---

Třeba se vám to bude líbit.

Schválně jestli poznáte někoho známého v tomto dílu...;)

Podnadpisy vyjadřují skrytý text.

....


Kapitola třetí - část druhá


Již jsme se nacházeli u pobřeží, nikde nikdo, kde nic tu nic. Až na jednu a zřejmě opuštěnou loď. Byla malá, pancéřová, asi kdysi sloužila jako převozní, ale hlavní bylo, že se zdála funkční. Nebyla totiž poškozená a byla řádně zakotvena u mola. Na nic jsme nečekaly a běžely ji prozkoumat, zda-li zvládne cestu do Francie. Když jsme vlezly na palubu, poznaly jsme, že nedávno tu někdo byl. Sestoupily jsme proto do podpalubí, abychom se ujistily, že tu opravdu nikdo nepřebývá, já totiž nemám rád překvapení.

Lodička zrádná

Všude byla tma, světlo dovnitř pronikalo jen z malých otvorů a poklopu, kterým jsme vešly. I přes to všechno, jsem rozpoznal věci kolem nás. Válely se zde okovy, stály tu tři klece, nacházelo se zde i pár mučidel. "Marcusi, čí to byla loď?" řekla sestra. "Možná pirátů, asi ji ukradly některému ze států. Za normálních okolností bychom měli odejít a to rychle, ale my potřebujeme do Itálie, takže ji zkusíme zprovoznit." Vůbec jsme ani jeden nevěděli, jak se taková loď řídí, začali jsme hledat nějaké spouštěcí zařízení nebo něco tomu podobného. Najednou byla v podpalubí tma...

Smrtička

Někdo stál nad poklopem, když jsem se otočil, zatemnělo se mi před očima a omdlel jsem. Probudil jsem se v jedné z těch tří klecí. všude plno světla. Stěží jsem se mohl hýbat, pohledem po místnosti jsem hledal Victorii. Byla připevněna okovy ke stěně kousek nad zemí, doslova visela za ruce. Vypadal, že vůbec nevnímá, oblečení měla potrhané a byla plná modřin a škrábanců, asi když kladla odpor. Ve druhé cele jsem si všiml ležící mrtvoly... Ve třetí se nacházel zarostlý muž, seděl na kusu hadru. Najednou ten muž promluvil... "Kdo jste a jak jste se tu vzali?" řekl. "Já se jmenuji Marcus a ta žena s okovy je má sestra Victorie. Utekly jsme z Londýna..." nestačil jsem to ani doříct, ale vousatý muž byl očividně překvapen a rozhořčen. "Cože?! Vy jste utekly z toho zpropadeného místa? Jak? Ale to je jedno... Stejně všichni chcípnem..." řekl s už smutnějším hlasem.


"Za zády"

"Já ani má sestra zde nehodláme zemřít! Sice nevím kdo jsi, ani kdo jsou ti lidé, kteří nás sem zavřeli, ale my odsud musíme jít pryč! Chápeš?!" řekl jsem se zvýšeným hlasem. "Á chlapeček si chce hrát na hrdinu, co? Vždyť tobě i tvé ségře ještě teče mlíko po bradě, ani nemáš vousy a to chceš utéci z téhle klece? Dovol mi se zasmát... Ha..ha..ha..." smál se nám. "Nic nechápeš! Anglie jde ještě zachránit!" řekl jsem. "Anglie!? Kdyby nebouchal ta věž, mohla by to být pravda, ale stalo se a už to nejde zvrátit! Smiř se s tím! Anglie je jiná! Navěky!" řekl rozhořčeně muž. "O tomhle se už s tebou nehodlám bavit. Já musím ctít svého otce, který v to věřil. Ikdyž nakonec zemřel... ale to bylo už dávno před mým narozením..." řekl jsem klidným hlasem. "Otec v to věřil? Tak to byl asi větší naivka než ty. Víš ty vůbec kde právě jsme?" ptal se muž. "Ne, to nevím." odpověděl jsem. "Tohle je putovní loď, kterou má v moci několik hrdlořezů, ještě ze Samaelovy éry. Jsme kořist, buď nás vymění, prodají nebo sežerou... Tvou sestru možná ne, bude se jim hodit malé povyražení při cestách na moři." řekl muž. "Sežerou? To se nestane! Ne! Nehodlám ti věřit ani slovo! Ani tě neznám! A vůbec, ani nevím, jak se jmenuješ!" řekl jsem nahlas, ale v jádru jsem cítil bezmoc a i si připouštěl, že to může být pravda. "Chceš znát mé jméno? Jmenuji se Charlles"