Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Khanův návrat

Přidal DragonOzzy dne 02.03.2013 23:07
#33

Po sto padesáti letech další kapitola:


Sestřička

Er-forma

„Draku, připrav se na svou smr… Ehm…“ Odvážný rytíř vtrhl do nejvyšší komnaty nejvyšší věže starého opuštěného zámku, kde podle zvěstí místních měla být zlým drakem vězněna půvabná princezna. Místo toho nalezl akorát luxusně vybavený pokoj s postelí, který jako kdyby nepatřil ke zbytku hradu, který byl v určitém stádiu rozpadu.
V oné luxusní posteli ležel mladík s nadýchanými vlasy a vedle něj přírodou možná až příliž obdařená děva, která se k němu tulila.
„Neumíš klepat, debile?“ Zamračil se Edgar.
„J…Já se omlouvám, pane, hledám draka a princeznu.“ Zakoktal se rytíř a upustil meč.
„Jsou přímo před tebou. Teda, akorát jsem zrovna v lidské podobě, v podobě ještěrky bych se tu tak trochu nevešel…“ Edgar do sebe obrátil sklenici vína, jehož láhev stála na nočním stolku.
„Ale… Ty prý způsobuješ to, že v téhle zemi ubývá panen!!!“ Mladý rytíř zmateně pokukoval kolem sebe. Edgar přikývl.
„Jo, protože po setkání se mnou už pany nejsou.“
„A zlatý poklad? Poklad, který střežíš?“
„Vybavil jsem si za něj byťák. A teď padej, mám tu ještě práci!!!“ Edgar hodil po rytíři sklenici, která se však roztříštila o dveře, které hrdina v šoku zabouchl.
„Šmírák jeden…“ Princezna se přitulila ke svému „vězniteli“ a začala ho hladit po hrudi.
„Myslíš, že naši uvěří, že jsi mne zase unesl? Už potřetí v měsíci a že mne zachránil náhodný hrdina, který nechtěl odměnu?“
„Jestli budeš jednou v jiným stavu, tak si hold hrdina tu oděnu vybral sám a předem.“ Uchechtl se Edgar, za což schytal od své milenky něžný pohlavek.

„Pamatujte, můj táta není žádný „hej nebo počkej“ je to NĚKDO tak se k němu chovejte s úctou, věřte mi, NECHCETE ho nas*at.“ Leslie, oděna stejně jako Laura i Sumi v šatech, čekaly před domem na ulici na odvoz.
„Poprvé v životě pojedu v kočáře!!!“ Radovala se Sumi, Leslie však nevydala moc nadšeně.
„Jak dlouho jste se s tátou neviděli?“
„Dvě stě… Tři sta let? Já nevím, století sem, století tam, pro bytosti jako my čas moc velký význam nemá… A hele, už jede.“ Ulice se mírně zatřásla pod náborem těžkého kočáru, který se vyřítil ze zatáčky ulice chudinské čtvrti. Místní obyvatelé jen nevěřícně zírali na tu parádu, protože něco takového v zapomenutém koutu jako tenhle jen tak znovu neuvidí.
„Zastav. Tyvole zastav!!!“ Ozval se křik zevnitř kočáru. Krasavec u otěží zabral a koně se zastavili.
„Ugh… Jako poskok ujdeš ale jako kočí jsi K NIČEMU!!!“ Dveře se rozletěly a vystoupil vysoký muž s knírkem a bradkou, dlouhými černými vlasy v culíku a zelenýma očima. Byl velmi podobný Leslie. Že by snad…
„Ehm… Omluvte tady Edgara, za ty stovky let co žije jako létající ještěrka a obšťastňuje generace mladých panen, se neráčil naučit se ovládat otěže….“ Elegantní muž oděn v tmavě modrém kabátku, ladícímu k Lesliiným šatům si jí najednou všiml.
„Aaaah holčičko moje, nečekal bych, že tu skutečně budeš, dlouho jsme se neviděli, pojď ke mně!!!“
„Tatiii!!!“ Leslie, po vzoru náctiletých dívčin skočila otci do náruče.
„Ty si nám vyrostla…“
„Blbej vtip tati.“ Zamračila se Leslie.
„Máma s vámi nejede?“ Koukala Sumi za Khana.
„Já nemám mámu.“ Koukla směrem k Sumi Leslie.
„Jinak tati… Ehm…“
„Ano, odpusťte mi mou nezdvořilost, Khanus jméno mé. Ničitel světů, ale buďte té lásky a nikde to nerozkřikujte… Jinak, Leslie má pravdu, nemá matku v pravém slova smyslu, slyšeli jste legendu o černém rytíři drakobijci ne?“ Edgar sestoupil z místa kočího a otevřel dívkám dveře.
„Vypadáte skvěle, jako vždy slečno Leslie.“
„Odpal úchyle…“ Odsekla dívka a zamračená se posadila. Když byli všichni na místech, Edgar pobídl koně a kočár se rozjel. Povoz sebou co chvíli házel, Laura a Sumi děkovaly bohům, že ráno nic nejedly.
„Pokračuj tati…“ Pozvedla obočí Leslie.
„No, pokud vás to zajímá…“ Podíval se na dívky Khanus.
„Docela ráda bych věděla, odkud se to stvoření vzalo.“ Pousmála se Laura.
„Pokračujte. S bytostí jako vy se člověk nesetká každý den.“
„Ty máš co mluvit…“ Leslie vytáhla malý vějířek a začala se ovívat. V kočáře bylo nesnesitelné vedro a i přes pár větracích otvorů až moc vydýchaného vzduchu. Aspoň že ta sedadla byla pohodlná.
„Když jsem s ním bojoval, utrpěl jsem zranění…. No a bohyni smrti, Kuro, přišlo jako dobrý nápad z kapek mé krve zrodit… Toto.“ Khanus, vysmátý od ucha k uchu začal Leslie drbat po hlavě ve vlasech, což se jí očividně moc nelíbilo.
„A to se tam objevila… Hned takhle? V téhle podobě?“ Khanus zavrtěl hlavou.
„Ne, zrodila se jako novorozeně. Do šestnácti let stárla normálně. Ale pak se její stárnutí zastavilo a objevily se její schopnosti. Umí prakticky to samé co já, ale nemá dračí podobu. Ale za to zvládá pár věcí, co normální drak ne. Její životní cesta… To je příběh sám o sobě.“
Leslie se dívala z okna. Z ničeho nic si povzdychla.
„Ach jo, vždy si mi sliboval, že se jednou povezu v kočáru, jako z Popelky, jak si mi vyprávěl tu pohádku… Ten kočár z cibule, koně vyčarovaní z myší…“
„Budeš se muset spokojit s ukradeným kočárem a koně od bezhlavých jezdců. Teda, bezhlaví byli, až když jsem odjížděl.“ Sumi po Edgarových slovech zbledla.
„Dělám si srandu, přepadli mne banditi na koních, tak jsem je zmlátil a ukradl jim koně… Teda spíš půjčil bez úmyslu vrátit.“

Alex

„No, nevypadáš až tak špatně, sice, jsi o něco robustnější než já, ale ty šaty se už nošením trochu roztáhly a stejně mi byly předtím velké…“ Leonardo mi ukazoval, jak se oblékají ty společenské šaty. Popravdě, oproti kimonům které jsem nosil celý život, bylo tohle docela vědecký projekt.
„Jak v tom panebože může někdo chodit…“ Díval jsem se na modrý kabátek, nohavice a po kolena vysoké kožené boty, do kterých mne Leonardo navlékl.
„Doufám, že tančit umíš.“ Sledoval mne brejloun opřený o stěnu.
„Věř mi nebo ne, ale během likvidování banditů, lovení zvířat a těžkých prací jsem se to poskakování a směšné pohyby, kterým se tady říká tanec, nenaučil. Ale nějak to zvládnu.“
Vyšli jsme z místnůstky, kde jsme se připravovali, na chodbu. Členové řádu zrovna odpočívali a hleděli si svého, celý tento dům byl v podstatě optickým klamem, zvenku to působilo jako nevelká, opuštěná ubytovna pro dělnickou třídu, avšak uvnitř to bylo propracovaným komplexem, kde byli tito zabijáci ubytovaní a kde dostávali instrukce. Přímo na očích a přesto dokonale skryti.
„Mario, jsi připravena?“
„Ano zlato!!!“ Temná elfka seběhla po schodech, oděna do modrých večerních šatů. Ve vlasech jí vlály modré stužky různých odstínů. Asi na ně měla nějakou fetiš.
„Vypadáš báječně.“ Objal ji Leonardo a políbil na tvář. Ten chlap má ale odvahu.
„Ty taky, ladíme dokonale k sobě, budeme vypadat konečně jako muž, žena a…“ Podívala se na mne.
„Náš ošklivý, zdegenerovaný adoptivní potomek.“
Jako nějaká kontesa se vydala po schodech dolů.
„Zvykni si na to, že mi budeš říkat…. „Mami“.“ Zazubila se.
„Babi by bylo vhodnější.“ Facka.
„Ještě jednou a máš zaracha!“ Mezitím se ze zadní chodby vynořil Grog, oděn v ponižujícím krajkovém oděvu kočího. Jeho pohled mi jasně říkal: „Prosím, zabij mě“.
Leonardo si nasadil klobouček a poťukal elegantní hůlkou o podlahu.
„Babi, zdegenerovaný potomku, Grogu, jedeme spojit příjemné s užitečným.“

Vyšli jsme před dům, Grog někam odskočil a za chvíli už po ulici rachotil kočár.
„Wow, nevěděl jsem, že jsi tak prachatý. Tos vrátil všechny Mariiny prázdné lahvičky od parfému?“ Další pohlavek.
„Já zapomněl, ty vlastně žádný nepoužíváš.“ Maria už chystala tesáky, ale Leonardo ji uklidnil.
„Alexi, nesmíš být k ženám takový.“
„Zdůrazňuji to k ŽENÁM, žena je něžná křehká milá bytost, kterou chce každý ochraňovat, jenž se v krevsající zuřivou nebezpečnou bestii mění jen párkrát do měsíce, zatímco Maria jí je pořád.“ Leonardo podal Marii vycházkovou hůl a ta mě s ní přetáhla přes hlavu. Dobře, už budu radši držet hubu.
„Ano, ženy jsou proměnlivé a nepředvídatelné, zatímco mužská demence je konstantní..“ Zavrčela Maria.
Kočár zastavil. Byl tažen robustní svalnatou kobylou.
„To je nějaký plnokrevník? Vypadá to, že je dobře šlechtěný.“ Zeptala se Maria.
„Ne, to je Henrieta, orá normálně sedlákům za městem pole, stačilo jim podstrčit nějaký menší úplatek a dovolili mi ji si na jeden den půjčit. Tato kráska toho má za sebou opravdu hodně, ale je odolná a vydá za tři plnokrevníky.“ Řekl Leonardo a nastoupil.
„Plnokrevníci jsou dobří. Hlavně česnekovou omáčkou.“ Olízl se Grog. Včerejší večere… No, říkal jsem si, že kuře chutná trochu jinak.
„Kočár jsem našel vybulený v lese, pravděpodobně původní majitele přepadli lu!@#%§, soudě dle těch krvavých fleků, chlapci to vyčistili, avšak můžete ještě tu a tam narazit na špínu, krev či kousky chrupavek, dejte si pozor, kam si sedáte.“
Interiér kočáru skutečně zdobily nahnědlé fleky zaschlé vyčichlé krve, někdo to tu nejspíš před nějakou dobou pořádně rozjel. Ani pečlivé drhnutí nedostalo pryč všechno.
„Hyjéééé.“ Zaburácel Grog a pobídl kobylu. Kočár se rozjel směrem k císařskému paláci.
„Jo abych nezapomněl, tady máte masky.“ Leonardo mě a Marii jednu dal a sám si ji nasadil.
„Podobnou nosívají samurajové do boje.“ Prohlížel jsem si to svou.
„Když umřít, tak stylově.“ Zazubila se maria.

Později…

Konečně jsme dojeli k paláci. Grog nás vyložil u vchodu a někam se i s kočárem ztratil. Snad nejdeme zpátky pěšky.
Sotva jsme opustili chudinské a dělnické čtvrti, vše se změnilo. Čtvrť kde bydlela běžná buržoazie působila malebně, avšak když jsme přejeli most a vjeli na městský ostrov, kde bydlí místní šlechta, ta nejbohatší ze Zianaru… Jako bychom se dostali do jiného světa. V kočáru jsem mlčel, ignorující Mariiny stížnosti na nepohodlí a horko. Seděl jsem a zíral. Nikdy jsem neviděl nic krásnějšího, než architektoniku tohohle prastarého města. Právě v tomhle centru právě kdysi dávno, před více než půl tisíciletím vládli elfové, tehdy ještě divokému a neprobádanému Zianaru. Klan Bolmot je oproti císařství a vlastně i staré elfské říši starší, avšak ani ty nejkrásnější budovy Valencie se s tímhle nemohly měřit.
Viděl jsem tak ohromné stavby, jako kdyby je snad stavěli obři. Většina z nich ještě pamatuje elfské osadníky. Právě tohle je původní jádro starobylého města, právě tohle je to jediné, co přežilo tu katastrofu, kvůli které elfové odešli. Warthové jsou možná šovinisté, když tvrdí že elfové jsou nadřazená rasa, ovšem to, co jejich příbuzní před stovkami let vytvořili zde, si obdiv zaslouží. Popravdě, mnoho zdejších to bere jak samozřejmost, ale já, prakticky venkovan vyrůstající v divočině, jsem se nemohl vynadívat. Bylo to výtvorem geniálních architektů a přečkalo to tolik let, přičemž budovy stále vypadaly, jako kdyby je včera dostavěli. Ale to nejdokonalejší… To nejúžasnější byl palác. Bohatě zdobená budova, ale přitom symetrická. Kopule v jeho centru byla z barevného skla, z dálky jsem to neodhadl, ale nejspíš vytvářející nějaký obrazec. Po obvodu měl palác několik věží, a celou řadu soch a rytin, které zobrazovaly jevy jak z dob mýtických, až po nedávnou minulost. Císař má hold nádherný barák. Nejvíc mne zaujalo to, že v jedné části kopule má mít císař své komnaty, s balkónem, ze kterého je boží výhled na moře. Přesně na tu stranu, kam zapadá slunce, aby jej mohl pozorovat. Tohle vidět a umřít.
Třebaže císařská čtvrť leží na ostrově a je kolem dokola ještě obehnána pevninou, z jedné strany je to k moři velmi blízko, ale doky které má císař nejblíž nejsou ty obchodní a vojenské, u kterých je čtvrť chudinská, ale jen takový minidok, pro vzácné hosty.

„Kterej debil navrhoval tu dlažbu?!! Nejméně dva týdny si nesednu!!!“ Naříkala Maria, když jsme se blížili palácovou zahradou po malé cestičce ke vchodu do paláce.
„V klidu zlato, a nezapomeň, jsme tu kvůli povinnostem. Musíme se dívat po komkoliv podezřelém, kdo bude v blízkosti velitele stráží, kdokoliv z nich může být práskač. A ty Alexi…“ Leonardo po mě hodil pohledem.
„Co mám na starost já?“
„Nepřekážej a pokus se taky něco vypozorovat, ale pochybuji, že nováček jako ty něco zaznamená, každopádně se můžeš dnes něčemu přiučit. Jinak se dobře bav. Na další takovou zábavu se jen tak nedostaneš.“ Zazubil se Leonardo ve chvíli, kdy nám strážný u hlavního vchodu pokynul, abychom šli dál.
Taneční sál byla velká obdélníková místnost, v jejímž středu byla ve stropě kulovitá vysklená výseč, jejíž barevné sklo tvořilo erb rodu Varien. Beruci se očividně ještě neměl k tomu to předělat.
Většina hostů už byla zde. Všichni oděni v tom stylu ala Saskie, jen méně šíleně. Smetánka celé říše urazila celé desítky kilometrů, aby se mohli nasoukat Berucimu do zadnice, jak hluboko to jen půjde.
Hudebníci se zatím jen rozcvičovali, ale pár párů už tančilo. Jiní zase seděli u stolů mimo taneční prostor a kecali o těch svých šlechtických starostech. Asi jsem na špatném místě.
„Jak vypadá velitel stráží?“ Zeptal jsem se.
„Je to hodně vysoký a štíhlý chlap, věk bych typovala tak na pětatřicet.“ Řekla Maria.
„A má lahodně vypadající krční tepnu…. Ale to ty nepoznáš, no, co bych ti o něm ještě… Nechodívá oholený, má strniště a středně dlouhé tmavě hnědé vlasy, bude tu pravděpodobně se svým kolegou, velitelem palácové stráže, dohlížet na pořádek. Velitel palácové je naopak takový menší, řekla bych o půl hlavy menší než ty a je to zrzek. Ale ten tě nezajímá…“ Maria by pokračovala, ale někdo mi poklepal na rameno. Laura? Ano je to ona!! I přes masku jsem ji poznal! Místo dvou culíků měla nyní spletený krásný cop a na sobě měla docela, v porovnání s ostatními, odvážné červené šaty. Byla to fakt výzva dívat se jí do očí.
„Smím prosit?“ Usmála se.
„Promiň, mám tu prá…“ Maria mne popostrčila. A zazubila se. No co, zapokus nic nedám.
„Eh… Upozorňuji, že nejsem dobrý tanečník.“
„Já taky ne. Doufala jsem, že mě tomu přiučíš.“
„Já?!!“
„Leonardo je prý hodně dobrý tanečník, myslela jsem, že syna by to naučil.“ No, naučil mne něco jako „tanec“ akorát že při tom „tanci“ se mrzačení a bolest „partnerovi“ působí záměrně.
„No… Můžu se o něco pokusit, ale nechci ti šlápnout na nohu.“
„Nějak takhle?“ Slyšeli jste, že tlak roste s klesající plochou, něco jako dámský podpatek? Je to pravda.
Zatnul jsem zuby a roztáhl ústa do křečovitého úsměvu.
„Ano, nějak… Takhle…“
„Hele, nemehlo, pusť mě k tomu, ukážu ti, jak se tančí…“ Ozval se dívčí hlas za Laurou. Ta jen protočila oči a pustila na své místo o dost menší dívku v elegantních a zároveň roztomilých černých šatičkách, s černou rtěnkou na rtech. Vzala mě za ruce. Vlasy měla kráké, do podkovy, měly barvu… Jako ty moje?!
„Není to tak těžké, když se do toho obuješ, sleduj…“ Dívka se zarazila, když spatřila můj obličej. Doslova ztuhla na místě. Pustila mé ruce.
„Udělal jsem… Něco špatně?“ Zeptal jsem se s obavami, ale dotyčná zavrtěla hlavou a stále na mne nechápavě zírala.
„Neviděla jsem tě náhodou už někdy?“
„Kdy?“
„Včera večer.“
„Ehm… Kde?“
„V zrcadle.“ Chvíli jsem nechápal, co tím dívka myslí, ale pak mi to došlo. Její oči měly sice jinou barvu než ty moje, ale měla velmi podobné obličejové rysy. Byla mi hodně podobná.
„Ty jo, Leslie, když jsem ho viděla poprvé tak mi to nedošlo, ale jak vás vidím spolu, tak je ta podoba jasná.“ Laura si držela bradu, jako kdyby dumala.
„Jako bratr a sestra, ale to není možné, protože Leslie je přece…“
„Drž hubu…“ Sykla k ní menší dívka nevraživě. Zrzka to kupodivu nevzala nijak urážlivě, jen pozvedla obočí a ušklíbla se.
„Řekni mi, až budete hotoví…“ Otočila se a šla pryč. Ty dvě se asi hodně dobře znají.
Podíval jsem se na Lauru a pak zase na Leslie. Ta si mne pořád prohlížela jako sochu.
„U Gorgana… Že by… Jak se jmenují tví rodiče?“ Řekla najednou.
„Maria a Leonardo Chant…“
„PRAVÍ rodiče!!! Na mne tu habaďůru hrát nemusíš!!!“ Svraštila obočí a stiskla mi ruku. Na to, jak byla drobná, měla pořádnou sílu. Skoro jako kdyby mi pouhým stiskem dokázala rozdrtit předloktí. A možná že i jo.
„Matka se jmenuje Camillia Bolmot, ale naposledy jsem ji viděl, když jsem byl malý. A tátu jsem nikdy nepoznal. Ale prosím, nerozkřikuj tu nikde, že jsem z rodu Bol…“ Leslie mne táhla k jednomu ze stolů.
„U Gorgana já to věděla!!! Pojď, máme si hodně co říct!!!“
„Ale já…“ Leslie mi sevřela předloktí tak pevně, že kdyby přidala byť jen minimálně, měl bych kosti na prach. Kde sakra tak malé stvoření bere tolik síly?!!
„BUDE TO?!“ Ještě že mě takto nevidí Laura.
Leslie mě dovedla k jednomu ze stolů, u kterého seděl nějaký, na pohled asi čtyřicetiletý, muž s dlouhými havraními vlasy a modrýma očima. Stejně jako Leslie. Vlastně na ni byl dost podobný… A tím pádem i na mě. Co se to tu sakra děje?!
Přisunula ke mně židli. „Sedmi si.“
Ne až tak úplně dobrovolně jsem si sedl.
„Ehm… Zdravím. Kdo jsi?“ Podíval se nejdřív na mne a pak na Leslie.
„Ty bys to měl vědět nejlíp tati!!!“ Tati… Takže to je její otec? A jak jsou tedy příbuzné s Laurou? Nebo je to jen kamarádka jako Sumi?!
Chlap si mne chvíli prohlížel a já jen mlčel. Leslie mi držela ruku na rameni, skoro jako kdyby chtěla zabránit případnému pokusu o útěk. Snažil jsem se mu nedívat do očí, jeho pohled mne hřál a mrazil zároveň a já vůbec netušil proč.
„Že by to byl doopravdy on?“ Zeptala se Leslie spíš sama sebe než otce. Ten si na chvíli složil ruce pod bradu, jako kdyby nad něčím dumal.
„Řekl, že jeho matkou je Camillia Bolmot takže…“
„Je jediný způsob, jak to zjistit…“ Chlap mi z ničeho nic drápl po ruce. To že měl sílu tak stokrát větší jak Leslie asi není třeba zmiňovat. V šoku jsem ani nestihl zareagovat a cuknout rukou zpět, třebaže by to nemělo valného smyslu, když mi ji strčil nad svíčku přímo do plamene.
„Páli ťa to?" Promluvil na mě z ničeho nic tím tajemným jazykem, o kterém jsem si celý život myslel, že mu rozumím jen já.
„Ne, jen to trochu hřeje…“ Řekl jsem sám překvapeně.
„Takže to je pravdy…“ Pustil mi ruku a já ji samým překvapením stáhl zpět.
„Takže SI môj syn!!!!“ Leslie pozvedla obočí.
„To sis za celý život nevšiml, že tě nepálí oheň?“ Stále jsem neměl úplně zpracováno v hlavě to, co chlap řekl a tak jsem ze sebe vyklopil: „Nevím jak ty, ale nikdy jsem necítil potřebu strkat ruku do ohně!!!“ Poté jsem se podíval na muže, který mi ještě před chvílí skoro utrhl ruku. Leslie si sedla celá vyjevená vedle něj.
„Co jste myslel tím… Že jsem váš syn?“
„Že ty jsi jeho babička, co asi!!! Hele, Alexi, nebo jak táta říkal. že tě pojmenoval, musíš vědět že…“ Chlap dívce z ničeho nic zakryl ústa dlaní. Začala se mračit a svěsila ruce.
„Strejda, patron klanu říkal, že můj otec byl tulák…“
„Antonio? Ten starý vořech toho nakecá…“ Dal z jejích úst ruku pryč chlápek.
„A proč jsem teda nežil s vámi? A kde je vlastně máma?“
„Protože on je…“ Chlap Leslie zase zacpal pusu. Podíval se na ni a svraštil obočí, jednou rukou měl stále podepřenou hlavu.
„No… Pro začátek si tykejme, přeci jen, jsi můj syn. Říkej mi tati…“ Leslie začínala být nepříčetná.
„Řekněme, že jsem šlechtic, z ne až tak známého, avšak relativně mocného rodu, taková šedá eminence a to s tvou matkou byl… „Románek“, jo takhle bych to nazval. Avšak, chtěl jsem si ji vzít…“ Uvolnil Leslie ústa, ta začala z hluboka dýchat, skoro se začala dusit.
„A co se tedy pokazilo?“
„Její příbuzní byli žabaři, co chtěli, aby si vzala nějakého usmoleného napudrovaného blbečka ze smetánky zdejší šlechty. Vykázali ji z domu. No a já z toho či onoho důvodu si ji nemohl nakonec vzít, tak jsem jí aspoň daroval zámek, můžeme ji někdy navštívit… Co já vím, proč jí nedovolili tě vzít s sebou, ale ujišťuji tě, že tvá matka finančními problémy netrpí.“ Otec se poté napil z poháru, který měl před sebou.
„Hm… Pil jsem už lepší, Orlando nemá moc dobrý vkus…“ Zavrtěl hlavou. Leslie se na něj z neznámého důvodu celou dobu mračila. Takže nejsem bastard?!! Nejsem levoboček? Jsem šlechtic?!! On i Leslie měli na sobě dobře vypadající oblečení, takže chudáci to určitě taky nejsou.
„A…“
„Co synu?“ Chvíli jsem váhal, jak formulovat otázku.
„Proč si mi dával ruku nad svíčku a co je to za jazyk, kterým si na mne mluvil? Nikdo jiný mu nikdy nerozuměl a občas když jsem jím promluvil tak…“
„Je to dra…“ Otec opět Leslie zakryl ústa.
„Víš, stejně jako většina jiných aristokratických rodin, i náš rod si odnes nějaký ten defekt, ten náš spočívá v tom že nás nepálí oheň, máme… Otupělá smyslová čidla na oheň, ano… No a taky… Ten jazyk... Víš, máme takovou mozkovou vadu, vrozenou, která to způsobuje, samovolné mluvení nesrozumitelnou řečí a taky nám to trochu nějak propojuje mozkové centrum umožňující kouzlit, proto samovolně tím jazykem občas uvolníme kouzlo, tady tvá sestra má extra těžký defekt, zabíjí co druhou větou, proto jí musím zakrývat ústa.“
Leslie se opřela lokty o stůl, předklonila se a zajela si prsty do vlastů.
„Co teď budeme dělat?“
„Užívat si bál?“ Pozvedl obočí táta.
„MYSLÍM S NÍM!!!“ Ukázala na mě.
„Jestli mě nechceš u sebe doma kvůli rodině tak to pochopím, já klidně zůstanu u Marii a Leonarda…“ Sklopil jsem oči na podlahu. Táta mi dal ruku na rameno a usmál se.
„Neboj, je to jen dočasné, naše sídlo je zrovna v menší rekonstrukci, brzy se tam uvidíme, dám ti pak vědět.“
„A… Jak se vlastně jmenuješ tati?“ Leslie už se chystala něco říct, ale nakonec si to rozmyslela a jen sledovala, co zazní.
„Khanus.“
„Moment, ale není Khanus náhodou…“
„Ááááno, Khanus je drak ničitel, podle něj mi mí rodiče dali jméno, měli na draky řekněme… Fetiš. Škoda že již nežijí, v dnešní době by se jich nemohli vynadívat.“ Pozdechl si táta a napil se.
„A jak se vůbec mají tam na Valencii?“
„Jsem tak trochu na útěku, sdtrýc mne chtěl oženit s napudrovanou fuchtlí, já řekl ne, a tak se mne pokusil zabít. Jo a přežívám teď u sekty zabijáků, pro které musím pracovat aby mne nevydali městským strážím, protože nevím, protože po mě jdou jak Rose Arbre tak Bolmoti.“ Leslie vykulila oči ale Khanus mne jen poplácal po rameni.
„To je můj kluk. Zabijáci jsou moc hodní, že mi pohlídají syna, zatímco budeme opravovat sídlo.“ Ten chlap, podle všeho můj otec, mi nepřipadal zrovna normální. Každopádně lepší než strejda, který po vás jde s katanou. V trenkách.
„Už jsi s ním hotová?“ Ozval se za mnou Lauřin hlas. Otočil jsem hlavu. Zrzavá kráska stála přesně za mnou. Pousmála se na mne.
„Máš čas na… Taneční lekci?“ Podíval jsem se na tátu.
„Běž synku…“ Leslie se lekla a hodila na něj naštvaný obličej. Ta holka je asi fakt nemocná.
„Ahááá takže… Vy dva…“ Ukázala ukazovákem na mě a na Leslie střídavě.
„Jste sourozenci?“
„Áno, je můj ztracený syn…“ Předstíral Khanus dojetí.
„Ale mají každý jinou matku, jeho matkou je Camillia Bolmot a její… Však víš.“
Tentokrát jsem měl chuť tátu přizabít já. Za chvíli bude o mém původu vědět celé císařské město!
„To je zajímavé.“ Pousmála se Laura.
„O Valencii jsem hodně slyšela.“ Doslova mne vytáhla ze židle a vtáhla do tančícího davu. Jako zázrakem jsme nesrazili žádného nafintěného človíčka.
„Jak dlouho jsi tam byl?“ Dívala se na mě stále s tím svým úsměvem. Snad to nikomu nevykecá. No, už nemá cenu lhát. Chvíli jsem zvažoval odpověď, ale pak jsem si řekl, že radši budu mluvit pravdu. Nevypadala jako někdo, kdo nepozná, když člověk lže.
„Skoro celý život. Ale odstěhoval jsem se. Nevycházím moc s příbuznými.“ Byla překvapená a trochu posmutněla.
„Stalo se mezi vámi něco?“ A sakra, co mám zamaskovat? To že jsem si měl vzít živoucí panenku, které jsem obšťastnil služebnou, že se mnou vlastní strýc jednal jako s největším hnusem nebo to že se mne pokusil v jednu noc skoro celý klan zavraždit?“
„Nerad… Nerad o tom mluvím, řekněme rodinné neshody. Moc mi nevyhovoval život, který pro mne měl můj strýc nachystaný…“ Tak-tak, nelhat ale ani neříct celou pravdu. Laura dala najevo, že chápe.
„A o Valnecii ti nevadí mluvit ne? Víš, já v životě nevytáhla paty z císařské provincie, a tam to prý vypadá úplně jinak než tady.“ Tančení šlo najednou jakoby samo, když jsme kroky úplně ignorovali.
„Jak to popsat… Z většiny je neosídlená. V podstatě divočina. V zimě je tam chladno, že kouř přimrzá ke komínům a v létě cítíš, jako kdyby ses rozpouštěla. Ale zase to má své kouzlo. Ale císařská provincie taky, je to tady takové… Snesitelnější, nemusíš tu neustále dávat pozor na počasí a na přírodu. Nikdy nevíš, co tě kde může sežrat. A to nemluvím o banditech.“
Zrzka se trochu zarazila.
„Ale ve městech je bezpečno ne?“
„Ve městech ano, tam ti garantuji, že si nikdo nedovolí ukrást ani kamínek z cesty. Můj strýc, Antonio, patron klanu a vládce Valencie, dokonce u jedné fontány dal na malý sloupek postavit zlatý pohár, ze kterého se kdokoliv může napít vody. Za celou jeho vládu tam ten pohár ještě je.“ Nemohl jsem si nevšimnout, že po vyslovení jména Antonio se nějak zarazila. Sice hned poté byla zase v pořádku a já na to už neupozorňoval, ale připadalo mi to dost zvlášní. Má z toho jména trauma nebo co?
„Chceš se ještě na něco zeptat? Rád ti to povím, jen že jsem nenarazil na moc lidí které ta země tolik zajímá.“ Dívka přikývla.
„Ten… Antonio….“
„Ano?“
„Jaký je to vládce? Mají to tamní rádi? Chodívá mezi ně?“ Kromě toho že to je egoistická svině schopna pro svůj prospěch udělat cokoliv docela v klidu.
„Bolmoti vždy chodívali běžně mezi lidmi, nevím jak ti to vysvětlit, ale my v podstatě něco jako palác nemáme jen takové sídlo. Žádní sluhové a tak, jsme vychováváni v drsných podmínkách. Dokonce nás jako malé posílali pracovat mezi poddané abychom věděli co je to práce.“ Laura byla docela překvapená.
„Takže… To se neukazuje pouze na promenádách a tak? Uprostřed svých strážců?“
„V podstatě on ani žádné nemá, klan Bolmot má sice své samuraje, ale ti jsou jen taková elitní část armády. Platí takové nepsané pravidlo, že každý Bolmot by se měl umět ubránit sám. A jak říkám, místním strážným nic neuteče. Antonio si své samuraje jako ochranku bere snad, jen když jede na nějaké oficiální návštěvy.“ Možná to vypadalo, jako že ze mne tahá informace, ale neřekl jsem nic, co by nebylo obecně známo a co by jí neřekl kdokoliv pocházející z Valencie. Tak či tak, jestli toho dědka někdo v brzké době sejme, mě ho líto nebude.
Moc jsme se zapovídali, tak že jsme nedávali pozor na lidi kolem sebe. Do někoho jsme vrazili.
Byl to postarší muž s velkým šedivým knírem v zeleném obleku se svou drobounkou ženuškou s poněkud výstředním účesem. Začal jsem se spěšně omlouvat, ale stařík jen zavrtěl skloněnou hlavou, řekl cosi o způsobech dnešní mládeže a zmizel v davu.
„Je už noc…“ Řekl Laura s úsměvem. Všiml jsem si, že se dívá na prosklený strop.
„Vždycky se těším, až vyjdou hvězdy. Mám v pokoji okno s dobrým výhledem na oblohu, ale dneska jich asi moc neuvidím.“ Dostal jsem debilní nápad, ale zároveň jediný, jak na tu holku zapůsobit. Vlastně jsem ani nepočítal s tím, že na to kývne.
„Hele, máš strach z výšek?“

„Kdyby nás tu tak chytili…“ Začervenala se zrzka, když jsem jí pomohl nahoru. Ano, říkal jsem, že to byl debilní nápad. Vykradli jsme se ze sálu na chodbu a vylezli oknem na vnější stěnu paláce. Laura se ukázala jako dobrá lezkyně, hravě využívala různých úchytů, kterých zdi nabízely bezpočet, člověk jen musel umět hledat. Kdo ví co je ona vůbec zač. Nenapadala mne snad jediná dívka, která by na něco takového přistoupila. Dobře, možná Natalia, ale ta by potom ještě chtěla z té výšky skákat do zahradního jezírka.
„Pozor ať nezhučíš…“ Opatrně jsem našlapoval po šikmé části střechy a držel se Laury za ruku, jednak abych ji držel, kdyby uklouzla a jednak abychom se o sebe navzájem opírali.
„Nic tak šíleného jsem v životě ještě nikdy neudělala. V jaké že to jsme výšce?“
„Desetkrát tolik na to, aby z nás při pádu toho moc nezůstalo. A neboj, jsem střízlivý.“ Dodrápali jsme se až na rovnou část střechy, asi deset metrů od skleněné kopule. Padli jsme na záda vedle sebe a oddechli si. Vylézt takovou výšku nebyla sranda.
„Nebojíš se?“ Podíval jsem se na ni. Dívka jen otočila hlavu směrem ke mně a usmála se.
„Ne když jsem s tebou. Cítím se, jako kdybych té kopě svítících teček byla najednou blíž.“ Vánek jarní noci nás oba hladil po tváři. Ti dole neví o co přicházejí, sebenádhernější ozdoby nejdražších paláců jsou nic, ve srovnání s obyčejnou noční oblohou, nabízející se každému a zadarmo.
„Zdá se mi, jako kdybych tu už někdy byla…“ Zašeptala. Chtěl jsem se zeptat co tím myslí, ale zdálo se mi, že si to řekla spíš pro sebe. Oba dva jsme sledovali jako omámení tu krásu.
„Slyšel jsem, že kdesi na severu, na kontinentu Gnord, bývá k vidění polární záře. Takový pruh barevné energie. Většinou zelené, ale prý bývá i modrá nebo červená.“ Dívka si dala ruce za hlavu a sledovala hvězdy.
„To musí být krása… Ale jak to asi vzniká?“
„Dokud žil na Valencii jeden starý čaroděj, umřel asi před pěti lety, jako malému mi to vysvětloval. Prý to není žádná magie, ale má to co dělat se sluncem a jeho zářením. Prý si to máme představit jako kdyby planeta, na které žijeme, měla kolem sebe nějakou ochranu, štít, nebo tak něco. Ten štít většinu toho záření odrazí, ale na pólech, severním a jižním, je slabý, tudíž to záření přeci jen pronikne a prý to pak nějak reaguje se vzduchem nebo tak něco… A tím to prý vzniká. Strašně rád bych to někdy viděl na vlastní oči…“
„To já taky. Dost jsi mne tím navnadil, asi se mi o tom bude zdát. Den a modrá obloha není špatný, všechny ty barvy okolo, ale noc… Noc je prostě moje. Má mnoho tváří, noc může být hrozná a strašidelná, temná a ponurá, ale taktéž může být krásná jako tahle. Ale lidé v noci radši spí nebo ji jen tak protančí jako ti pod námi. Třebaže to je šlechta a boháči, nezdá se mi, že by byli kdoví jak šťastní. Že je prý ten život nudí. Kdyby si někdy jen tak vylezli na střechu a podívali se na tu krásu… Hned by byli na světě radši.“ Představa, že by ten stařík, do kterého jsme před chvílí omylem vrazili lezl za námi na střechu mi připadala přinejmenším úsměvná. Ale bylo by docela hezké tu mít společnost toho starého pána a jeho drobné stydlivé ženušky, sednout si do kroužku s vínkem, sledovat hvězdy a debatovat o krásách přírody. Možná i Maria by v tu chvíli přestala být taková mrcha a její srdce by pookřálo, i když ona asi v noci radši prokusuje tepny pouličním grázlům. Nebo třeba… „Sestřička“ Leslie nebo táta. Máma… No, musím si vystačit s Laurou. Ale… Je to tak lepší. Mám ji tady aspoň na chvíli pro sebe.
„Na co myslíš?“ Zeptala se mne znenadání. Nevěděl jsem jak odpovědět.
„Jestli neodpovíš do deseti vteřin, budu to brát, jako že myslíš na mě.“ Zahihňala se. Díky za tu tmu, nepůjde vidět, že se červenám. To se na samuraje moc nehodí.
„Když počkám pět, bude to bráno, že zrovna vyplňuješ mou hlavu jen z poloviny?“ Otočil jsem se k ní. Ona zase na mne.
„A co vyplňuje tu druhou?“ Ukázal jsem na oblohu.
„Víš co to je za souhvězdí?“ Dívka zavrtěla hlavou.
„Akiin vějíř. Ukazuje se jen jednou za třicet až padesát let. Normálně má být v tomhle prvním jarním měsíci jít vidět souhvězdí kentaura, ale je vidět vějíř bohyně života. Bývá vidět tak dva-tři dny maximálně. Pak zase zmizí. Není moc lidí, kteří ho viděli za život dvakrát. Měli bychom si tedy tento pohled užít. Mnozí lidé věří, že Akiin vějíř věští nějakou těžkou zkoušku nebo volbu. Růže její sestry, Kurinina Růže, zase předvídá změnu.“
„Odkud to všechno víš?“ Podívala se na mne překvapeně.
„To víš…“ Pousmál jsem se.
„Párkrát jsem byl jako dítě poslán pomáhat hvězdáři. Uklízet, vařit mu a tak. Je to už starý muž, který na Valencii šel hledat klid. Někteří lidé ho mají za věštce nebo staršinu, ale on taková tvrzení odmítá. Spíš je velmi moudrý, možná proto za ním lidé chodívají z celé provincie pro rady, nebo se prostě vyzpovídat. Žije na své observatoři sám už desítky let, kdo ví, zda je to tak úplně člověk, protože prý pamatuje i mého pradědečka. Ty měsíce co jsem u něj dohromady strávil, mi zaručily, že budu nadosmrti znát všechna souhvězdí a jejich fáze, významy a podobně zpaměti.“
„Měl jsi určitě krásné dětství.“ Usmála se. Já nenápadně sklesl. Krásné. Některé věci krásné byly. Hraní si s Nataliou a Konrádem a těmi pár kamarády, které jsem měl. Dny strávené s čarodějem nebo hvězdářem, kteří mi byli takovými dědečky, když svého pravého dědečka, Markuse Bolmota, jsem v podstatě neznal. Krásné bylo učení se pracovat, učení se bránit slabé, lovit, stopovat. Pomáhat tetě Valerii v domácnosti, dokud od Antonia neodešla. Ale mé dětství nebylo jen o tomhle. Bylo to taky psychické týrání ze strany většiny příbuzenstva. Pohrdání okolím a oslovení typu „bastarde“ „levobočku“, nebo „špatná krev“, „žebrákův synu“. Bylo to taky bití, když jsem udělal cokoliv špatně. A špatně neznamenalo něco zkazit, špatně znamenalo odvést něco jinak, než naprosto dokonale. A kolikrát ani to ne. Kolikrát prostě jen Antonio potřeboval si na někom vylít zlost a tak sáhl vždy po mě. Mé dětství bylo také spaní ve skladišti místo pokoje. Mé dětství bylo nemít dlouhou dobu ani vlastní postel. Mé dětství bylo ukrývat se po nocích v temných koutech našeho panství a schoulený do klubíčka se zavřenýma očima doufat, že mne Antonio nenajde, to bylo pokaždé, když si potřeboval vylít zlost. A to bylo často. Snad nikdy pro mne neměl upřímného milého slova ba ani pohledu. Tehdy jsem byl ještě malé, slabé dítko, neschopno se bránit… Ale to už dnes neplatí…
Mé dětství mělo, jako všechno, dvě strany mince, avšak, nehodlám Lauře ani sobě kazit tuto krásnou chvíli tím, že budu nastavovat tu špatnou. Nechám Lauru přitom… A radši i sebe. Nechci žít s těmi špatnými vzpomínkami. Chci si odnést to dobré.
Mé zamyšlenosti si Laura nejspíš všimla.
„Myslím, že vím, jak zařídit, abych tvou hlavu vyplňovala úplně.“ Pohnul jsem očima směrem k ní, ale to už byla nakloněna nade mnou. Nevěděl jsem, co chce dělat, ale pak mne z ničeho nic políbil na rty. Ty její byly tak něžné, že jsem si přál, aby tam zůstaly co nejdýl. Přál jsem si, aby ten okamžik trval navždy. Abych byl pořád s ní na nějakém krásném místě, bez starostí, bez útrap, které mne ještě před chvílí sužovaly a s příchodem rána zase sužovat budou. Ale teď… Teď ne. Teď jsem šťastný a sní. Je tohle to, čemu Konrád a Natalia říkali láska?