Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Temný Londýn

Přidal Diego dne 03.04.2013 20:29
#19

Doufám, že se Vám to líbí a nezanevřely jste na tento příběh, třeba kvůli delší neaktivitě či úplně něčemu jinému.;)
Komentáře přijdou vhod!;)

...

Kapitola třetí


Nový začátek



Mnoho rukou neustále klepaly na dveře, které nás od nich dělily... Po několika málo minutách přestaly... Nastalo hrobové ticho, nic nebylo slyšet...
Po necelé minutě se ozvalo hlasité burácení, následované ohromným zábleskem světla... "Marcusi, co se to děje?" ptala se sestra. "Už to začalo..." řekl jsem jí. "To né!" vykřikla Victorie se slzami v očích... Najednou se nám začala otřásat země pod nohama, bylo to jako zemětřesení. Strop i stěny tohle nevydržely a rychle se začaly rozpadat. Sotva jsme se držely na nohou, při tom silném otřásání země... Pak najednou spadl velký kus stropu těsně vedle mě, který vytvořil velkou díru ve stropu a ta pro nás znamenala cestu ven, z tohoto nehostinného místa. "Victorie! rychle! musíme pryč, než nás to tu zavalí!" řekl jsem jí. Na nic jsme nečekaly a bez dalších slov jsme posunuly stůl pod tu díru. Sestra vylezla, jako první a podala mi ruku, abych mohl lépe vylézt.

Osvícení

Hned jakmile jsem vylezl ven, vše se začalo řítit dolů. "Tak, tak jsme unikly smrti sestřičko, ale stejně nás čeká ještě dlouhá cesta a... " v tom mne sestra vyrušila a ukázala směrem na Londýn. "Panebože, bratře...!" řekl jsem tichým hlasem. Londýn, ten jak jej znaly naši rodiče už nebyl, prostě se celý skácel k zemi. Budovy, které jej zdobily hořely a ležely na zemi. Z města zbyly jen hořící sutiny, sotva polovina budov zůstalo stát. Ta věž, jež byla výtvorem toho slizkého šmejda Samaela, jednoduše bouchla, tak jak kdysi před lety sliboval... Padl jsem na kolena a litoval našeho bratra Edwarda, že tam musel umřít, na nic jiného jsem se nezmohl, jen na smutek. "Vstávej Marcusi! Nesmíme podléhat žalu, Londýn je sice zbořený, ale dá se ještě zachránit. Ztráta Edwarda mě mrzí stejně, jako tebe, ale věděl do čeho jde, když tam chtěl zůstat. Musíme se vzchopit!" povzbuzovala mne sestra. Já jsem nechápal její klid, ale nešlo jinak než jít dál, do Říma. Beze slov jsem vstal a vyrazily jsme na jih, k moři.

O tři dny později...

Po třech dnech úmorné cesty spálenou a výbuchem poznamenanou krajinou, jsme konečně došly ke zdi. Byly jsme vyprahlí a hladoví, ale naděje a vize našich rodičů nás hnala vpřed. Při pohledu na zeď, jsem se zděsil, ale cítil zároveň zadostiučinění a naplnění. Byla polorozbořená, nikde žádní vojáci, nikde ani živáčka. Když jsme přelezly zeď, objevila se před námi opět... pustá krajina... Spálená těla těch, kteří nestačily výbuchu uniknout byly všude kolem, všechno bylo takové mrtvé, ponuré. Věže stále stály, ale bylo na nich vidět, že dlouho už nebudou a brzy se také zbortí. "Bože Marcusi, co se to stalo?!" zeptala se Victorie. "To, čeho se každý po léta bál. Musíme, ale pokračovat dál, abychom sem zase vnesly život. A opatrně, kdoví co se může potulovat po okolí." řekl jsem jí. Bez dalších zbytečných slov jsme pokračovaly dál. Šly jsme pustou krajinou, nikde žádný člověk, ani několik kilometrů od zdi... Ačkoliv už nám zbývalo jen málo sil, svitla nám naděje. Ve vzduchu jsme ucítily vůni moře, i zvuk ptáků naznačoval, že jsme u cíle, tedy aspoň prozatím.