---

ZAČÍNÁME OD ZNOVA

Ty předchozí kapitoly v brzké době smáznu, už jsem si v tom udělal trochu pořádek, takže to zkusím napsat teď trochu přehledněji a smysluplněji. Pro začátek nějaký úvod
(Ano, Leslie je inspirovaná Chell :D)

Dítě temnot

„Pánové, oslavujme… Dnešek je zrozením nového světa…“
Trojice postav vešla kamennými dveřmi do podzemní jeskyně. Za nimi se ozývaly zvuky boje a vyděšené výkřiky. Palác, který přišli vyplenit hořel. Dílo zkázy se blížilo svému dokončení. Tohle je jeden z důvodů, proč tu přišli.
Jeskyně byla hluboká, ale ani ne pět metrů pod nimi už tekla voda. Vypadala však zvláštně. Zářila světle tyrkysovou září. Trojice stála na mostě, vedoucí do středu jeskyně, kde se rozprostíralo ve své kráse to, o čem až do teď slyšeli jen v legendách.
Strom života. Ovarion.
„Věděl jsem o legendách, ale ani ve snu by mne nenapadlo, že to opravdu uvidím na vlastní oči…“ Mladý muž v samurajské zbroji upustil svou zakrvácenou katanu. Jeho o něco starší společník v drahém šlechtickém oblečení ho poplácal po rameni.
„Zvládli jsme to... Pojďme ho prozkoumat blíže…“
Třetí postava, vysoká elfka v drahém plášti se vydala s nimi po kamenném mostě ke stromu.
Takový klid. Člověk by v téhle jeskyni slyšel snad i tlukot vlastního srdce. I přes ty hrůzy, které se děly v prostorách paláce.
„Dávejte si pozor, ať se nespálíte… Císař je možná po smrti, avšak nechat něco jako je tohle mimo kontrolu není moudré. Ať jsme si o něm mysleli cokoliv, on a jeho rod o moudrém užívání Ovarionovy moci věděl dost. Nás to může snadno zničit.“
„Pro zbabělce není místo mezi mocnými…“ Šlechtic natáhl ruku ke stromu. Samuraj však chytil jeho ruku.
„…a pro idioty taky ne. Zašli jsme už moc daleko, tohle jsme neplánovali!!! Vztáhli jsme ruku na císaře, chceš vztáhnout ruku i na bohy?!“
„Bohové milují vítěze. A ti kteří ne a pouze se zpomalují se slabými a bázlivými… Ti pro mne bohy nejsou. Jsou to jen červi, které zadupu do země…“ Elfka vytasila dýku a odstrčila své dva společníky. Zatímco ten první se chtěl posvátného stromu jen dotknout, elfka byla již odvážnější. Sekla zbraní do kůry a sledovala, jak teče míza. Poté si jí trochu nabrala na prsty.
Ruka začala zářit, stejně jako voda pod nimi. Energie se postupně rozšířila na celé předloktí.
„Vlastníme kousek síly, která živí celý svět… Věděl jsem že to bude neobyčejný pocit… Ale tohle… Tohle je nádher…“
Nelidský křik zaplnil jeskyni poté, co se zářící aura vpila do elfšťiny ruky pod kůži a změnila se na cosi černého. Vytvořilo to pod jeho kůží žílám podobné obrazce a začalo se z nich kouřit. Vypadalo to, jako kdyby se ta podivná hmota v něm vařila. Její dva společníci leknutím odskočili, když se nešťastnice zhroutila na kolena. Zdravou rukou si držela tu, kterou měla doslova v jednom ohni. Sotva utichl její křik, ozvalo se hihňání.
„Zlobivá holčička, měla jsi poslechnout kamaráda. Ale každopádně máš do konce života pěkné tetování.“ Teprve teď zaregistrovali mladou dívku sedící vysoko nad nimi na jedné z větví. Vypadala tak na šestnáct, sedmnáct let.
Z elfťiny ruky se konečně přestalo kouřit, avšak na místě, kde byly černé čáry, zůstaly zarudlé čerstvé jizvy. Po tváři jí stékaly kapky potu, které se jedna po druhé tříštily o kamennou podlahu mostu.
„Mami to je ale pěkná kočička, a sakra, ona má drápky…“ Dívka se nepřestávala hihňat.
„Co tu sakra dělá to děcko?!! Jak to že ses dotkla Ovariona a nic ti to neudělalo?!!“ Šlechtic se podíval na svého samurajského společníka, ale ten nevypadal, že ví něco víc.
„Na tom nezáleží, nikdo nebude stát mezi námi a Ovarionem, zvláště ne taková malá holčič…“ Elfka se zdravou rukou pokusila o kouzlo, avšak dívka ho předběhla. Úsměv vystřídal vážný, až vražedný pohled. Jenom k ní natáhla ruku a elfka se okamžitě chytila za hlavu. Začala křičet, jako kdyby jí neviditelná síla drtila lebku.
„Nejsem o nic víc holčička než ty… Ušáku.“ Dívka seskočila z větve udělala ve vzduchu salto a dopadla ve dřepu na podlahu mostu před dva elfšťny společníky. Narovnala se.
„Podle vzhledu to tak možná nevypadá, ale jsem starší než vy všichni tři dohromady. Několikrát. Mohla bych vás tu všechny roztrhat na kusy… Ale neudělám to…. Pokud si o to vyloženě neřeknete…“ Trhla rukou k elfce, která sebou praštila o zem a začala sténat bolestí.
„Jsem v tuhle chvíli pouze pozorovatelka, abych zpravila svého otce o nastalé situaci… S popálením své přítelkyně si nic nedělejte, to byl takový… „Dárek“ ode mne, už vám to nic neudělá… Pokud budete moc užívat správně…“
Dívka vykročila po mostu, dva elfovi společníci se jí s respektem a strachem vyhnuli.
„Pro někoho je dneškem tragédií, pro někoho vítězstvím. Pro nás je to pouze změna situace. Pouze obrat v naší malé hře… Budoucnost vypadá velmi, velmi zajímavě… Možná nevíte, co jste dneškem způsobili, ale to už tak u těch vašich hloupých ras bývá... Snaha o náplň vlastních sobeckých zájmů a potřeb, bez ohledu na budoucnost a dlouhodobé následky…“ Dívka pokrčila rameny.
„…někdy vám ty vaše pomíjivé a krátké životy závidím…“
„Co se má stát? Kdo jsi?“ Samuraj se odvážil promluvit.
„Jsem Leslie Khan. Známá též jako Dítě Temnot. Co se má stát? Sami si to vydedukujete, až přijde čas. Stačí si jen domyslet, jaké mohou být následky vašich činů. Ovarion měl patřit císařskému rodu a nikomu jinému… Mělo to důvod. Následky si však ponesete sami a já budu sledovat nadcházející události a klid před bouří. Už to nelze zvrátit, co bylo vypuštěno… Dohlédnu na to, aby to nebylo zvráceno… Osud dovede události opět na křižovatku, kde se bude muset opět zvolit směr událostí, jako tomu bylo učiněno dnes. Jak z téhle situace vyváznete… To je pouze na vás…“
„Přestaň mluvit v hádankách! Odvolej tu kletbu!!!“ Šlechtic vytasil meč, avšak ten mu zreznul v ruce. Překvapením jej pustil.
„Nemluvím o žádné kletbě… Mluvím o tom, že jsme právě zásadně ovlivnili osud tohoto světa a umožnili nový řetězec událostí. Kdyby k tomu nedošlo, můj bratr by neměl svěřený úděl… Avšak, dneškem mu byl dán osud učinit rozhodnutí poté, co dojdeme na další křižovatku… Khanové se chystají na svůj návrat… Po věku stráveném v nicotě nám bude opět dána nová šance zaujmout své místo v tomhle světě…“ Dívka začala postupně blednout, vytrácela se.
„Kdo je tvůj bratr? Kdo se má vrátit?“ Nechápal samuraj.
Dívka se však pouze usmála a zamávala. Těsně předtím než zmizela, asi na pět vteřin, se vedle ní zjevila šestiletá holčička s rudými vlasy. Podívala se přímo na šlechtice.
„Ale vždyť jsme císaře… Ona je přece mrt…“ Obě dívky zmizely a trojice zůstala na mostě opuštěná. Do jeskyně začali vcházet jejich podřízení, aby oznámili, že dílo zkázy, které sem přišli spáchat, bylo dokončeno.
Třem vrahům však dneškem začaly jiné starosti, než to, jak získat větší moc…