---

Snad se vám to bude líbit.*.*
Zanechte zde svůj komentář.;)








Kapitola první


"Na části"



Na velké shromáždění dorazily všichni, kteří měli na Anglii zájem, ač někteří byly se svými úmysly až tajemní, nakonec musely chtě nechtě prozradit co s ní zamýšlí. Z jejich odpovědí, mě okamžitě mrazilo v zádech. Mocnosti USA, Německa a Nizozemska se rozhodly si podělit území navzájem, každý si vybral to své... Itálie byla pro zachování anglické vlajky a všeho co k tomu náleží. Jedinným státem, který by ponechal Anglii osudu a v rozkladu bylo Rusko. Já jsem byla účastníkem této debaty, ale bohužel tichým. V této diskuzi jsem neměla žádné slovo, tudíž nešlo jinak než souhlasit s jejich návrhy a stanovy. Pak začaly probírat hrozbu bouchnutí věže, v okolí sta kilometrů čtverečních. Všechny státy, kromě Itálie se jednoznačně shodly, že nejlepší bude, když postaví velkou zeď ve vzdálenosti stodvaceti kilometrů kolem věže. Tohle byl poslední bod jednání a také poslední hřebíček tolik milovanému Londýnu, jaký ho znám. Hlava Itálie se po tomto rozhodnutí sebrala a okamžitě vyrazila se zlostným výrazem a nechutí ve tváři zpět do své domoviny. Když jejich prezident odcházel, postrčil mi do ruky papír nebo spíš dopis s nápisem "Až bude nejhůř, otevři to". Ihned jsem jej pečlivě schovala do kapsy a čekala co bude dál.

Rozdělení

Irské ostrovy, si vzaly Spojené státy americké, Německo si přibralo k území Walesu, Nizozemsko si zase přivlastnilo Skotsko, Rusko dostalo zbytek Anglie. Rozhodly, že co je za plotem, musí tam za každou cenu zůstat, tudíž i všichni lidé. Budou prý vystavěny věže a bunkry kolem zdi, které zajistí izolaci Londýna a okolí od veškerého světa. Když jednání skončilo sebraly se a odešly, já jsem jen smutně koukala z okna na ulice Londýna, protože, tak jak je vidíme v tuto chvíly, už nikdy nespatříme. Jakmile to ohlásily v rozhlase a novinách, rozpoutaly vlnu násilí a útěků z Londýna. Lidé panikařily, někteří rabovaly, další se snažily rychle zmizet a jiní se zase zabarikádovaly u sebe doma, kde se cítí v bezpečí.
Nechápala jsem kde berou právo si takhle brát naše území, těžce vydobyté a draze zaplacené mnoha životy lidí. Věděla jsem, že kdyby tu vedle mě seděl Nathaniel nikdy by to nedovolil, ale co já sama mohu udělat? Ptala jsem se sama sebe... Navíc když čekám dítě, nemohu si teď dovolit dělat některé věci, protože by totiž mohly ublížit mému dítěti...
Teď musím žít s vědomím, že nemohu pryč a že hrozba výbuchu je každým dnem blíž a blíž....

Následky

O měsíc později...

Zeď byla vystavěna, věže sice stále staví, bunkry už jsou ale funkční, takže lidé, kteří neustále ze zoufalství utíkají pryč, dostanou pár kulek do těla. Já nikam nejdu a ani se nechystám... Usadila jsem se v naší bývalé základně, ještě s pár mými přáteli, které jsem si našla ve francouzském vojsku. Někteří francouzští vojáci, asi necelá stovka, se nechtěli vrátit do rodné země, ale chtěly zůstat zde v Anglii. Právě ve vojsku francouzů při obléhání Londýna, jsem si našla přátele, tři ženy přibližně v mém věku a čtyři muže. Základnu jsme předělaly na menší pevnost, tak aby do ní nemohly vstoupit nekalé živly. Protože těch je v Londýnských ulicích mnoho, možná ještě více než za krutovlády Samaela. V Londýně je jedno jestli jdeme ven ve dne nebo v noci, pořád je tma a svítí jen lampy a ohně lidí bez domova. Muži chodí pro jídlo do ulic, my hlídáme základnu, tak se to odehrává téměř každý den... Den co den... pořád to samé...

Strašidelný spánek

Neustále se budím ze spánku, kdy se mi zdá něco hrozného... Třeba vidím sama sebe před Samaelovou hrobkou a náhle se otevírají dveře, zevnitř... A v nich stál on s úsměvem od ucha k uchu... I při pomyšlení na tenhle sen ve dne, mě mrazí v zádech... Často přemýšlím, jestli jsme si vůbec nějak pomohly zabitím Samaela, protože v ulicích to je pořád horší a horší. Možná by jsme mohly vypustit Samaela z hrobky, aby vystrnadil ty šmejdy za zdí. Všichni vědí, že by to dokázal, i Lucius věděl, že je to chytrý muž, který si jde tvrdě za svým. Podle Luciusového deníku bylo nad slunce jasné, že Samaela svým způsobem i obdivoval, pro jeho vynalézavost a chytrost, nikoli kvůli krutosti a nelítostnému zabíjení.

Dnem i nocí myslím na Luciuse, jak jsme spolu na kopci před Londýnem a sledujeme západ slunce. Chtěla bych vrátit čas a změnit osud, ale nejde to, bohužel...




Abigail - rok narození 1846: 33 let