---

Část 4. - Křest ohněm

Kamenné dveře se samy od sebe hlučně otevřely, elfka ani nemusela do nich zatlačit. Vyšla ven z jeskyně a ihned se kámen vrátil zpět na původní místo. V té chvíli ji došlo, jak velkou chybu udělala. Chtěla se zde ve Skyrimu schovat před případnými lovci odměn z Morrowindu, a v tom nejlepším se dostat na Ledohradskou univerzitu, avšak se nyní zavázala neznámým zabijákům vraždou muže, který jí pomohl. Neměla moc času na přemýšlení, zda provede závazný čin nebo je zradí a vydá se spravedlivou cestou. Zmateně se vydala na cestu do Vorařova.

Měsíc pomalu protínal oblohu, udýchaná elfka byla za půlkou své cesty. Její kroky mířily do Vorařova, do krčmy, kde se setkala s Hronarem. Předpokládala, že ho tam zastihne a rozhodne se, jakou cestou se vydá. Únava se podepisovala na celém těle, žaludek mručel, nohy bolely a z čela se spustily kapky potu. Zastavila se u skalisek poblíže cesty, nakoukla za ně a při zjištění, že je zde volno, se ukryla a na několik hodin si lehnula do traviny. Doufala, že tuhle noc přečká v tichosti a poklidu.

Sotva zavřela oči, zdáli se jí podivné sny, které nikdy nezažila… Zdálo se jí, že v krčmě mluvila s Hronarem, prozradila mu plán Temného bratrstva a ujistil jí, že až je vyřídí, dodrží slovo. Obrazy létaly neskutečně rychle, zahlédla početný oddíl císařského vojska, blížící se ke svatyni, následně boj mezi zabijáky a vojáky a poprava vůdce společenství. Drevanu těšil pohled na její umírající, avšak ona sama se rozklepala, tělo bylo jak z ledu a další vize nebyly příjemné…

Místo, aby ji Hronar poděkoval a připravil ji na cestu do Ledohradu, přikázal vojákům, aby ji přivázali ke stromu a mučili. Když vše provedli, Drevana svým unaveným zrakem spatřila za jeho zády někoho, kterého by tu vůbec nečekala. Cechmistr z Morrowindu, jak hrdě se tvářil, když jí viděl. Bylo jí do breku…

Drevaniny oči se probudily neskutečně rychle s plným vyděšením, rozhlížející se po okolí. Sluneční svit již pronikal mezi stromy a jí se ulevilo, když spatřila, jak jí lezou po šatech mravenci. Vstala, oklepala se a vydala se znova na cestu do Vorařova. Tentokrát už věděla, že dnešního den dojde na místo.

„Tak co, Feste? Povedlo se ti jí obalamutit?“ zeptala se žena svého spolu-zabijáka na základně spolku.
„Ten tvůj jed je vynikající věcička, Astrid!“ pochvaloval si čaroděj u čarodějného stolku s různými obětními předměty a vyvolávacími knihami, „Šlo to samo. Myslím, že udělá, k čemu se nám zavázala.“ žena mu kývla hlavou, byla spokojená s jeho prací, čaroděj se opět vrátil ke své původní činnosti.

Za několik hodin prošla Dunmerka pod branou Vorařova, kde postávalo mnoho obyvatelů. Prošla skrze zalidněnou ulici rovnou do krčmy, do které se tak těšila. Když vstoupila dovnitř a rozhlédla se kolem sebe, zesmutněla. Hronar nebyl přítomen u žádné lavice. Kromě několika hostů tu však pobýval Svenil, legionář a posel, který s ní mluvil v minulých dnech. Ihned se k němu přesunula a vyptávala se ho, kde je její přítel. Mužská slova ji moc nepotěšila, Hronar a jeho jednotka měla rozbitý tábor na pláních za Bílým Průsmykem, daleko od Vorařova. Byť jí to netěšilo, usmála se a poděkovala mu za informaci, okamžitě vyšla z hospody a vydala se směrem, který jí voják prozradil.

Během putování stále přemýšlela nad svým rozhodnutím a nad variantami, jak si zachránit život, ale čas ubíhal rychle. Ačkoli kráčela po stezce, na nikoho nenarazila, ani na hlídkující stráž v blízkosti hlavního města. Několik hodin jí trvalo, než prošla kolem vojenské tvrze a strážní věže, jakmile tyto objekty minula, sešla ze stezky do přírody a kráčela vlastní cestou. Trsy trávy a toky menších potůčků překonávala jak zajíc na poli, když byl na něj učiněn lov.

Čím více se blížila k vyznačenému místu, tím více vnímala nadcházející tmu a svit hvězd. Zase se ocitla na konci dne, nevěřila, že tato cesta je opravdu tak daleká. Když vyšla jeden menší vrch, v dáli spatřila mimo neznámé vysoké kamenné věže, uprostřed pláně, také malinkatý rozbitý tábor, ve kterém pochodovalo několik osob s pochodněmi. Bylo zřejmé, že se dostala na správné místo. Blížila se stále rychleji, až došla k několika stanům, u kterýchž postávali císařští vojáci a vykonávali své povinnosti. Jeden z nich si všiml příchozí a zastavil jí, chtěl vědět, co má na srdci. Drevana mu vylíčila své poslání a žádala setkání s Hronarem, voják ji odvedl do velikého otevřeného stanu. Tam spatřila statného muže na posteli, jak si přečítával neznámé psaní…

„Drevano! Je vidět, že‘s mě našla!“ ozval se a rychle vstal z postele a potřásl ji rukou, „Pojďme kousek stranou, promluvíme si v klidu…“ pozval ji na menší obchůzku, kterou neodmítla.

Dvojice odešla z tábora v poklidu a bez sebemenších známek napětí nebo strachu, po pár minutách došli na rovinku, odkud bylo možné vidět do širokého okolí, i když nesvítil měsíc.



„Jak to dopadlo s Temným bratrstvem? Jsou vyřízení?“ začal mluvit, když se zastavili.
Drevana neměla slova na jazyku, stále přemýšlela, co řekne. Kolena se jí chvěla, naštěstí si toho muž nevšiml. Jakmile se jí myšlenky uklidnily, chladným hlasem rozhodla o svém osudu, „Všichni jsou mrtví…“
„To je skvělá zpráva…“ zahlásil vyšším hlasem, „Ale, nevypadáš na to, že bys s nimi bojovala…“
„Překvapila jsem je. Nevěřila jsem si, že se mi to povede…“ ujišťovala ho.
„Ostatně, zítra tam vyšlu stejně skupinku vojáků, aby zajistili místo…“
„To nebude třeba, Hronare. Všichni jsou mrtví…“ snažila se ho přesvědčit, ale nenechal si to vymluvit.
„Teď ta naše dohoda…“ prohlásil a elfka se těšila na slíbenou odměnu, hlas byl ale poněkud chmurnější, „Víš, Drevano, snažil jsem se přimluvit u Generála Tullia, abych tě dostal do Ledohradu, ale zamítl mi žádost. Namísto toho mi dal doporučení, aby ses mohla vrátit do Morrowindu k cechmistru.“ se smutným zrakem jí předal listinu s pečetí císařství, Drevana jakoby ztratila dech.
„Co-co… COŽE?!“ vyhrkla s malou dávkou zuřivosti.
„Opravdu, je mi to líto, dělal jsem, co jsem mohl…“ svůj smutný zrak otočil opačným směrem, z jeho hlasu byla cítit upřímnost a lítost, ale Drevaně vřela krev.

Elfka pár kroků ustoupila na zpátky a Hronar nechápal, proč tohle učinila, otočil se k ní a zeptal se, co to dělá. V její hlavě začaly kolovat myšlenky na zranění, bolest, zkázu… smrt. Jedna půlka mysli jí říkala, aby ho usmažila plameny, druhá zase, aby zmrzl na kost a vyrvala mu poté jeho srdce z těla. Všechny myšlenky jí narážely na stěnu hlavy, v jednu chvíli byla celá zmatená, ale postupně jí docházelo, že se její myšlení začíná měnit. Náhle tok zlých myšlenek skončil, zavřela oči, a když je opět otevřela a spatřila vojáka ve zbroji, chtěla učinit jen jedno…

Zašklebila se na něj hrůzně, připravila si v rukou malou ohnivou kouli a vyčkávala na pravou chvíli. Hronarovi stále nedocházelo, co to provádí, což se mu stalo osudným. Koule vyletěla z rukou tak rychle, že muž nestačil provést žádný úhybný manévr, rána se mu probila skrz zbroj a odhodila jej několik sáhů dopředu. Křik byl mocný, jeho tělo vzplanulo a tábor se probudil do bojového postavení.

Hledali nějakého útočníka, ale skupinka vojáku viděla jen hořícího velitele na zemi. Okamžitě k němu přiběhli, někteří si již všimli čarodějky, která na ně mířila čímsi bleskovým kouzlem v rukách. Lučištníci nestačili ani vystřelit, když se do jejich těl probil čistý blesk a ukončil jejich pobyt na světě. Dva šermíři se blížili k veliteli, další dva na čarodějku. Už se natahovali po zbrani, ale opět do nich narazil blesk, který je jen omráčil. Padli k zemi a snažili se vydýchat ztrátu svých sil, netrvalo však dlouho a do jejich těl narazily tentokrát obrovské mrazivé rampouchy, které přibily jejich těla k zemi napevno. Jeden ze zbývající dvojice hasil svým tělem svého velitele, druhý se vrhnul po útočnici, která ho jedním rampouchem odzbrojila. Meč spadl kamsi na zem a muž se vydal se přímo proti ní beze zbraně, doufajíc, že ji udolá svými pěstmi. Ani Drevana neměla tušení, kde se to v ní vzalo, v hlavě jí neustále něco dodávalo velikou sílu a odhodlání, svou nynější zuřivou povahou se vrhla proti svému rivalovi a zahájili boj beze zbraní. Některé údery si vyměnily, některým se zase vyhnuly, nakonec muži uštědřila několik ran do břicha tak silně, že to jeho zbroj nezadržela. Když bylo vidět, že je voják velmi slabý, vzala ho na ramena a vší silou s ním udeřila o zem. Z padajícího těla bylo slyšet mocné křupání kostí. Poslední voják, který spatřil tu hrůzu, začal vystrašeně křičet a snažil se utéct pryč, ovšem marně, když se jeho zády prokousal obří rampouch.

Tábor byl celý od krve, elfka nečekala, že taková nevraživost se v ní skrývala. Když se rozhlížela po mrtvém bojišti, spatřila pomalu plazícího se Hronara do tábora. Snažil se z posledních sil dostat se pryč, jeho tělo bylo takřka mrtvé, ale i přesto se nevzdával. Až se mu do cesty postavily nohy v hábitu, svou hlavu zvedl výš a spatřil Dunmerku, hledící na něj milým úsměvem a s jiskřením v rukách.

„Ty… jedna… elfí… čubko!“ proklínal ji silný voják.
Jiskřivou ránu pustila do hlavy, až jí neskutečnou silou odtrhlo, „Za Temné bratrstvo!“ pronesla sladce.

Po krajině se opět ozval noční klid a Drevana přestala být zuřivá. Zadívala se na svůj čin a nemohla uvěřit, co provedla. Byla ráda, že něco dokázala, že si zachránila život, ale zároveň jí bylo natolik mizerně, že vraždila. Padla na kolena a nad jeho tělem prolila několik slaných slz. Bylo jí ho stále více líto, uvědomovala si, že pro ni udělal vše, co mohl. Několik minut strávila nad jeho tělem, poté když si uvědomila, že je po všem, zvedla se ze země a vzala jeho hlavu do tábora. U jednoho ze stanů našla prázdný vak, do kterého to vložila a na rozloučenou zapálila celý tábor svým uměním. Byla rozhodnuta se nikde nezastavovat, jen dál pokračovat do Falkreathských lesů, do nového domova…

Dva dny trvalo než se dunmeří čarodějka dostala zpátky k základně nové rodiny, tentokrát už věřila, že ji přijmou bez jakýchkoliv pochybností. I přesto měla strach, aby ji jen nevyužili a poté hned nezabili. Přistoupila k černým dveřím a chtěla již pronést heslo, ale dveře tiše mlčely. Chvíli čekala, zda se opět nezeptají, ale po strávených patnácti minutách přede dveřmi zkusila na ně zatlačit. Dveře se samy otevřely, bylo to pro ni veliké překvapení. Chladné kroky pomalu sestupovaly schodiště, opět se před ní rozprostřela jeskyně, ve které se momentálně nacházelo jen dvojice členů spolku. Okamžitě si jí všimli, přistoupili k ní, jeden zahalený muž vytáhl zbraň, protože stále nevěřil, jestli přichází v míru či nikoli, druhý byl Redguard, který jí chtěl před několika dny podříznout krk. Jaké překvapení, když spustil mírná slova…

„Áh, vida. Naše možná nová čarodějka je nazpět. Jaký byl lov?“

Drevana jak bez známek života odhodila na zem zakrvácený vak, ze kterého se při dopadu vykutálela Hronarova hlava. Z obou mužských úst uslyšela údiv, muž s turbanem na hlavě okamžitě zaběhl kamsi do chodby, ze které poté vyšla nejen žena, se kterou tu kdysi mluvila, ale i celá sebranka zabijáků. Obstoupili jí a nevěřili, co jim přinesla, temná elfka byla jak z kamene…

„Vida, vida…“ začala hovořit žena, „Nevěřila jsem ti, že tohle opravdu provedeš, ale mile si mě překvapila!“
„Dělala jsem, co mi bylo poručeno…“ pronesla tiše.
„A to je první zákon našeho spolku.“ žena se na ní zadívala a uznala za vhod ji přijmout, „Dodržela‘s slovo a já ho také dodržím.“ natáhla k ní ruku, „Vítej v Temném bratrstvu, Drevano!“

Nováček se zahleděl na její ruku, se strachem pozoroval, zda to myslí vážně, ale když po chvíli mlčenlivého čekání se nikdo ničeho nedopustil, dokončila gesto a chytl její ruku.

„Pojď se mnou, elfko!“ promluvil doposud neznámý Argonián, stojící po její pravici, „Dáme ti naší zbroj, abys byla jako jedna z nás…“ a společně se odebrali kamsi do další chodby.

Cestou do komnat se Argonián konečně představil a pronesl, jak je moc rád, když je mezi nimi nový člen. Veezara, tak znělo jeho jméno a krátce o sobě povyprávěl, když se ho Drevana zeptala, odkud a proč tu je. To samé prozradila o sobě, o útěku z Morrowindu a snaze se stát mistrem magie. Veezara jí chápal, ale tvrdil jí, že mohla tušit, jak její činy dopadnou.

Mezitím došli do místnosti, sloužící jako ubikace i jako zbrojírna. Nebylo to sice nic-moc, ale pro zabijáka postačující. Dal jí několik minut, aby si na sebe oblékla zbroj. Jí samotné bylo zřejmé, že od této chvíle, co si nasadí oblek, bude úplně stejná jako ten vrah, co se jí snažil před několika dny zabít. Jen s rozdílem, že ona už nebude obětí, ale útočníkem, mstitelem. Kožená rudo-černá zbroj vynikala na jejím těle dokonale. Když se Veezara vrátil zpět, žasnul nad pohledem Dunmerky ve zbroji. Pochválil jí a požádal, aby ho opět následovala, ve vedlejší místnosti se právě rozdělovaly zakázky.

Drevana měla spoustu otázek, ale na vysvětlení neměli moc času, Argonián jí pověděl jen to nejdůležitější. Vešli do velké místnosti, sloužící jako jídelna, s velkým stolem uprostřed, u něhož seděl tucet těchto zabijáků a poslouchal slova svého vůdce. Když si jí žena všimla, jak přichází s doprovodem, uvítala jí a požádala, aby si sedla na volné místo. Oba se usadili a začali poslouchat novinky. Jen, co žena dořekla své, do místnosti vstoupila další osoba, v rukou držící několik svitků.

„Khajiit?“ zeptala se tiše Veezary, „Vy tu máte Khajiity?“
„R’hoshmara je naším informátorem, sbírá veškeré zakázky po celém Skyrimu. Vždycky jsou výnosné…“
„Khajiit kouká, že je vás tu hodně… R’hoshmara je velmi rád, když tu vidí tolik společníků…“ pronášela kočičí postava, zahalená ve společenském oděvu, „R’hoshmara má pro vás mnoho zakázek, tak vám je předá.“ a postupně přicházel ke každému členu a předával svitek s instrukcemi.

Každý svitek měl něco specifického a každý člen měl na starosti jinou oblast či styl svého umění. Veezara dostal do svých rukou svitek, když si jej přečetl, mrkl silně svým zrakem a beze slov si jej schoval do výstroje. Drevana nechápala, co to mělo znamenat, už pokládala otázku, když jí však kočičák vyrušil.

„Astrid řekla, aby ti Khajiit dal něco lehčího. Doufám, že nás nezklameš, sestro.“ a předal jí poslední svitek, který mu zůstal v ruce.

Na nic nečekala, okamžitě jej otevřela a zahleděla se do textu…

„
Kdo provedl Temnou svátost: Olava Slabinka
Kde provedl Temnou svátost: Bílý Průsmyk
Důvod provedení: Pomsta za zradu
Odměna: Zlato
„

„Pokud máte někdo nějaké otázky, ptejte se. V opačném případě se pusťte do práce!“ pronesla Astrid a chvíli čekala, zda se někdo ozve, v jídelně zavládlo ticho.

Astrid odešla z místnosti společně s R’hoshmarou, Drevana jako jediná zůstala u stolku sama a přemýšlela, co podnikne. Vyšla ven z místnosti do jeskyně a spatřila tam Redguarda, ohřívající si ruce u rozžhavených uhlíků.



„Tak, konečně první smlouva, co?“ hejknul na ní, když jí spatřil, ona přistoupila o něco blíže, „Když si vzpomínám, jakou jsem měl já první smlouvu, taky jsem se bál, že se mi to nepovede splnit.“
„Nepodřízneš mi krk, že ne?“ zeptala se ho váhavě, ale muž se jen hlasitě zasmál, nic takového nemá v úmyslu, „Co to bylo za smlouvu?“
„Měl jsem zabít jednoho hraběte v Hammerfellu, jenže měl kolem sebe početnou ochranku. I tak se mi to podařilo.“ pronesl, v jejích očích uviděl slabý náznak strachu, „Něco ti poradím, děvče. I když je to tvoje první smlouva, hlavně se nesmíš bát, že se něco špatného stane. Pamatuj si jen jedno: Proveď, oč tě zákazník požádal a dál neřeš důsledky. A nesouciť s oběťmi!“
„Rozumím… Ale, chtěla bych se na něco zeptat…“
„Povídej, poslouchám tě.“
„Než jsem zabila Hronara…“ zamlkla elfka a snažila se najít pro popis správná slova, „Byla jsem nejdříve klidná a pak v jednu chvíli se ve mně všechno obrátilo a já propadla zuřivosti… Nevím, co to bylo.“
Nazir se usmál, stále si hřál ruce u uhlíků, „To bylo Sithisovo znamení. Zvolil si tě jako svého služebníka. Na tom není nic špatného, mně se to také stalo.“
„Ale já nikdy taková nebyla…“
„A už ani nebudeš…“ usmál se Nazir, „Teď jsi už jedna z nás, svou zuřivost si budeš moct vybít na obětech. Dostala‘s smlouvu, kterou bys měla vyřešit co nejdříve. Rád bych se tě zeptal, koho ti dali, ale to vlastně není tak důležité. Splň zakázku a raduj se z nových zkušeností, Drevano.“
„Díky, za vysvětlení.“ usmála se na něj a zamířila ke schodišti.
„Šťastný lov, sestro!“