Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: VIKINGOVÉ

Přidal Lord Rade dne 14.09.2013 14:52
#21

STRANA IX.


Náhle z publika veškeré nadšení vyprchalo. Strnule si prohlíželi rozvalené tělo s odťatou hlavou na zemi. „Máte to, co jste chtěli?!“ zařval Magnus a otáčel se na všechny strany. „Nakrmil jsem vás?!“ Pohoršeně odhodil výzbroj. „Kdo je tu vrah nyní?“ zeptal se a zhluboka oddechoval.
K tělu ihned přiběhl otec oběti a nad ztrátou svého druhého syna se rozplakal. Skupinka jeho známých se ho přitom marně pokoušela utěšit. Magnus by se rád omluvil, ale slovy nic takového napravit nemohl. Naskytl se mu další důkaz, že žádní bohové neexistují.

„Vítěz jest zvolen a padlému bude uspořádán řádný pohřeb!“ vkročil do situace Sven a zdrcení lidé se začali pomalu rozcházet. „Výborně Nedrigu,“ dodal v šepotu a otočil se, aby ještě jednou vylezl na vrch. „Magnus Hákonarson si právě vybojoval život. Jaký je tedy konečný výrok poroty?“
„Svene…“ promluvil po chvíli starý Sightrygg. „Svými slovy jsi dokázal své. Proč tedy stojíš na straně toho vraha?“
„Pochopil jsi to špatně, příteli. Vedlo mne svědomí, nikoliv úmysly.“
„Dobrá, avšak porota ještě nepromluvila. Ptám se proto svých druhů: Jste ochotni nechat Nedriga při životě? Jaký trest ho pak za oné zločiny stihne?“
„Jsem stále pro otroctví,“ přihlásil se Ivar.
„Nepřijde ti to bláhové?“ zareagoval jiný porotce sedící vedle Ivara. „Nedrig a poslušným otrokem? Kdo by chtěl někoho takového vlastnit?!“
„Já,“ ozval se drsný hlas. Tryggve se pomalu otočil a spatřil vzpřímeného jarla Haralda Ketilssona. V obličeji přísný muž, postavou však atlet. Oblečením z vybraných látek zářícím v modrých a červených barvách a lněným pláštěm s výšivkami dával najevo, že o vytříbenosti ví své.
„Dobrá,“ řekl krátce a nemínil se s někým tak urozeným hádat. Ostatní porotci na to s mlčenlivými výrazy pouze pokyvovali hlavami. „Porota se tedy rozhodla. Nedrigův život nyní patří jarlu Haraldu Ketilssonovi. Jedinou naší podmínkou je, aby v tomto neblahém postavení zůstal do konce svých dnů.“
„Nuže- Porota rozhodla,“ řekl na to Sven. „Výrok zní takto: Magnus se dnešním dnem stává doživotním otrokem jarla Ketilssona. Tímto ustanovuji věc za uzavřenou a dále se budeme zabývat problémem, jímž jsou práva na vlastnictví pozemků poblíž Aarhusu.“

Magnus doufal, že to nejtěžší má za sebou, pak si uvědomil, že ušetřil vlastní život za potupné otroctví. Přesto sám nevěřil, že by byl ušetřen jen kvůli tomu, aby mohl někomu sloužit. Rozčílený stále rozdýchával souboj s Vidarem a rukama se přitom zapíral o kolena. Mluvčí najednou utichl a on si všiml, že pozoruje dva podezřelé blížící se muže.

Sven najednou seběhl ze svého řečnického místa a zamířil k přicházejícím mužům. Ti se nezastavili. Tlusťoch se na něj ani nepodíval a nedbale mu vrazil objemnější měšec do dlaní. Mluvčí si úplatek rychle schoval do širokého rukávu a rozhlédl se, jestli to někdo neviděl. Kromě Magnuse snad nikdo. Lidé se pomalu rozcházeli, jiní hovořili ve skupinkách a ke Svenovi zezadu přicházeli dva z porotců. „Tak hodně štěstí Nedrigu!" zavolal na něj a pak provokativně zopakoval své gesto a levým okem na něj mrknul. I když v něm už nebylo tolik elánu jako předtím. Možná se ten parchant dokonce i styděl, pomyslel si Magnus. Potom se s úsměvem otočil a věnoval se příchozím porotcům. Jejich rozhovor už nestihl vnímat, protože ho vyrušili oni podivní muži.

Obličej prvního z nich se mnoho nelišil od žabího, byl plešatý a postavou připomínal vypasené prase. Tím, že si tu vykračoval do půli těla nahý, dával najevo, že na okolí nedbá. Zato ten druhý vypadal ušlechtileji, i když působil dojmem, že týden nespal a jevil se starším, než ve skutečnosti byl. Dlouhé prošedivělé vlasy měl spjaté do pletence a tvář měl zarostlou hustými vousy. Na sobě měl cennou kroužkovou zbroj, takže to musel být dobrý válečník, kovář, nebo bohatýr.
Magnus předkloněn a rukama zapřen o kolena naposledy zhluboka vydechl a napřímil se.
„Půjdeš s námi,“ řekl klidným hlasem muž ve zbroji.
Neodmlouval a následoval je.

Zastavili se u jedněch provizorních stájí, kde byli uvázaní koně patřící skupině točící se okolo jarla Haralda. Na něj dohlíželi tři strážní v kožených kabátcích a s nimi tam stál i Eyulf. Jarl dlouho bez pohybu vyčkával a se zřejmou nechutí pozoroval Magnuse. „Fuj ty smrdíš…“ zabručel pak napůl pro sebe a napůl pro něj. „No dobrá… Gunnare, svaž ho nějakým provazem a dál ho bude mít na starosti Eyulf,“ dodal spěšně, protože se jím nechtěl zabývat.
Magnus na svého dřívějšího pěstouna vrhl nechápavý pohled a ten mu odvětil mírným úsměvem a pokývnutím hlavy. Tím ho přesvědčil, že mu vše brzy objasní. Polonahý tlusťoch ze země sebral lano a obmotal mu ruce, pak druhý konec předal Eyulfovi.
„Vyrážíme,“ rozkázal jarl a s ničím dalším neztrácel čas. Vyhoupl se na koně a jeho poddaní udělali to samé. Při odchodu se pozdravil se svými známými a příznivci, načež odbočil ze zalidněné mýtiny a pokračoval po lesní cestě. Za ním následoval jeho šestičlenný doprovod s Magnusem vlečeným za Eyulfovým koněm.

Při klopýtání kopyt do udusané hlíny pozvolna míjeli smíšený lesní porost a dlouhé kmeny stromů. Magnus nějakou dobu pouze odhlížel od koňského zadku, který se před ním kroutil a díval se raději po okolní přírodě. Slabý vánek natřásal listí i vyvýšené větve poseté jehličím. Z neznáma se ozýval datel vyťukávající prostou melodii do kůry stromu. Když shlédl dolů k lesu, zpozoroval u kořenů vrchovité mraveniště, kde se to jen hemžilo miniaturním životem. Přitom všechny bytosti fungovali jako celek, jeden následoval druhého a každý věděl, kde je jeho úloha. Nepochopitelná podívaná pro člověka. V tu se lano napjalo a on klopýtl. Odhlédl od mraveniště a zrychlil tempo. Kdokoli žijící za branami se s přírodou nedokáže tak sžít dokud v ní nestráví, alespoň tolik času jako on za svého vyhnanství. „Stát!“ křikl jarl.
Podíval se skrz kolonu před sebou a letmo zahlédl bachyni s mláďaty přebíhající cestu. „Eyulfe, tady s tím představením můžeme už přestat,“ poznamenal jarl.

Stařec odhodil provaz, sjel ze sedla a prudkým pohybem vytáhl nůž z pouzdra. Ztrhaný Magnus pouze napřímil ruce a čekal, až ho konečně osvobodí. „V tomhle musí mít prsty bohové,“ zachechtal se Eyulf a začal přeřezávat jednotlivá vlákna. Přeřezat je tak, aby mu neublížil, trvalo zbytečně dlouho, proto když bylo lano způli přeťato, tak Magnus silně zabral a po chvíli se mu uvolněné ruce rozletěli. Odstranil si z rukou zbytky provazů, promasíroval si je a obešel udiveného Eyulfa přičemž mířil k hnědému hřebci.

„Počkej, to je můj kůň!“ zvolal Eyulf, když viděl, jak na koně nasedal.
„Pojď,“ řekl Magnus a podal starci ruku. „Ještě mi máš, co vysvětlovat,“ dodal chladně. Vyzdvihl ho a nechal se obejmout okolo pasu.
„Dobrá. Dál budeme pokračovat bez přestávky,“ rozkázal Harald a mlasknutím pobídl oře do cvalu.

„Takže Illi? Tak ti teď říkají?“ ptal se za jízdy lesem Eyulf.
„Můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“ zabručel a hleděl vpřed na kolonu jezdců.
„Právě jsem ti zachránil život, soudruhu.“
„Myslel jsem, že jsi dávno mrtvý!“
„Já,“ zasmál se. „To samé jsem si myslel já o tobě.“
„Nenuť mě mou otázku opakovat. Prostě mi řekni, co tu pohledáváš.“
„No tak, dítě… Někdo konečně zjistil, že tenhle stařec není k zahození. Sám jarl Harald pro mě nechal již před měsícem poslat. Ty jsi na bohy nikdy nevěřil, ale já ano. A kdo jiný by měl prsty v něčem takovém než sami bohové? Když jsem zjistil, že jsi živ a budeš souzen, tak jsem jarla požádal o menší službu…“
„A proto jsi jim řekl, že jsi byl jako můj otec? Jsi, pomatený starče.“
„A ty živ.“
„Jako otrok? Tomu říkáš život?“
„Jsi stále stejný Magnusi. Oficiálně máš otrok být, ale to jen na oko. Staneš po mém boku na výpravě a na veškeré otroctví můžeš zapomenout.“
„Výpravě?“
„Ano.“
„Děláš si ze mě srandu? Proč by jarl nechal takového pomatence vést výpravu?“
„Protože i pomatenec může mít cenné zkušenosti. Navíc ji nevedu přímo já, ale mám slovo hned po Hrafnovi, to je ten přísně se tvářící muž v kroužkové zbroji.“
„Ty a- zkušenosti?“
„Moc mě podceňuješ, dítě. Vzpomínáš si na ten příběh, který jsem ti vyprávěl?“
„A? Neříkej, že té báchorce někdo uvěřil.“
„Ty jí věřit nemusíš. Důležité jí, že ji věří jarl Harald.“
„Dobře… Dejme tomu, že ti to věřím, což stále není pravdou. Teď už prosím nemluv, bolí mě z tebe hlava.“

Upravil/a Lord Rade dne 10.11.2013 00:37