Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Příběhy Dávnozemě

Přidal Ligos dne 17.05.2013 18:12
#15

Dar


Následuje pasáž z kroniky tak, jak ji dle ústních zkazek zaznamenal Tavoj, šestý kronikář Arumský. I přes to, že popsané události proběhly dávno před jeho narozením, jsou sepsané tak, jako kdyby jich sám byl účasten:
I stalo se to předávno, co se ve městě Arumě zjevila převeliká mocnost.
V oněch časech na brány našeho města klepala železná pěst války a arumský lid byl bezradný. Neměli jsme žádné udatné válečníky, ani schopné vojevůdce. Ba ani zbraní jsme neměli, neboť války nám byly cizí a bláhově jsme se domnívali, že boje se odehrávají daleko na Severu a nás se netýkají.
Naši kovotepci vyráběli z darů země úžasné šperky, díky nimž byly dámy ještě krásnější nebo nástroje, jimiž lid obdělával půdu. Vyráběli též rozličné hudební nástroje dechové, jejichž zvuk lahodil uším všech, či struny k loutnám, jež bardi měli tolik v oblibě. Jistě by uměli vyrobit i meče, avšak dosud toho nebylo zapotřebí. Muži i ženy se věnovali studiím přírody, jejíž síla nás fascinovala. Písaři zaznamenávali příběhy pro budoucí generace, felčaři míchali léky a masti pro různé neduhy, zahradníci pěstovali rostlinstvo pro potěchu oka i žaludku. Hvězdáři ze svých věží hleděli za jasných nocí na oblohu a učili se pohybům hvězd i bludných těles, která se čas od času objevila. Filozofové debatovali o smyslu života. Jen válečníků jsme neměli.
Naše kamenné stavby a vysoké věže byly odolné proti silám přírody, avšak obstály by i proti síle války?
Přes veškerou naši nepřipravenost jsme měli jedinou výhodu, a to sice mohutné hradby kol celého města, které ve své moudrosti vystavět nechal král Sirumir, děd krále Zamykona, nynějšího pána na Jihu. Tehdy mu za to všichni spílali, neboť hradby považovali za zbytečnou výstřednost. Nyní však ho za to vychvalovali a přáli mu lehký spánek na věčnosti.
Strach nás pohltil při pohledu na válečné obležení, které jsme spatřili z hradeb.
V nočním temnu v dáli plály vatry, kolem nichž byly stany, sestavené z koží ziměodolné zvěře. Jako mrazivý klid před bouří působila nečinnost Seveřanů. Posedávali kolem ohňů a čistili ostří mečů.
„Jen ať přijdou, naše hradby je zastaví,“ prohlašoval neustále král Zamykon. Avšak jeho oči prozrazovaly, že si tím sám není jist.
Někteří lidé se snažili ukrýt ve svých kamenných obydlích. Ti odvážnější se vyzbrojili vším, co bylo po ruce, a vydali se k hradbám bránit město.
Chabá však byla jejich výzbroj. Kosy, cepy, vidle, řetězy a těžká kladiva. To vše narychlo upravené, aby nástroje co nejvíc nepříteli ublížily. Kosy tak měly ostří zvednuté, sloužíce tak jako bodec. Cepy byly opatřeny hřeby a vidle co nejvíce zaostřené. Mladí chlapci, ať už hnáni touhou po dobrodružství, či jen z čirého zoufalství a strachu, vyrobili si z kůží praky, jimiž se obratně a rychle naučili vrhat oblázky.
Když viděl král odvahu a odhodlanost arumského lidu, byl dojat. O to více nyní toužil, aby války nebylo a město i s lidmi zůstalo zachováno.
I jednoho dne k večeru konečně hlídka spatřila, že Seveřané uhasili své ohně a počali se hromadit. Nebylo pochyb, že nadešla hodina útoku.
Strach a nervozita v lidech vzrostla, když uslyšeli bojový ryk a dunivý zvuk válečných bubnů. Mnoho z nich v tu chvíli uvěřilo, že se rána již nedožijí.
Král stál na hradbách se svými lokaji a rádci. S napětím očekával, kdy Seveřané udeří. Jaké bylo jeho překvapení, když mu sluhové oznámili, že před branou do města stojí jakýsi poutník a dožaduje se vstupu.
„Pusťte ho dovnitř a pak znovu zabezpečte bránu!“ přikázal Zamykon. Rádci mu to vymlouvali, že prý to může být nějaká lest a i kdyby ne, je již příliš nebezpečné otvírat bránu.
„To chcete nechat nebohého poutníka napospas severským válečníkům? Udělejte, co jsem přikázal!“ rozhodl král, neboť měl dobré srdce. Sám se šel na poutníka podívat a hned jak ho spatřil, zvěděl, že to není obyčejný člověk.
Byl to muž oblečen v prosté roucho, však jeho tvář zářila a pronikavé modré oči svítily, jako maják naděje pro arumský lid. Jeho černý vous i dlouhé vlasy byly protkány stříbrem a celý jeho zjev působil majestátně a vznešeně.
Poutník, opíraje se o dlouhou dřevěnou hůl se na krále vlídně usmál. „Buď zdráv, králi Zamykone, vládče na Jihu!“ pozdravil ho. Při jeho slovech se král zachvěl, neboť i když poutník hovořil na poslech obyčejným jazykem, seznal, že je to jazyk bohů.
„Kdo jsi, pane, a proč jsi k nám přišel?“ optal se ho král s posvátnou bázní.
„Upokoj se, králi, neboť jsem vám přišel nabídnout dar,“ odpověděl poutník.
Král se poklonil a sklopil zrak k zemi, neboť už nemohl déle vydržet pohled na onoho poutníka. Všichni se velice podivovali královu chování, neboť neviděli to, co on. V očích ostatních byl poutník obyčejným mužem v obyčejném šatu. Chudý pocestný.
„Jaký dar bys nám zrovna ty mohl nabídnout?“ zeptal se posměšně jeden z rádců.
„Copak nevidíš a neslyšíš, že se k nám blíží nepřítel?“ optal se druhý z rádců. „Nešprýmuj s námi, sic zle dopadneš!“
„Ticho, hlupáci!“ okřikl je Zamykon a hned směrem k poutníkovi spěšně dodal prosebně: „Odpusť jim, ó vznešený pane!“ a znovu se poklonil.
Svědkové, kteří to viděli, si počali myslet, že chudák král se pomátl na rozumu.
V tom však poutník odhalil všem, kým opravdu jest.
Ke všem shromážděným před branou Arumy mocným hlasem zvolal: „Lidé Arumští! Již nemějte strach, neboť vám nabízím to, co nepřítel nemá!“
Už při prvních jeho slovech se mnozí rozechvěli bázní, neb to nebyl hlas člověka, ale hlas boha.
„Jsem Čarod, jeden z Tisíce!“ zvolal poutník a pozvedl svou hůl nad hlavu. Mračna nad Arumou se začala stahovat a ve vířivém pohybu kroužila přímo nad sroceným davem. Zvuk hromů doprovázel tu strašnou podívanou, kdy blesky z mraků počaly jeden za druhým šlehat přímo do poutníkovy berle. Mohutný liják se spustil z nebes a lidé se krčili a chvěli se, zakrývajíc svůj zrak. A Čarod stál podoben vznešené soše, ozářen blesky. Jeho oči svítily, jako dvě modré hvězdy na stříbřitém nebi. Silný vichr kymácel se všemi přítomnými, jen Čarod stál nehnutě.
„Co pro tebe můžeme udělat, můj pane?“ zeptal se ho král hlasitě. Přes všechno to hromobití ho však bylo sotva slyšet.
Pojednou vše ustalo. Blesky přestaly sršet, mračna se rozptýlila a na nebi se rozzářily jasné hvězdy. Vítr se utišil a ve vzduchu byla cítit změna. I nepřátelé za hradbami utichli. Zřejmě i oni se zalekli nenadálé podivné bouře.
Lidé se jeden po druhém začali klanět bohu, který stál mezi nimi. Nikdo se na něho neodvážil pohlédnout.
Čarod však promluvil vlídným hlasem: „Nebojte se mne. Správná otázka je, co mohu udělat já pro vás?“
Lidé po sobě začali zmateně koukat. Čarod cítil zmatek v jejich srdcích a pronesl: „Vím, že nemáte zbraní ani zbrojí. Ač odvážní, jste zcela bezbranní. Sotva byste se dokázali ubránit zlu, mířícího ze Severu. Proto povstaňte všichni a slyšte! Nejen zbraněmi se dá bojovat. Ač nejste silni tělem, jste silni duchem. Vaše moudrost, vědomí a síla mysli bude vaší zbraní! Netřeba mečů, když bránit se dá slovy.“
Lidé nechápali. Sám král se Čaroda zeptal: „Jak, můj pane, se lze myslí bránit protivníkovi? Jak mohou slova nepřítele zastavit?“
„Pomni, Zamykone. Toť svede síla ducha,“ pronesl Čarod a rozevřel svou dlaň. Z dlaně se náhle počalo čmoudit a z konečků prstů Čarodových vyšlehl mocný plamen. Lidé se ulekli a opět se počali klanět jeho božské moci.
„Velkolepé, můj pane,“ odvětil jeden z rádců, který se vyznačoval jistou dávkou drzosti. „Tys však božská bytost. Jak bychom my, pouzí smrtelníci, svedli něco takového?“
„Předám vám tento dar,“ prohodil Čarod. Probudím sílu, která ve vás dříme už od stvoření. Předám vám dar magie, chcete-li jej přijmout.“
„Chceme a jsme poctěni, ó Čarode, bože mezi námi!“ zvolal král za všechny. A i ostatní jako jen muž zvolali: „Chceme a jsme poctěni!“
Bůh Čarod si pak nechal předvolat deset nejmoudřejších z města Arumy, ve kterých dotykem své hole probudil sílu magie. Těchto deset Dávných, mezi nimiž byl i sám král Zamykon, náhle dovedlo ovládat mocné živly ku své pomoci.
Později, když se jejich sláva rozkřikla, se jim začalo říkat Divotvůrci. Oni sami si však raději říkali čarodějové, to jest „provádějící vůli Čarodovu“.
A tak když se nepřítel přece jen prodral branami města, byl smeten hromobitím a ohněm. Ne však díky přírodě, ale díky Divotvůrcům, kteří získali část moci bohů.
Ti Seveřané, kteří přežili, se rozprchli zpět k Severu. Arumští zvítězili beze ztrát na životech i na majetku. To vše díky Čarodovi, který jim předal svůj dar.
Bůh Čarod pak počal lid učit a moudrost Dávných na Jihu ještě více vzrostla. Dozvěděli jsme se o Tisíceru, o Prvoprobuzeném, Toradovi, o hlavních stvořitelích Dávných - Femě a Monovi a o dalších mocnostech, dlících v Prázdnotě. Vyprávěl nám také o stvoření Světa. Čarod nám řekl i o Posledním, zvaném též Spící, jenž závistivě a lstivě vládl v Síních Temnoty.
Mnoho lidí tak poznalo, že je něco víc, než jen vzduch, voda a stromy kolem nich. Něco, co řídí chod Světa a chrání jeho řád. A to jim přidalo na síle ducha a naplnilo srdce radostí.
Dávní pak počali stavět bohům chrámy a svatostánky po celé Dávnozemi a uctívali je. Někteří jim zasvětili celý svůj život – toť první kněží v Dávnozemi.
V Arumě, ještě za Čarodově přítomnosti, vzrostl velký jeho chrám, jakožto příbytek pro něho. Leč Čarod sám v něm nikdy nebyl, neb První, vládce mezi bohy, ho potrestal za to, že konal proti jeho vůli a předal lidstvu dar, který nikdy nemělo dostat.
O tom však vypráví další příběh...

Upravil/a Ligos dne 26.02.2014 04:15