Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Sabotér

Přidal Diego dne 02.06.2013 18:19
#32

Tento díl popisuje 29 dní v indiánské vesnici. Ovšem nečekejte nic světoborného....

Komentáře rád přijmu.

....


Kapitola 14 – 29 dní a nocí…


Neustále jsme se blížily k vesnici indiánů a já jsem si všiml, že pomaloučku svítá. Pár desítek metrů před jejich hlavní bránou Luisa padla únavou na kolena. Proto k ní přiběhli dva indiáni a chytli ji za ruce a nohy a nesli. Já jsem pokračoval dál v cestě po svých, až k malé dřevěné bráně. Vůdce skupiny, která nás zachránila ze spárů hladových vlků, zvolal nějaká slova a brána se okamžitě začala otevírat. Indiáni nesoucí Luisu zamířily do malého stanu a proto jsem mířil za nimi. Pohledy obyvatel vesnice naznačovaly, že ke mně vzhlíží se značnou nedůvěřivostí, ale snažil jsem se to nevnímat, ikdyž to moc nešlo. Došel jsem do stanu, kde právě dva indiáni pokládali na zem Luisu. K ní přišlo několik indiánských žen a ať už teplým oblečením nebo vodou se jí snažily pomoci.
Naznačily mi, abych šel ven a tak mi nezbývalo nic jiného než čekat, až se Luisa probudí. Venku mi jeden z indiánů naznačil, abych šel za ním, že mi ukáže, kde budu spát. Šel jsem tedy za ním, byl zhruba v mém věku, ale něčím přeci jen mezi ostatními vyčníval. Měl jiný styl chůze než ostatní a i přes kožešinový oděv šlo poznat, že pod ním má nějaký městský oblek, to mne zaujalo. Dovedl mě do stanu, který byl velmi podobný tomu, kde ležela Luisa, všude kožichy, malý oheň uprostřed, nějaké nádoby a dvě postele. Lehl jsem si na jednu z nich, otočil se k ohni a snažil se usnout, ikdyž to trvalo dlouho, protože jsem stále přemýšlel, proč jsou ti indiáni tak pohostinní a hodní…

Probudil jsem se do slunečného dne, sluneční paprsky se draly do chýše jejími dírami ve stěnách. Vylezl jsem z postele, oheň byl zhaslý a venku byl slyšet smích indiánských dětí. Všiml jsem si nachystaného kožichu na protější posteli, aspoň mi nebude zima… řekl jsem si a oblék si jej. Vyšel jsem před stan a venku bylo docela živo, pak ke mně najednou přiběhly děti a se smíchem si na mě ukazovaly. Já jsem se jen zasmál a vydal se k chýši, kde by měla ležet Luisa. Když jsem vstoupil do chýše, zrovna se oblékala do kožichu, přičemž indiánské ženy jí pomáhaly. Jakmile mě uviděla, ihned se usmála a přišla ke mně. Objala mne a doslova mi vrazila do tváře hned několik polibků, byli jsme v tu chvíli naprosto šťastní….


Následující dny jsme trávily výhradně spolu v jedné chýši, abychom měli trochu soukromí. Když jsme nebyli zrovna spolu, chodil jsem se zdejší mládeží na lov. Smáli se mi, když jsem netrefil, teda ne, že bych se tehdy vůbec do nějaké zvěře trefil…
Luisa trávila čas, když ne se mnou, tak s místními domorodými ženami a snažila se jim pomoc oplatit.

Dny ubíhaly, jako voda, uběhly skoro tři týdny a zima se s námi kupodivu pomalu loučila. Při lovu už se mi mládež nesmála, jelikož jsem se naučil střílet z luku a lovit, teda aspoň trochu…
Zvěře s ustupující zimou přibývalo, takže jídla měla vesnice stále dostatek. Občas mě brali i zkušení lovci sebou na lov a já se vždy těšil, jako malý kluk čekající na dárek.
Lovit mne ohromně bavilo, ne že bych rád zabíjel to ne, ale bavilo mě to i kvůli pocitům, že to někomu pomůže, v tomhle případě to nasytí vesnici, navíc se něco přiučím. Luisa si čím dál více rozuměla s obyvateli vesnice, zejména se ženami. I proto, že některá jídla uměla vařit sama.
Žili jsme si, jako v pohádce, nic nás nezajímalo víc než my dva a naše láska. Neměli jsme žádné problémy, strasti, na všechno jsme dokonale zapomněli.

Právě uběhlo 29 dní od doby, kdy jsme došli do této vesnice. Sníh už ležel jen na některých místech a konečně se lehce oteplilo. Já s Luisou jsme chodily na procházky místní malebnou krajinou. Rádi jsme poslouchali, jak teče potok, zvuky zvěře a přicházejícího jara….
Ještě ten den se měla konat nějaká slavnost, chystalo se plno jídla, které lovci dnes ulovily. A právě v ten den, kdy už slunce pomaloučku začínalo zapadat se, stalo to, na co jsem ani já a ani Luisa nemysleli, ikdyž to bylo nevyhnutelné. Indiánský zvěd přiběhl celý udýchaný se zprávou, která naštvala náčelníka vesnice, doteď velmi klidného. S vyčítavým výrazem ve tváři se na mě a Luisu podíval a začal něco říkat a gestikulovat. Ačkoli jsem mu nerozuměl, jeho gestikulaci ano, i proto že několikrát ukázal na Luisu. Naznačoval, že přichází velká armáda pro Luisu…

Indiáni okamžitě zrušili slavnost a chystali se na obranu. Ještě ten den pozdě večer mi Luisa řekla, že velitel britských sil v Americe Charles Cornwallis, má pod sebou jednoho důstojníka, který nesnáší indiány. Na náš útěk bylo pozdě, protože pokud bychom utekli a Luisu by tu armáda nenašla, srovnali by ji se zemí. Nevěděl jsem co dělat, nikdy jsem takovou situaci nezažil, zažíval jsem velké dilema… Lidé mi vždy říkali. Život Tě už naučí, chlapče…
A jak se zdá, učí mě a to dost tvrdým způsobem.



http://imageshack.us/a/img801/9653/ac3casp15mohawkvillageg.jpg

Obrázky budou většinou z AC III.