Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Adriho povídky I - Ruka zloděje

Přidal Adrian_S dne 01.08.2014 10:34
#1

Předem se omlouvám na opakující se slova a popřípadně za nepochopitelnost vět. Doufám, že se Vám to bude líbit...

Téma: Jedna z možných událostí v Cechu zlodějů před nástupem Dovahkiina

Část 1. - V nouzi poznáš (ne)přítele

Když se nade mnou zjevil úplněk a ozářil město v dáli, byl jsem radostí bez sebe. Celý den jsem se opatrně plahočil po té drsné krajině, o které jsem takřka nic nevěděl. Žádná mapa, jen plané řeči od Dunmera, u kterého jsem nocoval před překročením hranic.

„V Riftenu žije můj bratranec! Jestli ho potkáš, pozdravuj ho ode mne!“ pronesl, když jsem odcházel z jeho útočiště. Vlastně si už ani nevzpomínám na jeho jméno…

http://imgur.com/eIMwkTl.jpg


Doběhl jsem po cestě až k bráně města, kterou hlídala dvojice vyzbrojených mužů, jeden z nich držel hořící pochodeň. Jen jsem přišel o něco blíže, jeho ruka mě zastavila a dál nepustila.

„Stát! Co tu chcete v tuto pozdní dobu, cizinče?“ ozvalo se ze zavřené helmice.
„Jen hledám nocleh a něco dobrého k jídlu.“
„Hmm…“ zadíval se na mě, „Abys vstoupil do města, budeš mi muset zaplatit… Dejme tomu… třicet septimů!“

Věděl jsem moc dobře, že nemám u sebe nic, což jsem mu také odpověděl, ale jeho to vůbec netěšilo. Stál přede mnou jak přibitý, i skrze zavřenou helmici bylo cítit, jak se mu nelíbím.

„A co ten prsten, co máš na ruce?“ ukázal a já se podíval… šperk po mé milované ženě, nemohl jsem mu jej dát.
„Ani náhodou! To jen přes mou mrtvolu!“
„Tak máš holt smůlu, nepustíme tě dovnitř!“ ozval se druhý strážce.

Chvilku jsem přemýšlel, jak bych je přesvědčil, až mě napadla velice odvážný krok. Upřímně, nevěřil jsem, že to vyjde. „A to si tohle mohou stráže dovolit? Dobrá, hnedka zajdu do vedlejší vesnice a…“
„Hej, hej, hej… Ne, tak nahlas!“ pronesl tišeji, „Fajn, běž dál, jenom jsme tě zkoušeli.“
„Bez zlata jen někde stěží přenocuješ, ale možná se ti to podaří „U Včely a žihadla“, je to hned za mostem.“ chtěl jsem strčit do brány, ale jeho ruka mne ještě zastavila, „Jestli střelíš i ten prsten, možná se tam najíš.“ poradil druhý muž.

Ulevilo se mi. Natož, že jsem tuhle metodu použil ve své zemi jen jednou a nebyla moc platná, tady se zdařilo. Je vidět, že jiný kraj znamená jiný mrav. Brána zavrzala a mé oči se rozšířily samou radostí. Kromě cvrlikání nočních živočichů a lehké šumění vody z kanálu nebylo takřka nic slyšet. Měsíc stále nade mnou svítil a mně dodával čím dál více odhodlání se tu na nějakou dobu zdržet. Byla to dlouhá doba, kdy jsem navštívil nějaké město. Mé kroky se daly kupředu po kamenité cestě, která navazovala na dřevěný mostek přes tok. Na kraji mostku, kde svítila lampa, postával další muž zákona. Tentokrát jsem mu viděl do tváře, nevypadal zrovna příjemně. Tvář mu zdobil hustý knír a vous, připomínající čaroděje. Procházel jsem pomalým krokem kolem něj, v žaludku jsem cítil oči, jak mě ostře špikují. Vypadalo to nadějně, dokud neprohodil cosi do větru…

„Znám mnoho podobných, jako jsi ty! Neustále se tu plíží…“

Nevěděl jsem, jak reagovat, raději mé nohy pokračovaly kupředu a v hlavě se ozvala jistá obava z lidí. Chvíli jsem uvažoval, jestli je opravdu dobrý nápad se tu zdržovat. Ale tahle myšlenka během vteřiny zmizela, neboť se přede mnou zjevil vývěsný štít s namalovanou včelou. To byl cíl mého dnešního putování.

Dveře krčmy se otevřely a mě pohltilo velice příjemné aroma. Vůně medu, chmele a pečeného masa se neslo celou místností, ve které se nacházelo asi sedm osob. Jedna čtveřice seděla nejblíže ke dveřím, jejich tváře vypadaly velice sebejistě. Starší a mladší žena v obklopení dvou pánů, tiše se o něčem bavili. Na druhé straně místnosti seděl u stolu osamocený stařec, usrkávající pivo z korbele. Další, tentokrát postarší muž v ocelové zbroji, scházel ze schodů přímo ke mně. Jen se nebezpečně zatvářil a nevšímal si mě. Jeho záda zdobil připevněný obouručný meč, na čepeli stále zářila zaschlá krev dávných obětí. Poslední osoba, kterou jsem spatřil a byla pro mě tou nejzajímavější, byla hostinská. U mokrých šupin… byla nádherná! Zlatavá kůže, která byla částečně schovávána pod zeleným šatem… Nic tak krásnějšího jsem ještě neviděl. Nemohl jsem na nic čekat, přistoupil jsem k pultu, usadil se a doufal, že si příjemně popovídáme.

„Oh, to jsi zase ty?“ zeptala se a já neměl vůbec tušení, co tím myslela, „Áh, omlouvám se. Myslela jsem, že jste… No, to je jedno. Co si dáte?“ pronášela hlubokým hlasem, na Argoniánku typické.
„Dal bych si nějaké maso a argoniánský ležák.“
„To je mi líto, ani jedno nemám.“
„Ouha…“ přišlo mi divný, vonělo tu maso, ale neměla žádné maso, „No, a co třeba „Sametovou šanci“? Byla by k mání?“
„Byla,“ konečně jsme se někam dostali, „a máte čím zaplatit?“
„No,“ prohlédl jsem si kapsy svého oblečení, ve kterých nic nebylo, „nemám tu nic, čím bych mohl zaplatit. Ale něco vám povím.“ hostinská se ani nepohnula, jakoby jí nezajímalo, co si myslím, „Jste ta nejkrásnější Argoniánka, kterou jsem kdy spatřil!“ po těchto slovech byla její kamenná tvář o něco měkčí.
„Tohle mi tu řekne málokterý muž.“ pronesla a já věděl, že pití zadarmo mám nadosah.

Usmál jsem se na ní a pronesl jsem ještě jednu lichotku, která zněla v mých ústech hezky, ale po vyslovení jsem jich litoval. Ani nevím, kde se to v ní vzalo, ale její ruka se dotkla mé tváře tak silně, až jsem spadl pod pult a celá krčma se dala do hlasitého smíchu.

Jen, co jsem se postavil, její ukazováček mířil nebezpečně ke dveřím, „Dveře jsou támhle, co takhle je použít?“

Nadechoval jsem se a pevně věřil, že se mi jí povede ještě jednou přesvědčit, ale její tvář byla nastálo kamenná. Vzdychl jsem, tohle byl marný boj. Chtěl jsem odejít z místnosti, jak ukazovala, ale stalo se něco, co jsem nečekal.

„Špatná volba, kamaráde. Tahle ještěrka je již zadaná!“ ozval se za mými zády hlubší mužský hlas.

Otočil jsem se a spatřil jsem zarostlého hnědovlasýho velikána, oblečeného do velice honosného oblečení. Zatajil se mi dech. Chytl mě kolem ramen a otočil se na hospodskou.

„Oh, to jsi ty? Jdeš mě zase vydírat?“ zeptala se toho velikána okamžitě.
„Mám na dnešní večer lepší plány. Ale jestli se mi nepodvolíš, tak teprve uvidíš ten tanec!“ udeřil rukou do pultu, „Pivo a Sametovku, hned!“

V jejích krásných očí byla vidět zlost a závist, ale udělala, co poručil. Dva korbely postavila na dřevěný pult, chlápek si je vzal a pronesl ke mně, ať si s ním přisednu ke stolu, že mě zve. Nečekané… Přisedl jsem si k němu a než spustil, přiťukl si se mnou a já konečně po dlouhé době ucítil na jazyku chuť osvěžující Sametové šance.

„Jseš tu novej, co? Nikdy jsem tě tu neviděl.“
„Ano, to je pravda. Pocházím z daleka. Jen tu chci přenocovat a vydám se zase dál.“
„Máš nějaký cíl?“
„No… ani ne.“ přiznal jsem se mu, „Ale rozhodnu se až po téhle noci. Jsem unavenej jak mládě.“
„To věřím, je to na tobě vidět.“ pronesl s úsměvem a volnou rukou si chtěl potřást, „Jsem Brynjolf, místní kupec. A ty jsi?“
Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mu mám představovat, ale řekl jsem si, proč ne? Stejně jsem tu nechtěl dlouho zdržovat, jistě by pak na mě časem zapomněl, „Jsem Seerthi.“
„Seerthi?“ otázal se znova, „Na Argoniána zvláštní jméno…“
Nemohl jsem si odpustit zahlásit, „Brynjolf? Nezvyklé jméno pro seveřana…“.

Oba jsme se zasmáli a znova si přiťukli žejdlíky. Přiznal jsem se mu, že jsem mu vděčný za pozvání, neměl jsem u sebe ani zlaťák. Avšak tenhle muž nade mnou mávnul rukou, neustále tvrdil, že dneska platí on. Měl prý velice dobrý den, tak se chtěl trochu napít, ke vší ochotě mi objednal ještě teplé jídlo. Mluvilo se s ním velice dobře a klidně, měl jsem za to, že tenhle muž bude mým dobrým společníkem. Bavili jsme se nejen o mém dalekém cestování, ale i o místních, na které mě Brynjolf upozorňoval.

„Tady Kirava není jediná ještěrka ve městě. Je tu ještě jedna…“
„Vážně? Kde?“
„V přístavu. Jmenuje se Vujita. A nevypadá špatně.“
„Tak tu bych chtěl vidět!“ přiznal jsem se, naneštěstí mi prozradil o ní jedno tajemství, které znal.
„Víš, nerad ti to říkám, ale ujíždí na skumě. S tou asi nebudeš mít štěstí…“

Skooma, nevinný sladký nápoj, jenž ukradl mnoho duší z rodin a zahubil tolik cti, že i ti nejodvážnější na něj odpudivě hledí. Stačí jen jedno líznutí a vaše duše byla ztracená. To samé platilo nejspíše i pro tuhle Argoniánku… když mi Brynjolf popisoval její křivky, jen jsem žasnul, že se tu někdo takový nachází. Leč, zahrávat si s někým, kdo ujíždí na skumě, bylo stejné, jako hasit požár lesa lžičkou vody.

Bylo mi smutně, pár výstupků na zádech mi lehkou zlostí vystouplo, ale po chladném zklamání to přešlo. Od Vujity jsme přešli k dalšímu žejdlíku, a dalšímu… a dalšímu, až se jich nám na stole objevilo tolik, že už to nebylo kam dávat. Pod rouškou smíchu a zamotaných slov jsem se snažil zaostřit na svého kamaráda, který byl kupodivu stále veselý. Nechápal jsem, jak jsem se mohl opít, ale on ne? Už ani nevím, o čem jsme se bavili, jakmile padl pátý korbel, mé myšlenky létaly vzduchem jak včely při rojení. Poté se s úsměvem zvedl od stolu a zamířil k mému pomalu klimbajícímu tělu.

„Poslyš, Seerthi, už je moc pozdě, budu muset vyrazit domů.“ bylo mi líto, že odcházel tak skvělý společník, musel se dobře bavit, když slyšel z mých úst nesrozumitelné věty, okořeněné chlastem.
„Díky za příjemný večer. Hodně štěstí na tvé další pouti!“ pronesl a oběma rukama mě chytl za ruku a zatřásl.

Bylo mi jasné, že se loučil, ani jsem ho nevnímal a jen jsem mu ukázal, aby už šel. Brynjolf se zadíval na Kiravu a něco k ní pronesl. Mé uši však slyšely slabě jeho prosbu…
„… nech ho tu, pak jej doveď ke strážím!“

Zrádná slova mne lehce vystřízlivěla a než jsem si uvědomil, kde vlastně jsem a co se stalo, muž byl již pryč. Zadíval jsem se po stole a spatřil svou ruku, která ležela nehybně. Ovšem bez nejcennějšího předmětu… prstenu.

„U močálových světlušek! Kde je můj prsten?“ zeptal jsem se sám sebe, „KDE JE MŮJ PRSTEN?“ křikl jsem do již prázdného sálu, avšak nikdo se neozýval, až na Kiravu.
„To nevím, ale vím, kdo tohle všechno zaplatí.“

Bylo mi jasné, že mou cennost mohla odnést pouze jedna osoba… Brynjolf. Okamžitě jsem se zvedl ze židle, a i když mě nohy držely jen tak-tak, vydal jsem se z krčmy ven. Kirava byla však připravená, ihned vyběhla z pultu ke mně a snažila se zastavit. Se slovy „Zadarmo neutečeš!“ bušila pěstmi do hrudi a já se nijak nebránil. Odhodlání dostat se ven z místnosti mě donutilo strčit do tak krásné ženy, která se praštila o pult a sletěla na zem. Dal jsem se do běhu, neměla šanci mě zastavit.

http://imgur.com/VswTDzu.jpg


Vrazil jsem do dveří, kromě prázdného tržiště jsem viděl v dáli pochodující osobu v honosném oblečení. To byl on, Brynjolf, s mým prstenem! Bouchnutí dveří bylo slyšet, otočil se, a když mě spatřil, jeho tvář se usmála a vydal se po schodech kamsi do neznáma.
„Hej! To je moje!“ křikl jsem na něj, ale toho nezastavilo.

Rozběhl jsem se jeho směrem a doufal, že ho chytím. Nohy se zastavily u zábradlí mostku, odkud bylo vidět na sestupující schodiště. Avšak na něm nikdo nebyl. Náhle jsem zaslechl vrzání mříží, někde pode mnou. Neměl jsem již co ztratit, přehoupnul jsem se přes zábradlí a skočil do mrazivě studené vody, která mě úplně probrala z opilosti. Vskutku nádherný pocit uvolnění, ale nemohl jsem se zdržovat. Z místa jsem viděl na protějším chodníku mříže, za kterými se nacházely dřevěné dveře kamsi do nitra města. Pár obratných pohybů a rázem jsem byl u vstupu do tajemného místa. Nebylo na co čekat, vstoupil jsem dovnitř.

Jak odporně vypadající a zapáchající místo… Zdi oslizlé, všude pavučina a zvuk kapající vody někde v chodbách. Seběhl jsem schody a náhle uslyšel lehké broukání s pískotem do vzduchu. Ten zmetek se veselil z povedené zlodějny! Vytáhl jsem jednu z hořících pochodní, která visela na zdi nejblíže u mě, a vydal se za hlasem. Samá zatáčka, louže a pak spuštěný dřevěný mostek, ze kterého jsem viděl do spodního patra. Kromě hemžících se kolčaváků, se tam nic nenacházelo. Jeho pískání však ustalo. Pár kroků kupředu a vešel jsem do větší místnosti, odkud vedlo několik malých chodeb kamsi. Uprostřed se nacházela lavice s několika prázdnými tácy a lahvemi.

Sedl jsem si na židli, která byla hnedka u stolu, a zapřemýšlel, kam se mohl schovat… Pohlédl jsem do lehce temné chodby, kde byl vidět obrys dveří. Dával jsem si myšlenky dohromady a říkal si, že možná zašel právě tam. Zvedl jsem se, tiše připlížil ke dveřím a naslouchal. Kromě šumění vody nebylo odtamtud nic slyšet.

„Možná se tam právě schovává…“ pronášel jsem si v duchu, „Možná je tam můj prsten…“

Upravil/a Adrian_S dne 22.05.2017 22:17