---

Staré známosti

Alex

„Ehm… Strejdo, proč jsi sakra v trenýrkách?“ Zíral jsem nechápavě na Antonia, aniž bych si v tu chvíli uvědomoval, že mám u krku sakra ostrou čepel jeho katany. Nebylo to pro mne pořád dost extrémní na to, abych se nezajímal, proč mi tu vlezl polonahý s mečem.
„Hele promiň, ale já nejsem na chla…“
Antonio se po mě ve vzteku ohnal.
Sklonit jsem se stihl tak-tak, doslova jsem cítil, jak mi ostří, které by mi jinak useklo hlavu, projelo vlasy a pár pramínků dokonce odseklo. Smrtící ostrý vánek mne zamrazil na zádech, když jsem si uvědomil, jak blízko useknutí hlave jsem teď byl. Dědovi narostly koule. Neviděl jsem v jeho jednání žádnou logiku, ale v tu chvíli jsem viděl jako důležitější nějak z této situace vyváznout, pokud možno v kuse, než zůstat na místě a nechat se zabít při přemýšlení nad tím, co Antonio čichal dneska. Jde mi o život!!!
Antonio neváhal a sekl zase, jako kdyby mne chtěl rozseknout od shora dolů, tentokrát jsem nedokázal uniknout dost rychle, ostří sklouzlo po mé pravé paži a v jednom místě ji nařízlo.
„Nemel sebou pořád, ty parchante!!!“ V jeho obličeji vládl psychopatický výraz. V mém nitru vládl neklid, ale strach o život postupně vystřídal vztek. Jestli si chce hrát na hrdinu, tak já taky.
„Co noha strejdo, pořád bolí?“ Utrousil jsem s drzým úsměvem, když opět minul, akorát zmasakroval kus stěny, do které se mu zabořila katana.
„Měl bys být opatrnější po tom zranění, protože jinak…“ Antonio celý rudý vytrhl meč ze stěna a opět se po mě chtěl ohnat, ale já už dal dohromady můj plán na protiúder. Odskočil jsem stranou a vší silou m u patou dupnul z boku do kolena. Místností se ozvalo praskání vazů, které málem přehlušilo jeho křik. Dědek upustil katanu a chytil se za popraskanou čéšku, chvíli jsem uvažoval, že ho omráčím, ale na chodbě se ozvaly kroky.
Na zlomek sekundy mne napadlo, že bych zavolal o pomoc, ale když Antonio zařval:
„Chytněte toho bastarda!!!“ Tak mi bylo hned jasné, že mí příbuzní, kteří by mne už tak jako tak nejraději vykuchali, budou mít potěšení, když si budou moci seknout do mého těla. A tu radost jsem jim neměl v plánu udělat. Mohl jsem sebrat Antoniovu katanu a postavit se jim, ale proti členům klanu Bolmot a jejich samurajům by to byla asi sebevražda. Neodpustil jsem si ale nakopnutí Antonia vší silou do rozkroku. Nějak jsem se mu za tu laskavost hold odvděčit musel.
Vyběhl jsem na chodbu a zamířil ke schodům do nižšího patra. Každou chvílí se zesilovalo dupání a vlnění, pod kterým se prohýbala podlaha, což mne ještě popohánělo, abych přidal.
Na schodech jsem na nikoho nenarazil, ale věděl jsem, že je mám v patách. Chystal jsem se vyběhnout za poslední roh, kde na mne čekal již vytoužený východ, ale sotva jsem nakročil, abych zahnul, spatřil jsem jednoho z Antoniových samurajů, jak po zuby ozbrojený vchází předními dveřmi. Ihned jsem uskočil zpět a zalapal po dechnu. Je to marné, všiml si mě!!!
Hledal jsem něco, čím se můžu bránit, nebo kam utéct. Zvážil jsem útěk tam, odkud jsem teď přišel, ale na schodech za rohem jsem už taktéž slyšel kroky. Jsem v pasti.
Přitiskl jsem se ke zdi a začal usilovně přemýšlet. V žilách jsem měl snad více adrenalinu než krve, srdce jako kdyby mi chtělo každou chvíli explodovat. To je asi ten pocit, když jste bosí v županu, neozbrojení a po krku vám jde parta ozbrojených magorů s katanami.

Proč zrovna v téhle chodbě nemáme na stěnách žádné zbraně na okrasu?!!! Kožerinami a vyspanými zvířaty se opravdu neubráním.
Napadla mne jediná spásná myšlenka. Nikdy se mi tuhle schopnost nepovedlo dostat pod kontolu a tehdy při popravě jsem sám nevěřil tomu, že to hlasové kouzlo fungovalo, jak mělo, ale tady jsem prostě neměl jinou možnost. Odvrátit něco z těch útočných kouzel, které umím by Antoniovým samurajům nedělalo problém. Ale zároveň riskuji, že při použití hlasu se to podělá a ztratím vědomí, jako už mnohokrát předtím. Začínal jsem si vzpomínat na jednotlivé fráze toho podivného jazyka, který se mi v hlavě usídlil ještě v matčině lůně a o kterém nikdo nic neví.
„Tady je!!!“ Druhý samuraj seběhl ze schodů. Teď nebo nikdy.
„A máme tě ty hajzle!!!“ Obě ostří zasvištěla ve vzduchu a chystala se mne rozčtvrtit. V tu chvíli jsem zařval. Neměl jsem ponětí, jaký účinek to kouzlo bude mít. Možná mne to roztrhá na kusy, možná se nestane nic a budu jen vypadat jako idiot a následně skončím rozsekaný. V té chvíli kdy jsem zařval a procítil to slovo jsem zavřel oči a zatnul zuby, připraven přijmout do svého těla dvě ledová ostří… A nic.
Tělem mi projela energie a ta se následně rozptýlila do okolí. Uslyšel jsem ránu. Když jsem otevřel oči, oba dva samurajové leželi na zemi a zvedali se ze země. Nebylo to dost silné na to, aby je to zabilo, ale vyvolalo to dost silnou tlakovou vlnu na to, aby to s nimi praštilo o zem.
Zavřel jsem oči a oddechl jsem si. Nebyl však čas příliš dlouho váhat, jinak bych riskoval zbytečně. Chystal jsem se sice vyběhnout směrem k východu ze sídla, ale slyšel jsem opět další kroky tamtím směrem. Tudy se ven nedostanu.
Rozběhl jsem se tedy dál chodbou, přičemž jsem se mihl kolem chodby vedoucí k východu, samuraj, který v ní stál si mne musel všimnout. Jeho dva kolegové, zvedající se ze země, začali řvát, ať mne zabije. Tak to dopadá, když si vaše rodina uskutečňuje dlouhodobé sny.
Na chodbách nebylo bezpečno, takže jsem vtrhl do Antoniovy studovny. Teď v noci tam byla ještě větší tma než obvykle, i ve dne se tam muselo svítit lucernou nebo svíčkou, protože místnost neměla žádná okna. Rychle jsem za sebou zasunul dveře a ponořil se do tmy, co nejdále od vchodu, přičemž jsem usilovně hledal místo, kde by mne případný pronásledovatel, který by studovnu prohledával, neviděl.
Pozpátku jsem ustupoval a ani nedýchal. Postavit se neozbrojený těmto chlápkům by byla sebevražda, nějakého banditu nebo obyčejného vojáka bych možná jakž takž holýma rukama dokázal přemoci, třebaže bych asi utrpěl těžké zranění a dost možná by zabil on mne, ale Antoniovi samurajové a členové klanu Bolmot… To jsou lidé, na které by snad i démoni chodili jen ve skupinách, to jsou ti, kteří z nudy medvědům trhají hlavy holýma rukama.
Po koberci jsem spíš po hmatu a po paměti než po zraku ustupoval od vchodu k Antoniovému nízkému stolku, u kterého si vždycky četl, nebo buzeroval podřízené. Do nosu mne udeřil zbytkový zápach nějaké vonné tyčinky, takové si tu zapaloval, mu to nejspíš vonělo, ale mne to smrdělo jak žumpa, zvláštní, že po letech, kdy si mne sem do studovny bral dědek na kobereček, jsem na to stále ještě nebyl zvyklý.
Jedna část mého já žádala plíce o více vzduchu, avšak ta druhá upozorňovala, že pokud začnu z hluboka dýchat, dost možná to někdo na chodbě uslyší a vtrhne sem. Ale přemoci se v neprovětrané místnosti, kde byly ještě cítit ty Antoniovy tyčinky, nebylo zrovna lehké.
U stolku obklíčeného regály, volného jen ze strany kudy vedla cestička od vchodu, jsem nakonec vběhl do uličky mezi knihovničkami, přitiskl se ke zdi a už tak omezený dech redukoval na minimum. Nervy jsem měl napnuté k prasknutí, když jsem uslyšel šoupání otevírajících se dveří.
„Možná se schoval sem. Jdi to prohledat, já zůstanu tady, kdyby se náhodou chtěl proplížit ven. Jestli ho najdeš, zapíchni ho, ale usekni mu pak hlavu, ať máme jistotu…“
Po hlase jsem poznal hlas strejdy Bertrama Bolmota, Antoniova bratránka. Třebaže mne stejně jako zbytek klanu moc nemusel, byl by ten poslední, kromě Konráda a Natalii, od koho bych čekal, že vydá rozkaz, aby se ke mně zachovali tak brutálně. Pravda, choval se ke mně jako ke psovi, ale pes nejlepší přítel člověka, ne? Třebaže se do mne taky navážel, až doteď jsem o něm měl mínění, že na mne pohlíží alespoň trochu jako na lidskou bytost, ne jako na škodnou, kterou je třeba zlikvidovat. Byl to totiž docela sympatický chlap, stále veselý, i když trochu ožrala tu a tam jsem se dokonce s tím vousáčem i zasmál, i když to bylo většinou na můj účet.
Opatrně jsem vykoukl z poza rohu. Bertram skutečně stál ve dveřích, tudíž jsem neměl šanci se odsud dostat. Jeho společnice, samurajka ve středních letech s hnusnou jizvou přes levou tvář začala s jednou rukou na rukojeti obcházet regály. Je po mě, za chvíli si mne všimne, nemůžu zdrhat do nekonečna, protože nakonec mne zatlačí do rohu, abych se dostal jinam, musel bych se dostat do uličky, jenže tam si mne všimne. A pokud se dostanu za její záda, tak si mne všimne Bertram…
Alespoň se nevzdám bez boje.
Začal jsem hledat něco čím se budu moci bránit do poslední kapky krve, když v tom jsem uslyšel zahekání a následné zachroptění, které následoval tlumený pád těla o zem. Samurajka se otočila, aby zjistila, o co jde, čehož jsem využil a udeřil jsem jí hranou ruky na spoj páteře a lebky, čímž upadla do bezvědomí a praštila sebou. Chystal jsem se omráčenou pronásledovatelku odtáhnout, když tu jsem si toho všiml.
Postava bílé kápi stála nad mrtvých Bertramem, který měl ve tváři překvapený výraz. Jeho samurajská zbroj byla na zádech proražená a ze zkrouceného těla ještě vytékala krev, čímž vytvářela rozšiřující se kaluž na podlaze.
Bertramův vrah se na mne podíval… a odešel. Určitě mne viděl, ale prostě jen tak odešel. Kdo to sakra mohl být? Každopádně to nemám teď čas řešit a truchlit pro toho hajzla, který mi chtěl připravit tak hrozný osud nebudu.
Doufaje, že chodba je teď čistá, jsem vyběhl ze studovny a opatrně jsem si to zamířil k východu, snad tam už nikdo nebude. Opravdu tam nikdo nebyl. Teda, jak se to vezme.
Dva samurajové, které jsem předtím omráčil, leželi na zemi, jeden přes druhého, oba dva mrtví. Jeden měl useknutou hlavu, která se dokutálela až ke schodům a druhý, který na něm ležel, měl obrovskou ránu přes záda a dýku zaraženou v týlu. Ať to udělal kdokoliv, bude lepší vypadnout dřív, než tu samou laskavost udělá mě…
Dupání, kroky, volání ať mě zabijí, jestli mne najdou. Už se z toho stávala rutina…

Utíkal jsem o život, nehledě na oblázky na zemi, které se mi zabodávaly do bosých nohou. Ani jsem se neohlížel za sebe, abych si zkontroloval vzdálenost mezi tou skupinou která mne pronásledovala a mnou samotným, jelikož jsem tušil, že i sebekratší ohlédnutí by mne zpomalilo na tolik, že by byli v mžiku umě. V ulicích města však stále probíhal festival, tudíž jsem se mohl mezi všemi těmi lidmi docela dobře ztratit. Alespoň na chvíli.
Odstrkával jsem před sebou ožraly, co nejohleduplněji to šlo, a prodíral se davem, ve vzduchu začínaly vybuchovat rachejtle a ohňostroje a lidé jen tak stáli a čuměli na tu scénu, což mou situaci zrovna moc neulehčovalo, jelikož se mi je tím pádem hůř odstrkávalo z cesty.
K mému „štěstí“ mi však přímo co cesty vjel vůz, vrchovatě naložený bednami. Starý vozka si mne všiml a zařval na mě, ať zastavím, jinak mne srazí, ale takový luxus jsem si v tuhle chvíli dovolit nemohl. Zdržím se jen na sekundu a je po mě, nemůžu čekat, až vůz přejede a uvolní mi cestu, do té doby budu mít katanu v zádech.
V plné rychlosti jsem doufal ve své správné načasování a trhl sebou na záda na zem, přičemž jsem ucítil, že mne někdo chytil za župan. Přesto jsem bez problémů prokouzl po zemi pod vozem mezerou mezi koly a zastavil se až těsně za ním, když se zastavil i vůz a ozvalo se křupání a křik. Nemohl jsem vstát, něco mne drželo na zemi.
Otočil jsem hlavu a zjistil, že mne jeden ze samurajů chytil za župan, ale já v tu chvíli proklouzl pod vozem a stáhl ho sebou, ale k jeho smůle jsem ho strhl zrovna pod kola vozu. Ležel na břiše a s vražedným pohledem se na mě ta jeho křivá huba upírala, zatímco mu obě nohy lámalo masivní kolo vozu. I přesto, že musel neuvěřitelně trpět, stále mne držel.
„I když mi to láme srdce a tobě nohy, mě jen tak nedostaneš, křivá hubo!!!“ Strhl jsem si župan a dál běžen jen v trenýrkách, všudypřítomný chad začátku jara a mírného deště jsem ignoroval. Pár lidí se zastavilo, aby samuraji pomohlo, zatímco jeho společníci přelézali vůz, který zablokoval křižovatku uliček.
Doběhl jsem do zatáčky. Za mnou utíkali Antoniovi poskoci a v uličce se objevili městští strážní. Dívali se na mě asi stejně přátelsky, jako kdybych před nimi mlátil slepou chromou stařenku.
„Sakra…“ Zaklel jsem a sáh po poslední spásné možnosti, rozběhl jsem se, skočil na okení římsu domu přede mnou, a začal šplhat po stěně domu. Díky architektům Valencie za to, že zdejší stavby nabízí tolik úchytů pro ruce a nohy, jinde bych měl utrum.
Napínal jsem všechny svaly v těle a odolával ranám kamenů, které přistávaly na mých zádech, ale většinu jen dělaly velké rány, když narážely do prken kolem mne. Paže jsem už skoro necítil, když jsem z posledních sil zabral, abych se vytáhl nahoru. Musel jsem být ve výšce alespoň deseti metrů. Trestem za blbý nápad podívat se dolů mi byla rána šutrem do čela od jednoho ze strážných, ale naštěstí jsem spadl dozadu. Začal jsem však po šikmé střeše nebezpečně sklouzávat, tudíž mi hrozilo, že se zřítím do uličky mezi domky. Z takové výšky bych si zpřelámal hnáty, že by mým pronásledovatelům stačil jen zlý pohled, aby mne dorazili.
„Sakra, sakra!!!“ Snažil jsem se svůj skluz zastavit, ale marně. Zbylo mi jen odražení se na poslední chvíli a doufat, že více než dvoumetrovou mezeru přeletím a budu moci bezpečně pokračovat.
První část mi vyšla dobře, když jsem si rozbil hubu o jednu z tašek střechy druhého domu. Neměl jsem však ani čas setřít si krev, když jsem začal zase sklouzávat dolů. Chytil jsem se nejblížší tašky, ale tíha mého těla ji vytrhla a já začal padat dozadu, přímo do obávaní propasti…
„Uf…“ Zachytil jsem se okapové římsy, která se mírně prohnula.
„Tady je!!!“ Ozval se hlas za mnou. Jeden z mých pronásledovatelů bezpochyby vylezl za mnou na střechu a teď se chystal se mnou skoncovat.
Zatímco svaly v mých pažích jako by chtěly prasknout, má hlava se instinktivně otočila, abych zjistil, že na mne pronásledovatel míří kuší, kterou si sundal ze zad. Na obličeji měl masku, tudíž jsem nevěděl o koho přesně jde, každopádně pode mnou v uličce se již shromažďovali strážní s kopími, aby ch se na ně napíchl při pádu, popřípadě aby mne dorazili, kdybych náhodou přežil pád i zásah šipkou. Antoniovci na mne hold nešetří.
„Tohle jsem měl udělat už dávno…“ Samuraj se chystal zmáčknout páku.
Křáp.
Maska se rozbila, omráčený samuraj upustil kuši a sletěl ze střechy na tvrdou zem.
„Jop, měl.“
Ještě jednou jsem zabral rukama a vytáhl se nahoru. Rožnění tam dole bude muset chvíli počkat. No, nakonec se snadné vytrhávání tašek ukázalo jako výhoda, k sundávání zmetků z budov navíc, podle všeho, jsou účinnější než šutry. Nemohl jsem uvěřit, že jsem se v takovém stavu a takové tmě trefil, doufal jsem, že trefím hrudník a vyruším ho, ale trefit se tím jako diskem do toho jeho ošklivého ksichtu a ještě k tomu ho sundat… Musím se pochválit.
No, nemohl jsem si být jistý, že ten samuraj byl ošklivý, ale poté co měl pan taška rande s jeho tváří a po tom tvrdém dopadu na zem, myslím že už žádnou soutěž krásy nevyhraje.
Rozběhl jsem se po střeše, začal jsem uvažovat, kam vlastně chci doběhnout. Utíkat nemůžu věčně a půjde po mě celé město. To je ono, dostat se z města, pokud možno do divočiny, teprve pak bude čas přemýšlet, co dá…
Seskočil jsem asi o čtyři metry níže na střechu kůlny toho domku, na jehož střeše jsem se právě nacházel, což se neukázalo jako zrovna moudré, jelikož nápor mé váhy násobený rychlostí volného pádu nemohla tetchá střecha přežít, tudíž jsem se propadl do kůlny a udělal na střeše díru jak do pr… světa.
Zpětný ráz dopadu mi vyrazil dech, když mne zastavil ponk, na kterém majitel domu pravděpodobně vykonával živnost. Převalil jsem se a sletěl na zem. S těží jsem se sbíral ze země, když tu na stole přistál jeden z městkých strážných, který po mě šel. On měl kliku v tom, že to bylo na nohách…
Než se na mne stih voják zaměřit, zvedl jsem nohu asi do výšky sto dvaceti centimetrů a podkopl mu nohy. Prašil stebou na záda o stůl, aby následně schytal ode mě drtivý kop ze shora patou přímo do hrudníku. Zařval a začal se svíjet bolestí. Ten ještě chvíli nestane.
Vrhl jsem se po slaměné podlaze temnou kůlnou plnou harampádí k oprýskaným dveřím z masivu a vzal za kliku, avšak za nimi nebyla vytoužená svoboda. Další samuraj!!! Antonio na mne poslal snad celou armádu Valencie!!!
Na poslední chvíli jsem v šoku uhnul kataně, která vystarovala ze dveří s cílem mne probodnout, avšak nevyhnul jsem se škrábanci na břiše. V rychlosti jsem přibouchl, čímž jsem samurajovo předloktí skřípnul mezi dveře a futra. Poté jsem urychleně do dveří ještě kopnul, čímž se samurajovo předloktí zlomilo a on upustil katanu. Vytrhl jsem dveře a natáhl mu loktem přes obličej. Maska mu uletěla a spadl na zem. Sebral jsem mu kratší záložní meč a chystal se ho v tom vzteku oddělat. Neudělal jsem to.
Ze země na mne zíraly její dvě modré oči. Své středně, po bradu dlouhé jemné blond vlasy měla zašpiněné od bláta a s bolestivým výrazem v obličeji si svírala zlomené předloktí. Manako.
Byla to má, de facto sestřenka, Nataliina a Konrádova poloviční sestra, Antoniův levoboček. Na rozdíl od většiny levobočků různých významných lidí ji nepotkal bídný osud v sirotčinci. Když Antonio zjistil, že jeho oblíbená kurtizána má malé dítě a trpí těžkou nemocí, rozhodl se zachovat jako chlap a přijal Manako do klanu. Nemusím asi zdůrazňovat, že jeho žena, Konrádaova a Nataliina matka z toho nebyla dvakrát nadšená a opustila ho. Antonio jí, aby se pomstil, znemožnil stýkat se s jejími dětmi.
Manako každý bezpečně poznal, protože na rozdíl od zbytku klanu, stejně jako já, neměla vlasy odstínu hnědé. Já, podle toho co mi říkali, mám vlasy po otci, ale oči po matce, proto každý bezpečně pozná, že patřím mezi Bolmoty, protože nikdo jiný nemá tak moc světle hnědé oči jako my. Je to symbol našeho daru, schopnosti zabíjet démony. Manako tento dar však nezdědila, proto její oči zůstaly studánkově modré.
Byla přijata do klanu jako plnohodnotný člen a Antonio ji měl velmi rád, třebaže byla levoboček. Skoro bych řekl, že víc, než Nataliu a Konráda dohromady. A rozhodně více než mě, pokud ke mně kdy v životě choval i ty nejmenší sympatie. Vždy byla velmi tichá a moc se s ostatními členy klanu nebavila, nepočítaje Antonia, většinu času trávila o samotě v lesích, na hřbitově a podobných místech, kam divní lidé chodí v noci sami, zatímco ostatním by jen při té myšlence stávaly vlasy na hlavě. Třebaže jsme měli podobný osud, osud levobočků, nečistých, nikdy mne neměla moc ráda. Ne že bych jí kdy něco udělal, nebo se do mne navážela jako ostatní příbuzní, ale prostě mi při každé příležitosti, ne vždy slovně, dávala najevo svou nadřazenost a mou ničemnost, podřadnost a postradatelnost. Považovala se za něco víc a snad i právem, protože Antonio silně uvažoval, že místo Konráda bude nástupcem ona, třebaže to bylo proti všem klanovým pravidlům. On si je stejně vždy ohýbal, jak potřeboval, nemluvě o tom, že Manako nezřídka používal jako nástroj na špinavou práci.
Instinkt mi velel ihned pokračovat, ale místo toho jsem si k Manako s mečem v ruce přiklekl.
„Mám pár otázek…“
„Raději zemřu, než abych ti cokoliv řekla!!!“
„V tom případě vyřiďte Antoniovi, že o způsobu, jakým ho za tohle pošlu do pekel, rozhodnu já sám…“ Napřáhl jsem se mečem a Manako zavřela oči, připravena zemřít.
Bodnul jsem do země, těsně vedle její hlavy.
„Tak zatím…“ Doběhl jsem do stájí za městem. Pronásledovatele jsem už snad setřásl. Potřeboval jsem si však zoufale alespoň na pár desítek sekund oddechnout, třebaže to mohla být osudová chyba. Byla jsem však už tak vyčerpaný a promrzlý, že se mi svaly pomalu v těle měnily v železo. Po obličeji mi stále tekla krev z nárazu o střešní tašku, po celém těle mi tekla směs potu a dešťové vody. Nohy se mi samy podlamovaly a cítil jsem, že už nebudu schopen běžet dál ani deset metrů. Síly mne opouštěly a cítil jsem, že se každou chvílí zhroutím. Během útěku jsem díky návalu adrenalinu nic necítil, avšak nyní si náhlý nápor a nátlak na mé fyzické schopnosti při útěku vybíral svou daň… Ne… Nesmím… Se zastavit…
Vtrhl jsem do stájí. Nohy mi okamžitě zalilo teplo, které sláma absorbovala od vlčích těl. Právě naši velcí bojoví jízdní vlci na mne překvapeně zírali a jedna mladší fenka, která byla v nejbližším kotci vedle mě, začala packami škrábat branku a kňučet, nejspíš měla na tuhle denní dobu moc energie a toužilo po tom se projet. Okamžitě mi blesklo hlavou, že si toho vlka „půjčím“, avšak na kotci, stejně jako na několika dalších, byl zámek. Tenhle má soukromého majitele…
Než jsem začal přemýšlet nad tím, jak obelstit zámek, vynořila se ze tmy Natalia. Sestřenka vstoupila do proužku měsíčního světla procházejícího malým zaskleným oknem do tmavých prostor stájí, třímající lesklou kovovou vrhací jehlici připomínala zdánlivě Kuro, bohyni smrti.
„I ty Natalio?“ Vydechl jsem. Ona by byla ten poslední, od koho bych tohle čekal. Sestřenka beze slova napřáhla ruku a vrhla jehlici mým směrem…
Tělo samuraje, který po mě šel zezadu, otevřelo dokořán pootevřené dveře do stání a s jehlicí v krku se zhroutil na zem. Natalia se ke mně vrhla.
„Není čas, potřela jsem tu jehlici paralyzujícím jeden, za nějakou dobu se probere, ale máš další v patách!!! Chtěl jsem tě varovat, Antonio se po návratu z hospody začal chovat divně, ale než jsem tě stihla najít, zjistila jsem, že vydal rozkaz, aby tě zabili. Nestihla jsem se dostat do sídla, abych ti pomohla, tak ti chci pomoci aspoň teď.“
Podíval jsem se na bezvládné tělo u vchodu a pak na sestřenku. V tu chvíli jsem se zlobil sám na sebe, že jsem i jen na sekundu pomyslel na to, že by se obrátila proti mně. Ne, Natalia by se mne zastala i v případě, že by jí to mělo stát život. Zatímco Konrád se mne zastával v mezích svých povinností ke klanu, Natalia žádné meze neměla. Hrozně mne mrzelo, že jsem měl tak málo možností jí to splatit a nevím, zda po dnešku ji vůbec ještě někdy uvidím.
Natalia došla k vratům na opačné straně stájí, než byl vchod dveřmi a shodila z nich závoru.
„Můj přítel dal dohromady partu svých kamarádů, začali hrát opilce a dělat ve městě výtržnosti, což zabavilo stráže, snad se ti jich do cesty nepostavilo příliš. Budou muset zaplatit pokutu, ale pořád lepší, než kdyby tě ten bastard, který se odvažuje označovat se za mého otce, připravil o život. Chtěl se s tebou rozloučit osobně, ale teď bohužel vyřizuje se strážnými zaplacení té pokuty za přestupek výtržnictví. Teď je řada na mě, abych ti pomohla.
Natalia otevřela vrata a poté sáhla do záhybů svého kimona a vytáhla klíče. Poté odemkla kotec právě té fenky, která mne tak nadšeně vítala. V té tmě jsem ji nepoznal… To musela být Nataliina vlčice Fifi!!!
(Ano, hádáte správně, Nataliina ironie nezná hranic)
„Je na tebe zvyklá a jezdit na vlku umíš, doveze tě do bezpečí… Ale dej si pozor, je to jen půjčka, když ji pustíš, vrátí se pak ke mně. Ale teď ji potřebuješ víc než já… Tak…“
Objal jsem Nataliu. Ona mě taky. Byli jsme spíš sourozenci, bez ohledu na skutečnou příbuznost. Mě vždy považovala víc za svého bratra než Konráda a pro mě, jakožto nejbližší osoba v celém klanu, vlastně na celém tom světě, který mi dvacet let mého života chystal pouze utrpení a strasti, jen ona, Natalia, ke mně za celý můj život jako jedna z mála lidí chovala něco jiného, než opovržení a nenávist…. Pro mě byla skoro jako sestra. To ona se mne zastávala, to ona zmírňovala mé utrpení, to ona mi ošetřovala rány… Dlužím jí toho moc, tolik, že se to nedá vyjádřit ani materiálně, ani slovy. Ona to však ví a pomáhá mi, třebaže hodně riskuje. To už je ale celá ona. Udělal bych pro ni bez váhání to samé.
„Děkuji… Nikdy na tebe nezapomenu sestřenko…“ Oči se mi zalily slzami. Venku začínalo pomalu bouřit. Natalia, vždy silná a nebojácná, začala plakat taky, i když jen na chvíli.
„Už běž… Najdou tě… A… Hodně štěstí Alexi… Snad se nevidíme naposledy…“ Utřela si slzy a ustoupila od vrat.
„Ještě jednou děkuji za všechno Natalio…“ Kývl jsem na ni.
„Určitě to není naposledy, slibuji!!!“ Pobídl jsem Fifi a vyjel z vrat do noci, kde již bouřka a liják zuřily naplno a blesky na obloze tančily jako párek milenců na zábavě.
Blížil jsem se k přístavu. K mému štěstí tam zrovna kotvila loď… Snad mne vezmou s sebou… Nedám jim jinou možnost.
SAKRA!!! Ve chvíli, kdy jsem se blížil k molu, jsem koutkem oka spatřil, jak odněkud ze tmy vyběhli vojáci. Nebylo jasné, zda jsou po mě nebo po námořnících, protože ti začali, sotva spatřili vojáky, naskakovat na loď a ani se neobtěžovali těch pár vyložených beden naházet zpět. Začali vytahovat kotvu. Tohle je má jediná a poslední šance, všechno nebo nic!!!
Vjel jsem na molo, vojáci na něj vtrhli chvíli po mě. Řvali ať se zastavím. Zajímalo by mne, který idiot by čekal, že poslechnu.
„Děkuji ti Fifi… Vím, že mluvit nedokážeš, ale nic říkat nemusíš… Natalia bude vědět, že na tebe může být hrdá… Jsi nejlepší vlk Valencie!!! Jen pokud jsem dostatečně dobrým jezdcem, hodným tě osedlat, tak zvládnu to, na co se chystám…“ Pustil jsem otěže a postavil jsem se rozklepanýma nohama na fenčin hřbet. Tělem mi projížděl plamen vzrušení, strach, chlad okolí… Příliš mnoho toho bylo v tu chvíli, kdy hranice mezi přežitím a záchranou byla tenká jako lidský vlas.
To, zda má cesta končí zde, bude rozhodnuto v následujících, vteřinách, které mi zbývají do konce mola. Musel jsem neustále udržovat balanc a snažil jsem se i v té tmě neustále vidět, kde je můj cíl… Kotva.
Na konci mola fenka vyskočila a já se odrazil z jejího hřbetu. Prostištěl jsem vzduchem a natáhl ruce tak, jak to jen šlo. Přivřel jsem oči, když mi do jich začaly pronikat dešťové kapičky…
Trhnutí tak silné, že mi málem zpřetrhalo už tak unavené svaly v pažích a vytrhlo kloubní hlavice z jamech v ramenech mnou projelo ve chvíli, kdy mne zastavila kotva, které jsem se chytil. Fifi žuchla do vody a začala plavat ke břehu. Když vylezla z vody, oklepala se a utíkala za Nataliou pryč, přičemž spokojeně vrtěla ocasem. Jako kdyby věděla, že mi právě zachránila život.
„Sundejte h…“ Ozval se svist a tři vojáci spadli z mola do vody, probodání šípy. Nevěřil jsem svým smyslům. Znělo to jako jeden šíp, nějaký hodně zručný lučištník je musel vystřelit hodně rychle po sobě, protože vojáci to schytali téměř zároveň. Jsem už tak moc vyčerpán, že mne klamou? Mám halucinace, jako kdybych byl na drogách?!
Zvedl jsem hlavu, abych spatřil pár očí nad sebou. Člen posádky. Podal mi ruku.
Ukázalo se, že to je nejpíš žena, temná elfka, soudě podle toho že ruka byla docela tenká. Na ukazováku měla mozol, dalo se usuzovat, že to je velmi zručná lukostřelkyně. Když mne konečně vytáhli na palubu, zjistil jsem, že má na sobě stejnou kápi, jako ten, kdo zabil mého příbuzného v knihovně.
„Alex, Alex, to je mi náhoda, sice jsi nám zkazil obchod, ale to až tak nevadí, to, proto jsme sem přišli jsme už stejně dostali… Respektive, JEHO jsme dostali. Co tu děláš takhle pozdě v noci ve spodním prádle, že by exicibionismus?“
Padl jsem do sedu a opřel se o prkennou nízkou stěnu obíhající palubu. Podíval jsem se do očí své zachránkyni, která si stáhla kapuci. Její středně dlouhé rudohnedé vlasy jsem okamžitě poznal.
Maria?!!!