---

Kapitola 24 - Vražedný vzduch

"Nejde jenom tak stát a nechat se fackovat!"


Šikují se do formací... Zdá se, že vyčkávají... No, přeci jen nemají kam spěchat, když jsem jimi obklíčen.(směje se) Vytáhl jsem z batohu masku a nasadil si ji. Aspoň zemřu ve velkém stylu. Tak a je to tady! Namířily na mě, a poslaly několik vojáků s šavlemi... Střelci vyčkávají... Asi si mě chtějí vychutnat a to pěkně pomalu... Stojím tam, přede mnou hordy vojáků a několik jich běží ke mě... Mám ruce založené za pasem a svým pláštěm... a vyčkávám na správnou příležitost. Teď! V mžiku vytahuji ruce zpoza pasu a v nich dýky, házím je po běžících vojácích... Dvěma dýkami dva vojáky naráz a druhou rukou to samé... Ti co běželi jsou mrtví... Teď vyrážejí další, tentokrát těžce obrnění jedinci, ale i oni mají svá slabá místečka, že? Nože mi proti nim moc nepomohou, vytahuji šavli... Jeden se napřahuje, kotoulem mu uhýbám a z kotoulu propichuji druhého mezi nohy "to muselo bolet...(smích)", Uhnul jsem dalšímu výpadu jednoho z nich a rychlými pohyby jej vyvedl z rovnováhy tak, že spadl na zem, hold šavle je rychlejší než těžkopádná sekyra... Pochopitelně jsem jej propíchl... Ale to už se poslední napřáhl se svou zbraní... Já jej zpozoroval včas a uskočil do strany, zavrávoral... Podrazil jsem mu nohy a když byl na zemi, už to byla snadná práce. Celou dobu bojuji s nadšením a smíchem ve tváři a tohle nedělá maska na mém obličeji.

Oni se mi smějí!


Vojáci okolo se mi smějí, tak nahlas, že to musí být slyšet i na druhém konci Londýna. No jo no, oni vědí, že dnes nezemřou, ale já vím že zemřu s mečem v ruce a naprosto smířený se svým koncem. Velitel vojska byl jediný, který měl kamennou tvář. Velitel: "Zbavím tě trápení hnojný červe! " BÁC! Střelil do mne dvě kulky, jednu do ruky a druhou do hrudi, která byla naštěstí chráněná, načež ruka ne. Bolest mě poslala do pokleku na zemi.... ale něco ve mě mi říkalo "vstaň!", tak jsem se chytl za ránu na ruce a s vypětím sil vstanul. Velitel se jen usmál... Poprvé změnil výraz, ale jeho vojáci se už nesmály, stáli tam s překvapenými výrazy. Velitel: "Máš velkou vůli žít, co?" Následně vydal rozkaz k připravení k palbě, všichni si na mne zamířily a čekali na rozkaz.

Létající ostří

"Dost té habaďůry!" zařval velitel. "Pal!" Náhle při vyřknutí slova pal, padl velitel k zemi s probodnutým krkem. Celkem se mi ulevilo... Vojáci začaly panikařit, protože nože létaly vzduchem a oni nevěděly odkud a kdo jimi hází. Padaly jako zralá jablka ze stromu při velkém větru. Když jich zemřelo na dvacet, začaly střílet všude kolem sebe, jakýkoli stín, který zahlédli byl "zastřelen". Náhodou si pár vojáčků vybralo za cíl i mne a vpálily do mé hrudi snad patnáct kulek. "Asi jsem moc výstřední, to víte, muž se smějící maskou na obličeji a celý v černém, u pasu nože, no nezabijte ho!(smích)". Opět jsem padl na kolena, cítil jsem jak ze mne vyprchává síla, ani vnitřní hlas už nebyl "slyšet". Kašlal jsem krev, pár kulek si zřejmě našlo cestu dovnitř mého těla.

Pěkně a smrtelně

Rozmazaným pohlédnutím po bojišti, jsem spatřil jak vojáci utíkají, moc jich nezbylo, taková spoušť kolem mě. Všude mrtvá těla, někteří nože v sobě a ostatní zase šípy. Ti co utíkají jsou stříleni do zad z pušky a revolverů. Nějaké postavy uvazují koně vojáků, kteří je tu "nechali". Slyším kroky několika nohou... Ale... Cítím jak ztrácím vědomí.... Lehám na zem... Už se nezvednu...





Pokud se vám to líbí, zanechte komentář. A pokud máte nějaké otázky či připomínky, neváhejte je napsat.