---

Tisícero

Mimo veškerý čas a prostor dlelo Tisícero. Tisíc různých mocností se nacházelo za hranicemi všeho myslitelného, v beztvaré Prázdnotě a tichém rozjímání.
Úsvit bohů nastal s probuzením Prvního. Když První procitl, shledal, že jeho bratři a sestry ještě spí. Probudil je tedy hlasem tak mocným, že se ho ostatní báli a byli ohromeni jeho krásou. Ihned Prvního začali respektovat a naslouchali mu, jako svému králi.
Jen jedna mocnost ještě spala. Neprobudila se ani, když na ni volali všichni ostatní najednou. Nechali ji tedy snít a nazvali ji Poslední, nebo také Spící.
Ani První, který měl dar nahlédnout do všech tajemství Prázdnoty, nevěděl, proč se Spící nemůže probudit. Tušil však, že jeho čas ještě přijde a že jeho úloha bude veliká.
Bohové Prázdnotu obývali bez cíle a byli zmateni sami sebou. První tedy nahlédl do jejich myslí a určil každému z nich úlohu, pro kterou se hodil nejlépe. Od té chvíle mělo všech tisíc mocností svá jména a úlohu, kterou měli vykonávat po všechny věky, krom Spícího, do jehož mysli První nahlédnout nedokázal.
Aby První určil počátek, stvořil v Prázdnotě Svět. Od té doby začal plynout čas.
Bohyně Duna stvořila ve Světě pevninu, kterou Tisícero nazvalo Dávnozemě. Bůh Turso pevninu obklopil vodami. Bylo mu totiž určeno poroučet vodám a světu pod jejich hladinou.
Bohyně Sara opatřila pevninu zelení a rozličným rostlinstvem.
Všech tisíc mocností se spolu radilo a spolu tvořili veliké dílo. A tak se stalo, že v Dávnozemi vznikly skály, jejichž pánem byl Ratap, nad Světem vznikla obloha a mocná světla na ní – to byla doména Safiry. Na souši i ve vodách se vyskytli mnozí tvorové. Ryby, ptáci, všemožná lesní i skalní zvěř, tomu všemu dalo Tisícero život a poroučelo jim. Každá z mocností se zasloužila o chod Světa, až na Spícího.
První chodil mezi mocnostmi a všude přispěl svojí moudrou radou a pomocí.
Po mnoho věků Tisícero s radostí hledělo spokojeně na své dílo. Tvorstvo se množilo a zase zmíralo. Jiskru toho života, jehož čas ve Světě pominul, sebral bůh Torad a přemístil ji do Překrásných síní, kterou pro tento účel v Prázdnotě vytvořil. Dostal totiž do vínku starat se o život po životě.
Avšak největší dílo Tisícera mělo teprve vzniknout. Na popud Prvního se všichni shromáždili, aby mezi sebou vybrali dvě mocnosti, které dílo započnou. Vybrali boha Mona a bohyni Femu. Bůh Mono pak dle rad ostatních i dle vůle Prvního stvořil muže. Bohyně Fema pak stvořila ženy. Zbytek mocností mužům a ženám věnoval, co bylo jim samým nejbližší. Muži tak mimo jiné získali zdatnost, sílu a pevnou vůli. Ženy dostaly dar výjimečné krásy, výřečnosti a šikovných rukou. Toto dílo mocnosti nazvaly lidstvem a říkaly jim Dávní.
Sám První pak lidstvu věnoval část ze sebe sama. Lidstvo tak dostalo dar rozhodovat o všem, co se v Dávnozemi bude dít. Od té chvíle záleželo i na Dávných, nikoliv pouze na Tisíceru, jakým směrem se budou věky Světa ubírat.
…
Mnoho vod se kolem pevniny vyměnilo, mnoho z Dávných, pro které Torad vytvořil zvláštní síně, až nadejde jejich čas, zemřelo a jiných se narodilo. V Dávnozemi vznikla celá města a dílo lidstva bylo veliké.
Tu náhle procitl i Poslední.
Zvěděl, jaké dílo bylo Tisícerem vykonáno, zatímco spal. Začal litovat, že se nemohl zúčastnit. Zatoužil také něco Světu nabídnout, ale vše, co mělo být dáno, již bylo vytvořeno před ním. A První mu již zakázal cokoliv ve Světě měnit, neboť věděl, že by to narušilo řád. Tu se Poslední urazil a počal závidět svým bratřím a sestrám. Proč by on, jediný z tisíce, neměl mít nějakou úlohu? Vždyť i pro něho muselo být něco, o čem by rozhodoval.
„Pěkné dílo jste si stvořili,“ zvolal a jeho hlas se nesl Prázdnotou, až se chvěla. Mnozí z Tisícera mu začalo naslouchat už jen pro sílu jeho hlasu.
„Proč však děláte jen to, co vám určí První?“ pokračoval. „Jen proto, že on procitl nejdříve? Cožpak nejste každý z vás stejný, jako on?“
Mnoho mocností ho nyní přestalo poslouchat, neboť poznalo, že z něj mluví závist. Žádný z bohů totiž není a nikdy nebude jako První.
Ale mnoho jiných božstev začalo uvažovat o jeho slovech a dumalo nad tím, zda nemluví pravdu. Proč by měli poslouchat Prvního, když oni sami jsou stejně mocní, ne-li v lecčem mocnější?
Tisícero se počalo hádat a přít mezi sebou, což Posledního velmi těšilo. V tento čas se na Dávnozem snesl první chladný stín a část pevniny pokryl led, který tam ležel po mnoho věků. Mnoho Dávných onemocnělo chorobou a mnoho lesů a dalšího rostlinstva zvadlo. Hodně řek a jiných vodstev vyschlo a hory se začaly hroutit. Tam, kde dříve byly zelené louky, se objevila pustá poušť. Bohové byli zaneprázdněni přemi a svému dílu se přestali na celé věky věnovat.
Pro svoji řeč a pro všechno, co zavinil, byl Poslední vypovězen z Prázdnoty a on odešel. Ne proto, že by jeho vůle byla slabší, než vůle Prvního. Ale proto, že již věděl, jaká je jeho úloha. Odebral se do Síní Temnoty, které si sám pro sebe vystavěl za hranicemi Světa. Mnoho z Tisícera ho dobrovolně následovalo a Poslední jim rozdal úlohy. Jiné, než jaké jim určil První, ale o to ctižádostivější a pro jejich zlou vůli vhodnější.
Ti, kteří zůstali s Prvním, se opět začali věnovat Dávnozemi a celá pokolení Dávných naplnila Toradovy síně, než dali vše do pořádku. Avšak za hranicemi Světa již dlelo zlo a nepřítel všeho dobrého vše bedlivě sledoval, aby mohl v pravý čas zakročit. Toť byla, jak nyní již i První věděl, úloha Spícího.