---

Sic je to dlouhá PodKapitola, ale další dvě Kapitoly budou možná delší, ale určitě zlomovější.

Pokud se vám to líbí, ale ikdyby ne, zanechte zde svůj komentář.


Soutěž, pokračuje!





....


PodKapitola - Cesta drsná a krutá

Plavba

Po krásném koupání s Abigail, jsme si šly do postele a já si opět přišel na "svý".... Po milování Abigail usnula, ale já zůstal raději vzhůru, jelikož sen by se mohl vrátit a to nechci. Když v tom někdo zaklepal na dveře... Otevřel jsem tedy... Stál tam posel s dopisem... Ve kterém stálo, že mám připravený soukromý parník, který by mě měl dovézt až k hranicím Ruska. Sbalil jsem si všechny potřebné věci, jako jsou, můj oblíbený klobouk a boty, plášť, krunýř, masku, revolver, šavli, házecí nože, dvě zdobené dýky a nákres zbraně, který jsem našel za jedním z obrazů zde v pokoji, byl sice zašlý prachem, ale vypadal jako z 18. století. Ačkoliv to zcela určitě byl návod, někdo si dal tu práci, aby jej kdekdo nerozluštil, zřejmě je to tajné. Zatím jsem rozpoznal jen obrázek, který dozajista připomíná zbraň.

Plout, plout, plout....

Nechtěl jsem Abigail budit, protože při pohledu na ni, jak spí se mi rozbušilo srdce, vypadala tak roztomile.... Napsal jsem jí tedy dopis na rozloučenou a položil jej na stůl. Nakonec, než jsem odešel jsem jí dal pusu na tvář...
Po té co jsem vyšel před palác, už na mě čekal kočár s úkolem mne dovézt do přístavu. Po deseti minutách jsme dorazily k parníku a já nastoupil na jeho palubu, kde už na mě čekaly dva podivíni. Nejspíš nějací námořníci, snad zkušení, navíc se mi zdálo, že vůbec nevědí přesný účel této cesty nebo spíš výpravy. Řekli mi plán plavby a celkem se mi zamlouval, protože poplujeme nedaleko pobřeží a podél něj až ke Skandinávii. Prý poplujeme minimálně pět dní, takže bude čas rozluštit tajemnou zbraň.

Po jednom dni plavby...

Už mě to tady nebaví, právě jsme propluly kolem pár Anglických ostrovů. Cesta je.... no prostě nudná!

Po třech dnech úmorné plavby

Doprdele, hlava mi třeští, na nic nemůžu myslet, ani na tu šifru a ani na Abigail. Jen ti dva mají den co den náladu, která by probudila i mrtvého, neustále se smějí, říkají si vtipy, povedený doprovod teda.....

Po pěti dnech... Konečná...

Najednou se v mlze objevil břeh a my k němu pluly... "konečně pevná zem!" řekl jsem si. Když jsme zakotvily, ti dva vystoupily a šly na pevninu, stejně jako já. Jeden mi podal můj batoh, ale něco se mi nezdálo.... Oba dva najednou měly zamračený a upřený výraz na mne. Vytáhly nože... "Překvapen? Samael nás poslal tě zabít. Julesovy námořníky jsme vyřídily a přestrojily se za ně. Samael říkal, že když tě nezabije plavba, máme tě zabít až dorazíme k pevnině. Nějaké poslední přání?"

"Táhněte!"

V tu chvíly jsem pustil tašku na zem, odhrnul plášť... a v mžiku vytáhl dva nože, každý do jedné ruky... a hodil je těm hajzlům do břicha... Strefil jsem se, ještě aby ne, když mám výcvik a zkušeností na rozdávání. Ještě cosi mumlaly, ale já je nechal a vzal si svoje nože zpátky. Zaslechl jsem nějaké vytí v dáli.... "Hezkou zábavu chlapci...(zlověstný smích)" řekl jsem jim. Popadl jsem batoh a šel podél břehu směrem k hranicím Ruska.

Sibiř

Po čtyřech hodinách cesty...

Čím jsem blíž Rusku, tím je větší zima... Moře bičuje pobřeží svými vlnami, fouká studený a silný vítr. Do toho ještě začal padat sníh... "To mi ještě scházelo..." řekl jsem si....

Po dni cesty...

Ještě včera jsem si to kráčel kolem pobřeží, ale příroda mne donutila odbočit z mé trasy a jít od pobřeží dál do vnitrozemí. Navíc mi dochází voda a čím je jí méně, nutí mě to vodou více šetřit. A k mé smůle voda pomalu zamrzá... "Za chvíly se ani nenapiju, bože za co!" pomyslel jsem si...

Pět dní cesty je za mnou...

Včera večer když jsem tábořil, abych si odpočinul, jsem z batohu vyhrabal poslední kus žvance... "Teď už nemám ani jídlo! Fakt skvělý!"
Při pomyšlení, že nemám jídlo, kterým bych nasytil už teď můj hladovějící žaludek, mě popadá myšlenka, co bude když nenajdu nic k jídlu....

Za další den...

"Bože! Za co mě trestáš! Snědl bych i krysu!"
Hlava mě bolí, přímo mi v ní třeští, je to jako střep, který mi projíždí celou hlavou... Břicho už ani bolestí téměř necítím... Ještě ke všemu, si myslím, že jsem se ztratil... Cestou nebylo vidět ani živáčka... "Ani žádné zvíře!"

Halucinace

Po dalším úporném dni...

Asi mám halucinace, neboť mám pocit, že mne někdo sleduje. Sám se tomu směju, protože něco mi v hlavě furt namlouvá "odpočiň si... vyspi se...". Kdybych se teď zastavil a sednul si, natož usnul, byl bych už nevstal a zřejmě i umrznul. Nevím co mne sleduje, možná mé vlastní myšlenky si tohle vymyslely, možná mám halucinace nebo mě fakt někdo sleduje... Ale to bude asi ta druhá možnost... Který blbec by mě sledoval, v tomhle mrazu a počasí...

Následující den...

Hlady už šilhám, voda mi zmrzla úplně už před několika hodinami... Musím se opírat o svou šavli, jako o berlu, jinak bych horkotěžko chodil... Naštěstí pro mě přišla sněhová vánice... Už ani nevím co mluvím, třepou se mi ruce i nohy, všechno mi mrzne... Zastavil jsem... Položil batoh, abych si oblékl všechno co půjde a pokračoval z posledních sil dál... Dokonce i masku mám v téhle bohem zapomenuté zemi na hlavě, trochu mi ale přimrzla k obličeji.

Devátý den...

Nezvládám to... Všechno mě bolí, mám hlad, je mi zima, několikrát už jsem i padl k zemi a velice těžko jsem se zvedal, už mi nezbývají síly...
Padá lehká mlha... V dáli slyším vrčení... Po chvíly i vytí několika stvoření... "Takže takhle zemřu? V chřtánu několika vlků? Takový konec jsem nečekal..."


Vodku, poutníče?

Už ani pořádně nevidím... Vlci se kolem mě seběhly a krouží kolem...Padl jsem na kolena... S mými silami, kterých už mám pomálu, se s nimi nemohu měřit... V tu chvíly kdy na mě jeden vystartoval, se ozvalo pár nedalekých výstřelů... Jeden zakvičel, zřejmě zemřel, ostatní ale utekly... Slyším několik postav, jak se ke mě blíží... Zvedají mě a táhnou pryč... Pak jsem omdlel...

Probudil jsem se v pokoji, obklopen mnoha kožešinami, bylo mi konečně a po dlouhé době teplo... Všechny mé věci, maska, batoh, pláště, zbraně, ležely na stole...

Cítil jsem se lépe, a proto jsem šel po schodech dolů k nějakým hlasům...
"Á náš nečekaný host se probudil! Pojď k nám, chlape!" zaznělo od jednoho muže. Dům ve kterém jsem se probudil, byla hospoda, jen by mě zajímalo proč je zrovna na tomhle místě... Šel jsem tedy k nim a posadil se ke stolu. Kolem na stěnách byly pověšené kožešiny, hlavy a parohy od různý druhů zvířat... V místnosti se nacházelo pět lidí a zdálo se, že to jsou místní... Dali mi najíst a napít... "Dej si taky jednu! Na! Tady máš! A pozor! Postaví tě to na nohy, jako nic jinýho!" podali mi sklenku s jejich pitím a já ji vyklopil do sebe najednou. Mělo to pálivou chuť, ale bylo to výborné. "Á pánovi vodka chutná! Tu máš další! Cha ha ha ha!" klopil jsem do sebe jednu za druhou a cítil se lépe a lépe, akorát se mi zdálo, že se kolem mě točí celý svět...