Přidal
Diego dne 12.05.2013 15:06
#25
Kapitola 10 - Zima, krb, naštvaný...
Šel jsem stejnou cestou, abych nezabloudil a zároveň jsem musel jít vyzvednout můj vypůjčený oděv. Když jsem se ohlédl za sebe, dav se už pomalu rozcházel a každý si šel po svém. Do obchodu to byl kousek a tak vyzvednutí obleku netrvalo dlouho, obchodníkovi jsem zaplatil stříbrným prstenem a pokračoval cestou do hospody. Co, si ale nikdo nepřál, stalo se. Začal se zvedat vítr, padat sněhové vločky a pomalu přituhovalo.
Než jsem došel do hospody, mrzlo až praští, chumelilo a vítr foukal mnohem více, vypukla doslova sněhová vánice. Když jsem konečně vstoupil do hospůdky, ihned na mě dýchlo teplo z rozpáleného krbu. Koukl jsem se oknem ven na ulici a sledoval, jak lidé utíkají do svých domovů, přičemž si drží klobouky a čepice na hlavách, aby jim neuletěly foukajícím větrem. Dokonce i britští vojáci klusaly do úkrytu, pár jich našlo cestu i do naší hospody, což mě bylo značně nepříjemné, nerad jsem v blízkosti vojáků či jiných podobných ochránců zákona. Přestal jsem hledět do okna a popošel, klidným krokem k baru, kde už, jak jsem zjistil seděl kapitán Jim s několika dalšími lidmi. Vypadaly, jako lidé z lepších rodin, soudě podle jejich velmi vkusného a kvalitního oblečení.
"Á chlapec se nám vrátil! Pojď si knám sednout a dej si panáka na zahřátí! Ha! ha! ha!..." řekl kapitán a pokynul mi, abych si sedl vedle něj k baru. Sedl jsem si k němu a objednal si velkýho panáka skotské. "Tak co chlapče, jaká byla královská výsost?" ptala se hostinská. "Abych pravdu řekl, je ztělesněním rozkvetlé červené růže, krásná na pohled, ale za žádných okolností se nesmíte dotknout. Líbí se mi, moc." řekl jsem jí a všem přísedícím u baru, jež naslouchali každému mému slovu. "Pán se nám zamiloval?! Tak, to si radši nech zajít chuť chlapče, protože s králem Jiřím si nechceš nic začít, ne?" řekla hostinská.
Já jen odvrátil zrak a pootočil se na barové židli směrem ke dveřím hospody a trochu se zasnil... "Počkej kluku! Ty to myslíš vážně? Začít si něco s ženou z královské rodiny?" zeptala se trochu rozzlobeně hostinská. "Srdci neporučím, sice mi rozum říká, abych do toho nešel, táhne mě to k ní a chci to aspoň zkusit. Když se jí nebudu líbit, budu vědět, že se od ní mám držet dál, ikdyž budu zklamaný. Tak to je." řekl jsem všem okolo. "Tak s tímhle tajemstvím si dej pozor na pusu, když v místnosti sedí lidé sloužící panu králi!" řekl kapitán rozzlobeně a naznačil mi, koho tím myslí. Myslel tím britské vojáky, jež seděli nedaleko baru a popíjely čaj. Nechtěl jsem dál poslouchat takzvané rodinné rady, které mi rozmlouvaly mé touhy. Proto jsem vzal pytel, v nemž bylo půjčené oblečení a vrátil jej hostinské. "Zde je to vypůjčené oblečení, paní." řekl jsem. "Myslela jsem si, že si ho nenecháš. A mimochodem, jmenuji se Carla." řekla. Já jen přikývnul a vyšel jsem po schodech nahoru do pokoje, ale cestou jsem cítil zrak lidí u baru na mé osobě.
Kdybych tam seděl ještě byť jen chvíli, určitě by mi to rozmlouvali a to já nepotřebuji poslouchat. Nikdy jsem se nenechal poučovat od jiných lidí, vždy si stojím za svým. Vyrostl jsem na ulici, rodiče jsem nikdy nepoznal, kamarády jsem měl vždy jen dočasně, buď je chytli nebo utekly do zahraničí. Možná i proto, mi občas lidé říkají, že jsem tvrdohlavý a nepočítám s následky, ale ať si jdou k čertu...
Sedl jsem si ke stolu a začal psát do deníku vše, co se dnes událo. Po chvíli mne napadlo, že jestli mi přátelé nepoví kde bude bydlet, možná najdu nějakou zmínku o ní v mých zápiscích, z vyprávění kapitána během plavby.
Tak jsem četl...
...............
Za případné ohlasy budu rád, kritické či kladné. Hezké čtení přeji.
Upravil/a
Diego dne 12.05.2013 15:07