---

Vévoda a opat

Vévoda Desmond si po vyslechnutí té nešťastné zprávy připadal, jako by ho zasáhl šíp.
V mysli ihned začal přemítat, jaké důsledky tento čin může mít. Navíc nevěděl zhola nic o úmyslech opata Komyda a nemohl tak předem ovlivnit situaci. A teď už mohlo být příliš pozdě. Přesto Desmond musel nějak zasáhnout, byl přeci správcem Arumy, nejvyšším vládcem na Jihu.
Zdědil úřad po smrti svého strýce, posledního krále Jižní země.
Poté, co církev Prvoprobuzeného nabývala čím dál větší moc, rozhodl takzvaný „ctihodný tribunál“ o zrušení království a nastolení vlády, sestávající právě z tribunálu. V čele tohoto uskupení stál vévoda a to byl ten problém. Jak mohl tribunál rozhodnout o tak zásadní věci bez jeho nejvýše postaveného člena? Vévoda si musel s opatem vážně promluvit, a proto si ho nechal předvolat.
Desmond v ten podvečer nebyl ve své kůži. Byl ještě mladý a nezkušený. Ač si ze své pozice dokázal sjednat určitý respekt, v jistých politických oblastech ztrácel pevnou půdu pod nohama. Příkladem byla právě církev Prvoprobuzeného. Vévoda cítil, že mu moc církve přerůstá přes hlavu. Uctívání Prvního, jako nejvyššího z bohů, se stalo denním chlebem každého spořádaného obyvatele Jihu. Lidé věří v bohy, věří v církev a to znamená, že věří i opatovi. Komydus byl starší, zkušenější a lidé mu viseli na rtech. Zato vévoda příliš oblíbený nebyl. Desmond nemohl lidem slíbit odpuštění hříchů a spásu jejich duší. Nemohl jim slíbit věčný pokoj v Překrásných síních Toradových poté, až zemřou. Mohl pouze jednat v rámci svého úřadu. Určoval výši daní, udržoval pořádek v ulicích, řešil právní spory, zkrátka mohl rozhodovat jen o záležitostech ryze světských a to znamenalo spoustu problémů A také mnoho nepřátel.
Do vévodovy pracovny, nacházející se ve Věži králů, konečně vstoupil lokaj.
„Dostavil se opat Komydus, milosti,“ oznámil suše.
„Nechť vstoupí,“ přikázal Desmond. Správcovská pečeť, kterou měl zavěšenou na zlatém řetěze kolem krku, mu najednou připadala až příliš těžká. Posadil se za mohutný mahagonový stůl do vyřezávaného křesla s vysokým opěradlem. I když křeslo bylo polstrované, sedělo se v něm nepohodlně. Avšak stalo se tradicí, že vévoda uděluje audience pouze v tomto křesle. Byla to obdoba královského trůnu, symbol správce země.
Dveře do pracovny se rozevřely a do síně vešel Komydus. Byl sám, bez doprovodu. Oblečen byl do svého tradičního prostého roucha. Na pleteném koženém opasku měl po vzoru obyčejných mnichů zavěšen železný symbol otevřeného oka a na nohou ochozené opánky.
„Milosti,“ pozdravil a naznačil zdvořilostní sotva postřehnutelnou úklonu.
„Eminence,“ opětoval pozdrav vévoda a pokynul hlavou. Už dávno věděl, že se nesmí nechat zmást prostým opatovým zjevem. Pod maskou chudoby a pokory se skrývala druhá, daleko ctižádostivější a lstivější tvář. Ostatně, dnešní ranní čin to jen dokazoval.
Opat se bez vyzvání posadil do křesla, určeného pro vévodovy hosty. „Nuže?“ optal se.
Hmm, předstírá, že netuší, proč jsem ho pozval, pomyslel si Desmond. Dobrá chvilku zkusím hrát tu jeho hru.
„Něco nového, eminence?“ zeptal se.
„Nic mimořádného,“ odvětil krátce prelát s nevinným výrazem ve tváři.
Desmond si nejprve myslel, že dokáže hrát opatovu hru na kočku a myš až do konce. Mýlil se. Nervy si s jeho myšlenkami pohrávaly, jako si hbité prsty pohrávají se strunami harfy a hra skončila dříve, než začala.
Zvýšil hlas, jak bylo jeho zvykem, když byl rozčilen: „Takže nic mimořádného? Povězte mi, eminence, od kdy církev Prvoprobuzeného rozhoduje o exekucích na našem území?“
„Oh, takže o tohle jde?“ optal se Komydus s naprostým klidem.
V tom byl další rozdíl mezi vévodou a opatem. Komydus se dokázal rozhořčit, jakmile kázal ve věcech víry. V dalších případech zachovával chladnou mysl a klidný hlas.
„Ano, přesně o tohle jde,“ potvrdil vévoda a snažil se zakrýt nervozitu a rozčilení. Přesto se mu hlas chvěl, když říkal: „Myslel jsem, že o popravách rozhoduje výhradně ctihodný tribunál. Jak je možné, že jsem nebyl seznámen s aktuální situací?“
„Věci se poněkud změnily, milosti,“ reagoval opat, aniž hnul brvou. Díval se přitom vévodovi přímo do očí. „Mimořádná situace si žádá mimořádné řešení.“
Desmond se musel postavit. Nejen, že nemohl vydržet upřený opatův pohled, ale když stál, lépe se mu přemýšlelo. Přistoupil k oknu. Na chvilku se zadíval ven. Musel se trochu uklidnit. Z té výšky se zdálo vše tak nicotné. Budovy malé, jak krabičky od tabáku, lidé v ulicích se hemžili a připomínali mravence, které Desmond v dětství tak rád sledoval. Vzpomněl si, jak je pálil zvětšovacím sklíčkem. Je to už tak dávno, kéž by se ty časy mohly vrátit.
„Můžete mě obeznámit s tou mimořádnou situací, vaše eminence?“ zeptal se, když se vrátil z dětských let. „Je totiž zvláštní, že já jsem nic mimořádného neregistroval. Mí zvědi a informátoři také zřejmě ne, vzhledem k tomu, že se neobtěžovali s hlášením.“
„Zřejmě se vaši zvědi zaměřují na špatné věci, excelence.“
„Ach tak, a na jaké věci by se tedy měli zaměřovat?“
„Vaše milost si dlouho nevyšla mezi lid. Jinak by možná zaznamenala nepokoje v ulicích a houstnoucí atmosféru mezi lidmi. Lid je již nespokojen s…“
„Tak dost!“ přerušil ho rázně vévoda. Stále stál u okna, ale dění venku již nevnímal. Uvažoval, o co opatovi vlastně jde. „Máte skutečně na mysli lid, nebo církev Prvoprobuzeného?“ optal se nakonec. Nemusel a ani nechtěl na Komyduse pohlédnout. Přesto věděl, že se opat usmívá. Poznal to i podle tónu řeči, s kterým mu prelát odvětil: „Vůle církve je vůlí lidu, vaše milosti. Církev vždy jedná v zájmu obecného blaha, jak jistě víte.“
„Chápu-li to tedy dobře, poprava jednoho z Divotvůrců dnes ráno byla kvůli obecnému blahu.“
„Velmi správně, milosti.“
Teď si Desmond nebyl jist, zda-li ho má opat za opravdového blbce, nebo skutečně věří tomu, co říká. Rozhodl se pro první variantu.
„Nehrajte si se mnou, Komydusi,“ spustil opatrně, avšak dostatečně důrazně.
Opat učinil něco nečekaného. Vstal a postavil se k oknu vedle vévody.
Desmonda polil horký pot. Jakoby kolem něj zhoustl vzduch.
„Nemá cenu se zatěžovat planými frázemi,“ sdělil prelát vévodovi a položil mu ruku na rameno. Jakoby tím říkal, že chápe jeho situaci a že jsou přátelé. Tak tomu ale nebylo a ani být nemohlo.
Desmond předstíral, že si tohoto gesta nevšiml a šel se usadit zpět do křesla.
„Nechápu, proč se ctihodný tribunál...“
„Ctihodný tribunál byl rozpuštěn,“ odtušil opat bez jiskřičky emocí, jakoby se nejednalo o nic důležitého. Tímto tónem lidé většinou říkají zcela všední informace. Například že fouká vítr, nebo že se ráno koná trh.
Desmond nevěřil vlastním uším. Srdce se mu rozbušilo. Zaťal ruce v pěst a praštil jimi do desky stolu, až to zadunělo.
Rána přilákala jednoho z lokajů, který opatrně nakoukl ze dveří.
„Smím pánům něco nabídnout?“ zeptal se.
„Zmiz!“ vykřikl vévoda a sluha ho velmi rád uposlechl.
„Kdy? A proč? Jak je možné, že o tom nevím?“ Desmond ze sebe chrlil otázky a v mysli se na ně snažil najít odpověď. Žádná ho však nenapadla.
Odpověděl mu sám opat, stále stojící u okna: „Dnes ráno. Členové tribunálu o tom sami rozhodli. A vy, vévodo Desmonde, se dobře rozmyslete, jak s tím naložíte. Buď to schválíte a bude vše v pořádku, nebo...“
„Nebo?“
„Nebo mi nezbyde nic jiného, než vás suspendovat. Z vůle boží, pochopitelně.“
Desmond stále odmítal uvěřit tomu, co se právě ve Věži králů dělo.
„To má být výhružka?“
„To bych neřekl. Spíše dobrá rada. Buď si zachováte svou důstojnost a tvář, nebo se před lidem znemožníte.“ Opat odstoupil od okna a vydal se ke dveřím. Ve tváři měl samolibý úsměv.
„Nemysli si, Desmonde,“ přešel záměrně k tykání opat, „že nevím, co jsem dnešní popravou rozpoutal. Kdybys věci chápal tak jako já, viděl bys, že je to pro dobro Arumy a celého Jihu.“
„Jak může poprava nevinného člověka být pro něčí dobro?“ nechápal vévoda a dělal, že se ho tykání nijak nedotklo. „I když to byl Divotvůrce, zemřít nemusel!“
„Nemusel,“ přitakal Komydus chladně. „Avšak jak jinak by lůza pochopila, kdo vládne opravdovou mocí? Církev, nebo parta protivných starců, schovávajících se kdesi v jeskyních a lesích?“
„Ale lid přeci uznává moc církve! Pronásledování Divotvůrců je zbytečné.“
Desmond se snažil marně a moc dobře si to uvědomoval. Jen se s tím nehodlal smířit.
„Zbytečné?“ zopakoval opat poslední slovo vévodovy věty.
„Dokud bude po Dávnozemi chodit byť jen jediný čaroděj, věz, že lidé ho budou pro jeho moc vyhledávat. Budou ho obdivovat a budou se klanět bohu, jež bloudí temnotami. Budou uctívat toho, který se vzepřel Prvnímu. To nemůžeme připustit.“
„Ale...“
„Už žádné ale, vévodo! Po východu slunce se přijdu zeptat na tvůj názor. Ať se rozhodneš jakkoliv, ráno učiním prohlášení před vším lidem. Jaké bude jeho znění, záleží jen a pouze na tobě.“
Desmond se usadil do křesla. V hlavě mu vířily myšlenky v chaotické změti představ a hypotetických scénářů budoucího dění.
„Přeji dobrou a ničím nerušenou moc, vaše milosti.“ Opat opustil vévodovu pracovnu a zanechal v ní zlomeného člověka.
Desmond příliš na vybranou neměl.
Kdyby se otevřeně postavil proti opatovi, prohlásili by ho za kacíře a přišel by o úřad. Možná i o hlavu. Ale vyhlásit otevřený boj proti Divotvůrcům? To bylo moc i na něj. Prosil ty z Tisícera, kteří zůstali věrni dobrotě, aby mu pomohli v tomto těžkém dilematu.
A když po večeři, která zůstala netknutá, přišel čas ulehnout ke spánku, neměl na to ani pomyšlení.
Stál na balkonu u své ložnice a zadumaně pozoroval lunu. Vítr si pohrával s větvemi stromů a nesl sebou líbeznou vůni květin. Stříbrné hvězdy zářily jasněji, než v předešlé noci a Desmond tušil, že tento klid končí u palácových hradeb. Za nimi je svět plný rozbrojů a nepřátel.
A zítra mezi jeho nepřátele přibudou i ti, které dosud považoval když už ne za přátele, tak alespoň za bohůbojné Dávné.