na koberec, poklidně vstal ze země a z opasku si vytáhnul podivně zahnutou krátkou zbraň, která snad nepocházela z tohoto světa. Drevana stála na místě jak opařená, ještě před několika dny viděla tohoto muže v prostém oblečení, a nyní před ní stál nepochopitelně mrštný rytíř.
„Co neudělali přátelé, bude muset udělat R’hoshmara!“ promluvil k ní a svými drápy si začal brousit ostří zbraně.
Drevana si vytáhla dýky a postavila se nebezpečného postavení a společně si hleděli do zraků. Malou chvíli na sebe hleděli, kočičák vycenil zuby a Dunmerka se na něj zatvářila vražedně. Oba současně vyběhli ze svých stanovišť s odhodláním přežít souboj. I když měla Dunmerka dvě zbraně, R’hoshmara se velmi úspěšně bránil s jedinou čepelí. Její útoky odrážel s neskutečnou lehkostí a hbitostí. Kdykoli se mu naskytla příležitost, pokoušel se jí seknout nebo bodnout. Pár ran elfka schytala do rukou, její zranění vypadalo velice ošklivě.
„Ještě jsme nezačali a už chceš umřít? Žádný problém!“ vyhrkl na ní, když se Dunmerka podívala na rozříznutou paži, poté zběsile zaútočil.
Svou dýkou máchal kolem sebe, ve chvíli, kdy se čepele obou soupeřů setkaly, jí vytrhl jednu dýku z rukou a následné kopnutí jí přinutilo zaletět až k naštípanému dřevu pod nádobou. Měla štěstí, ještě pár coulů vedle a už by její oblek vzplanul. R’hoshmara se k ní přibližoval, než by vstala a znovu začala bojovat, vrhla po něm několik polínek, což ho překvapilo. S větrem v zádech se zvedla, pokusila se ho bodnout rovnou do krunýře, ale zbraň jen sklouzla po oceli.
Špatného výpadu využil Khajiit, chytl její ruce a snažil se jí vyrvat poslední zbraň z rukou, což se mu po chvíli odolávání podařilo. Ocitla se beze zbraně, ale rozhodně se nehodlala vzdát. Spustila nový útok, který již kdysi dříve použila proti zabijákovi z Vorařova, několikrát ho udeřila do tváře, až se mu spustila krev z nosu. Překvapilo ho, kolik sil ještě má, ale nijak nezoufal. V momentě, kdy se mu podařilo vyhnout silné ráně, ji několikrát pořezal, až jí zbroj zapraskala a z děr vytékala krev.
Drevanu opět opouštěly síly, z posledního nádechu mu kopnutím vyrazila dýky z rukou. Jen vteřinku se radovala, pohotový kočičák vytasil drápy, které se na ní velice výrazně podepsaly. Jakmile jí shodil na zem a několikrát ji udeřil hlavou o zem, pochopila, že tenhle boj prohrála. Veškeré síly ji odešly…
R’hoshmara z ní slezl, zpoza polínek sebral svou podivnou čepel a počkal, až se elfka zvedne. Jen, co tak učinila a několikrát zamrkala, aby zaostřila zrak, ucítila velmi bolestivý a nepříjemný tlak na hrudi. Její oči klesly na místo, odkud trčela dýka… Khajiit jí vítězně objal, s vervou do ní zapouštěl ostrou čepel, až Dunmerka podlehla tichému pláči. Nemohla se nadechnout, nemohla se ani pohnout. Několik dlouhých vteřin na ní srstnatá hlava civěla, dokud z ní nevytáhla nůž a nechala ji spadnout k zemi. Z hrudě vytékala rudá řeka, Drevana už viděla ve svých očích blížící se konec.
R’hoshmara si už nemusel dělat s ní starosti, věděl, že za několik vteřin vykrvácí. Otočil se zpátky k varným nádobám a pomalu kráčel k protilehlým dveřím, do kterých chtěl vstoupit. Ačkoli ho Drevana viděla a jí černal zrak, někde v nitru svého těla zaslechla velice známý hlas, ale nedokázala si vzpomenout, čí byl…
„Nevzdávej se! Použij léčivé kouzlo! Ty to zvládneš, Drevano!“ nabádal jí hlas, „No, tak! Pospěš si, nebo brzy přijdeš k předkům!!“
V poraženecké chvíli se čas zpomalil, stále viděla, jak R’hoshmara kráčí a vůbec si jí nevšímá. I když nevěřila svému hlasu, pokusila se učinit, co jí bylo řečeno. Svou pravou ruku natáhla nad sebe, v mysli zapřemýšlela na léčivé kouzlo. Zlatavá záře ji obmotala, dunmeří krev se přestala valit a rána se nedokonale zacelila. Nemohla uvěřit, že to opravdu vyšlo, v tichosti se zvedla, se slabostí a totálním vyčerpáním vzala dýky do svých rukou a přiblížila se k nepříteli.
Rytíř náhle ucítil ve vzduchu pohyb, otočil se zpátky a než stačil nějak zareagovat, ostří dýk proniklo na dvou místech pod jeho zbroj. Jak bolestivý křik se ozval, nečekal, že se ocitne na druhé straně souboje. Elfka vytáhla dýky z těla a sekla ho po nohách. Kočičák padl na kolena, čepele mu za hlubokého nadechování přiložila k hrdlu. I když stále třímal v rukách neznámou čepel, neměl už v těle sílu na protiútok.
R’hoshmara zakašlal, „Nelze uvěřit… že byl R’hoshmara poražen.“
„Je konec, Khajiite!“
„Možná… že‘s porazila R’hoshmaru, ale Temné bratrstvo… bude stejně zničeno. Dříve… či později. Thalmorem… nebo někým jiným…“
Naklonila hlavu na stranu, „Nějaká poslední slova?“
R’hoshmara se zamyslel pár vteřin, „Pohlédni na Thal…“ nestačil dopovědět slova, Drevaniny dýky se sjely po jeho hrdle a ukončila mu život.
Bezvládné tělo spadlo na koberec, který se začal barvit krví. Ačkoli elfka splnila svůj slib a zabila zrádce, věděla, že ještě nemá vyhráno. Když se zadívala na jeho tělo, kolena se jí rozechvěla a tělo se snažilo dostat k zemi. Kulhavým tempem se dostala ke dveřím, ty silně otevřela a dobelhala se až k oplocení, jež bylo osvětlené místní lucernou. Tam padla na zem. Tam také zjistila, že jí z těla vytékalo příliš mnoho krve. Předchozí léčba nebyla dostatečná, tělo odmítalo cokoli podniknout. Sice vyhrála souboj s nepřítelem, ale nyní musela bojovat nad vlastní smrtí. Zrak se jí zavíral a dech pomalu vytrácel, za pár okamžiků nic necítila…
„Drevano! Drevano!“ ozývalo se za jejími zády, „No, tak, vstávej!“
Čarodějka se zvedla ze země a zrak nevěřil, kde se nachází. Elfka nestála na kamenité cestě, kde padla vyčerpáním. Nebyla to svatyně bratrstva, ani jiné doupě… ba vůbec nebyla ve Skyrimu. Zelený palouček, místy menší skaliska a nad její hlavou obří klobouky hub. U jedné skály stála o něco menší temná elfka ve žluto-červených šatech, jež se na ní usmívala. Věděla moc dobře, kde se nachází…
„Lis?“ zeptala se elfka, když jí spatřila, ona jen kývla souhlasně hlavou.
„Ráda tě vidím, Drevano!“ usmála se na ní, mezitím k ní přišla blíže.
„Lis… To není možné!“ chtěla ji obejmout, ale něco jí to nedovolovalo, „Už jsem mrtvá, že se tu vidíme?“
„Ne, ještě ne. Tvá duše je unavená, chce sem odejít.“
„Proč tu jsem? Já myslela, že uvidím své předky…“
„Čekala jsem tu na tebe dlouhou dobu a chtěla ti říct, že sis vedla dobře.“ pronášela její přítelkyně.
Drevana se zahleděla do země, její současnou mysl tížila vina, otočila se na ní a upřímně povídala, „Je mi to líto, že jsem odešla. Měla jsem zůstat s tebou v cechu. Mohli jsme umřít společně… Já tě tady nechala a já jsem naživu… Odpusť mi.“
Její ruka se dotkla ramene a následně jí poklepala, „Nemusíš se omlouvat. Nic ti nebudu odpouštět, protože takhle to mělo být. Nedokázala bys to zastavit. Jsem na tebe pyšná, že’s dokázala víc, než ti bylo předurčeno.“
„Předurčeno?“ nechápal jí, Lis jen spokojeně kývala hlavou, „Co tím myslíš?“
Obě se zadívaly hluboko do očí, až nakonec Lis promluvila, „To brzy poznáš, má Drevano. Ale už je čas, musíš se vrátit zpátky.“
„Počkej! Uvidíme se ještě někdy?“
Na to již Dunmerka neodpověděla, celé prostředí zbělelo a její zrak se probudil kdesi v dřevěné chatce. Nečekala, že se ještě probudí, tělo jí bolelo, mysl byla beze strachu. Svou hlavou otočila po místnosti a spatřila známou tvář…
„Vida, nakonec ty bylinky přeci zabraly!“
„Co se stalo, Olavo? Kde to jsem?“
Stařenka přišla k ní blíže, sedla si na postel a chytla jí za ruku, „Děvenko, nebýt strážných, kteří tě našli na cestě a neodvedli by tě do města, asi bys tu nebyla. Měla‘s opravdu namále.“
„Já myslela, že jsem umřela…“
„To já také…“ prohodila Olava a pomohla jí vstát z postele.
Vysvětlila jí dokonce, že měla původně skončit v síni mrtvých, protože nejevila žádné známky života. Naštěstí si ji všimla dříve a než se strážci postarali o tělo, přesvědčila místního kněze Arkaye, aby jí pomohl odnést do chatrče. Ačkoli byla Drevana stále malátná a vyčerpaná, dokázala se udržet na vlastních nohách, zadívala se na svou zbroj, která byla na všech částech rozřezaná. Olava jí prozradila, že některé rány se jí zahojí časem, poté jí požádala, aby si přisedla ke stolu. Kromě jídla a vody uviděla také držák, ve kterém se nacházel neznámý drahokam.
„Jak skončili Thalmoři?“
„Všichni jsou mrtví. Pomsta byla dokonána…“ odpověděla jí Dunmerka.
Stařenka se na ní usmála, pohladila ji po ruce, „Věděla jsem, že to zvládneš. Mám pro tebe zvláštní odměnu. Bude to částečně i malý pokus, protože jsem to na Dunmerce ještě nezkoušela.“ po těchto slovech se Drevanina tvář zvrásnila, nechápala, co s ní chce udělat.
„Na mně? Co chcete provádět?“
„Děvenko,“ přiznala se jí, „mám už od narození dar předpovídat budoucnost. Zatím jsem to zkusila na několika mých přátelích, Nordech, ale na Dunmerovi ještě ne. Nikdo o mém tajemství již neví, tobě to říkám proto, že ti věřím. A myslím si, že si tohle zasloužíš…“
Drevana jí pochopila, souhlasila s jejím návrhem a učinila přesně to, co po ní žádala. Natáhla ruku před sebe, kterou si vzala do svých dlaní, zavřela oči a začala s předpovědí. Na stolku se podivný drahokam rozzářil, stařenka se rázem ztratila kdesi ve vědění…
„
Když Slunce zapadne na východě a Secunda vyjde jako první… Tváře orků se rozprostřou po Skyrimu a zavládne mír…“ mumlala podivné řeči, které Dunmerka nechápala, „
Vidím… vidím… Temné dítě bude volat o pomoc, než však přijde sestra zla, učiní jeho službu někdo jiný. Služebník velké temnoty hledá cestu domů… Jako když had sžírá potravu, družinu temných pohltí smutek…“, Olava otevřela oči a přestala s předpovědí.
„To je všechno?“ zeptala se Drevana.
„Děvenko, to bylo strašné!“ oklepala se, „Viděla jsem mnoho nedokončených obrazů, které ti nejsem schopna sdělit. Zdá se, že tvůj osud není ještě napsaný…“
I když se toho moc nedozvěděla, pochopila, že tato odměna byla přeci jen nějak výjimečná. Poděkovala ji za předpověď a chtěla se vydat na cestu do Falkreathu, avšak když spatřila osamocenou stařenku u stolku se skloněnou hlavou, řekla si, že když přijede o něco později, nestane se nic zlého. Přisedla si k ní zpátky a začala vyprávět svůj příběh, co zažila za svůj život. Celý den se společně bavily a vyměňovaly si historky, díky nimž si uvědomily, že mají hodně společného. Když se venku objevila Secunda za doprovodu malinkatých hvězdiček, dobře naladěná Dunmerka zahlásila, že se již musí vrátit zpátky ke svým. Než odešla, Olava zaběhla do truhlice pro podivně vypadající safír.
„Až narazíš na přítele, kterému budeš věřit, dej mu tohle a pošli ho za mnou, příteli!“
Elfka kývla hlavou, dárek si schovala do zbroje, vzala si odměnu pro spolek a rozloučila se. Její kroky vedly z města rovnou ke stájím, kde čekal bílý vraník na svou paní. Vyzkoušela vyčarovat magické poletující světlo, což se jí podařilo bez sebemenších potíží. Zdálo se, že jed již vyprchal z těla. Naskočila na něj a za svitu kouzla se vydala tryskem ke svatyni.
Kopyta koně dorazila k černým dveřím, když z hor vycházelo Slunce a probouzelo krajinu k životu. Drevana seskočila z koně, nechala ho neuvázaného u temného jezírka. Přišlo jí zvláštní, že se nikde v okolí nenacházely mrtvoly po boji. Zamířila si to ke dveřím, které se opět rozezněly…
„Co je hudbou života?“
Dunmerka neměla tušení, co má odpovědět, ale naštěstí se dveře otevřely a v nich stál Festus s milým úsměvem, „Áh, vítej. Myslel jsem, že přijdeš pozdě… Pojď dál!“
Společnými kroky sestoupili do jeskyně, kde se sešli přeživší. Kromě Astrid, malinkaté dívenky Babetty a Veezary viděla Arnbjorna a Nazira, kteří jí uvítali. Vůdce předstoupila před Drevanu a ihned se zeptala, kde má hlavu zrádce.
„V medovaru začali vyrábět nový druh medoviny… khajiitskou.“ pronesla velmi klidným hlasem, z torny vytáhla plně nabitý měšec se zlatem, jenž odevzdala.
„Jsem moc ráda, že‘s to zvládla,“ začala svůj proslov Astrid, „Víš, dělám to nerada, u mne je to něco neobvyklého. Chtěla bych se ti omluvit za veškerou nedůvěru a podezřívavost. Jsem zatraceně hrdá, že jsme tě tenkrát nepopravili nebo že jsem ti neopálila vražednou tvář…“ na pár vteřin ztratila slova a objala ji, ostatní členové spolku čekali, jak svou řeč dokončí, „Jako omluvu prosím přijmi menší dar, je ve vedlejší místnosti…“ požádala ji, aby jí následovala.
Cestou do vedlejší místnosti se dozvěděla od každého člena určitou informaci, Veezara jí zpravil o zasypání tajného průchodu a několika dalších místností. Arnbjorn s Nazirem prohodili pár slov o usmrcení všech Thalmorů a Festus prozradil nové heslo pro dveře. Vůdkyně jí poděkovala za činy, které provedla a nabídla jí, aby si vyměnila rozpáranou zbroj za novou. Teď ji považovala za skutečného člena rodiny, avšak její hlas chladně zesmutněl.
„Jsme bez informátora… Budem se teďka muset spolehnout sami na sebe…“ pronášela, „Nazire, kolik máme nedokončených smluv?“
„Asi patnáct.“
„No, snad to bude stačit do budoucna…“ podívala se na čarodějku, „Možná by nebylo na škodu si změnit jméno. Co myslíš?“ elfka zůstala v tichosti.
Když se ocitli u jezírka, chytla malá dívenka Dunmerku za ruku, „Pojď za mnou! Máme pro tebe překvapení!“
„Babette, ne tak rychle!“ ozval se Festus, ale dívenka se rozeběhla natolik, že se Drevana s úsměvem vzdala a nechala se jí vést, ostatní je následovali.
Za moment vběhli všichni do studovny, ve které vedly schody do menší jeskyně, kde ležel na zemi spoutaný muž v císařské zbroji a s roubíkem v ústech. Až na samotnou temnou elfku se všichni usmáli.
„Kdo to je?“ zeptala se Dunmerka.
„Špeh.“ odpověděl jí Veezara.
„Mluvili jsme o malém daru, že, Drevano? Mým darem je on.“ ukázala na spoutaného, „Zab ho, podle svého uvážení.“
Festus zašel do vedlejší místnosti a na něco pokřikoval, ze schodiště vyběhl obrovský chlupatý pavouk, který pobíhal neustále sem a tam. Drobná Babette měla z něj ohromnou radost, osminožec se náhle zastavil.
„Tohohle drobečka jsme našli během úklidu svatyně. Nám neubližuje…“ prozradil Festus a zasmál se, „Babette si ho velice oblíbila.“
Astrid se na ní otočila, „Druhým darem bude pojmenování tohoto pavouka podle tebe…“
„Myslím, že si to zasloužíš.“ ozvalo se děvče.
Všichni členové na ní civěli a čekali na nové oslovení, které přišlo po pár vteřinách. Z tichých úst vyšla smutná slova, „Jako vzpomínka na někoho, koho jsem měla ráda a už tu není… „Lis“.“ odhalila nové jméno pavouka.
„Toho špeha můžeš zabít, jak chceš… zbraněmi, jedem, nebo třeba pomocí Lis. Je to na tobě.“ pronesla Astrid a čekala na její rozhodnutí.
Drevana se zadívala na malé obrovské stvoření, které právě pojmenovala a naposled zavzpomínala na staré časy s přítelem. Tušila, že udělala správnou věc, její svědomí se očistilo. Po dlouhé době se usmála do široka a poručila pavoukovi, aby se dal do díla a nešetřil zajatém. Lis skočila ze schodů do jeskyně, a když se rozkoukala po novém okolí, připravovala si své končetiny ke skoku. Její rychlý pohyb zatemnil vyděšenou tvář spoutaného zajatce, kterého již vítal Sithis…
Nový den vyšel nad Falkreathem a svatyní temného bratrstva, Drevana kdesi osamocená v přírodě vzhlížela do krajiny a přemýšlela nad svým životem. Napadlo ji, že i přes veškeré trable má tento způsob života smysl, že už konečně patří někam, kde ji někdo uvítá s otevřenou náručí. Však stále nemohla i po tolika zažitých dnech uvěřit, že se z oběti stala členkou mocného společenství…
