---

Výbuch.
Doběhl jsem k nejbližšímu kameni a přiklekl za něj. Od budov se zvedl oblak světlého prachu. Někdo odpálil mou past. Matně slyším výkřiky, nadávky a klení. Dobře jim tak. Nejspíš i našli svého mrtvého kámoše ve sklepě. Takže brzo začali hledat mne.
Zvedl jsem se a utíkal dál.
Ale kam? Ani jsem sakra nevěděl kudy se dát. Hodila by se mi mapa. Bez ní bych musel počkat do tmy. V Bratrstvu nás učili, jak se orientovat podle hvězd. Škoda, že škole jsem nikdy moc nevěnoval pozornost. Navíc na to jsem fakt neměl čas.
To mne ale ani tolik netrápilo, jako fakt, že jsem neměl ani kapku vody. Možná by bylo, nejlepší kdybych se přes den někam schoval a putoval jen v noci. Musel jsem pohnout kostrou.
Něco mi říkalo, abych pokračoval dál na východ, respektive jsem si myslel, že tam někde je.
Doufal jsem, že narazím na trosky nějakého města nebo něco, co by mi více udalo směr.
Pár hodin chůze mne nezabije. Naštěstí jsem měl dobré boty, jinak by mohlo.
Kameny podrážkou neproniknou. V tuhle chvíli jsem byl rád, že jsem nastoupil do armády a nafasoval dostatečné oblečení. Divil jsem se, že mi botky nechali. Někteří by vám za ně urvali nohy, a kdyby měli hlad, tak i ruce.
Chudáci měli tu smůlu, že nesehnali dost peněz na boty. Ti opravdu nejchudší měli chodidla obalená igelitem, a (pokud ji sehnali) látkou. Pak se i vyráběly takové ty vietnamské šméčka. Prý toho přežily plné sklady. Různé rádoby pantofle a čepice s poličkou. Je to opravdu k ničemu. Po TOM velkém krachu se hodilo všechno. Dneska jen když by hrozilo, že se budete muset utřít kaktusem. Díky horku je to k ničemu. Často se vyskytovaly i pantofle/vietnamky z odřezaných kusů pneumatik.
Ta se odřízla na požadovanou velikost a proděravěla. Těmito dírkami se provlekl kousek provázku a zavázal kolem kotníku. Malinké odřezky gumy se nadrtily a vykouřily. Dělávaly se z nich cigarety. Luxusní mňamka. Určitě by je zkusil i Marlboro man.
Ještě, že jsme na základně měli dobrou zásobu předválečných cigaret. Dokonce i pár obchodníků mělo v inventáři několik starých krabiček. Ale bývaly neskutečně drahé. Koupil si je jen málokdo.
Z těch myšlenek jsem dostal chuť na cigaretu. Všichni kuřáci znají ten slaboučký hlásek v hlavě, co jim říká: ,,V klidu,…lehni si, zapal si a bude ti hej. Všechno pošli do kytek.“ Parchant jeden…
Musím šetřit.
Navíc bych byl ještě víc dehydrovaný.

Vyběhl jsem na kopec a rozhlížím se. Už jsem byl dost daleko, aby ti zkurvený úchylové přestali s
pátráním. Usedl jsem na zem do stínu kamenů a oddychoval.
Zkurvená Pustina všude kolem. Čekal snad někdo MCdonald ?
Až na pár umírajících keřů a kaktusů, žádný náznak života. Jen písek, tvrdá hlína a kameny. Pod kopcem vedla stará silnice. Místy byl dokonce ještě vidět asfalt. Horko, písečné bouře a ty dlouhé roky udělalo své. Byl jsem vyčerpaný. Zavřel jsem oči a pokusil se o malý odpočinek. Díky životu v nebezpečí a strachu jsem znal tajemství lehkého spánku. Když člověk žije jako zloděj a odpadlík společnosti, musí počítat s tím, že ho dost lidí bude chtít sejmout. Ať už je na něj vypsaná odměna, ze závisti, jen tak z radostného uspokojení nebo pomstychtivý manžel. Paranoia je tvůj zachránce života.

,, Deme, nebo co?“
Vzbudil jsem se. Kolem mne nikdo nebyl. Připlazil jsem se ze svého úkrytu až k úpatí kopce. Na silnici byla brahmina táhnoucí starou obytnou káru s přívěsem. Na kozlíku seděl otylý umaštěný chlápek a s posměšným pohledem se díval na okraj silnice. Tam stál další chlap a močil do písku. Na zádech měl zavěšenou pušku. Nějaká poskládanina za pár šupů, co ti dodá mizivý pocit jistoty.
Jedna karavana, jeden strážce.
Dost slabá ochrana, když vzpomenu na bandity, co dostali naši jednotku.
,,Nech mě vychcat, jo?“ odpověděl močící chlap. ,,Deme celej zkurvenej den a ty mě nenecháš ani vychcat.“
Kolem kopce vedla zatáčka, tak jsem mohl nepozorovaně slézt z kopce a jít jim naproti. Cítil jsem slabé nutkání těm dvoum prostřelit palici a o vše je obrat. Dokonce nastala i cukatůra pravého ukazováčku. Radši jsem schoval pistoli pod bundu.
Jednodušší bude se s nimi svézt.
Pokud mne tedy přijmou.
Seběhl jsem poslední metr kopce a vyšel na silnici. Raději jsem zvedl ruce nad hlavu.
Močící chlap už šel před karavanou. Jakmile mne spatřil, trhnutím sundal pušku ze zad a namířil na mne. Udivil mne svou rychlostí, a proto jsem si v duchu poděkoval, že jsem je nenapadl.
Ale stejně bych je dostal.

,,Stůj, se nehni! Ruce nechej pořád nahoře, ať na ně vidím.“ začal křičet strážce a divoce přitom máchal zbraní.
Radši jsem zůstal stát a nepokoušel ho.
Tlouštík prudce trhl opratěmi a zabrzdil brahminu. Ta pomalu zastavila a nepřítomně se dívala do dálky. Obě hlavy jinam.
,,Poď pomalu blíž a nech pracky nahoře. Tim tě můše kdykoliv odbouchnout ty špinavá socko.“ řekl tlusťoch.
Hezky pomalu krok za krokem jsem šel k nim. Chtěl jsem, aby si mne prohlédli, a já je. To vražedné ticho rušilo jen skřípání písku a kamenů.
,,Co chceš?“ promluvil tlouštík a nasadil výraz nejmoudřejší a nejnamyšlenější bytosti pod sluncem. Chtěl jsem se zasmát jeho rudé tváři s maličkými černými očky. Vypadal opravdu vtipně.
,,Jsem jenom poutník. Hledám vodu a něco k jídlu. Případně i svoz do města.“ dusil jsem smích, až jsem se rozkašlal.
,,Máš zátky? Vyjde tě to na 20 zátek. Všechno něco stojí, nejsme šádný dobrodějové.“
,,Mám jen kredity.“
,,Dobře, takže to je 80kreditů.“ pochechtával se špekoun.
Každej ví, že kredit má hodnotu poloviny zátek. Krkoun jeden. Opravdu jsem se potřeboval napít a najíst, možná i dostat do města. Pomalu jsem z kapsy vytáhl kredity a zaplatil jsem mu.
,,To víš, kašdej se musíme nějak šivit.“ řekl posměšně tlusťoch, když si bral ode mne poplatek.
Pak naznačil rukou, ať si sednu do káry. Vylezl jsem na kozlík a protáhnul se plachtou dozadu do přívěsu. Špek se protáhl za mnou a podal mi jednu plastovou 1l vodu a pšeničnou placku se 2 kousky sušeného masa. Jedl jsem a pil pomalu, abych vše nevyzvracel. Není to nic moc, ale alespoň mne to trochu zasytilo.
Popravdě mne překvapila jejich důvěřivost. Kdybych vytáhnul bouchačku, měli by po srandě hodně rychle.
,,Kam jedeme?“ zeptal jsem se po chvilce a zapálil si cigaretu.
,,Chudej poutník a kouří pravé cigarety? Komu jsi je ukradl?“
,,To tě nemusí zajímat…..šťastná ruka v kartách. Kam jedeme?“
,,Do Rena“ řekl Tim a dál pohledem zkoumal okolí.
,,Jo, jo do Rena.“ pochechtával se tlouštík. ,, Jedeme tam obchodovat. Znáš Reno?“
,,Ne, ještě jsem tam nebyl. Je tam nějaká práce?“
,, Ty fakt neznáš Reno?“ rozesmál se hlasitě špekoun, až se mu tři brady třásly. ,,Všude samý děvky, chlast, hazard, zbraně prostě všecko na co si !@#%§ vzpomeneš. Je to něco jinýho neš u nás ve vesnici. Nemusíš pořád dokola ojíšdět malý cérky lidí co ti dlušej prachy. Ty štětky v Renu alespoň něco uměj. Moje sestřenka si tam taky vydělává na fet. Šejo Time ?“
,,Jo máš recht. Ale měla by si vybírat čistý klienty. Nemohl sem se tejden pořádně vychcat. Pořád to pálilo a měl jsem vyrážku.“ řekl Tim a poškrábal se na hlavě.
,,To se divím, já s ní byl taky a nic. Dokonce i po starý Mary mě nic nebylo.“ a ukázal špek svým tučným prstem na brahminu.
Ta se při jeho slovech nervózně ošila.
,,No a práce? Vládnou tam tři Rodiny. Ty ovládají největší obchody.
Pan Malenkov má velkou palírnu a zásobuje celé Reno. Velkou část prodává do všech měst v okruhu 100km. Přišel odněkud z východu. Asi Rusko nebo co. Dokonce má i bordel. Hodně šlapek mu odvádí podíl z tršby. Kdyby nějaká nezaplatila, jeho gorily se postarají o to, še naprosto přijde o normální zákazníky. Víš co ti myslím, ne? Prostě by ji tak pořezali, še bys s ní nešel ani po několika letech strávených v Pustině.
Pak je tu Duncanovic rodina. Je jich docela hodně. Někdo by řekl, že až moc. Jeden týpek se ošral v jejich kasinu a řekl o nich, že se mnoší jak krysy. Pak už o něm chvilku nikdo neslyšel. Po pár dnech ho našli děravýho jak cedník. Duncanovi ovládají trh se zbraněmi. Asi ho poušili jako terč na střelnici. Až moc rychle vytahujou bouchačky. Hrajou si na velký pány. Myslí si, že jsou nejlepčí.
A poslední jsou Cháni nebo Chánové. Na ty pozor. Nic a nikdo jim není svatý. Je to spolek nebo rod nějakech asijskejch sráčů. Ale zaměstnávaj i další lidi. Pokud někoho hledáš, zkus se kouknout do jejich zásob. Jsou to otrokáři. Ale nemaj cejch jako ostatní v Pustině. U nich si fakt musí člověk dávat pozor. A taky vyrábějí drogy. To jim jejich obchod s bílým masem dost usnadňuje.
Ptáš se, proč jsou jen tři? Kvůli rozhodování o městu. Jasně, še se občas ukáše ňákej ten gang, ale dlouho nevydrší. Oni ho rozemelou na kaši. Pochop, oni se nesnášej. Kašdá Rodina chce ovládnout město, ale oni se navzájem potřebujou. Kasino bez chlastu? Bordel bez otroků? Ochranka beze zbraní? Proto jedna opravdu nezaútočí na druhou, pokud nebudou muset. Nebo pokud nenajdou jiný pořádný zdroj. Občas se strhne ňáká ta bitka ale nevítězí šádná strana. Chtěj převzít obchody ostatních. Tak čas od času naverbujou nějakýho šoldáka a pak dělají, še o ničem neví.“ vysvětloval mi tlouštík.

,,Zkusím se vzadu trochu vyspat.“ řekl jsem a típnul vajgla. Divil jsem se, že ten vopičák po mně nechtěl taky cigáro. Protáhl jsem se závěsem do káry. Tlusťoch jen něco zamručel.
Doufám, že cesta uběhne rychle.
Nechtěl jsem být s těmi pitomci dýl, než bylo nutné. Ulehl jsem raději na podlahu vozu. Lehátko nevypadalo moc pohodlně a navíc ošklivě páchlo. Byl jsem ještě dost unavený, a proto jsem spoléhal na svůj instinkt lehkospáče. Nechtěl jsem, aby se na mne vybodli a vyhodili mne někde na poušti.
Nevím, jestli by mi prokázali tu laskavost, a nejdříve mne zabili.
Zapomněl jsem, že mi ti Nájezdníci ukradli mého PipBoye a ten taky něco stojí.

Před usnutím jsem pořád přemýšlel o Renu.
Potřebuju prachy a musím zjistit, co se stalo se zbytkem jednotky.
Pokusím se přidat k nějaké Rodině a sehnat informace.
Třeba si mi podaří najít i někoho z Bratrstva.