---

Ahojte,

již delší dobu tu bylo hlasování o vytvoření další povídky a nyní nastal čas přidat sem první část dalšího příběhu. Doufám, že se bude líbit (upřímně, první část se mi tvořila těžko).

Část 1. - Nešťastná náhoda

„Vlídná matko, vlídná matko, pošli své dítě za mnou, jelikož hříchy nehodných musí být pokřtěny krví a strachem!“

Jasný měsíc se vznášel nad Vorařovským lesem, v malé chatce si za svitu svíčky stařenka tloukla v hmoždíři ingredience na jakýsi lektvar. Potichu si broukala, sledovala práci pod svýma rukama. Náhle cosi uslyšela za chatou… podivný šelest a křupání větví. Svou alchymii zanechala, vyšla ven a čekala, zda se někdo nebo něco neobjeví. Zprvu nic neviděla, už chtěla zalézt zpět do stavení, však její zrak spatřil postavu, vycházejíc zpoza stromu. Ztuhla jak kámen, však beze strachu, jen tiše vyčkávala, až přijde neznámá blíže, což se také stalo. Louč svitla pod kápi, ve které se skrývala tvář udýchané a vyčerpané ženy…

„No ne, takovou návštěvu bych teď nečekala!“ ozvala se s úsměvem stařenka, když spatřila pod kápí Dunmerku.
„Jsem tak ráda, že jsem tě našla, Anise! Ani nevíš, jak se mi po tobě stýskalo!“ ozvala se elfka. Obě přišli blíže k sobě a objali se, konečně se po dlouhé době zase shledali.
„Drevano! Je to… tak dávno, co jsem tě neviděla! Co tady děláš?“ zarazila se babka a prohlédla si jí, ve tváři se jí objevila stejná radost, jako když se vrátí dcera k matce, „Jistě jsi unavená a vysláblá! Pojď dovnitř, dám ti nakrmit…“
Temná elfka nijak neodporovala, beze slov vykročila dovnitř malého stavení a usadila se na židli. Sotva sedla, Anise ji dala pod nos misku se studenou zeleninovou polévkou. Pustila se do ní okamžitě. Až po chvíli, kdy se aspoň trochu zasytila, spustila své krátké vyprávění, „Měla jsem dosti strašnou cestu, Anise. Měla jsem jisté potíže v Morrowindu.“ zarazila se, jako by nechtěla dál nic říkat, až se z toho oklepala, „Promiň. Huh, jsem unavená. Mohla bych se tu někde u tebe vyspat? Ráno ti řeknu vše o Morrowindu.“
„Ale jistě, drahoušku.“ dodala s úsměvem hostitelka a rukou jí ukázala na rozviklanou postel. Následné žuchnutí a poté jemný chrapot ukončil veškerý rozhovor, a i když se stařena nic nedozvěděla, stále na ni hleděla s úsměvem na tváři.

Ráno se temná elfka probudila, stále se v rudých očích ocital strach a napětí z minulých událostí. Když vstala z postele a rozhodla se najít svou přítelkyni, všimla si, že se její ruce třesou. Hned za rohem postávalo vědro s vodou, v odrazu hladiny konečně viděla svou tvář s menší jizvičkou. Sundala si kápi, z níž spadly mastné, avšak krásné vlasy, šedivé jak mlha nad vodou. Vzala hrst vody z vědra a chrstla ji proti sobě, aby se probudila.

Jen, co se očistila, spatřila svou hostitelku na malém záhonku, jak plela. Ihned ji pozdravila a nabídla jí svou pomoc, což ona s úsměvem odmítla. Dodala, že tuto práci zvládne sama. Odložila motyčku stranou, pomalým krokem se přesunula ke svému drahému protějšku a konečně si jí za svitu Slunce prohlédla. Stále nemohla uvěřit, že to není sen…

„V noci jsi lehla na postel a rovnou’s usnula.“ usmála se na ní, „Ale říkala jsi, že’s měla nějaké potíže v Morrowindu. Stalo se tedy něco, má drahá?“
Drevena se porozhlédla kolem, vedle ní se nacházela lavička, na níž si sedla a spustila své vyprávění, „Udělala jsem něco špatného… zatraceně! Nechápu, jak se to mohlo stát.“ podíval se na Anise a těžce vydechla, „V cechu jsem udělala hroznou chybu. Měla jsem na starost jednoho učně z bohaté rodiny, který se zaměřoval na vyvolávací magii. Dostal jednoduchý úkol, vyčarovat ohnivého atronacha a nechat ho chvíli v našem světě…“ smutně vydechla, „Jenže ten hoch byl velice… roztěkaný. Nebyli jsme dostatečně zabezpečeni, prováděli jsme zkoušku v místnosti, kde se vařily nebezpečné lektvary.“ mrkla okem, „Jakmile se zjevil atronach, horko z něj zapálilo vše, co hořelo, a učeň…“ na další slova se nezmohla.
Anise se k ní okamžitě nahnula, snažila se jí dát trochu odvahy, „Není to tvoje vina, Drevano. Nemohla’s vědět, že si v té místnosti někdo něco vařil…“
„Byla to má vina…“ dodala zklamaně, „Když se to doslechl cechmistr, na nic nečekal. Se zlostí mě okamžitě odvolal z pozice a napsal pozůstalým. Do několika hodin byli v mých komnatách… chtěli mou hlavu.“ promnula si oči a opět znova vydechla, „Povedlo se mi utéct, ale nebylo to nijak lehké. Horská zima, lapkové a banditi… taky stoupenci Boethie.“ zakroutila hlavou, „S tímhle nemohu žít v Morrowindu. A jedině, koho mám mimo popelavé hranice, jsi ty, Anise.“

Stařenka se na ní usmála a vzala ji za ruce, ujistila jí, že může zůstat u ní, pokud bude mít zájem. Ona sama vítala jakoukoli společnost, načež se Dunmerka usmála. Dodala, že jistou chvíli u ní zůstane. Anise po jejím vyprávění navrhla sběr jistých rostlin, které rostly u nedalekého jezera, s čímž elfka souhlasila. Aspoň by přišla na jiné myšlenky a trochu se uvolila.

Vzaly koš na květiny a vyšly z chatrče směrem na západ, proti proudu řeky. Cestou se jí vyptávala, na koho během své poutě narazila. Ale snaha dozvědět se něco více, elfku moc netěšilo, nerada chtěla hovořit o zlé zkušenosti. Po chvíli putování se nadechla, začala mluvit o návštěvě zasněženého města, kam dorazila po překročení hranic. Nemohla si vzpomenout na název, Anise jí prozradila jméno, „Větrný Žleb“. Vyprávěla, že jednoho večera se musela schovat do krčmy před zimou, jen co vešla dovnitř, přišel k ní nějaký Nord a začal jí urážet a nadávat. Snažila se ho ignorovat, protože ho považovala za blázna, jenže ten muž ji několikrát udeřil. A to si už nenechala líbit.

„Jak to dopadlo? Vážně tě poranil?“
„Zprvu ano… Byly to tvrdé rány, ale já jsem mu nakonec dala co proto… I když jsem měla sto chutí ho spálit na uhel.“
„Udělala‘s dobře, že‘s to na něj nevytáhla. Nemuselo to pro tebe taky dopadnout dobře…“ upřímně jí odpověděla.
„Huh… to jo." přiznala se, " Ale ta zima je otřesná! Zlaté léto v Morrowindu!“ pronesla s úsměvem na tváři elfka.

Anise poznala, že je elfce už mnohem lépe. Jejich kroky se konečně zastavily u zříceniny, ponořené částečně do jezera. Během dne hledaly a sbíraly přísady nejen u této ruiny, ale vzaly si loďku a vypluly do středu jezera, kde se nacházel malý ostrůvek se stojícím menhirem v bohatém kvítí. Obě se u něj zastavily a pohlédly, Drevana zavzpomínala na svůj domov v Dagon Felu, v minulosti si přála podobný menhir, aby jí zdobil zahrádku…

Poté, co nasbíraly vše potřebné, se vrátily zpět na břeh a rovnou směrem k chatce. Během pochodu se konečně svěřila stařenka své přítelkyni, jak se jí moc stýská po další kamarádce, Helze. Taktéž jako Anise, i ona měla jisté nadání v magii. Po menší práci v chatce, kdy společně tvořily různé lektvary a četly si ze starých knih, dostala Dunmerka chuť na víno Altmerů, dlouho jej neměla v ústech. Byť měla Anise dostatek zásob, žádnou takovou láhev neměla, proto jí doporučila navštívit nedalekou osadu s krčmou, kde by jistě pořídila. Než stačila odejít, dostala do dlaně několik zlatek a hřejivé přání, ať se baví… Drevana jen obdivovala její štědrost.

Malou chvíli trvalo, než se elfka v tmavé róbě dostala do vesnice, kterou jí hostitelka popsala. Po obyvatelích jakoby se slehla zem, což jí na jednu stranu potěšilo, ale na druhou zase děsilo. Ve vzduchu cítila napětí… tušila něco zlého.

Krčma „U Spícího obra“ byla zcela zaplněna místními. Jen, co vešla dovnitř, pohltilo jí typicky hospodské aroma a sladká slova zpívajícího barda. Většina popíjejících si nevšimla nového hosta, až na hospodského a kováře, kteří byli překvapeni.

„No, podívejme se na to! Dunmerka mezi Nordy…“ pronesl překvapeným hlasem kovář.

Drevana se na něj zadívala, jako by jí to netěšilo, ale on se jen usmál a přizvedl žejdlík výše, čímž dal najevo svou radost. Pár kroků provedla a dostala se před pult hospodského, který byl stále překvapen z návštěvy. Objednala si u něj dvě lahve vína a rozhlídla se po okolí, jestli neuvidí volné místo. Pouze jen jeden stolek, nejblíže k alchymistickému koutku, byl takřka volný, seděl u něj jeden muž v rudém oděvu. Přistoupila k muži a otázala se ho, zda se může usadit. Nejenže jí dovolil sednout, ale nabídl i kus řeči…

„Vy jste ta elfka, co zmlátila toho hrubiána ve Větrném Žlebu, že ano?“ spustil, když si žena sedla.
„Prosím?“
„Zprávy se šíří po celém Skyrimu velice rychle. Byla jste to vy, určitě!“ vysvětlil jí, „Ale nechci vás urazit. Zasloužil si to!“ pronesl muž s krátkou černou kadeří.
„Éhm, asi jste si mne s někým spletl. A vůbec, kdo jste?“ zeptala se ho elfka.
„Není důležité, jak se jmenuji. Podstatné je, že jsem moc rád, když jste hezky zpacifikovala otravného Bouřného háva! Být tam já…“
„Nechtěla jsem ho zmlátit.“ náhle si uvědomila, že se prozradila. Poraženecky vydechla, „Jen jsem se ho snažila ignorovat, ale nějak to nešlo.“
„To je v pořádku,“ zasmál se muž a poplácal ji po zádech, „jen mě těší, že domorodec dostal nakládačku od přistěhovalce!“



Drevaně se nelíbil tón jednání, chtěla už raději odejít, ale muž stále ji žádal, aby zůstala a chvilku si s ním promluvila. Nakonec elfka udělala, co zamýšlela. Zvedla se a raději se vydala zpátky k chatrči. Bez pozdravu otevřela dveře a vyšla ven. Jen, co učinila několik kroků za bránu, uslyšela šustění křoví a větví. Chladně si do rukou připravila ničivou sílu a vyčkávala, až se kdosi vynoří z křoví. Odtamtud však vyběhla liška, zářivé oči jí spatřily a strachy se vydala kamsi pryč.

Dunmerka si oddechla, sklopila ruce a zrušila v nich svou moc. Tiše si pro sebe pronesla, koho spatřila, a zase se s klidem vydala na cestu. Však stačilo ujít několik sáhů kupředu, tentokrát za sebou uslyšela rychlé kroky po kameni. Otočila se a její duše se vyděsila, když spatřila neznámou zahalenou postavu, držící v rukách dýky. Její předtucha se nakonec vyplnila…