---

STRANA XII.
Konec, nebo začátek?



Jarl Harald vyšel z hodovní síně ve společnosti staršího nevlastního bratra Hrafna. Zatímco Hranf zakryl kroužkovou zbroj vrstvami teplého oblečení, tak jarl naopak vypadal jako by se chystal na jakousi slavnost.
„Prý už bude loď připravená," nadhodil Hrafn. "Nebudu se tajit tím, že jsem trochu nervózní. Tolik plánování a teď je vše nadosah."
„Kdo by nebyl, bratře, ale já si jsem jist, že jsem zvolil správně. Lidé ti věří a respektují tě snad víc než mě. Nenapadá mě nikdo jiný, kdo by byl vhodnějším vůdcem na viking."
„Tvá slova jsou štědrá. Rozhodně je to pro mne velká pocta. Věř, že budu po celou dobu šířit tvé jméno a jakmile připluješ, tak veškerá sláva připadne tobě."
Harald se pousmál a stiskl bratru rameno. Právě proto ho zvolil vůdcem. "Podívej. Není nádherný?" Poukázal na knarr v přístavu, jenž zaměstnával desítku nosičů se vším možným od keramických nádob až po sudy. Okolo přístavu se také potloukala většina obyvatel osady, jež přišla vzdát blízkým hold a případně darovat pokrmy na cestu. Posádka na lodi pak zboží přebírala a skládala jej do nákladního prostoru.
Magnus přenášel těžké bedny s výzbrojí a podával je mužům na palubě. Při práci si všímal jejich nedůvěřivých pohledů, ale nezazlíval jim je. Chápal důvody a přátelství tu stejně nehledal.
„Co ten vrah?" Hrafn poukázal hlavou na Magnuse. „Co když bude dělat problémy?“
„Poslyš, nejsem za to rád, ale Eyulf na tom trval. Zaručil se za něj svým životem. Pokud bude dělat problémy, tak ho s ostatními zvládneš, ale Eyulf je pro nás až moc cenný."
„Rozumím."
„Bratře, čeká nás zářná budoucnost. Vidím dny, kdy bude symbol rudého krkavce znát celý svět!"

Nákladní prostor knarru se z poloviny naplnil sudy piva, keramickými nádobami s obilovinami, upraveným masem a ostatním jídlem na cestu. Dalším vybavením na palubě byl kotlík, jenž najde užitku až na pobřeží, rybářské náčiní, plachtovina na stan a dvě truhlice se zbraněmi a výstrojí. Mezi nákladem se povaloval tucet štítů, bez kterých by bylo putování zbytečně riskantnějším. Stejně tak jako nebývala na přídi knarru žádná provokativní dračí hlava, tak nebyly štíty na očích, aby nepoutali nechtěnou pozornost. Posádka omezila počet osobních věcí, aby měla více prostoru a také protože se počítalo s dalším nákladem získaným na jednom ze záchytných míst plavby. Knarr se pro tuto plavbu skutečně hodil.
Vše bylo připraveno a výprava se mohla zanedlouho zahájit. Nezbývalo nic jiného, než se rozloučit s blízkými a popřát mnoho zdaru statečné posádce tvořené převážně z mužů. Manželky se loučily se svými muži, staří rodiče se syny, nebo dcerami a děti s otci, nebo matkami.

Ryšavá Freydis se společně s mužem Erikem loučila s matkou a jejich dvanáctiletou dcerou. Nejen, že byla Freydis nejkrásnější z trojice žen určené pro výpravu, ale patrně i okolí. Objemné vlasy této barvy ji v kontrastu se zelenýma očima slušely a její štíhlou postavu nedokázalo zakrýt ani volné oblečení. Žádný z jejich ctitelů pak nikdy nepochopil, jak si mohla vzít tak ohavného muže.

Erik byl muž středního věku s propadlými lícemi, krátkým sestřihem a delším knírem. Jako většina mužů měl s námořním životem jisté zkušenosti, ale poslední léta trávil v rodinném kruhu a málem zapomněl na to, jak jej miloval. Když se o výpravě poprvé doslechl, tak se rozhodl splnit dávný závazek vůči jarlovi a přihlásil se jako první dobrovolník. Nejen, že jarl požadavku vyhověl, ale dokonce mu dovolil vzít si s sebou ženu.
„Já se vám vrátím!" žertoval Viggo s trojicí přihlížejících dívek. Na dnešek se těšil jako malý, protože věděl, že mu přinese spoustu slávy. Spolu s tím si nerad připouštěl, že se do té doby bude muset obejít bez žen. Dívky se nesměle pousmály a žasly nad jeho odvážností. Jako by si neuvědomoval, že stačí jediné slovo a jejich otcové si to s ním vyřídí.
„Viggo!" okřikl ho někdo s hrubým chraptivým hlasem. Rozhlédl se okolo a zaostřil Dagrův masitý a rozhněvaný obličej. Dagr byl starším bratrem Freydis a otcem Stigra a vlasy s vousy měl stejné barvy jako oni. Zuřivě ho chytil za paži a vlekl ho k lodi.
„Ale no ták!" bránil se Viggo. „Jsi příliš staromódní, vždyť jsem to nemyslel vážně…"
„Mlč!“ křikl a oslovil ho barnem čili dítětem.
Uchechtl se a raději mlčel.
Stener klečel před svým synem a hladil ho po rozcuchaných vlasech. „Dávej pozor na matku a na naše hospodářství. Již brzy se budeme mít hodně dobře."
„A kdy se vrátíš?" ptal se ho ustaraně syn.
„Nebude to zítra, ani pozítří a ani popozítří, to vím jistě. Ale jestli se všechno vydaří, tak ještě dřív, odcestuješ ty s matkou za mnou."
„A ty se nebojíš?“
„Ani náhodou!“ řekl, jakoby se urazil a postavil se. „Kdybych znal něco jako strach, tak bych nejel na Vinland!“
„Nebojíš se ani těch skraelingů?“
„Ani těch. Co jsem slyšel, tak se při pohledu na nás raději schovají do svých lesů a už se neukáží.“
„Jen jsem tě zkoušel, tati…“
„Já vím, že jo. Do doby než se znovu setkáme, tak na sebe s matkou dohlédněte,“ řekl a věnoval se pro změnu jí.
Starý válečník Kettil s dlouhými prošedivělými vousy spletenými do dvou copů a hustým obočím, tiskl na širokých ramenou manželku. "Neplač, ženo!" napomenul ji. Štvalo ho, že za mlada prožil tolik střetů a ona se o něj stále bojí.
Se svou ženou se loučil i Rune, hubený postarší muž s úzkým obličejem a zapadlýma očima. S jemným úsměvem na rtech pouze pokyvoval hlavou, naslouchal a hladil ji hřbetem dlaně po tváři. Nikdo přesně neví, proč ztratil řeč. Jednou po návratu z moře onemocněl a hlas se mu již nevrátil, ale i přes tuto bariéru se naučil komunikovat pomocí posunků a jakési znakové řeči, kterou sdílel s blízkými. Také se mu nezapřeli jeho užitečné léčitelské zkušenosti. Pokaždé, když někdo nemocný potřeboval pomoc, tak věděl na koho se obrátit a on jim ve většině případů pomohl.
„Víte vůbec, co to pro mě znamená?" hádal se Frothi ukňouraným hlasem s rodiči. "Pořád mě máte za malého chlapce, ale to je dávná minulost! Jednou na mě budete hrdí, ale teď si říkejte, co chcete. Mě nepřemluvíte."
Gunnar, jenž přes sebe konečně přehodil nějaké oblečení, stál sám nehnutě poblíž mola a prázdným pohledem pozoroval ostatní. Rodinu před dlouhou dobou opustil a nikdo jiný ho tu nepřijde ani pozdravit. Zaskřípal zuby a odvrátil se od nich.
Jarl Harald dělal přesně to, co se od něj čekalo a povzbudivě debatoval s posádkou. Teď hovořil s Dagrovým synem. „Stigre, slyšel jsem, že jsi kromě brnkání na ten hudební nástroj dobrým mořeplavcem. Spoléhám se na tebe stejně, tak jako na tvého otce."

„A on se neúčastní?" zeptal se Magnus Eyulfa. Ti dva jako jediní pozorovali loučení z paluby, protože tu žádného blízkého neměli.
„Jarl? Ne, přidá se k nám až později."
„Samozřejmě," odpověděl chladně. "Ale tohle není žádný Hnefatafl. Když si tolik věří, tak proč za sebe posílá tyhle lidi? Nejsou to figurky a tohle není desková hra."
„Magnusi, ale my nejedeme bojovat. Jedeme objevovat a budovat! Na první část nás nemusí být ani dvacet, při té druhé se k nám připojí i jarlova skupina."
„Je to malý muž s velkými plány. Jak vidno, veškeré zdroje využil na stavbu téhle lodi. Ale to, co mě zaráží nejvíc je posádka. Viděl jsem tu spoustu schopnější mužů, než jsou tihle sedláci, poloviční muži, pobudové a ženy. Proč vybral je? Protože je nebude postrádat, když selžou.“
„Myslím, že máš štěstí, že tě právě neslyší. Nebýt jeho, nemohl bych nezachránit tvůj život.“
„A kdo tě o to žádal?“ křikl, až se za ním někteří lidé otočili. „Čekáš, že budu vděčný? Nenechám nikoho rozhodovat o vlastním životě, ani tvé bohy!“
Eyulf se sípavě zasmál. „Víš, proto jsem řekl Svenovi, aby se tě nejdřív zeptal.“
„Hm,“ odfrkl si. „Eyulfe, doufám, že jsi alespoň dobrý navigátor a kormidelník!“
„Napadne tě někdo lepší, komu bys svěřil život?“
„Ty víš, jak bych ti odpověděl.“
„A přesto ti nezbývá nic jiného, než mi věřit.“



Posádka přešla po dlouhém rozvrzaném molu a vkročila na palubu. Silní muži ze dna vytáhli čtyř hákovou kotvu a jiní, předem určení, opět rozprostřeli plachtu. Vítr ji nadmul a loď se dala do pohybu. Mezi oběma stranami proběhlo poslední loučení. Překřikovali se a mávali v domnění, že se brzy shledají a povědí si zážitky. To ovšem netušili, že bude výprava mnohem nebezpečnější, než si mysleli.
„Hodně štěstí,“ zašeptal jarl.