Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Temný Londýn

Přidal Diego dne 16.03.2013 22:16
#7

Možná se vám může zdát, že moc přeskakuju léta, ale to jen kvůli tomu, abych se dotal dále v ději, který mám napsaný( jen pár úryvků, které pak jen rozepíšu). Navíc počítám s dětmi, jako s hlavními aktéry dalších kapitol. Takže proto.
Zanechte komentář k tomuto pokračování stále první kapitoly.;)
Děkuji za kladné ohlasy, doufám, že se vám tohle bude líbit i nadále.





................





Druhá část kapitoly první


O rok později...

Rozklad

Již jsme na téhle základně zalezlí rok od zavedení karantény Londýna a přilehlého okolí. Nedávno jsem porodila tři děti, dva chlapce a jednu holčičku. Není moc zvykem, aby se rodila trojčata dvou rozdílných pohlaví, většinou to bývají buďto tři kluci nebo tři holky. Ale ač jsem s tímhle vůbec nepočítala, stalo se tak. Během toho jednoho roku se stalo hodně věcí, domy chátrají, na ulici je čím dál více lidí, ženy a děti jsou terčem násilnických choutek zločinců, pomalu se tu i skládají lidé do skupinek. Nejednou se nám stalo, že na vrata od základny někdo bušil a chtěl se dostat ven a určitě to nebyl jen jeden člověk, chodívají po skupinách o několika lidech a hledají jídlo. Když nám muži venku shánějí něco k snědku, sem tam zaslechnou jakési podivné chichotání. Naposledy přibližně před měsícem, prý slyšeli, že se dalo dohromady asi stovka lidí a utvořily sektu, která chce ovládnout karanténní zónu. Naštěstí nikdo neví kde leží hrobka Samaela, a ač je zámek velice dobrý, nic není napořád a kdyby se ho zmocnily, svět by se musel začít Anglie bát, bohužel.

Blázni nebo chudáci?

To chichotání, o kterém jsem psala, dělají lidé, kteří se z buď ze samoty, hladu, bezmoci nebo strachu duševně zhoutily. Teď chodí po ulicích londýnských desítky možná i stovky lidé, kteří už neunesly tíhu, která nan ás všechny padla. Pokaždé když někoho uvidí začnou se smát a mluvit o konci karantény a pádu zdi... "Ach, chudáci..."

Děti

Mé děti se narodily bez známky nějaké nemoci, i přesto, že v těch nejšpinavějších ulicích řádí mor a neštovice. Včera se mi zdál podivný sen, naše základna hořela, všichni kolem mě mrtví, zůstala jsem jen já a jedno dítě, ty dvě jsem ve snu nespatřila. A protože dobře vím, že se mé sny téměř vždy, alespoň částečně vyplnily, žačaly jsme budovat tajnou chodbu do blízkého podzemí. Vím že to bude trvat s naším vybavením a silami, ale je to pro nás všechny, hlavně děti, nechci aby se jim něco stalo....

Po šesti letech od smrti...

Už šet let uběhlo od smrti Nathaniela, některé vzpomínky už se mi vytrácejí z hlavy, ale jedna zůstane v mé hlavě navždy. To jak jsme se potkaly ve francouzské opeře a následné milostné radovánky v prezidentském apartmá... Tolik mi chybí...
Kéž by tu teď byl a viděl naše krásné děti, jak si spolu hrají, vypadají tak bezstarostně. Ale to jen do té doby než někdo začne bouchat na dveře, poslední dobou to bývají jen lidé trpící hladem a prosí o pomoc. Jem i jich moc líto, ale nesmíme dopustit, aby se sem dostala nějaká nemoc. Naši muži nám neustále dodávají jídlo a zprávy o dění ve městě. Sekta se rozrostla za těch několik let o tisíce lidí. Prý lidi lákají na nabídku, kterou v této době odmítne jen málokdo. Nabízejí jim jídlo, nocleh, bezpečí a vizi ovládnutí Anglie a následně i všech zemí, které se podílely na rozkladu kdysi krásné Anglie. Zní to velice hezky, ale já vím, že to nebude jen tak. Nic není tak růžové, jak to vypadá. Nemocné na místě zabijí a zapálí, slabé věší na kříže, zdá se, že uctívají slova "přežije jen silný".

Bouchání

Opět někdo mlátí do dvěří hlava nehlava, jakoby jich bylo víc... Ten hluk, který ty zvuky vydávají, je pro děti nesnesitelný, brečí a i chtěli by křičet, ale nesmějí. I já mám strach, už přes šest let od začítku války žiju ve strachu co bude. Mlácení do dveří je čím dál častější... je to tu zase... "mami, já se bojím..." ... "Ale neboj, pojď sem ke mně zlatíčko" Jeden ze synů se bál, přitiskla jsem jej k sobě a usmála se na něj. "Všechno bude dobré děti...všechno bude dobré..."

O čtyři roky později...


Dětem bude za pár měsíců deset let a já se obávám, že oba chlapci jsou protiklady, něco jako oheň a voda, jsou naprosto rozdílní. Neustále se bijí, řvou na sebe, ač jsem jim poručila aby to nedělali. Někdy je to k nevydržení...

Uplynulo šest let...

Děti dovršily patnácti let, bratrská rivalita se přesunula na novou kolej. Jeden říká, že musíme jít ven a přidat se k ostatním v sektě. Druhý zas, že musíme vydržet a plánovat, jak utéci. Dcera se je snaží vždy odtrhnout, ale neposlouchají ji a ani mě. Mám takový dojem, že tihle dva spolu dlouho už nevydrží a něco se stane. Proto jsem začala s dcerou plánovat útěk z města. Začala bych ho plánovat i dřív, ale teď když už jsou děti velké, bude to o dost snažší. Chceme využít naši tajnou chodbu do podzemí Londýna, které vede až na kraj města k řece. Odtamtud bychom měli jít k pobřeží, tam kde začíná moře. Další den ráno šla se dvěma muži i jedna z mých kamarádek pro jídlo. Muži přišli večer, bez ní. Dostaly ji lidé ze sekty, oni utekly tak tak... "Je jen otázkou času kdy si přijdou i pro nás..." řekla jsem si v duchu.

Upravil/a Diego dne 16.03.2013 22:18