#29
Zarath
"Vy jste ti dva cizáci?" Ozval se hlas za mnou. Neočekával jsem nebezpečí, proto jsem Rufuse nechal, ať se v klidu vyhrabe z jámy a otočil jsem hlavu. Za mnou stál Khajiit, to by nebylo nic zvláštního, když je jich tu plno, ale tento vypadal nějak jinak. Byl velmi podobný na Khajiity, na které jsem narážel po celém Tamrielu, avšak byl o dost vyšší a takový mohutnější.
Rufus se zrovna vyškrábal z masového hrobu. Beze slova jsem přikývl.
„Rao říkal, že je na vás spoleh. Dostali jsme od hlídek zprávy, že viděli v džungli další Thalmory, mířili k jednomu z odpočívadel. Mám se tam podívat a zjistit, zda je vše v pořádku půjdete se mnou?“
„Proč ne. Hele Rufe, ukaž mu ten dopis…“ Podíval jsem se na společníka který ukázal krvavý cár papíru kočičákovi.
„Eh, ty elfské klikyháky, nemám ponětí o tom, o čem se tam píše.“
„Píše se tam něco o tom, že nalezený pahmarský kámen mají doručit justicionáři Eradorovi, do nějaké… Vzdušné lodě?“ Kočičák se podrbal na bradě.
„Jméno toho muže neznám, ale vzhledem k tomu že uspěli, lze předpokládat, že má ten kámen. Pojďte se mnou na to odpočívadlo, jestli narazíme na nějaké thalmory, dost možná narazíme i na tu… „Vzdušnou loď“.
Nedaleko před odpočívadlem nám dal velký kočičák povel, ať se přikrčíme.
„Sakra jdeme pozdě, už to tu zabrali.“ Doplazil jsem se vedle něj. Spatřil jsem rozmlácené odpočívadlo, několik mrtvých ozbrojených kočičáků a Thalmory, jak dělají nějaké kázání pár spoutaným kočičkám. Několik Khajiitů bylo oběšeno na palmách.
„Ty svině…“ Zavrčel Rufus.
„Klid mladý imperiále, netahej do toho teď emoce, jinak jsme mrtví. Bez obledu na to co uděli, musíme zachovat klid a vyčkat na vhodnou chvíli…“ Řekl velký kočičák. Podíval se na mne.
„Ty… Dokážeš s tou zraněnou rukou bojovat?“ Přikývl jsem.
„Zvládnu to…“
„Dobře, pár Pahmarů se už rozmístilo kolem, čekají jen na signál…“ Kočičák si sundal ze zad kuši a podal mi ji.
„Sejmi toho justicionáře. Ale nezabij ho. Tref ho do nohy, ať daleko neuteče. Ostatní pozabíjíme. Ale toho justicionáře bychom mohli vyslechnout…“
Natáhl jsem kuši. Kdo ví, jak se tu dostala až od Strážců Úsvitu, ovšek Khajiité jsou schopni sehnat cokoliv.
Justicionář se zrovna chystal podřezat jednu spoutanou kočičku. Vyprázdnil jsem plíce a zamířil…
Stisknutí páky. Svist šipky. A křik.
Ušák začal řvát a tisknout si ruku, kterou mu šipka probodla. Na jeho ochranku se v tu chvíli vrhli tři pahmaři. Velký kočičák si strhl ze zad obrovské kladivo a vrhl se kupředu. Uskočil ohnivé kouli, kterou na něj seslal jeden elfský čaroděj, ohnal se zbraní a přerazil mu ruku. Než stihl elfík vykřiknout, druhou ranou mu kočičák urazil hlavu.
Rufus vytáhl sekeru s dýkou a vrhl se k elfům. První thalmorský voják ho chtěl seknout mezi krk a rameno, ale Rufus mu rovnou usekl ruku v zápěstí a probodl hrudník. Začala jatka.
Znovu jsem natáhl kuši. Tu jsem nyní držel ve zraněné ruce a zdravou jsem sebral ze země elfský meč. Vydal jsem se pomalým krokem k thalmorům. Třebaže Olvin, ten jenž mi vyvraždil rodnou vesnici byl už dávno mrtvý, touha vraždit jeho spolubojovníky nikdy tak úplně nezmizela.
„Za thal…“ Nejbližšímu parchantovi jsem střelil šipku do obličeje, hlave se zaklonila a tělo zhroutilo. Jeho kámoš na mne skočil z boku, ale já jen ustoupil krok vzad, výpad minul a v tu chvíli jsem ho sekl přes záda a odkopnul ho.
Zapíchl jsem meč do země a nabil další šipku. Jeden z ušáků chtěl zezadu napadnou Rufuse, tak jsem mu střelil šipku přímo do oka, což mu probodlo hlavu. Rufus kývnutím poděkoval a pokračoval v likvidaci. Na mne se zatím vrhl další thalmor, zaútočil palcátem na hlavu, ale já mu to zablokoval mečem, upustil kuš a napálil mu to pěstí do obličeje. Zatímco se voják skloněný držel za zlomený nos, jedinou ranou jsem mu usekl hlavu. Bylo po boji.
Zranený justicionář se pokusil o útěk, ale ocelová šipka mu probodla stehno. Pokusil se ještě dodrápat k „vzdušné lodi“ která se ukázala být obyčejnou lodí, ale opatřenou jakýmsi podivným protáhlým balónem, tudíž mohla létat. Další šipka mu probodla rameno. Po šipce s koleni to vzdal. Bolest musela být neúnosná. Zatímco ostatní osvobozovali spoutané khajiity, já došel k justicionáři a kopl do něj, aby se obrátil na záda.
„Justicionář Erador?“
„Po tom ti nic není ty redguardská špí…“
Začal opět křičet, když jsem dupnul na šipku ve stehně a zatlačil ji ještě hlouběji.
„Myslím, že mi po dom něco je.“ Dupnul jsem na šipku v rameni. Musel trpět jako zvíře.
„ANO, JSEM ERADOR!!!“
„Tak se mi to líbí.“ Zazubil jsem se. Kočičák a Rufus zrovna dorazili.
„Teď mi hezky řekneš co chci vědět jinak…“
„Co mi taková podřadná špína jako ty asi může udělat?“
„Třeba tohle.“ Další šipka směrovala do rozkroku. Elf se začal svíjet v hrozných křečích.
„Jestli mi to neřekneš, čeká nás ještě hooodně zábavy.“ Justicionář ztěžka oddychoval.
„Dám vám zlato, všechno, jen když mě necháte…“
„To si vezmeme i tak. Chci vědět, kam jste ukryli Pahmarský kámen.“
„Už tady není… Odevzdal jsem ho nadřízeným, už se k němu nedostanete.“
„Simtě.“ Znovu jsem začal nabíjet kuši, ale Erador začal zpívat.
„JE V PEVNOSTI!!!! PROHLEDEJTE MOU KAJUTU VE VZDUŠNÉ LODI! JE TAM OZNAČENÁ! A TEĎ MNE UŽ NECH BÝT PSE!!!“ Chtěl jsem vrátit kuš kočičákovi, ale ten naznačil, ať si ji nechám. Popravdě se mi ta hračka začala dost líbit.
„Dobrý. JÁ tě nechám být. Otázkou je, co na to řeknou kočičky kterým jste tady povraždili přátele a příbuzné.“ Luskl jsem prsty a ukázal kočičkám na justicionáře.
„Bavte se.“ Rufus i velký kočičák spolu se mnou se vydali pryč, zatímco kočičky začaly vytahovat nože, dýky nebo jenské drápky a pomalým krokem se blížily k raněnému justicionáři. Neměl jak utéct, ale pořád na tom nebyl tak blbě, aby nevydržel pěkně dlouhé hraní. A kočičky ví, jak si s hračkou hrát tak, aby dlouho vydržela. Pan Erador má před sebou pěkně dlouhý mejdan.
„Prohledali jsme kajutu. Víme kde ta pevnost je, ale je jednou z mnoha, tudíž jsme nevěděli kde přesně hledat. Ale teď už to víme. Děkujeme za pomoc chlapci, pro kámen si už dojdeme sami, je čas na naši část dohody.“ Rao nás zavedl do jakéhosi podzemního krytu v jeskyni. Do takvých se Khajiité údajně ukrývají, když jde kolem thalmorská hlídka a nemají je jak porazit. Nacházelo se to totiž docela daleko od pahmarského útočiště. Takových jsou prý po džungli stovky. I kdybychom šli těsně kolem něj, nevšimli bychom si toho.
„Snad bude spolupracovat…“ Rao nás zavedl až k jakýmsi masivním dveřím. Zabouchal.
„Safiro otevři!! Tady Rao!“ (To údajně byla její přezdívka) Nic. Rao zabouchal ještě několikrát, aby si najednou všiml, že dveře jsou o demčené.
Vešli jsme dovnitř. Celý příbytek byl rozházený, jako kdyby tu došlo k boji. Někoho tu násilně odvlekli.
„A ku*va.“