---

Část 6. – Výzva

„No, ovšem!“ vydal ze sebe Altmer nahlas, „Ty jsi ta učitelka z Morrowindu… Drevana! Je to tak, že?“ elfka s nebezpečným výrazem mlčela, „Hah, jaká náhoda, že jsme na sebe narazili! A právě tady, v téhle pusté, hnusné kobce!“
„Erlindire!“ spustila, „Měla jsem za to, že se tě navždy zbavím svým odchodem. A místo toho, abych začala žít na novo, tak se musíme střetnout!“
„Nový život? Temné bratrstvo je tvůj… heh… „nový život“?“ zasmál se velice nahlas, „Velmi povedený žert, Dunmerko. Dost mě zaráží, že mi o tobě R’hoshmara nic neřekl…“
„Ten zrádce nemusí vědět vše…“ odsekla ho, „Ale proč jsi mu neřekl, že jsi to byl TY, kdo dělal nebezpečné experimenty na jeho druhu?!“

Nachvilku oba zmlkli a dívali se do očí, v duši přemýšleli nad plánem zneškodnit jeden druhého. Zdálo se, že tu ticho zůstane věčně a jejich těla se promění v kámen, avšak tento klid přerušil čaroděj, když si do jedné ruky vytáhl dýku z opasku.

„Takže, co? Budeme tu stát jak dva novici nebo si zabojujeme?“ zeptal se jí.
„Budu moc ráda, až tě mé plameny sežehnou tak, že z tebe nic nezbude, Erlindire!“
„Musím tě zklamat, Drevano.“ ušklíbl se, „Mě nemůžeš porazit, to je nemožné…“ pronášel s ledovým klidem, „Až padneš na kolena a budeš prosit o život, rád ti jej vezmu. Na to vem jed!“

Jen, co dopověděl svá slova, vypustil na elfku blesk, která ji zasáhla do zbroje a odhodil jí až na konec místnosti. Tvrdý náraz jí vyrazil dech, hlava padla do hlíny a už se zdálo, že jí poslal do bezvědomí. Pomalu se k ní přemisťoval s dýkou v ruce, několik sáhů od ní se usmál, tak snadný boj ani nečekal. Ale Drevana čekala jeho reakci, v momentu nepozornosti vyhodila proti němu ohnivou kouli, která ho nejen překvapila, ale hlavně zasáhla a hábit mu začal zlehka hořet. Díky této malé nepozornosti se postavila ze země a vrhla proti němu další kouli.

Plameny zhasly rychleji, než čekala. Altmer se na ní podíval a než stačila ohnivá rána znovu do něj narazit, v rukou se mu už vytvořila bariéra, která odolala magii. Ať na něj házela cokoli, od koulí, až po mrazivé rampouchy, jeho štít stále držel….

„Myslíš si, že překonáš mou ochranu těmito slabými kouzly?“ zeptal se jí vysmívajícím hlasem a kráčel čím dál blíže k ní s nataženou rukou a s impulzující bariérou.

Stále častěji čarovala a nedocházelo jí, že její protivník třímá v ruce zbraň. Než si toho všimla, dostal se k ní tak blízko, aby jí mohl pořezat. Prvním dvěma sekům se vyhnula, třetímu již ne. Z paže ji vytryskl malý proud krve, chytla se za zranění a odhalila svou tvář. Náhle do čela narazila pěst, která ji poslala kus za sebe, nevědomky zakopla o malý výčnělek ze země a spadla na zem. V jejím těle cosi křuplo… svaly se nemohly pohnout. Této situace Erlindir využil, z kapsy hábitu vytáhl zelenou ampulku, kterou vylil na čepel dýky. Drevana se bránila sebevíc, jak jen to šlo, ale otrávené čepeli se nedokázala ubránit. Dýka ji poznamenala na doposud nezraněné ruce. Jakmile v sobě ucítila jed, bolest povolila a svaly se mohly opět pohnout. Tvrdým kopnutím ho poslala několik sáhů za sebe a vstala ze země. Hlava se jí začala motat, žaludek se jí nadzvedl a duše cítila, že se s ní něco děje… jako by byla vysávána. Dýku, zakousnutou v ruce, vytrhla s velkými bolestmi a zahodila ji ke stolu.

„Hah… Ještě se nechceš vzdát, co?“ hejknul na ní Erlindir, „Neboj se, pomalu se blíží tvůj konec! Usmažím tě bleskem a ty proti mně nic nezmůžeš!“ do ruky si připravil další blesk, který do ní pustil a ji odhodil k jídelním stolům.

Zraněná dopadla tvrdě na hranu lavičky, tělo opouštělo síly, jak fyzické, tak i psychické. Altmer klidným tempem kráčel na její místo, těšil se, až jí dorazí. Však se nakonec zmohla na poslední akt… s těžkým zraněním se sebrala z lavice, třesoucí se ruce chytla za hranu stolu a unavená tvář se ohlédla na usmívajícího se muže. Jakmile se vzpřímila, připravila si do rukou ledové hroty. Jaké překvapení, když po jejich vypuštění vypadlo z dlaní jen několik kostek ledu. Nechápala, co to mělo znamenat…

„Ten jed tě zbavuje veškeré síly!“ vychloubal se, „Taková moje tajná zbraň z Morrowindu!“

Drevana pochopila, že je v koncích, poraženecky spustila ruce k sobě. Erlindir si připravil v druhé ruce bleskové kouzlo a než jej vypustil, zadíval se na její postavu. Všiml si kromě ošacení také šperků, které nosila…

„Pamatuješ si na Lis, Drevano?“ elfka zpozorněla, „Ty očarované šperky ti nepomohou. Ani jí nepomohli, když se mi nehodlala podvolit!“ tvář začala prosit o milost, „Bránila se dlouho, stejně jako ty. No, brzy se setkáte.“

Když zaslechla poslední slova, oči se chystaly pustit vodopád slz na zem, ale místo toho se její obličej vražedně zatvářil. V té chvíli propukla v ženě nečekaná zuřivost a vnitřní síla, o které si myslela, že je pryč. Než stačila nějak zareagovat, vzpomenula si rychle na svou dunmeří přítelkyni, se kterou se znala již od dětství. Společně vyrůstaly, navštěvovaly univerzitu, svěřovaly se… Byly jak pokrevní sestry. A teď, když zaslechla, jak se jí sok zbavil plné podpory a velice důležité osoby, v duchu si připravila do zraněné ruky magický štít a svým nohám zavelela kupředu přes lavice, hlas se rozezněl po celé jídelně. Altmer nevěřícně kroutil hlavou, čekal, až překročí onu překážku, poté seslal z ruky blesk a očekával její smrt.

Ve zraněné ruce se vytvořil magický štít, nápor blesku nevydržel, ale i tak ochránil sesílatelku. Elf nechápal, kde se to v ní vzalo, než připravil další ránu, Drevana skočila po něm a povalila ho na zem. Všemi silami se ho snažila umlátit, ale zraněné a vyčerpané tělo jí to neumožňovalo. Toho využil Altmer, chvíli si s ní měnil rány, dokonce vytvořil blesk a vypustil jej z ruky, však minul. Nakonec se mu přeci podařilo odtrhnout ženu ze sebe silným odhozením. Celá vysílená dopadla tváří na zem a pomalu nevěřila, že se dožije konce boje. Její oko si náhle všimlo zářící čepele u lavice, pomalu se k němu plížila a doufala, že jej sebere včas…

„Je konec, Drevano! Ukončím ten tvůj mizerný život!“ prohlašoval vítězně elf se zakrvácenou tváří.

Drevana popadla dýku a už jen čekala na vhodnou chvíli, až si pro ni Elrindir přijde. Jakmile se nad ní zastavil a párkrát udeřil do zad, otočil si jí čelem k sobě a do ruky si připravil poslední blesk, který ji chtěl vpálit do tváře. Hodlal pronést poslední slova před skoncováním, však záhy ucítil podivný tlak na prsou… otrávená dýka mu trčela v hrudi a síla ho rychle opouštěla. Nemohl uvěřit, že se nakonec stane obětí vlastní čepele…

„CHCÍPNI, BASTARDE!!“ křikla na něj Drevana, z posledních sil do něj zatlačila zbraň.

Elf padl k zemi, marně se snažil udýchat smrtelnou ránu. Za několik vteřin zůstal nehybně ležet, Drevana si mohla konečně odpočinout. Chvílemi pociťovala úlevu i stesk, nenávist a radost… To vše jen díky jednomu muži, který jí zbavil nejlepšího přítele. Zavzpomínala na Lis, která byla tou dobu někde u svých předků. Slzy se jí spustily z očí, chtěla přestat, ale nešlo to. Chvíli nad ním klečela, dokud si neuvědomila, proč sem vlastně šla. Bylo jasné, že část smlouvy byla splněna, ale ne všemu bylo konec. Musela se postarat ještě o zrádce, který byl neznámo kde.

I přes veliké bolesti vstala ze země, jen letmo prohlédla Erlindirův hábit, ve kterém našla měšec se zlatem. Pomalým krokem se vydala na cestu zpět, nohy se jí v chodbě podlomily a ona měla co dělat, aby nespadla na zem. Došlo jí, že potřebuje odpočinek. Loudavým tempem se přesouvala k malému rozbitému táboru, kde plápolal oheň. Sedla si na špalek a opřela si záda o skálu. Na moment zavřela oči, když se jí ale v žaludku ozvalo mručení, natáhla se do stanu pro tornu s jídlem. Tu popadla, ale oči spařily něco nevídaného… na přikrývce ležela kniha v hnědé vazbě. Popadla ji, přitáhla k sobě i vak s jídlem a společně s hodováním se pustila do četby. Jaká náhoda, když zjistila, že se jedná o R’hoshmarův deník. První stránky nebyly pro ni nijak zajímavé, ovšem ty poslední už ano…



Když si uvědomila, co vlastně přečetla, zandala knihu do torny. S obtížemi se postavila ze země a nahodila na sebe vak se zásobami. Došlo jí, že si nemůže dovolit odpočívat, byť byla těžce raněná. Ale touha pomoct své nové rodině byla silnější než obavy o zdraví. Pomalou chůzí odcházela z místa, trvalo ji velmi dlouho, než se nad ní konečně objevil měsíc a poslední vraník zařehtal. Odvázala koně od kůlu a zakrvácené paže se chytly uzdy. Měla co dělat, aby se vyhoupla na hřbet zvířete. Poté už jen pošeptala do ucha povel „vpřed“, vraník se rozeběhl na nedalekou kamennou cestu. Pak už jen stačilo, aby se řídila ukazateli, Falkreath byl od ní několik hodin daleko.

Kůň běžel po stezce jak splašený, Drevana se držela otěží jak přibitá a nenechala zvíře odpočinout si. Závodila s mokrým větrem a časem, kterého měla proklatě málo. Věděla, že pokud nedorazí včas, nemusí už nikdo z rodiny žít. Koník dával ze sebe veškerou sílu, za hodinu minula již mlýn u ohromného jezera a za další rychlou hodinu se dostala do okolí Falkreathu. Zvíře už vzdychalo únavou, po chvíli zařehtal a zpomaloval tempo, až se nakonec zastavil. Elfka byla jen malý kousek od cíle, naštvaně procedila mezi zuby zlá slova. Protože kůň odmítal pokračovat v jízdě, sesedla z něj a uvázala ho ke stromu, sama poté vyrazila pěšky po cestě. Stále věřila, že přijela včas, ale ve vzduchu cítila nebezpečí a boj. V okolí bylo slyšet cinkání železa, neznámé pokřiky a tlumené rány magie…

Jen, co se přiblížila ke zřícenině, všimla si, jak se kousek od ní bije skupinka thalmorských elfů se členy spolku. Všude kolem nich byly jen kaluže krve a několik mrtvol ze strany elfů. Chtěla pomoct svým přátelům, ale když spatřila, že stojí proti obrovské přesile tří elfů na jednoho zabijáka, došlo jí, že v současném stavu nemůže nijak pomoct…



„Spálím tě na uhel!“ křikl jeden z altmerských čarodějů, bojující právě s temným bratrem.
„Usměj se… za chvíli si uvidíš Sithise!“ odpověděl mu na to zabiják.

Mocná a odvážná slova padala z obou stran, ale zabijákovo snažení bylo marné, Altmer nakonec dodržel svá slova, která pronesl. Jednou rukou čaroval neuhasínající plameny a druhou rukou řezal do ohořelého těla. Bratři a sestry na sebe pokřikovali, že tenhle boj nemá smysl a snažili se utéct, ale Thalmoři je dostali do obklíčení a jim nezbývalo nic jiného, než se zoufale bránit.

Drevana se přitiskla ke zdi zříceniny s nadějí, že jí nikdo nespatří. Naneštěstí ze vchodu vyšel jeden z nepřátelských elfů, oblečen do podivné zlatavé zbroje a s palcátem v ruce, který si jí hnedka všiml. Ačkoli byla elfka velice vysílená a věděla, že nemá v sobě moc magické síly, zkusila rychle vyčarovat rampouch z ruky. Povedlo se jí to, byl sice velice malý, ale to stačilo na proražení zbroje a dočasnou paralýzu. Stále ji překvapovalo, proč voják vyšel z oné zříceniny. Něco jí napovídalo, že tahle ruina má něco společného s doupětem nové rodiny. Vlezla dovnitř, prošla chodbou, kde uviděla osvětlené schodiště, vedoucí kamsi do podzemí. Dveře od vstupu byly něčím silným vyraženy.

„Tajný vchod?“ zeptala se sama sebe a pokračovala kupředu.

Za několik okamžiků se dostala do chodeb svatyně, které již poznala. Neočekávala něčí přítomnost, ale myšlenka se jí ihned rozptýlila, kdy uslyšela tření mečů o sebe. Vyšla z chodby do místnosti, kde se rozdávaly zakázky, zde spatřila dvojici elfích vojáků, jak bojují proti Veezarovi. I když byli v přesile, Argonián je po chvilce bránění udolal svým mečem, jednomu chytil zbraň a svou skrytou dýkou za zády ho probodl, druhého mečem posekal. Oba se skáceli k zemi, ještěrák se otočil směrem k tajnému vchodu, překvapil ho pohled na stojící Drevanu beze zbraní.

„Drevano! Jdeš právě včas!“ zvolal hlasitě.
„Co se stalo? Kde jsou všichni?“
„Naši zlataví přátelé na nás zaútočili. Všichni brání svatyni.“ sáhl po své dýce, kterou jí hodil do rukou, „Hodila by se nám tvá pomoc.“

Elfka shodila ze zad tornu a jen kývla souhlasně hlavou, řekla mu, ať jí vede. Společně vyšli z místnosti na chodbu, Argonián bystře hlídal každý kout, aby nebyl nikdo z nich překvapen útokem. Dunmerka oznamovala své zranění, ale než stačila vysvětlit, jak k nim přišla, dostali se do nitra svatyně, kde se konaly velké boje. Mnoho společníků leželo na se smrtelnými ranami na zemi, jen někteří se úspěšně bránili náporu. Mezi nimi byla hlavně Astrid, která se společně s holohlavým bratrem nacházela u kovárny. Veezara na nic nečekal a vrhl se přímo do boje, některým útočníkům vpadl přímo do zad, což nečekali. Jiní si ho stačili všimnout a vrhli se na něj. V tu chvíli dunmeří nohy zkameněly a strach se dostal do tváře. Vypadalo to beznadějně, zástupy černo-hábitníků pochodovaly stále častěji, naopak zabijáci padali k zemi rychleji…

Náhle se odněkud ozval děsivý řev… Jediná Drevana se lekla hrůzného zvuku, všimla si, jak se z hlavního schodiště vyvalilo ohromné chlupaté vlčí monstrum, mlátící velkými pařáty s drápy ostrými jak obsidián do nepřátel. Seky a údery od palcátů jakoby necítil…

„No, konečně! To bylo dost, Arnbjorne!“ křikla Astrid na vlkodlaka, když dorazila posledního čelícího nepřítele.
„Teď poznáte Thalmoři, proč si nemáte zahrávat s Temným bratrstvem!“ křikl holohlavý bratr a postavil se na vyvýšené místo v místnosti, kde zaujal velice zvláštní postavení a cosi čaroval.

Čarodějka tušila, o co se pokouší a doufala, že jeho počin vyjde. Křikla na bojujícího ještěráka, aby se stáhli k němu, Veezara jen souhlasně pokynul hlavou a ustoupil před zrádnými bojovníky. Pár řezů schytal do končetin, ale to ho ještě více popudilo k boji a nenávisti. Drevana se rozhodla také pro útok, i když to nevypadalo moc dobře. Nakonec se Festovi povedlo získat podivné rudé záře do svých rukou, které velice hlasitě prskaly, a veškerou sílu z nich pustil do země. Místnost zahalil dým, lehká tlaková vlna zasáhla všechny účastníky boje. Všichni z bratrstva zavřeli v ten okamžik oči, jen thalmorští nikoli …

„NE! UŽ DOST! VZDÁVÁME SE!“ začali řvát bezmyšlenkovitě „ÚTÍKEJTE! ROZDRTILI NÁS!!!“ vojáci zanechali boje a utíkali pryč ze svatyně.

Vlkodlak plný nadšení se pustil do jejich pronásledování, několik dalších bratrů se k němu přidalo. Celá jeskyně byla najednou bez nepřátel, jen čtveřice bojujících zůstala na svých místech a snažila si uvědomit situaci.

„Jsi v pořádku, Astrid? Není ti nic?“ zeptal se ihned čaroděj.
„Jsem v pořádku…“ pronesla, „Ale svatyně ne! Jak se tu ti Thalmoři objevili? Jak nás našli?“ křikla do okolí.
„Kolik lidí padlo? Kdo nám chybí?“ zeptal se Veezara přítomných.
„To nevím. Ale jseš tu ty, já, Astrid, Arnbjorn … a Drevana?“ překvapivě se ozval, když jí spatřil.
Astrid se na ní s velice výhružným pohledem zadívala, zahodila zbraň na zem a přímo k ní kráčela se slovy, „Myslím, že tu máme zrádce!“.

Drevana dávala okamžitě ruce před sebe, ale vůdce na ní vůbec nebrala ohled, okamžitě jí chytla za končetiny, vší silou odtáhla k nádobě se žhavými uhlíky a snažila se jí opálit tvář. Naštěstí jí Veezara včas zastavil, přesvědčil jí, aby to nedělala a vyslechla jí. Astrid ji po chvíli neochotně pustila ze sevření, s vražedným pohledem si překřížila ruce na prsou.



„Tak, a začni zpívat! Chci vysvětlení, proč jsi nás zradila! Nebo tě zabiju!“ křikla na ní.

Drevaně se zvedl žaludek, věděla, že jestli řekne něco špatného, určitě zemře. Rychle přemýšlela, jaká slova vypustí, ale moře představivosti bylo v nedohlednu. Teď se opravdu začala bát o svůj život, i přes veškeré oslabení a rány, způsobené v Podvodnickém doupěti…