---

Kapitola 13 - Co když to bude stejně...

Vyzbrojen a táhnouc velkou tašku doufajíc, že naleznu nové útočiště, jsem se vydal na velké náměstí. Stále je tma, nic neslyším, jen tichounký šepot. Kráčím ulicemi, lidé chodí s pochodněmi, lampami, na ulice je zdá se celkem relativní klid. Já žádné světlo nechtěl a ani nepotřeboval. Když mě kdokoli uviděl kolem něj procházet, ihned zrychlil krok, někdy i začali běžet. Nedivím se... To víte, muž, spálená tvář, vypadajíc jako neživá, když na ně spočine pohled očí z této tváře, je to jako noční můry. Cítím se silný, jako znovuzrozený, nic mě nebolí, jen sakra pořád neslyším. Cestou potkávám patroly vojáků, vyzbrojenými až po zuby střelnými zbraněmi, mě, neznámého původu, chystající se na definitivní zničení duše Anglie. Kouknu na nebe a vidím jen černo a slabě zářící obrys slunce.

Lampy!

Rozsvítily se lampy! Nic neobvyklého, by to bylo normálně, ale to co je na nich bere dech a hlavně děsí všechny lidi, kteří si až teď toho všimli, mě už nic nevyděsí. Lidé, visí oběšení na lampách, na každé je jeden, sami se jistě nezabily, nejspíš to jsou ti, co odporovali Samaelovi. Zatím nesmrdí, kdoví jak dlouho je tu nechají, pro výstrahu ostatním, aby viděli co je může potkat, když by chtěli odporovat. Vcházím do takové zapadlé, úzké uličky a vidím jak se zde vraždí. Nějaká rodina je zabíjena vojáky, žena je znásilňována, její muž se na to musí dívat a děti mají podříznutá hrdla. Sice je to hrůza, slyšet jak volají o pomoc, ale já mám teď důležitější úkol na práci, nejdůležitější v mém životě. Obcházím tedy uličku, a vcházím na náměstí, kde to doslova vře. Klece a kolem nich plot, ve kterém jsou vypuštěni vlci, nejspíš hladoví. V klecích jsou hlavně dospívající mládež. Uprostřed " ohrady " je nějaký voják, je důkladně maskován a dokonale kryt před případnými útoky zvěře jakýmsi mě neznámým druhem brnění. Na svou ochranu má tyč, s elektrickými výboji.

Potrava

Vyhodil jednoho člověka do ohrady. Vlci se do něj pustily, nešlo se ubránit dojmu, že se tím voják, který mi připadal spíš, jako kat, dokonale baví. I v ostatních ohradách se tohle dělo, když umřel jeden v jedné ohradě, v druhé šel další na porážku. Jsou to jatka, to musím uznat, ačkoliv mě tohle pobouřilo neméně, než předchozí útoky na lidi, tak jsem pokračoval dál ve své cestě. A kam že vlastně jdu? Do paláce přeci! Zabít Samaela, jak jednoduché.

Kolem a v paláci.

Stál jsem tedy před jeho palácem, a jak se tam dostanu, mám vymyšlené. Stejně jako on, při jeho "kněží" královraždě. Hned vedle paláce stojí kostel, tak proč se nepomodlit, před vraždou. Vešel jsem, věci, které nebylo potřeba, jsem odložil v kostele, kde bylo úplně mrtvo a to doslova. Nikdo v něm nebyl, jen kněz, a po něm já jdu... Všiml si mě, což je dobře, dívá se na mě svýma očima tak upřeně, že to až není hezké, kráčím mezi lavicemi klidným krokem, jako kdybych tudy měl jít naposledy. Když už jsem se k němu přiblížil na zhruba deset metrů, vytáhl pistoli, ale nenamířil proti mě, nýbrž proti sobě. U spánku přiloženou pistolí, čekal co udělám já. Co bych asi tak dělal. Sedl jsem si do přední lavice, sklopil hlavu, ruce u hlavy, jako při modlení, seděl jsem tam, čekajíc na to, co se má stát a je nevyhnutelné. Ticho. To úplné ticho prolomil až kněz, svými ubrečenými slovy, "už nemůžu dál.... oni se vrátí.... mé ovečky odehnali.... a zabily.... páchají na nich zvěrstva.... na to se už nemohu dívat.... sbohem můj vrahu...." s těmito slovy kněz odešel na věčnost. Jediná rána, stačila na zabití božího služebníka, který byl už zdrcený z toho co se děje. Už prostě nemohl dál.
Vstal jsem z lavice, popošel k jeho tělu, zavřel mu oči a pomodlil se. Svlékl jsem jeho hábit, který jsem si hned navlékl, schoval jsem si všechny zbraně co budu potřebovat, tak aby nebyly viditelné. A vykročil ke dveřím vedoucí z kostela. Vykročil jsem ven, nasadil si kapuci na hlavu, sklonil hlavu, tak aby mi nebylo vidět do tváře a šel s křížem v ruce, vztříc osudu mému a jeho.




Komentáře vítány. Snad se bude opět líbit.