---

Tak a je tu opět podkapitola, zadělávající půdu pro kompletní kapitolu.
Pokud se vám to líbí, napište komentář a jestli ne napište ho taky.(:D)






PodKapitola - Spáry Francie


Následujícího dne, odpoledne...

Po setkání v časných ranních hodinách s prezidentem Francie, kdy jsem mu vysvětloval pomalu a podrobně situaci v Anglii, mi něco nabídl...
Možná i proto, že jsem býval velitel královy osobní gardy, a nikdy přes mě a mé pobočníky nikdo neprošel, až do nechvalně známé noci...
Sice nabídl, ale vždycky je to něco za něco. Říkal mi, že ačkoliv se Anglie a Francie nemají moc v lásce, může mi poskytnout vojenskou podporu a to jak na moři, tak na souši. Ale chce něco na oplátku. Mám se vypravit do Ruska, přesněji do Moskvy. Tam mám vyhledat jeho nejlepšího tajného agenta a pomoci mu v jeho přetěžkém úkolu. Dostat se do blízkosti Alexandra III. Alexandroviče, protože po jeho novém zvolení se Rusko, až podivně a mocně začíná ozbrojovat. Velké zbrojení prý jeho zvědové zpozorovaly i u Číny, ale Rusko mu dělá největší starosti. Důvod proč mi chce pomoci znovu vydobýt Anglii svobodu je ten, že z ostrovů kde se Anglie nachází záhadně mizí jeho lodě. Nejen to, francouzští obchodníci jsou zabíjeni nebo zajati, a poté okradeni, a nakonec posláni mrtví zpět domů. Do teď, ale nevěděl kdo a jak... Jenom mě mrzí, že nevěřil jaké bytosti se nacházejí pod městem. Neuvěřil mi ani fakt, že jsem Samaela pobodal nožem, ale přesto stále žije jako upír. O svém největším tajemství jsem mu neřekl...

Noc...

Následující noc se mi zdál sen, spíše noční můra, z které se ne a ne probudit, ale přitom to vypadalo, jako skutečnost...

"Opět jsme se s Abigail milovaly, v pozdních hodinách jsme usínaly, ale já nemohl. Něco mne tížilo, chtíč... Dostal jsem hlad, a náhle jsem se pozoroval, jak běžím ulicemi Francie v podobě vlkodlačí... Žral a zabíjel jsem lidi... Do té doby než se mi někdo postavil tváří v tvář, beze strachu... Byla to Abigail a držela dva podivně lesknoucí nože, v každé ruce jeden... To zvíře ve mě, jakoby se nemohlo rázem hýbat... Nevystartoval jsem na ni a nesežral... Zdálo se, že to bude nakonec dobrý konec, alespoň pro ni... Stál jsem tam a cenil na ni zuby... Řvala na mě Luciusi! Nešlo to... Teď už jsem se nezastavil... Přiběhl jsem k ní, tlamou k její tváři a vycenil zuby... Už jsem se napřahoval svou tlapou, že jí rozsápu... Ale ne... Uhnula mi, napřáhla se... A s pláčem do mého břicha vrazila oba nože... Jen jsem zařval bolestí a padl na zem, bezvládně... Cítil jsem, jak ze mě vyprchává život... Ještě jsem se na ni díval zvířecíma očima a ona na mě.... Než jsem naposledy vydechnul... políbila mne...plakala..." (konec popisování snu)

Ráno

Ráno jsem se probudil vystrašený a spocený od hlavy až k patě. Abigail na mě nevěřícně zírala a snažila se mě utěšit. Když se mě, ale zeptala co se mi zdálo, řekl jsem jí, že už si jej nepamatuji... Ačkoliv jej mám v hlavě vepsaný dost dobře. Potom jsem si dal horkou koupel, když do ní Abigail vešla za mnou, úplně jsem se uvolnil od všeho strachu a trápení, cítil jsem se šťastný...