Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Khanův návrat

Přidal DragonOzzy dne 18.11.2012 20:53
#15

Výměna mozku

Alex

Křup.
Odrazil jsem se víc než je zdrávo a místo toho, abych frajersky dopadl na toho bohatého chlápka jsem nad ním přeletěl a napálil to přímo do stánku za ním, přičemž jsem to čelem napral do masivního trámku.
Zapraskání dalo najevo, že čelní část mé lebky je pevnější, než se zdálo, tudíž místo fraktury a následného rozesračkání mozku jsem sletěl na pult, který se pode mnou rozlomil. Aby to nebylo málo, kvůli prasklému trámku na mne spadl celý stánek.
Třebaže jsem Marii neviděl do obličeje, bylo mi jasné, jak se asi při slovech: „Bože to je dement“ tvářila.
Ozval se smích Dereka a jeho stráží. Pracháč se mne rozhodl dorazit, tudíž vytáhl meč z pochvy a pomalu si to nakráčel ke mně. Já ležel na zemi napůl v bezvědomí v mrákotách. Vypadalo to, že je po mně. Zaslechl jsem, jak Maria zaklela a pak zvuk tasení nějaké menší čepele.
Začal jsem lapat po vyraženém dechu. Při dopadu jsem narazil rukou, na které byla čepel přímo o zem. Podle Leonarda je skrytá čepel schopna projít i relativně pevnou zbrojí, avšak náraz přímo o zem ji nejspíš zarazil o něco zpět do pochvy, čímž se zasekla.
Snažil jsem se přesvědčit své rozbolavělé tělo, že musím vstát a bojovat o život, ale to už Derek stál nade mnou a pozvedl meč k finálnímu bodnutí.
„Tohle byla poslední chyba v tvém ubohém ži…“
V tom šoku jsem se ohnal rukou, na které jsem měl skrytou čepel směrem k Derekovi. Byl to poslední marný pokus o záchranu, jelikož nebyla šance, že ho nějak zraním, nebo vykryju jeho meč. Avšak když jsem to udělal, asi jsem při tom trhl zápěstím, jako když se vysouvá nebo zasouvá čepel. Zapraskání následoval zvuk vyjíždějící skryté dýky, lanko se přetrhlo a zůstalo mi viset na prstu. To však nebylo to nejdivnější, protože zaseknutá čepel najednou vyletěla obrovskou rychlostí z nátepníku, jelikož kvůli poškození ji už asi nic nedrželo na místě.
Já i Derek jsme zírali, jak kus ocele vystřelil do vzduchu. Teda Derek koukal jen chvíli. Nějakou, pro něj nešťastnou, náhodou totiž čepel vystřelila přímo na jeho hlavu, proplula vzduchem a zapíchla se mu do oka. Měla ale stále ještě hybnou sílu a to takovou, že mu prakticky skrz oční důlek probodla hlavu.
Vyděrač s překvapeným výrazem v obličeji zakolonil probodnutou hlavu a upustil meč. Jeho těžké tělo o sekundu později sebou praštilo o dlažbu tržiště. Byl na místě mrtev. Mezi tím sebou o zem praštili dva strážní, které Maria bodla svou malou dýkou.
„Tyvole…“ Začal jsem ze sebe shazoval kusy stánku. Maria ke mně přiběhla a pomohla mi na nohy.
„Máš víc štěstí než rozumu, pojď, padáme!!!“
„Vidělas to?!!“ Zíral jsem neuvěřitelně na Derekovu zdechlinu, zatímco mne temná elfka táhla postranní uličkou. Na tržišti už volali stráže.
„Ano viděla, jak tě mohla taková blbost vůbec napadnou?!!! Chtěl sis připadat jako nějaký hrdina nebo co?! Leonardo říkal jasně, přikrást se a probodnout!!! Měls využít toho zmatku!!! Ty stráže jsem jen paralyzovala, za deset minut budou zase v pohybu, ale za chvíli tu bude městská stráž z celé čtvrti!!!“
Utíkali jsme už dost dlouho, když se Maria zastavila aby popadla dech.
„Odkdy upíři dýchají? Já měl za to že… No…“ Maria se na mne naštvaně podívala.
„CO?! Co sis myslel?“
„No že jste takové ty chodící zdechliny, akorát se špičáky. Jste přece nemrtví ne?“ Temná elfka mi dala pohlavek.
„NEJSEM ZOMBIE!!! Co sis myslel, že jsem? Takové to bledé stvoření co vylézá jen v noci a třpyní se na slunci? Za to mohou ti idiotští spisovatelé, kteří o pravých upírech nemají ani páru! Navíc není upír jako upír a záleží v jakém stádiu tvůj vampirismus je… Ale nechtěj, abych ti to teď vysvětlovala, hlavně že jsme se jim ztratili. Ve městě bude po tomhle ještě nějakou dobu hukot. Co se týče mého stavu buď v klidu, v současnosti se od tebe moc neliším… Teda možná v tom že se na mě neprojevuje stárnutí, mám rudé oči, pár výhod oproti normálním smrtelníkum, špičáky a musím pravidělně pít krev, aby se neprojevilo pokročilé stádium… Sice bych byla silnější, ale spolu s tím by přišly zase nějaká omezení.“
„Heh, ještě že jsem netrefil aortu nebo krční tepnu, to bys asi slintala blahem…“ Po téhle větě se Maria zarazila. Stejně tak i já.
„Moment… Ty… Nejsi v šoku? Netřeseš se? Právě jsi mi popsal jak si toho chlapa zabil, říkals že máš s tím problémy, že si to nesmíš připouštět, že když si uvědomíš něčí tebou zaviněnou smrt, tak se z toho složíš!“
Opřel jsem se o stěnu uličky a začal přemýšlet.
„Máš pravdu… Ani to se mnou nehnulo… To je zvláštní… Nepůjdem sejmout ještě někoho, ať to otestujeme?“
„ALEXI!!!“
„Dobře dobře, pojďme domů…“

Leonarda a Groga jsme nalezli u stolu, jak chlastají pivo. Mariin manžel se očividně pokoušel svému zelenému kolegovi vysvětlit jeho nový vynález. Náš příchod je překvapil.
„Vy už jste tady? Tak co?“ Poupravil si brýle.
„Alex je vyléčen. Máme ale jiný problém, odrovnal tu dýku.“ Leonrdo nad slovy své ženy jen mávl rukou.
„Mám jich v zásobě dost, Derek je tuhej?“
„Jak špalek…“ Řekl jsem.
„Akorát… Měl jsem malý problém s dýkou, když jsem narazil o zem, tak jsem ji asi nějak poškodil a při dalším vysunutí místo normálního vystřelení vyletěla a probodla tomu chlapovi hlavu. Děje se to normálně?“ Sundal jsem si nátepník.
„No… Dýka není tak úplně stavěná, ale se s ní mlátilo o zem, možný to je… Jak se to vůbec stalo, že si s ní praštil?!“ Leonardo začal kontrolovat následky mé nešikovnosti. Maria mne však předběhla v odpovědi.
„Věř mi, nechceš to vědět…“

Asasíni mne skryli ještě dva dny. Pak jsme se rozloučili, v Mariiném případě spíš padla výhružka co vše mi udělá jestli se u nich doma ještě někdy ukážu. Vydal jsem se do přístavu na loď do Valencie. O mé přítomnosti naštěstí nikdo neměl ještě ani tušení.
Co mne však víc znepokojovalo, byl ten náraz do hlavy. Nenapadala mne jiná možná příčina toho, že najednou je ze mne zabiják. Najednou jsem dokázal sprovodit ze světa toho chlápka jakoby nic. Ne že bych najednou dostal chuť vraždit nevinné lidi na potkání, nejsem psychopat, ale zabití někoho v boji, což mi propadalo kdysi jako příšerná věc, se mnou najednou nic nedělala. A to nebylo všechno. Cítil jsem se prostě… Jinak. Jako kdyby se ve mně během okamžiku vystřídaly dvě osobnosti.
Bylo čerstvě po poledni. Jediné období dne na konci podzimu, kdy se ještě neklepete zimou. Přístavní čtvrť se jen hemžila dělníky bednami a námořníky, městské stráže mimo molo bylo pomálu, tudíž se není čemu divit, že tu dobře kvete černý trh. Popravdě bych se nedivil, kdyby v tom jeli i strážní. Každopádně mezi tou spletí žebráků, dělníků a podobných inviduí nebyl problém být nenápadný a proklouznout až k lodi.
Když jsem se ale dostal k molu, plavidlo na smluveném místě nebylo. Pravda, minulý termín jsem prošvihl, díky mému menšímu „dobrodružství“ s rebely a císařskou armádou, ale věděl jsem, že tihle námořníci tuhle cestu podnikají pravidelně, a tudíž dnes by měli zase plout a vzít mne s sebou. Jestli změnili trasu tak jsem v pytli. Chvíli jsem jen tak postával a civěl na moře a na místo, kde měla loď kotvit. Přemýšlel jsem, co budu dělat, když tu mně někdo poklepal na rameno.
Otočil jsem se a spatřil Konráda. Můj bratranec.
„Náš Alex, nenápadný jako vždy, čekáš na loď?“
„Ne, čekám, až mi tu dělníci donesou, materiál ať si ji můžu postavit sám.“ Konrád si pohladil bradku.
„Tak to si počkáš, chlape. Taky dnes odplouvám. Mají nějaké zpoždění a budou tu až večer. Neměl si náhodou už dávno být pryč? Táta bude zase rozumovat o nedostatku disciplíny.“
„To je na dlouho…“ Podíval jsem se do moře a rozvzpomněl se na to, jak jsem během jednoho dne skončil málem o hlavu kratší a v zápětí téměř ugrilován. Možná bych mu to měl říct, ale o tom že mne ukryla parta zabijáků radši pomlčím.
„Času máme dost. Zkrátíme si ho v místní hospodě, co říkáš? Můžeš mi to hezky popsat. Určitě to bude záživnější než mé úředničení pro císařskou armádu.“ Povzdychl si Konrád.
„Tak nudné to asi nebylo, jak tě znám tak ses dostal pár ženám u dvora pod sukni. Sbalená ženská na dobrém místě ti prozradí víc než ten nejstřeženější dokument. Na co posílat špehy, když máme v rodině děvkaře.“ Ušklíbl jsem se na bratránka.
„Alexovi nějak zostřel jazyk. No nic, půjdeme. A mimochodem, já nejsem děvkař, jsem jen příliš dobrý na to, abych patřil jen jedné ženě, to si pamatuj!“ Zasmál se Konrád a táhl mne k nejbližší putyce.
Uvnitř začínalo být živo, protože dělníci se vraceli z šichty a námořníci doplňovali zdravý obsah lihovin. Stoly a židle byly jen hrubě opracované kusy dřeva stlučené dohromady.
Modrá krev se normálně neukazuje na místech jako je tohle. Ale my Bolmoti jsme šlechta vlastně jen na papíře. Nenosíme drahé oblečení, nežijeme v palácích, vlastně jen takové trochu větší vile, nemáme však služebníky, vše si děláme sami. Popravdě nás už jako malé děti posílají pracovat na pozemky poddaných, ať si každý z nás zkusí co je to práce. Zatímco v ostatních provinciích Zianaru prostí lidé na šlechtu žárlí, na ostrově Valencie, který je z velké části samostatný, poddaní děkují bohům za to že nemusí snášet to co my. Od malička jsme cvičeni k boji a přežití v tvrdých podmínkách.
„Schází se tu největší grázlové, ale neboj bratránku, s těmi piercingy mezi ně zapadneš.“ Poškleboval se mi Konrád, zatímco jsme dorazili k baru, který obsluhoval postarší troll. Bratránka začal vítat jako stálého zákazníka. Posadili jsme se na barové stoličky vedle jednoho vousatého trpaslíka, který měl očividně nějaké hluboké deprese.
„Tady to mátí, pánové…“ Troll před nás postavil dvě sklenice piva. Teda, říkal tomu pivo. Já pro to měl názvy jako „voda z hnědého jezera“ nebo „goblinova ústní voda“. Očividně jsem nebyl daleko od pravdy, jelikož barman měl ve zvyku místo umývání sklenic dát tu špinavou olízat psovi. Tohle do mne nikdo nedostane ani mučením.
„Hele viděls to, on tu sklinku…“ Zrovna jsem ukázal na psa, jenže Konrád měl už půl obsahu sklenice v sobě.
„Aaaah to píše, co si říkal?“
„Ehm… Že tu mají pěkné sklenice, na dej si další.“ Posunul jsem svoji sklenici k bratránkovi.
„Ty nebudeš?“ Podíval se na mne překvapeně.
„Ehm… Ne, nezasloužím si pít tak skvělé pití poté, co jsem ti řekl že jsi děvkař, bylo to ode mne ošklivý.“ Snažil jsem se rychle vymyslet výmluvu.
„To je v pohodě, vše odpuštěno, ale vezmu si to jako odpustek.“ Zasmál se bratránek a obrátil mou sklenici do sebe. Zachránil mne od kolapsu žaludku a ztráty chuti.
Konrád si dal na chvíli v chlastání přestávku a podíval se na mne.
„Takže… Jak ses vlastně zdržel od odjezdu?“
„Řekněme, že jsem si udělal menší vejlet, abych zjistil, proč když zařvu něco v té nesmyslné řeči, kterou umím od narození tak to zabíjí lidi. A abych zjistil kdo je vlastně můj fotr.“ Konrád si povzdychl.
„Takže si i proti rozkazům Antonia opustitl císařské město kdes měl vykonávat kontrašpionáž a místo toho sis jen tak vyšel do válečné zóny, kde se mezi sebou masakrují císařští a rebelové. Moc hezký, hlavně to mému tátovi neříkej, přetrhl by tě jak hada.“
„No to je jen začátek příběhu…“ Prohrábl jsem si vlasy.
„A jaké má pokračování?“ Konrád si upil hnusu a začal zvažovat o dalším.
„Zrovna když jsem se omylem nachomýtl v táboře rebelů, tak mi nabídli přístřešek. Pochopitelně jsem svolil, protože spát v tomhle počasí venku není zrovna příjemné. Jenže zrovna v tu dobu do tábora vtrhla císařská patrola a po krátkém boji nás zajala. Pak nás odvezli do jedné z pevností a tam chtěli oddělat.“ Došlo mi, že zmínit prozrazení svého jména písaři asi nebude moudré. Nemusím Konrádovi říkat víc, než je důležité.
„Neříkej mi že tě poznali a proto nechali jít!!!“ Lekl se Konrád. Skoro to zařval nahlas.
„Kéž by bratránku, kéž by… Nemohl jsem prásknout své jméno abych nás neprozradil, takže mi prostě chtěli useknout hlavu jako ostatním rebelům, mysleli si, že patřím k nim. Jenže když už jsem počítal poslední sekundy na tomhle světě, tak… Přiletěl drak…“
Konrád mi začal kontrolovat rozničky.
„Nešlehl sis něčeho?“ Začal mi dvěma prstama roztahovat víčka, na což jsem reagoval jemným odstrčením.
„Tohle není sranda. Mluvím pravdu. Celá pevnost lehla plamenem. Tak-tak jsme vyvázli se životem. Je to sice paradox, ale nebýt toho draka, už jsem o hlavu kratší. Uvidíš, za chvíli se nebude mluvit po celém císařství o ničem jiném…“ Konrád mi stále nemohl uvěřit. Nedivil jsem se, nevěřil jsem tomu ani já a to jsem tam byl.
„Zas*aní draci…“ Zahřměl depresivní trpaslík vedle nás. Sakra, v tom kecání jsme zapomněli mluvit potichu.
„Ty… O nich něco víš?“ Vyvalil jsem oči na nevysokého, ale svalnatého mužíka.
„Vypálili mi v létě barák, jasně že o nich vím krucinál!!! Když vaši předkové před stovkami let po velkém povstání vyhnali nás trpaslíky z tradičního území, museli jsme se uchýlit tam, kam nikdo před námi neměl koule jít. V Dračích Horách. Jenže co mi vyprávěli, tak před pěti sty lety tamti draci byli hodní. Víte jak to myslím. Taková roztomilá létající ještěrka, co si občas někde uloví zvířátko a za kterými se chodí pro radu, takoví ti moudří draci…“ Trpaslík do sebe kopnul štamrli čiré lihoviny. Zvláštní bylo, že třebaže do sebe lil jednu za druhou, přímo před sebou měl plnou skleničku z fialového skla, které se zatím ještě nedotkl. Pokaždé se na ni podíval a zaváhal, ale pak si místo toho objednal další.
„Jenže nemusíte být, kdo ví jací znalci zeměpisu, abyste věděli, že dračí hory jsou domovem všelijaké havěti. Havěti, střežící bohaté zásoby minerálů a kovových rud. Draci si s tou havětí poradit uměli, ale pro nás běžné smrtelníky bejval tehdá vejlet do dračích hor docela originálním způsobem, jak spáchat sebevraždu. Ale bohužel, poté co nás lidičkové vyhnali a začali se mírumilovně masakrovat mezi sebou, nám nezbejvalo, než se do těch hor uchýlit a najít tam nový domov. I poté co draci vyhynuli jsme žili celkem v klidu… Až do teď… Jednoho letního večera, to znamená období kdy je v horách o něco menší kosa než obvykle, přiletělo několik takových ještěrek a začaly vypalovat naši osadu. Ti co přežili museli zdrhnout do vnitrozemí. Do měsíce v Dračích horách nezůstal jediný trpaslík, který by ještě dejchal. Naštěstí se politická situace v Zianaru za těch pět set let změnila, tudíž nám císař dovolil zabrat doly nedaleko císařského města a tam těžit. Vaši lidští dělníci se tam bojí těžit, protože se říká, že ty doly jsou prokletý a takové podobné kraviny, ale popravdě, pro nás je to hotel…“
„Když jste o návratu draků věděli už tak dlouho dopředu… Proč jste to nikomu neřekli?“ Zeptal jsem se. Trpaslík si dolil další sklenici lihoviny.
„Nikdo se neptal mladej…“

V pajzlu čas pomalu ubíhal k našemu odjezdu na Valencii. S Konrádem jsme probírali všemožná témata, co nám zrovna přišla na mozek. Jednak proto že jsem neviděl jiný způsob jak se neukousat k smrti a jednak proto, že s nikým z klanu, kromě něj a Natalii, si moc nepokecám.
„Proč vlastně ještě nemáš babu Alexi?“ Konrád, již mírně ovlivněn hnusem který zde vydávali za alkohol se začal vyptávat na můj soukromý život.
„Měl jsem pár, ale nic nevyšlo. Každá mne zneužívala. Nebo si se mnou jen hrála. A pak mne odkopla kvůli jinému… Žádná holka mne v životě doopravdy nemilovala…“ Dík bratránku žes mi připomněl že jsem nežádaný typ, Bolmot té nejposlednější kategorie, odsouzen k tomu abych do konce života dělal Antoniovi poskoka. Při troše štěstí se dožiju dne kdy budu dělat poskoka Konrádovi, pokud se stane nástupcem svého otce.
„Co kecáš, Urga tě milovala a chtěla tě!!! A tys ji odmítl!!!“
„Urga byla stará bláznivá orkyně které z kotle táhlo jak z trolí žumpy… Očividně tě strašně mrzelo žes mi ji musel uvolnit, abys mi dal šanci na románek, co?“ Podíval jsem se ironicky na Konráda, zhnusen uvnitř i jen vzpomínkou na tu ženskou.
„Prostě mě žádná NORMÁLNÍ holka S HYGIENICKÝMI NÁVYKY doopravdy nikdy milovat nebude…“ Poklesl jsem, zatímco trpaslík vedle mne přikyvoval a lil do sebe další sklenici moku.
Konrád mi dal pohlavek.
„Přestaň se už litovat… To si jdi vykládat těm emo elfům na magické univerzitě!“
„Jsou to TEMNÍ elfové Konráde…“
„To je jedno, jsou tmaví, tak jsou emo…“
Po těchhle slovech se ozvalo přímo za námi lupání kloubů. Otočil jsem hlavu, abych zjistil příčinu. Parta temných elfů, přístavní dělníci, se přišla po šichtě ožrat. A Konrádovo vyjádření se jim asi moc nelíbilo.
Než se však stihla strhnout bitka, vtrhli do baru tři vysocí elfové. Dva z nich byli vojáci, jeden z nich vypadal na nějakého hodnostáře. Že by inkvizitor? Co ale sakra Silenijští elfové dělají na Zianaru?
„Hele, nenakopali jsme vám náhodou před pár lety pr*ele? CO TU SAKRA DĚLÁTE VY UŠATÍ HAJZLOVÉ!!!“ Vstal od židle naštvaný svalnatý dělník, podle tetování znaku císařské armády na předloktí se jednalo o bývalého vojáka.
Inkvizitor v dlouhém plášti se od mohutného chlápka s chlupatou hrudí pouze znechuceně odvrátil.
„Drž jazyk za zuby pse!!! Warth, vládnoucí frakce Silenijské federace v zájmu udržení míru má se souhlasem císaře Orlanda Beruciho své agenty v císařství!!! Měl bys to vědět!!!“
„Moc dobře vím že takovým hajzlům jako ty jsem za války sekal hlavy! Ten parchant Beruci se na trůnu neudrží dlouho!!! Generál Hawk a Medvědi ze Zamarie přijdou až do císařského města a vykopou vás zpět do moře!!!“ Jeden z vojáků, elfska ve středních letech, oděna do trochu poškrábané, ale stále lesklé zbroje bronzové barvy chtěla na dělníka vytasit meč, avšak inkvizitor ji zklidnil.
„Kvůli tomuhle tady nejsme. Pro dnešek máš štěstí pse… A ty!!!“ Chytil za rameno trpaslíka sedícího vedle mě. Ten se ale pouze vyškubnul a popíjel dál.
„JMÉNEM SILENIJSKÉ FEDERACE VZNEŠENÝCH ELFŮ JSI TÍMTO ZATČEN!!! Provinil ses rouháním proti nařízenému náboženství tím, že jsi nadále uctíval své staré bohy i poté, co byli zakázáni a nahrazeni našimi, taktéž ses neodstěhoval z parcely, kterou zkonfiskovalo naše velvyslanectví!!!“ Elf poté sáhl po sklenici z fialového skla, kterou trpaslík nechával celou dobu být. „VNÍMÁŠ MĚ UŽ KONEČNĚ?!“
„Nejdřív mne opustí žena. Pak mne šéf vyhodí z dolů a já jsem bez práce. Pak mi vy ušatí parchanti zabavíte barák. A teď, když s tím chci konečně skoncovat, PŘIJDEŠ TY A VYPIJEŠ MI MŮJ JED!!!“ Trpaslík se na něj obořil, vyskočil na židli a strhl si ze zad sekyru, zatímco důstojník padl mrtev k zemi s překvapeným výrazem ve tváři na mechem prolezlou dřevěnou prkennou podlahu.
„BITKA BITKA!!!“ Začali všichni hosté skandovat, přičemž vzduchem začaly létat flašky, židle, štěňata a tu a tam nějaká ta protéza. Na poslední chvíli jsem uhnul flašce, která se roztříštila o polici se sklenicemi. Barman zařval cosi v trolštině, sebral ze stojanu na stěně zrezivělý palcát a šel uklidňovat zákazníky.
„Myslím, že je čas gentlemansky vypadnout…“ Konrád vstal a rozbil flašku o hlavu jednomu chlápkovi, který se s ním chtěl poprat.
„Jo, to bude sakra dobrý nápad…“ Uhnul jsem podruhé, přičemž na místě, kde jsem před chvílí stál, přeletěl přes pult jeden z elfských vojáků. Pult poté přeskočil jednooký plešoun se špinavým potrhaným trikem, přičemž začal svého soupeře mlátit na zemi obrovskými pěstmi.
Měl jsem v plánu držet se za Konrádem, který zručně odstrkoval z cesty všechny bitkaře. V nastalém zmatku jsem však uslyšel dívčí hlas:
„LAURO!!! VSTAŇ!!! TADY NEMŮŽEME ZŮSTAT!!!“
Otočil jsem hlavu a spatřil malou černovlasou holku. Sakra já ji znám!!! To je ta z tržiště, které jsem zachránil kejhák!! Nebo alespoň ruce. Těmahle rukama právě táhle za paži dívku, asi o půl hlavy menší než já. Její kámoška, na kterou volala „Lauro“ seděla naproti ní u stolu. Teda seděla. Vrchní polovina jejího těla byla vyvalená na stole. Její krátší zelené šaty byly pokrčené a dlouhé rezavé vlasy ve dvou copáncích byly mírně rozcuchané. Byla totálně mimo.
Její drobná kámoška očividně měla problém ji odtáhnout. Nedivil jsem se. Dívka sice byla menší než já, ale pořád o dost větší než její drobounká přítelkyně. Sice nebyla žádná baculka, ale ani ne vychrtlina. Takový zlatý střed, jak se říká u holek „nepropadně kanálem ale projde dveřma“. Její poněkud silnější tělesná konstrukce však nebyla dána přebytkem tuku, ale tím, že ta holka měla hold vypracovanou postavu. Argh… Musím zkrotit své úchylné představy!!!
Chvíli jsem váhal, zda zdrhnu s Konrádem, ale poté se ve mně projevil šotek dobrých skutků (hodný brácha šotka debilních nápadů) který mne donutil těm holkám pomoct.
Přeskočil jsem převržený stůl a prokličkoval mezi bitkaři k holkám.
„Pusť mě, vezmu ji!!“ Dívka na mne chvíli nechápavě zírala, jako kdyby se ptala kdo jsem, avšak když jsem vzal její přítelkyni do náruče, okamžitě začala kličkovat a hledat nám cestu ven.
Zrzka pro mne byla relativně lehká, tudíž jsme celkem bez potíží vyběhli před napůl rozmlácenou hospodu, kde nás ovál chladný vánek podzimního večera. Obloha už dávno vypadala jako v noci. Hvězdy však vidět zatím nebyly.
„Hele to že máš najít babu si nemusel řešit tak rychle… A rovnou dvě?“ Konrád si prohlížel mé dvě společnice. Ignoroval jsem ho.
„Díky moc pane…“ Dívka si uvědomila, že nezná mé jméno.
„Alex…“
„Těší mě Alexi, já jsem Sumi, díky že jsi zachránil…“
„TY ÚCHYLE!!!“ Křup. Naprosto nečekaně jsem od zrzky schytal ránu pěstí, tostva jsem jí pomohl na nohy. Konrád se začal řechtat, zatímco já sebou překvapením praštil o zem. Ta holka měla ale sílu!
„Drž ode mne ty svý úchylný pracky dál ty jedno zvrhlý nechutný pra…“ Zrzka mne chtěla ještě zkopat na zemi, avšak Sumi ji odtlačila.
„P…promiňte pane, je trochu na mol, zapíjela žal na výročí smrti blízké osoby…“ Suminin křečovitý úsměv vystřídaly tiché nadávky její opilé přítelkyni, kterou následně podepřela.
„Bohužel nemám, co bych vám za to dala…“
„Co třeba protézu…“ Mnul jsem si čelist a pokusil se vstát.
„Rádo se stalo slečny… Řekni kámošce, ať příště tolik nechlastá…“ Sumi jen přikývla a s úsměvem mi zamávala, zatímco vlekla svou už napůl propranou kámošku pryč, musela ji však podpírat.
Konrád mi podal ruku a pomohl mi vstát.
„Láska bolí, hehe… Pojď, loď už čeká.“