---

Oběť

Když bylo jisté, že ze Severu již žádné nebezpečí nehrozí, začal se život na Jihu vracet k normálu. 
Stavitelé opravili hradby, které Seveřané zničili, a pak počali budovat chrám pro boha Čaroda. 
„Pohleď, ó mocný,“ pronesl král Zamykon, „jak velkolepý příbytek z toho bude!“ Již při pohledu na nehotové zdi, obehnané vysokým lešením, se lidem tajil dech. Každý hned poznal, že chrám bude vskutku největší stavbou v celé Dávnozemi. Čarod byl dojat úsilím a vděčností Arumského lidu a nelitoval, že jim předal veliký dar. Nebylo však jeho cílem setrvat v Arumě. 
„Zjevil jsem se vám jako poutník,“ řekl bůh moudrosti. „Snad za to může lidské tělo, jehož podobu jsem přijal, jsa jinak beztvarý, že mám nyní chuť putovat po této přenádherné zemi a poznávat ji očima Dávných. Svůj dar jsem vám předal a vím, že jej budete užívat ku prospěchu všech. Rozhodl jsem se, že budu učit i jiné Dávné a shledám-li, že si ještě někdo zaslouží dar magie, předám mu jej.“
Král i zbývající Divotvůrci, kteří ho provázeli, byli překvapeni. 
„Pane, snad se nechystáš vydat i na Sever, k nepřátelům našim?“ rozhořčil se jeden ze správců. 
„Nevím, kudy se budou ubírat mé kroky,“ odvětil Čarod. „Dostanu-li se však až na Sever a shledám, že tam žije ještě někdo z dobrých, zaslouží si moji přízeň.“
Král byl smuten z oněch slov. Doufal, že Čarod bude pobývat v Arumě a učit pouze lid z Jihu. Nechtěl se smířit s tak brzkým odchodem mocnosti, která jim tolik pomohla. Snažil se Čarodovi vymluvit jeho pouť, leč marně. Zamykon se nakonec podvolil cíli, který si bůh magie vytyčil. Řekl: „Ponechám zde zástupce, aby místo mne spravoval území. Vydám se s tebou na cestu.“ 
Čarod mu však oponoval: „Nikdo jiný není tolik hoden spravovat Jih, jako ty, králi Zamykone. Zůstaň a vládni nadále moudře a spravedlivě.“
Král zesmutněl ještě více. Toužil zůstat bohu moudrosti stále po boku. 
„Dovol mi alespoň poslat s tebou své správce, aby tě na cestě provázeli,“ naléhal.
Avšak Čarod byl i proti tomuto.
„Mé rozhodnutí je konečné, králi. Učiň mi to prosím k vůli a nech mne putovat samotného. Věř, že si poradím bez cizí pomoci. Nezapomínej, kým jsem. Ač mám podobu jednoho z Dávných, mé tělo nezná neduhů a zůstane nezraněno, děj se co děj.“
Král nepovažoval za moudré přít se nadále s bohem. Nezbývalo mu, než se s Čarodem rozloučit. 
Zesmutněl celý lid Arumský, když se dozvěděl tu novinu, že Čarod je opouští a vydává se na pouť. 
Král nechal vystrojit hostinu k jeho poctě a na jeho rozloučení. Zručné švadleny předaly Čarodovi šarlatové roucho, zlatě a stříbrně prošívané a posázené drahými kameny. 
Čarod k nim promluvil: „Netřeba hledět, jaký šat má člověk na sobě. Je třeba hledět do jeho nitra. Jen tak poznáte, je-li opravdu bohat. Dávní byli stvořeni bez šatů, zcela nazí. A přesto, již s prvním nadechnutím, byli nejdražším dílem na Světě.“ 
Švadleny si mysleli, že odmítá jejich dar, ale on ho přijal, protože si vážil jejich práce i jich samotných. 
A když nadešel čas odchodu, ukázal se lidu v onom rouše, vousatou tvář usměvavou a zářící. Stříbrná vlákna v jeho černých splývavých vlasech odrážela sluneční svit a stejně zářily i drahé kameny na jeho šatu. Vítr se utišil a ptactvo přestalo pět, když na Arumském náměstí pronášel slova na rozloučenou: „Nesmutněte a veselte se! Vždyť vás neopouštím proto, že bych zanevřel, nýbrž proto, aby více zla nebylo. Bude-li kde člověk dobrý a moudrý, zaslouží si dar Divotvůrců. Zlo pak nebude mít šanci šířit se a chod Světa zůstane v rovnováze. A vězte, že jednoho dne se vrátím a odpočinu si v příbytku, který jste pro mne začali stavět.“ 
Král při těch slovech pohlédl na Čaroda. Stejně, jako když ho spatřil prvně, i nyní viděl, co jiní ne. Z Čarodových blýskavých očí vyvěraly pochybnosti a také, kdyby to bylo u boha možné, náznak strachu. Byť jen na kratičký okamžik. 
Tak rozloučil se Čarod s Arumskými a vydal se k velké bráně. A Jižané plakali a přáli mu šťastnou cestu. Malá dítka mu z proutěných košů barevné květy pod nohy házela, ženy mu ruce líbaly a muži vzdávali hold úklonou. Čarod opustil město nikým neprovázen, vybaven jen svou berlou ze dřeva. Tak, jak si přál. Král ho pak pozoroval se zbylými Divotvůrci z hradeb. A když ostatní čarodějové odešli zpět ke své práci, zůstal Zamykon sám v hlubokém zármutku a tichém zamyšlení. Zlatavou zář zapadajícího slunce vystřídala temnota, jen tu a tam narušena mihotajícím svitem hvězd. A to nejen v Dávnozemi, ale i v králově srdci. 
Po mnoho dní nepřišly o Čarodovi žádné zprávy. Dny narostly v týdny, týdny v měsíce, měsíce v roky. Ač vysílal král zvědy do všech končin Dávnozemě, po Čarodovi nebylo vidu ani slechu. 
Zamykon, nyní už stár a sláb, počal pochybovat, že Čaroda kdy ještě spatří. Z balkonu svého paláce se díval na velký chrám Čarodův, který byl dávno hotov. Jeho zlatá kopule odrážela sluneční svit daleko do kraje, připomínaje tak slávu boha moudrosti a magie. Zamykon přemýšlel, zda Čarod neopustil Dávnozemi a nenavrátil se ke svým bratřím a sestrám do Prázdnoty. 
Až konečně k němu dorazily zprávy, svědčící o opaku. Nebylo jich mnoho, ale i když Čaroda stále nenalezli, objevili se prý na Středu Dávní, ovládající moc živlů. Deset Divotvůrců z Arumy tak poznalo, že již nejsou sami ve svém umění, ale že jsou i jiní čarodějové. Kolik jich ale bylo, nevěděl přesně nikdo. 
Zamykon již nevěřil, že Čaroda, ve kterém našel nejen rádce a učitele, ale i přítele, ještě kdy uvidí. 
V jeden krásný podvečer si král s doprovodem vyšel na procházku. Všude panoval klid. Práce na polích a v zahradách ustala, trhovci zavřeli své krámky, jen z hospod ozýval se smích a zpěv a král smutně záviděl těm uvnitř. Sám se už veselit zapomněl. 
Cestou Zamykon zaslechl, jak dva městští strážní okřikují jakéhosi žebráka. Starce v roztrhaných cárech, shrbeného pod tíhou věků, jemuž byla oporou sukovitá hůl. 
„Co se to tu děje?“ zeptal se jich král. 
„Odpusť, pane,“ začal jeden ze strážných. „Tento žebrák se dožaduje vstupu do města.“
„Tak proč ho nepustíte?“ 
„Pane, pohleď,“ ukázal na starce druhý strážce. „Je starý, peněz nemá a je nemocen. Jen by lidi obtěžoval a ještě by je nakazil nějakou chorobou.“
Zamykon pohleděl na starce, kterému se po dlouhé cestě těžko dýchalo. Zvrásněná tvář připomínala kůru staletého stromu, prořídlé bílé vlasy a vous byly jako lišejník na oné kůře. 
„Odkdy Aruma odmítá poutníky, přichází-li v dobrém úmyslu?“ optal se král. „Cožpak nemáte úctu ke stáří a moudrosti? Pusťte ho! A ty, starče, vítej! Zajdi do krčmy. Jsem si jist, že ti nabídnou chléb a vodu. I nocleh ti nabídnou, nechtíc za to žádné platby, neboť v Arumě žijí lidé dobří.“ 
„Lidé jsou tak dobří, jak dobrého mají krále.“ řekl namáhavě stařec. „A tys, králi Zamykone, ten nejlepší.“ 
Ten hlas já znám, pomyslel si král a pohleděl znovu do starcovy tváře. Na jeho zakalené oči, které kdysi bývaly pronikavě modré. Mráz mu přeběhl po celém těle a počal se třást, když spatřil milý starcův úsměv. 
I padl Zamykon na kolena a zakryl svoji tvář. Slzy mu počaly téci po tváři a lidé na něho udiveně hleděli. Jen stařec vlídně pověděl: „Vstaň, můj příteli. I já jsem již myslel, že tě nikdy nespatřím. Leč První mi projevil tu milost, že mohl jsem naposledy spatřit hradby mé milé Arumy.“ 
Král vstal a odvážil se něčeho, čeho nikdy před tím. Objal svého učitele, rádce a přítele. Objal Čaroda, který se, jak slíbil, přece jen vrátil. Pak zvolal hlasitě, aby to všichni slyšeli: „Pohleď, lide Arumský! Moudrý a vznešený Čarod se navrátil!“ 
Ti, kteří ho slyšeli, zprvu nevěřili. Vždyť Čarod byl statný muž. A i když uběhlo spoustu let, jak mohl takto zestárnout? Vždyť to byl přece jeden z Tisícera. Nesmrtelný bůh.
Seběhli se obyvatelé Aurumy, aby zvěděli, zda je pravda, co se rychlostí blesku rozkřiklo. Mnozí pak ve starci vskutku poznali boha moudrosti, byť jeho vzhled se změnil. 
„Dlouho jsem putoval Dávnozemí,“ vyprávěl pak Čarod. „Mnoho dobrých lidí jsem potkal. Mnohým z nich jsem předal dar magie. Došel jsem až na Sever a se zármutkem jsem zvěděl, že odtud veškeré dobro zmizelo. Záštiplní, bojechtiví a nevděční lidé tam žijí. I spěchal jsem proto pryč, Ledové pláně zanechaje za sebou. Cestou mě však dostihlo, co mi bylo předurčeno. Naposledy spatřil jsem svého bratra, Prvoprobuzeného. Skrze sny se mi zjevil, když jsem spal pod mohutným dubem v hustém lese. Promluvil ke mně a sdělil mi můj trest. Jako jeden z vás jsem k vám přišel, jako jeden z vás také odejdu. Pozbyl jsem veškeré moci. Nedovedu již to, co jsem naučil Divotvůce. Zmohla mě únava, kosti začaly bolet a dech se mi krátí. Tělo mé zmírá. A to rychleji, než u běžných Dávných. Mnohem rychleji. Bratr mi věnoval právě tolik síly a života, abych naposledy mohl spatřit úchvatné hradby Arumské. Jiskra mého života se ubírá mimo tento svět. Již nikdy více nespatřím slávu bohů. Sestry a bratry mé již neuvidím, neboť můj trest smrtí nekončí. Bloudit budu věčnou tmou a světla již pro mne nebude. Snad se jednou První obměkčí a přijme mne zpět. Snad se za mne někteří z Tisícera přimluví.“
Lidé začali naříkat a plakat. 
„Proč, můj pane, je tvůj bratr tak krutý?“ ptal se nechápavě král. 
„On není krutý,“ opáčil Čarod. „Je spravedlivý. Porušil jsem jeho příkaz vědomě a přijímám svůj trest s pokorou. Stejně tak i vy jej prosím přijměte. Netruchlete pro mne, neboť jsem přešťasten. Bylo mi dopřáno naposled pohledět na nádheru města Arumy, i když jen na prchavý okamžik. Sláva Dávných kvete a síla ducha je veliká. Učinil jsem, co jsem musel. Sbohem, mí milovaní!“ 
Čarod zavřel svá unavená víčka. Po tvářích mu stékaly stříbřité slzy štěstí a ústa se usmívala. Již nikdy více oči neotevřel, neboť zesnul. 
Tak skonala převeliká mocnost, která se zjevila ve městě Arumě. Lidé velmi truchlili, nejvíce však Zamykon, král na Jihu. 
I vystavěl lid komoru přímo pod chrámem Čarodovým. Tělo jeho tam na zlatých márách přenesli, bohatě vystrojené. Naplnila se Čarodova slova o tom, že se vrátí, aby si ve svém chrámu odpočinul. Nikdo však tenkrát nemohl tušit, že to bude odpočinek poslední.
A lidé z celého Jihu mu přinášeli do komory dary po mnoho měsíců. 
Po mnoho měsíců nebylo žádného veselí. Smích nezněl městem a děti si nehráli v ulicích. Ne proto, že by lidé měli zakázáno bavit se, ale proto, že se bavit nechtěli. 
I samotné nebe jako by truchlilo nad tou ztrátou. Šedá mračna zakrývala slunce a po mnoho týdnů v kuse pršelo. Květy na lukách se uzavřely a stromy shodily své listí. Dle kněží to byl důkaz, že truchlilo i Tisícero pro svého bratra. A prosili Prvního, aby se obměkčil a přijal Čaroda zpět mezi bohy.