---

Kapitola 23 - Brutus


Přední dveře bouchly! Z nich se vynořilo nejméně dvacet elitních vojáků, těch nejlepších, které má Samael k dispozici. On si je vpodstatě i hýčká, mají luxusní domy, vybraná jídla i oblečení. Připomínají mi janičáře, kteří v 16. století byly jedni z nejlepších vojáků tehdejšího Istanbulu...

Nikdy nekončící boj nebo padnout? Co si vybrat?

V tom zmatku, který vytvořily tím výbuchem, jsem zapálil oponu.... Lidé šílely, až fanaticky běhaly hledajíc cestu ven, neustále do mne vrážely když jsem běžel k zadnímu východu. Divadlo se začínalo plnit kouřem, všechno začínalo pomalu hořet, ale dým měl první slovo na obětech. Pár lidí padlo k zemi, kašlajíc krev... Ten kouř určitě nebyl způsoben bombou nebo ohněm, muselo to být něco co Samael vynalezl. Když jsem četl jeho spisy, kde mezi nimi se nacházely i nákresy vynálezů, nahlédl jsem do mozku génia. Když už jsem byl u zadního východu, vybouchla další bomba. A ne jentak ledajaká, začalo se hroutit celé divadlo. Tak tak jsem z něj stačil vyskočit. Okolo budovy byl kouř, tma s kouřem vytvořily téměř naprostou tmu. Sotva šlo vidět na metr, ale něco mi zde nehrálo. Kde jsou ti elitní vojáci.... Že by bouchly s divadlem? To těžko.... Ale co když ten vrah chce, abych žil a pátral po něm. Nebo to byl někdo jiný, ale to mě nenapadá kdo. Nikdo jiný než William se z mé bývalé skupiny během těch třech měsíců neohlásil, takže to nikdo z nich být nemohl.

Mizím!

V té tmě, jsem se vytratil... Běžel jsem celou dobu od divadla, do bezpečí. Do základny.... Právě se nacházím v té místnosti, kde se stal masakr. Těla a jejich kusy, páchly a byly bledé, červíci započaly svou práci i krysy.... Musel jsem ten pohled přežít, a vybrat náš trezor. Sice všichni přísahaly, včetně mě, že jej nikdy neotevřou, dokud nebudeme zase pohromadě, ale myslím že když jde o život jednoho člena, slib se musí porušit. Williama musím ale první najít.... Vybral jsem trezor, vzal si na sebe svou starou velitelskou uniformu, zasunul šavli do pochvy, plášť a krunýř, zapnul si pás na dvě zbraně a následně jsem vzal dva mé stříbrné revolvery do pouzder, nasadil klobouk a začal balit věci do batohu. Svůj oblek, masku a ostatní věci a zbraně jsem schoval do batohu. Trezor jsem za sebou náležitě zamknul, vzal jsem si jen mé staré věci, věci ostatních zůstaly nedotčené. Nastal čas hledání.

Rozhlas.

Zničeho nic, když jsem vylezl z té mrtvolami zamořené základny s batohem přes rameno, začal hrát....rozhlas! Ten, který už pár měsíců nehrál a všichni jej měli za zrušený nebo rozbitý opět hrál. Tedy hrál, spíš šuměl, ale po té do něj začal někdo mluvit. Jeho hlas mi byl povědomý, ale nemohu si vzpomenout, kdo by to mohl být.

Mluví ke mě!

Řeč mluvená prostřednictvím rozhlasu byla určena mě... nechápal jsem proč, ale pak mi to došlo: "Luciusi, ty parchante! Já vím, že žiješ a přežil jsi mou malou hru v divadle... Byl jsem tam! A chtěl tě zabít! Ale ta zatracená Samaelova elitní jednotka mi vše zkazila! Tvá smůla! Williama jsem poslal polomrtvého k mému příteli do Moskvy, dostal naloženo, a to jen kvůli tobě! Jsi zaslepen pomstou tak, že ani nepoznáš člena gardy na potkání, které jsi ty sám velel! Ano, potkal jsi mne, v divadle, to já byl scénáristou! Ale konec řečí! Ty, zemřeš, ať už mou rukou nebo Samaelových vojáků, kterým jsem dal tvůj přesný popis...Hahahahah(zlověstný smích)...Konečně zaplatíš za to, že jsi mě přehlížel! Ještě ti nedochází, který z členů jsem? To jsi velitel? Až ti to dojde, víš kde mě hledat! Pokud ovšem přežiješ hahahhahah(smích).."

Není jiné východisko než zemřít? A co když ne...

Už když onen neznámý mluvil, slyšel jsem pochod vojáků ba i viděl. Jeho řeč mi hodně napověděla, ale teď nemám čas se zaobírat přemýšlením o minulosti. Musím totiž něco vymyslet, co udělat s těmi vojáky, kteří ke mě míří... Jsou všude... Jsou i na střechách... Pustil jsem batoh na zem... a připravil se k boji ... aspoň zemřu jako člověk, kterého obyčejní lidé znají a považují jej za hrdinu... Jsou všude kolem mě a je jich dost ...Jsem obklíčen...






Nadpis napovídá, JAK se bude ubírat děj dalšího dílu.

Snad to není špatné. Já myslím, že snad ne.