---

Sluha boží

Laura

„To bylo něco.“ Dopadla jsem konečně nohama na zem. Alex zrovna zavíral okno, kterým jsme se vrátili do paláce.
„Neušpinila sis šaty?“ Zeptal se a sám se začal oprašovat, aby nikdo nepoznal, že jsme byli pryč.
„V pohodě… A kruci…“ Všimla jsem si, že mám zlomený nehet. Sumininina několikahodinová práce se zdobnou manikůrou byla ta tam. Ne že bych z toho byla, bůh ví jak nešťastná, ale Sumi mne za tohle sjede. Dřela se s tím jak mezek.
„Stalo se něco?“ Podíval se na mě. Pan pozorný. Zavrtěla jsem hlavou.
„Kámoška mi dělala nehty, docela se s tím nadřela, jeden jsem si teď zlomila, bude naštvaná. Ale neboj, ona to přežije. Snad. To má člověk za to, že leze ve večerních šatech po stěně paláce. Hold lidé jako my mají trochu jinou představu o zábavě než ti puritáni kolem nás.“ Pousmála jsem se na něj. Zatím nic netuší.
Prohodili jsme pak ještě pár takových hezkoučkých frází, šlo vidět, že je ze mne celý pryč. Lehčí než jsem si myslela. Mám to. Konečně klíč k tomu koho hledám. Bude spolupracovat. Otázka, zda dobrovolně.
Vydala jsem se do tanečního sálu zpět k Sumi. Ta zrovna flirtovala s nějakým šlechtickým synkem. Sotva jsem se k ní ale přiblížila, někdo mne odtáhl stranou. Nebudu tu teď s někým trsat jako idiot, to si neumí o tanec aspoň říct?!
Ruka mi však byla zadržena. Táhla mne totiž Leslie. Třeba že je to stvoření menší než já, má ohromnou sílu. Kdo by se taky divil, když ví, co je zač. Netvářila se zrovna nadšeně. Vlastně to vypadalo, jako kdyby mne chtěla samým vztekem sežrat.
„Co to mělo sakra znamenat?“
„Co?“ Měla jsem obavy, že vím co tím myslí… Okamžitě taky svraštila obočí a začala se ještě více mračit.
„Nedělej ze mě blbku!!! Vím moc dobře žes byla pryč s mým bráchou!!! To, aby jste si vy DVA něco začali, je to poslední co potřebuji!“ Protočila jsem oči.
„Vždyť tys měla za svůj život tolik úletů, že…“
„ALE NIDKO Z NICH NEBYL TO, CO JE ALEX!!!“
„No kdybys spala s Alexem tak by to bylo mírně úchylné, a navíc, on není na lolitky, takže…“ Myslela jsem, že mi Leslie vyškrábe oči.
„Mluvíš, jako kdybys ho znala od narození, donedávna si nevěděla ani, že existuje.“ Leslie mne pustila. Poté se opřela o kamenný sloup podpírající balkón obružující sál a založila ruce. Sklopila hlavu a podívala se stranou.
„Já... Já o něm věděla celou dobu… A vím co je zač. Věř mi, jeho osud… Pochop to, záleží mi na tobě a vy dva byste se neměli…“ Povzdychla si.
„Nikdy předtím jsem neměla sourozence. Sumi je z deseti dětí, sice je teď sama, ale žažila s nimi podstatnou část života. A já? Zkus žít tisíc roků sama, jen občas s tátou a najednou máš bratra… Nevěděla jsem jak se k tomu postavit, táta původně plánoval že ho vychovám já, ale… Nezvládla bych to.“
„Mě si zvládla.“ Dala jsem jí ruku na rameno.
„Pro mě si byla vždy spíš kamarádka než dcera nebo sestra. Nikdy jsem nikoho moc blízkého neměla. Celé věky jsem trávila o samotě a jen tu a tam jsem se zapletla do nějakého úletu nebo intrik, v podstatě jsem historickými událostmi Sagurtovu jen prolouvala a bavila se na účet smrtelníků. A najednou… Zodpovědnost.“
„Neboj Leslie.“ Zazubila jsem se.
„Nebudu s ním nic mít.“ Má „pěstounka“ se na mne podívala.
„Slibuješ?“
„Ano…“ Měla jsem co dělat abych zadržela smích. Nebudu s ním nic mít Leslie, jen tvého bráchu kapánek zneužiju…

Alex


„Ahoj Mario, jak si užíváš ples?“ Upírka, stojící stranou od tančícího davu se založenýma rukama se na mne podívala.
„Nějaký slušný tentokrát ne? Že by to bylo tou zrzkou, se kterou sis hrál na horolezce?“ Zarazil jsem se.
„No nečum tak blbě, nechals tam otevřené okno a jsi na několika místech ušpiněný, ty hadry můžeme rovnou spálit, Leonardo je už stejně neobleče a ty je ještě dlouho nebudeš potřebovat.“ Trapná chvíle.
„Ehm… Jak pokračuje hledání práskače?“ Maria si povzdychla.
„Bídně. Zkoukla jsem už snad celý sál ale nikdo se nechoval podezřele. Potřebuju se napít…“ Odstrčila mne a namířila si to k nejbližšímu stolu. V tu chvíli mne napadlo udělat to samé, jenže sotva jsem udělal pár kroků, během prodírání se davem jsem na zemi spatřil zlatý záblesk. Mince. Sebral jsem ji. Mám to ale kliku… Cinknutí. Další?
Podíval jsem se před sebe, tančícími dvojicemi se prodírala tělnatá postava v bílém rouchnu, ke mně otočená zády. Právě jejím směrem ležela další mince. Postava se pohybovala těžkopádně, ne však zrovna pomalu. Popravdě, měl jsem co dělat, abych ho, teda alespoň podle vzdechů to byl chlap, dohnal.
Zdálo se mi, že postava s každým krokem „zacinkala“, a to i přes hudbu. Další mince už sice nevypadly, ale nemohl jsem si nevšimnout že dotyčný si přidržuje zvláštním způsobem vyklenuté břicho, teda spíš bok. Jako kdyby měl jeden bok tlustší než druhý…
Dostal jsem zvrhlý nápad. Trhnul jsem dlaní a z rukávu mi vystřelila dýka. Jestli se mýlím, bude hodně krve, jestli ne, odhalím ho. V prvním případě bude až moc velký nával na to, aby věděl, kdo ho v tom davu bodnul.
Začal jsem co nejrychleji a pokud možno nejméně nápadně odstrkovat dvojice před sebou a snažil jsem se dohnat postavu v rouchu. Nesměl jsem ho nechal opustit dav, jinak je mé krytí v háji!
Přiskočil jsem a ve chvíli, kdy jsem si byl jistý, že nesejmu nikoho jiného, jsem se ohnal dýkou. Ta narazila na překážku, ale ne na takovou, jaké jsem se bál. Zacinkalo to kov o kov. Sotva jsem dokonal pohyb, hned jsem dýku trhnutím ruky schoval. Po zemi se s rachotem složeného z mnoha cinkání rozsypaly zlaté mince s pečetí Zianarského císařství.
Konečně jsem toho chlapa viděl. Tlustá tvář, malá prasečí očka, pleška a krátký široký lesklý nos. Toho chlapa jsem znal. Bělbogův kněz, párkrát jsem ho už potkal, když jsme tu ještě jezdili párkrát s Konrádem trénovat stráže. A podle všeho, on poznal mě.
Lidé kolem nás stihli a sledovali zlato na podlaze. Kněz nevěděl co říct a tupě na mě zíral, nejspíš tušil, že za to můžu já, roucho bylo jasně proříznuté a ne roztržené, ale nemohl ani za boha přijít na to, jak jsem to udělal.
„Charita že?“ Ukázal jsem na podlahu.
„P…Přesně tak synu, milodary našeho milovaného císaře, bude s nimi naloženo, jak nejlépe bude možno pro chudé, císař však při své dobrotivosti chtěl zůstat v anonymitě…“ Mám tě, práskači!
Kněz se beze slova s pocitem trapnosti vytratil s tím málem, co se nerozsypalo po podlaze. Náhle jsem ucítil něčí ruku na svém rameni. Byl to Leonardo.
„Myslím, že je čas jít domů, „synáčku“.“ Přikývl jsem.
„Zajdi za Grogem, vyřiď mu, ať připraví kočár, já zatím řeknu Marii, ať dá pozor, aby nám ta stopa nevychladla…“
Vydal jsem se pryč ze sálu. Mohl bych toho kněze sledovat a zabít ho na místě, kde by to bylo nejméně nápadné, ale Leonardo to nejspíš nechce uspěchat. Nakonec, Maria dohlédne na to, aby se nám z dohledu jen tak neztratil, tudíž se nebojím, že toho plešouna vidím naposledy. Pro dnešek moje čepel zůstane suchá. Pro dnešek…
Víc než mentální příprava na to, co mne určitě v horizontu několika dnů čeká, mi hlavu opět naplnilo vyrovnávání se s novým zjištěním svého původu. Můj otec je šlechtic. Nejsem bastard. Ne že by mi na „modré krvi“ nějak extra záleželo, ale hlavní je to, že konečně cítím, že k někomu patřím. Nemohl jsem se dočkat až sestru i otce poznám blíž. Ovšem, to bude ještě chvíli trvat, mám své povinnosti…
Život se mi změnil v řádu týdnů. Utíkám před svou minulostí, hodně lidí mi jde po krku. Jediný kdo ví, kdo doopravdy jsem jen Leonardo, otec a Leslie. Mariu můj původ nějak moc nezajímal. Je však jasné, že mi Antonio dost možná půjde po krku. Zároveň se Laura nesmí za každou cenu dozvědět celou pravdu, stačí už to, že ví o mé Bolmotské krvi. I když, to bych asi tejně dlouho neutajil.
Vydal jsem se k východu. Těsně před ním jsem se však ještě jednou otočil směrem do sálu. Stála za mnou Laura.
„Už odcházíš?“ Podívala se na mne smutně. Zavřel jsem oči a přikývl. Vrátil jsem se k ní. Nemohl jsem odejít jen tak bez rozloučení.
„Dneska je toho už na mě trochu moc… Ale strašně rád bych tu zůstal, kvůli tobě, ale víš jak, Leonardo jinak nedá, ten starý mrzout se dnes ještě chce až do půlnoci hrabat v hodinách a potřebuje někoho, kdo uvaří večeři.“ Vzal jsem ji za ruku.
„Věř mi, na to, aby mu vařila jeho manželka, ho mám až moc rád.“
„Kdy se zase uvidíme?“
„Tak dlouho co vydržím bez pohledu na tebe. Což znamená asi tak dlouho co bez vody. Nejdřív co to jen půjde.“ Laura se usmála a objala mne. Dala mi hlavu na hrudník. Tak takový úspěch jsem fakt nečekal.
„Ale raději bychom někde kde je klid a kde bychom byli sami… Na místech jako je tohle je moc rušno…“ Pohladil jsem ji po vlasech a taky ji objal.
„Neboj, krásko, zapracuji na tom…“ Políbil jsem ji na tvář, ale z ničeho nic mne někdo chytil za límec a táhl pryč.
„Nerad ti kazím milostný románek, ale než bys byl hotovej, já bych dojel třikrát do Rumportu a zpět…“ Zamručel Grog. Dívka se při pohledu na obrovitého orka, jak mne táhne jako matka neposlušného smrada, začala smát. Stihl jsem jí v ten trapný moment už jen zamávat.
„Kazíš mi domlouvání rande!!!“ Zamrčel jsem směrem ke Grogovi. Ten ale jen zavrtěl hlavou a vyvedl mne z paláce.
„Konec hraní Alexi, čeká nás práce…“
Leonardo čekal u kočáru vedle něj stál civilně oblečen Raněvsky, s batohem na zádech. Kde se vzal, nebo co tu dělal, to nemělo smysl řešit. Mistr řádu se poté podíval na mne.
„Doufám, že tě ta tancovačka moc neunavila. Dneska se asi moc nevyspíš.“
„To ten kněz, že jo?“ V tu chvíli z kasáren palácové stráže vyjelo asi tucet jezdců směrem do města. Těsně kolem nás.
„Áno. Možná si to nepostřehnul, ale kapitán palácové stráže byl po tvém malém „představení“ celý bez sebe a zalarmoval jednotku těch nejlepších, aby toho kněze následovali. A taky poslal kurýra, ještě nevíme kam, ale asi to bude mít taky nějakou spojitost. Každopádně bez obav, Maria se o toho zmetka postará. Vy dva…“ Ukázal na mne a Raněvského.
„…se však postaráte o pana pánbíčkáře, něco mi říká, že v tomhle městě nezůstane dlouho. Raněvský má s sebou v batohu kápě, v tomhle by se ti bojovalo docela těžko, navíc, v kápi tě neidentifikují. Hlavně to nepodělej, ber to jako test. Dneškem ti končí flákání, povýšil jsi na poskoka.“ Leonardo naskočil do kočáru.
„Hej!!“ Zavolal jsem na něj. Šéf jenom pootočil hlavu.
„Ano?“
„Maria měla toho kněze sledovat, dá nám vědět, kam zamířil?“ Leonardo kývl.
„Stopuje teď dvě osoby naráz, ale, není to žádná amatérka. Pokud dostane toho kurýra, bude na vás čekat na místě, kam tě Raněvský vezme.“ Poté už Grog pobídl koně a ztratili se ve tmě.

„Hezký vohoz…“ Prohlížel jsem si černou kápi.
„Osobně mám tuhle barvu nejradši, na bílé je moc vidět krev…“ Utrousil kolega, když jsme vyšli z opuštěné uličky, kde jsme nechali batoh s oblečením.
„Moment, porozhlédnu se, dávej bachaa dole…“
„Dole?“
Raněvsky začal šplhat po improvizovaných úchytech na jedné ze stěn uličky. Za chvíli byl na střeše a rozhlížel se. Uslyšel jsem nadávku v Zianarštině.
„Ty palácové stráže toho hajzla neměly střežit, každý se vydal jinou uličkou a zalarmoval městskou stráž. Spodem se nikam nedostaneme. Půjdeme po střechách. Doufám, že nemáš strach z výšek.“
Vyškrábání se na barák, díky strejdově „tréninku“ když mě pronásledovala jeho osobní stráž, nečinilo až takový problém. Po chvíli se ale objevila jedna nepříjemnost.
Začalo lít.
„Dej si bacha, teď to bude klouzat…“ Raněvksky se v dřepu, opřený o komín rozhlédl ze střechy po okolí. Zajímalo by mne, jak mohl vůbec něco vidět, byla totiž tma jako v pytli.
„Ti jezdci už určitě zalarmovali všechny stráže v téhle čtvrti, ale nevypadají nějak extra v pohotovosti, ale co bys čekal od téhle party volů. Z ničeho nic se napřímil.
„Pokud na sebe neupozorníme, dorazíme na místo bez problémů. Drž se za mnou a neudělej žádnou blbost!!!“ Rozvěhl se a přeskočil na střechu druhého domu. Chvíli mu trvalo, než vyrovnal postoj, ale poté se otočil na mne.
„Na co čekáš?“
Pořád lepší, než když jsem tehdá zdrhal před strýcovými poskoky, ale zlomit si obě nohy, páteř nebo fraktura lebky, ani jedno z toho neznělo jako zrovna dobrý plán na večer.
„Doprdele…“ Nadechl jsem se a pokusil se na několika málo metrech střechy nabrat rychlost. Odrazil jsem se, jenže díky mým ne zrovna bohatým zkušenostem s lezením po barácích jsem neletěl tak úplně rovně, dopadl jsem na střechu jen jednou nohou a ta se mi ještě na mokrém povrchu tašky smekla, tudíž jsem sletěl přímo před dům. K mému štěstí jsem nepadal až tak velkou vzdálenost, jelikož tam bylo lešení, ze kterého jsem ale pak stejně sletěl, k mému neštěstí se zrovna pod tímto lešením bavili strážní o tom, s kým si to po šichtě půjdou rozdat.
Dopadl jsem zády na dlažbu a vyrazil si dech. Déšť stále sílil. Bolest mi projela nárazově celým tělem, ale její slabší verze se ještě nadále držela na místě, tudíž v té chvíli se vstání ze země, nebo i nějaký jiný pohyb jevil jako nadlidský úkol. Budu se ale muset přemoct, chci-li přežít následující sekundy.
„Co to sakra bylo?!!!“ Jeden ze strážných se nade mnou sklonil.
„Už je zákaz vycházení, musí to být nějaký zloděj.“
„Je mrtvej?“ Dotyčný do mne chtěl bodnout halapartnou, aby se přesvědčil. Zatnul jsem zuby a i přes bolest zabral za všech sil, kopnutím odrazil halapartnu od svého těla a trhnul pravým zápěstím. Z rukávu mi vystřelila skrytá čepel.
Využil jsem momentu překvapení, ale v mrákotách jsem pořád ještě nebyl tak úplně schopen mířit. Dotyčného jsem však dokázal bodnout do stehna, podle vodotrysku krve, který mi zasvinil obličej jsem nejspíš trefil tepnu.
„Zdechni!!!“ Strážný za mnou se nejspíš napřahoval aby mne vrátil zpět na zem, stihl jsem však jeho kolegovi ještě vytrhnout meč z pochvy a uhnout, tudíž ostří halapartny se nešťastníkovi zaseklo mezi krk a rameno, tudíž ho vodorovně rozpůlilo až k hrudníku.
„Henry já…“ Voják ještě zpracovával fakt, že odrovnal vlastního, což mi dalo čas vypořádat se s třetím, hromotlukem, který se po mě chtěl ohnat sekerou dlouhou jak celá moje paže. Bylo jasné, že jestli mne tímhle trefí, budu na dva menší.
Tíha zbraně naštěstí sehrála svou roli, když se mi povedlo kotoulem do boku uhnout ostří zbraně. Sekera zařinčela o dlažbu zrovna ve chvíli, když jsem mu ukořistěným mečem sekl zezadu do nohy. Chlap zařval bolestí a chtěl se po mě znovu ohnat, ale než se pořádně rozmáchl, probodl jsem mu biceps. Upustil topůrko, načež jsem ho probodl skrz na skrz a skopnul na zem. Tohle hovado mi dalo teda zabrat.
Poslední strážný sáh po rohu, ale nebylo mu to nic platné. Přistála na něm postava v černém plášti, srazila ho k zemi a probodla mu skrytou dýkou krkavici. Raněvsky. Nadřízený se na mne podíval. Čekal bych od něj nepříčetný pohled za to, že jsem na sebe upozornil, jenže tenhle chlap emoce snad neprojevoval. Pořád vypadal, jako kdyby měl ochrnuté svaly v obličeji. Mrtvolně klidný výraz.
„Budeme mít kliku, jestli tohle neslyšelo celé město. Není čas ukrývat těla, jenom je zatáhni do uličky a pokračujeme. Jestli se na místě setkání neukážeme včas, Maria bude nepříčetná. A věř mi, tu ženskou znám až moc dobře a tu nechceš vidět nasranou…“

„Kde sakra jste?!!! Čekám tu na vás už věčnost!!!“ Maria chodila kolem obřího zvonu zvonice, v jejíž věži jsme se sešli. S kapucí přes hlavu, skloněnou hlavou a zamračeným výrazem působila ještě méně příjemně.
„Tady mladej…“ Raněvsky, který zrovna přelezl malou zídku, ze které trčely trámy, na kterých stála stříška zvonice.
„Měli jsme kapánek zdržení, ale nic vážného…“ Leonardova žena si mne změřila od hlavy až k patě.
„Já říkala, že s tebou jsou jen problémy!!! Jestli chce mazlíčka, má si Leonardo pořídit psa, nebo…“
Chystal jsem se protočit oči nad jejími kecy, ale Raněvsky ji nečekaně přerušil.
„Až potom paní „Věčně nespokojená“, teď máme práci. Chytilas toho kurýra? Víš, kam ten kněz šel?“ Maria mi věnovala ještě jeden jedovatý pohled, sklopila a hlavu a povzdychla si.
„Ten kurýr byl falešný, měl u sebe prázdný pergamen, Beruci jich asi poslal několik, aby zmátl případné atentátníky. Ale toho kněze jsem vystopovala, není v chrámu, to by asi byla od něj blbost, jelikož tam bychom ho hledali. Zamířil do Walterova pivovaru, víš, ten co nedávno zkonfiskovali Bělbogovi kněží poté, co byl majitel popraven za proticísařské výroky… Vypadalo to, že má na spěch, ale před vchod postavil stráže. Kdo ví, proč mířil právě tam a prostě nevypadl z města, vypadá to, že tam má skrýš pro své „poklady“, víš-li, co myslím. Pokud si pohnete, možná ho ještě zastihnete…“ Maria poté bez rozloučení vylezla ze zvonice na střechu a dlouhými a rychlými skoky se ponořila do tmy deštivé noci.
„Tak pivovar… Začíná to pěkně smrdět, něco mi říká, že pan farář si nešel pro své zásoby lahváčů…“ Podíval jsem se na Raněvského, který už také opouštěl zvonici.
„To ne. Ale pokud jo, beru si šedesát procent z nich. Jsem šéf.“
Když jsme však dorazili na místo, zamrazilo nás v zádech. Před pivovarem leželo na deštěm zmáčené dlažbě, na nádvoří před vchodem, asi tucet strážných. Každý z nich měl v krku zabodnutou jehlici.
„Vypadá to že, tu byl někdo před námi.“ Řekl Raněvsky a zadržel mne před slézáním na zem.
„Mohou tam být pasti. Dávej pozor, kam šlapeš.“ Oba dva jsme seskočili na dlažbu nedaleko těl. Raněvsky se k jednomu s nich sehnul a začal ho kontrolovat.
„Nejsou mrtví. Přinejmenším tenhle ne. Vypadá to, že ty jehlice byly potřeny nějakým paralyzujícím jedem, dotyčný je asi nechtěl zabít.“ Náhle se ozval tlumený hlas a výkřik. Přikradli jsme se k oknu.
Skrz naprasklou skleněnou tabuli jsem spatřil našeho hledaného kněze, jak se zlomeným nosem v jedné ruce třímá meč a druhou drží pod krkem spoutaného… Ninju? Dotyčný měl ruce spoutané nad hlavou provazem k trámu, který podpíral střechu.
Nejspíš neúspěšný pokus o vraždičku.

„Věděl jsem, že si pro mne jednoho dne přijdeš, ale upřímně jsem od někoho, kdo přemohl v souboji prince Lorenza, čekal trochu vynalézavosti. Kdo vlastně jsi, he? Ten mladík z plesu? To je jedno, nezajímá mě tvá pravá identita, zajímá mne, co mám oznámit nadřízeným. Kdopak tě poslal? Bolmoti? Rose Arbre? Nebo snad tomu mizerovi Hawkovi narostly koule?“ Obtloustý chlápek ninju udeřil. Asi nebude tím, za koho se vydává. Nebo možná je skutečně knězem, ale dle toho jak profesionálně a s jistotou držel kord, řekl bych, že jeho minulost bude o něco zajímavější, než čtení náboženských textů a organizace pěveckého sboru plného usmrkaných ministrantů. Jak ninja padl do jeho zajetí, to jsem ani já, ani Raněvsky s jistotou nedokázali odhadnout, ale asi to bylo tak-tak, vzhledem ke knězově přeraženému nosu.
Ninja po úderu opět tlumeně vykřikl. Podle hlasu se jednalo nejspíš o ženu.
„Tak co? Jestli ti to stále nedošlo, tady se rozhodujeme mezi rychlou smrtí a pomalou, bolestivou HNUSNOU smrtí. Pokud mi řekneš, kdo tě najal, podříznu tě jako svini a budeš to mít rychle za sebou. Pokud ne… Tak to tady celé zapálím. Ale tebe přímo ne. Ne, nechám hezky plameny, aby to tady celé pozřely. Aby ses pomalinku dusil kouřem a aby pomalu tvé tělo shořelo, od kotníků až k pasu, bude to trvat dlouho, jakožto upalovač kacířů mám v tomhle praxi!!! Vypadnu z tohohle města tam, kde mě tví kamarádíčci v životě nenajdou a tohle mé doupě shoří se všemi důkazy na popel, i s tebou!!!“
„Co uděláme, šéfe?“ Podíval jsem se jedním okem na Raněvského a druhým sledoval kněze. Ne že bych toho ninju znal, ale nechat si před očima zabít potencionálního spojence asi nebude dobrý nápad.
„Vtrhneme tam. Ale ne dveřmi, to čeká, může na nich mít past. Vlezeme tam okny…“ Řekl Raněvsky a odebral se k jednomu z nich.
„Tak bude to? Máš přesně deset vteřin na…“
Kněze i ninju překvapil zvuk praskajích oken, když jsme oba vtrhli do místnosti. Proskočil jsem oknem, udělal kotoul a postavil se. Bez váhání jsem se na práskače vrhnul s vytasenou skrytou dýkou na zápěstí, ale chlápek zareagoval moc rychle. Chystal jsem se mu probodnout hrudník, ale tlusťoch jediným máchnutím meče odrazil čepel, tak-tak mi neusekl ruku. Než jsem stihl udělat něco dalšího, chytil mne za kápi, přitáhl si mě k sobě a dal mi ránu čelem do obličeje. Setmělo se mi před očima a já padl na zem, spatřil jsem už jen to, jak kněz bere ze stojanu na zdi louči a hází ji na zem. Teprve teď jsem si uvědomil, že po celém areálu, který kdysi byl varnou, nyní spíš vyklizenou kůlnou plnou beden s knězovými nakradenými a zkonfiskovanými věcmi, které nestihl sbalit, je rozlitá hořlavina. Místnost během chvíle zachvátily plameny.
Musel jsem být v bezvědomí snad jen okamžik. Raněvsky a jeho už ne tak klidná tvář byla totiž to první, co jsem v místnosti zalité plameny spatřil. Snažil se mne probrat.
„Alexi!!! Zvedej se ze země kůže líná!!“ Není nad přívětivá slova.
„Utíká nám!!!“ Pomohl mi na nohy. Po knězi už nebylo ani památky, kdo ví, proč se ho nepokusil zastavit, ale asi byl stejně úspěšný jak já.
„Vezmi s sebou toho ninju a dostaňte ho!!! Já se pokusím zachránit tolik důkazů, kolik jen půjde!!!“ Ještě stále s rozmazaným výrazem před očima jsem se rozhlédl. Oheň se šířil velmi rychle a hala byla ne nepodobná peklu. Teplota drasticky skákala o desítky stupňů a vzduch byl pomalu užírán. Ninja ležel na prkenné podlaze, přimáčknutý trámem.
Vytasil jsem skrytou čepel a přeřízl mu, nebo spíš jí, pouta. Poté jsem odvalil trám.
„Nevím co je tvůj důvod, ale myslím, že si můžeme navzájem vypomoci. Souhlas?“
Maskovaná dívka přikývla.

Vyběhli jsme zadním vchodem a naše rozpálená těla pokryl příjemný chlad deštivé jarní noci. Právě včas, za polorozpadlými stájemi se totiž kněz chápal otěží koňského spřežení táhnoucí naložený vůz krytý plachtou. Navíc tam měl šest dalších vojáků na koních jako doprovod.
„Ten parchant si dává nějak záležet, aby neumřel chudý…“ Řekl jsem, když jsem se marně rozhlížel po dalším koni.
„Nemá tam zlato… Má tam naložené zatčené ženy, zlodějky, dívky, které rodičům zabavili kvůli dluhům, nebo ženy obviněné z kacířství. Chce je unést a prodat pirátům, kteří je prodají do bordelů…“ Opravila mne ninja. Obchod s lidmi.
Dívka vrhla kunai na jednoho jezdce. Určitě byl něčím potřený, protože strážný okamžitě spadl ze sedla a ninja vyskočila místo něj. Já taktéž použil svou dýku, tentokrát čepel na lanku, kterou mi předváděl Leonardo. Zasáhl jsem jednoho vojáka do zad a strhl jej na zem. Doběhl jsem ke koni a naskočil. Čas dohnat ten vůz!!!
„Držte je dál ode mne!!! Ten, který zabije kteréhokoliv z těch dvou, dostane kteroukoliv z těch žen!“ Křikl kněz na své stráže.
Kůň mne kupodivu poslouchal. Na boku sedla jsem objevil pouzdro s malou kuší a šipkami. Tohle by mi mohlo pomoct…
Blížili jsme se k bráně. Stráže nějspíš kněze znaly, protože mu stačil jen pokyn rukou, aby mu otevřeli, bohužel pro něj, nestihli bránu zavřít dost rychle na to, aby nepustili z města zároveň i nás.
Vyjeli jsme do noci na dlážděnou cestu vedoucí z císařského města. O kol vozu prskala voda a sílící déšť značně zhoršoval viditelnost. Dešťové kapky mi padaly i přes kápi přímo do tváře a s drobnými nárazy se rozbíjely.
„Zalarmujte hlídky na cestách!!!“ Ozval se hlas a jeden z jezdců začal okamžitě troubit. Byl sice za chvíli umlčen šipkou od ninji, ale i tak to museli slyšet stráže široko daleko.
Tři zbývají. Sáhl jsem po kuši a jednou rukou řídil koně, který uháněl jak šílený. Nejsem dvakrát zkušený jezdec, tudíž jízda bez držení, řízení koně jen stehny, pro mne byl nadlidský úkol.
Začal jsem natahovat kuš. Na poslední chvíli jsem se sklonil před větví stromu rostoucího podél cesty a následně jednou rukou zamířil.
Šipka vyletěla, ale nikoho netrefila. Proletěla těsně pár centimetrů kolem jednoho jezdce, který se mi chystal tuhle laskavost oplatit. Kruci!!
Vyvlekl jsem jednu nohu z třmene a pověsil jsem se za jeden bod koně, přižemž jsem se přidržoval uzdy. Šipka o zlomek sekundy později proletěla jen kousek nad koňským hřbetem. Hned jsem se vyškrábal zpět.
Kůň mezitím záhadně dohnal vůz, byl jsem přímo vedle toho, kdo na mne před chvílí střílel. Soudě podle výkřiku a rány o zem ninja sundala svou kuší dalšího.
„Chcípni už!!!“ Jezdec místo kuše tasil krátký mečík a začal se jím po mě ohánět. Stále s jednou nohou mimo třmen jsem se zaklonil, aby ostří jen těsně minulo mé krční tepny.
„Zamítá se.“ Byl jsem už blízko a přímo vedle něj. Volno nohou jsem vojáka kopl do podpaží natažené ruky s mečem, čímž sletěl ze sedla přímo pod zadní kolo vozu, které jej s křupnutím přejelo. Stále s jednou nohou ve třměni bylo tělo dál taženo zpomalujícím koněm.
„Hlídková rozhledna!!“ Zařval kněz. Chystal jsem se vytáhnout z pouzdra výbušnou šipku, kterou bych odpálil posed dřevěné stavbičky, ale poslední jezdec měl lepší nápad. Střelil do jedné z podpůrných nohou rozhledny a spolu s knězem pobídli své koně až za meze vyčerpání. Mezi námi se opět vytvořila mezera, kterou padající věž přehradila.
„Sakra!!!“ Ozval se hlas ninji. Já však měl stále kuši nabitou výbušnou šipkou, kterou jsem poslal do překážky. Výbuch vytvořil úzkou, ale průjezdnou mezeru. Nepřátelští koně už byli vyčerpáni, začali zpomalovat. Už jsme je doháněli.
Když jsem byl už na dosah ruky od vozu, poslední jezdec střelil mého koně do krku. Začal plašit, vylo jasné, že mne shodí. Nechal jsem kuš být a jediné, co jsem vzal s sebou, byl jeden z vrhacích nožů, které byly v pouzdérkách na sedle. Bylo jasné, že kůň, třebaže ránu přežil, bude plašit a za chvíli mne shodí, proto jsem vysunul nohy z třmenů a dřepl si na sedlo, držíc křečovitě uzdu. Tohle bude něco.
Dřív než mne stačil jezdec střelit kuší, přeskočil jsem na vůz. Konstrukce pod plachtou mne zadržela, začal jsem hmatat kolem sebe něco, čeho by se dalo chytit, zatímco v druhé ruce jsem třímal nůž.
Odpor vzduchu při té rychlosti byl ohromný, sotva jsem se držel. Bylo jasné, že pokud povolím, sletím a nejspíš se zabiju o dlažbu, která mne rozmlátí na kaši. Posouval jsem se jen po decimetrech dopředu k postroji, jehož otěže třímal právě kněz.
„Na co čekáš?! Zabij ho!!!“ Poslední jezdec měl už nabitou kuši. Namířil na mne a chystal se zmáčknout páku…
„Doháje!!!“ Vojákovi vyletěla kuše z rukou a rozmlátila se o dlažbu. Ninja byl pozadu, ale dokázala mu zbraň trefit kunaiem. Já zatím, stále se přidržující jednou rukou konstrukce, kterou jsem nahmatal pod plachtou, jsem se pokusil napřímit, jak to jen šlo, spíš v dřepu jsem po jezdci mrštil vrhací nůž. Trefil jsem se tentokrát velmi dobře, přímo do obličeje. Dotyčný m věnoval jen vyděšený pohled, když se v posmrtném záklonu řítil z koně.
Oběma rukama jsem nahmatal poslední oblouk kovové konstrukce pod plachtou a přitáhl se. Kněz nejspíš nezpozoroval osud svého posledního ochránce. To jsem si alespoň myslel.
„PROČ UŽ !@#%§ NECHCÍPNEŠ!!!“ Zaburácel tlustý muž s pleškou, když zajel ke kraji silnice, kde mne do obličeje udeřila větev. Náraz mne srazil z vrchu povozu a já se řítil vstříc kamenné dlažbě a několika měsícům zotavování se z dolámaných kostí.
Naštěstí jsem však těsně před dopadem chytil kus konstrukce. Zavěsil jsem se na bok vozu. Oběma nohama jsem se zapřel o vůz a jednou rukou se přitáhl, jelikož kněz se mne snažil setřást tím, že jel blízko kraje cesty. Chtěl dosáhnout toho, abych narazil do jednoho ze stromů a pokud možno, spadl pod kola.
„Mě nedostanete červi, tohle jsem dělal v době kdy jste ještě nebyli na světě, já neskončím takhle, já si zasloužím něco víc než tohle, já…“
Téměř oslepený kapkami deště jsem nasadil poslední síly, které mi v namáhané ruce zbyly. Nahnul jsem se co nejvíc to šlo dopředu směrem ke spřežení… Kněz byl na dosah…
Má čepel se zaleskla na měsíčním světle. Spatřil jsem zoufalství v jeho očích. Bylo pozdě.
Ostří zmizelo v jeho žebrech. Celé tělo ochablo, naklonilo se na stranu a sletělo na dlažbu. Dopadl s velkou ránou.
Zvažoval jsem, že se přehoupnu k otěžím, ale ninja tam už byla. Nejspíš dohnala vůz z druhé strany a přeskočila, jakmile kněz vypadl. Zastavila koně. Je po všem. Alespoň jsem si to myslel.
Vyčerpaná paže vypověděla službu a já se pustil. Jak velká blbost to byla, jsem si uvědomil až ve chvíli, kdy jsem si vyrazil dech o dlažbu. Chvíli jsem jen tak ležel a zíral na oblohu zalitou hvězdami, ze které na mne padal, nyní už docela příjemný deštík. Konečně jsem se zvedl.
„V pořádku dámy?“ Došel jsem k vozu. Sedělo tam asi tucet prostě oděných žen, vypadaly vyděšené k smrti. Kdo by taky na jejich místě nebyl.
„Mlčení znamená souhlas, ukažte, přeríznu vám pouta…“ Unesené se ke mně s výháním posunuly a jedna po druhé začaly nastavovat ruce.
„Co teď s námi bude? Do města se vrátit nemůžeme…“ Podívala se na mne asi třicetiletá žena s čerstvou modřinou na pravé tváři, oděna ještě v pracovním obleku pekařky. Ti parchanti se s ní nejspíš nemazlili a odtáhli ji uprostřed šichty. Kdo ví, jak dlouho byly v tom pivovaru vězněny a co vše jim ten hajzl udělal, nebo chtěl udělat.
„Doporučoval bych vám jít do provincie Rumport. Tam císař nemá až tak velkou moc. Přes Asturii do Zamarie bych to neriskoval, probíhají tam boje a je to daleko. Jestli některáz vás umí ovládat koňské spřežení, do zítřejšího odpoledne byste již měly být za hranicemi císařské provincie. Vzhledem k tomu že Beruci potřebuje většinu vojáků na frontě, cesty moc hlídané nebudou. Nebojte, ztratíte se tam, navíc, poté co je váš únosce po smrti, nebude po vás nikdo pátrat. Pokusím se nějak dát vašim rodinám vědět, že jste naživu a v relativním bezpečí…“ Žena na mne kývla. Chtěl jsem si ještě promluvit s ninjou, ale ta již u otěží nebyla. Uslyšel jsem sténání a kroky…
Rozběhl jsem se za zvukem. Spatřil jsem kněze, jak se těžce zraněný plazí pryč. Přestože díky polámalým kostem a díře v plíci musel trpět jako zvíře, dostal se hodně daleko. Ninja jej ale už dohnala, kopla do něj, aby se převalil na záda. Stoupla mu na obě předloktí, aby na ni náhodou nevytáhl skrytou dýku, klekla si na něj a začala ho mlátit do obličeje pěstmi.
„Jaký to je pocit? Když jsi teď bezmocný, bezbranný, vydán na milost? Jak se cítil Wiliam? Jak se cítily ty ženy, když jsi je osahával?! Tvé špinavé pracky už nikdy nikomu neublíží ty svi…“ Tlusťoch plivl dívce do tváře zakrváceno slinu. Dostal další ránu pěstí, která ho stála pár zubů, v ústech, které už tak připomínaly spolu s obličejem spíše krvavou kaši.
„Blázni… Myslíte si, že jste udělali to, co by pošetilci nazvali dobrým skutkem… No tak, ukonči to!!! Má smrt stejně nezastaví zájmy mých pánů!!! Svůj účel jsem plnil a plnil jsem jej dobře. Ještě měsíce po mé smrti se bude kdokoliv bát říct cokoliv proti císaři!!!“
„Donášet na své sousedy, přátele… Udávat je, jen pro peníze, a abys shrábnul jejich majetek!!! Prodávat manželky a dcery svých obětí do bordelu? Takhle si představuješ službu císaři?“ Ninja se poté podívala stranou a setřela si slinu z tváře.
„Jak jsem Beruciho právě mohla nazvat císařem… Tseh…“ Kněz se začal smát. Smích spíš doprovázen bubláním krve a sténáním bolestí připomínal spíše pářící se vačice.
„Hlupačko… Naivko… No co, říct ti to můžu, alespoň budete něco vědět a pro mé pány bude daleko větší zábavou vás porazit a pak zaživa stáhnout z kůže. Beruci… Ten je mi volný. Peníze, děvky… To je pro mne vedlejší. Já sloužil vyšším cílům. Díky TOMU budu jednou oslavován jako hrdina.“
„Obávám se, že mezi bardy se nenajdou ti, kteří by obézního plešouna měli za vzor…“ Postavil jsem se vedle těch dvou. Čepel jsem nechal vytasenou.
„Stále vtipnější… Já dal svému životu smysl. Smysl, že jsem se zapojil do budování nového světa. Svůj úkol jsem dokonal. Udržet císaře Beruciho u moci, aby mí páni mohli konat svou povinnost bez vyrušování. Mí páni… Kteří konečně nastolí věk blahovytu a dokonalý svět… Svět, ve kterém budou jen silní a slabí budou zničeni… Slabí, slabí musejí zemřít, aby silní měli šanci přežít!!!“
„Výborně, něco mi říká, že jeden slaboch tu má zrovna na kahánku…“
„Tím co nazýváte soucitem a péčí o nemohoucí, tím se pouze brzdíme. Tak jako z mnoha zasetých semen jen ty nejsilnější se jednou změní v květiny, tak stejně i jen z těch nejsilnějších budou silní jedinci. Tak jako příroda slabé jedince hubí, aby přežili ti nejsilnější, a aby jen ti nejsilnější plodili silné potomky, tak budou ti slabí zahubeni a bude nastolena vláda nadřazené rasy, před kterou se my, jejich věrní služebníci budeme třásti!!! Až budou svrženi bohové, bytosti, jež si s námi zahrávají a nenechávají nás projevit svou velikost a genialitu!!! Až bude nastolena vláda skutečného a jediného božstva, pak poznáte že JÁ měl pravdu. Elfové to mají v krvi. Všichni to ví. Mají v krvi pocit nadřazenosti. Je to něco čeho se nelze zbavit, nelze to umlčet. Nelze umlčet pravdu! Nelze si hrát na to, že my jsme stejně dokonalí jako oni!!! Elfové jsou vyvolená rasa, jež převezme otěže nad tímto světem!!!“
Protočil jsem oči.
„Už mne vážně přestává to jeho tlachání bavit holka. Neskončíme to?“ Ninja se na mne podívala.
„Udělej co je nezbytné…“ Poté se podívala na kněze.
„Jsi šílenec…“ Vstala a odstoupila.
„Já jen říkám pravdu, jež si nikdo nechce přiznat… Pravdu, která bolí…“
„Tvé kecy určitě nebolí tak jak tohle.“ Vrazil jsem mu dýku až na doraz do hrtanu. Okamžitě začal chrčet a třást se v křečích. Protočil oči tak, že šlo vidět jen bělmo.
„Přichystej tam na druhé straně pro své šéfy příjemné přivítání, smutno ti tam totiž určitě nebude!!!“ Trhl jsem rukou do strany, čímž jsem mu prakticky rozřízl celý krk. Vytryskl proud krve, který však po chvilce ustal. Bylo po něm.
„Dokonáno. Díky za pomoc, zas někdy…“ Schoval jsem dýku. Ninja mne však zastavila.
„Žádné „zas někdy“ už nebude. Tohle bylo jen krátkodobé jednorázové spojenectví asasíne. Oba dva jsme chtěli totéž, avšak jinou cestou a za jiným účelem.“
„To se ti to kecá, když nejsi spoutaná a nehrozí ti grilovačka, co? No, kromě tvého hlasu další důkaz že jsi ženská…“ Zavrtěl jsem hlavou a šel dál. Ona mne však zastavila slovy:
„Já se snažím vyhnout zabíjení. Nikomu z těch, které jsem dnes nějak zasáhla, jsem nezpůsobila zranění smrtelné. Jsou zranění, ale zotaví se. A možná si uvědomí chybu.“
„Tihle? Dokud jim budou sypat prachy tak nikdy. Podřízli by vlastní matku, kdyby za to měli dostat zaplaceno.“ Otočil jsem se na ni.
„Mýlíš se. Jsou to taky jen lidé. Lidé jako my. Plní rozkazy. Vstoupili do armády, aby živili rodiny. Protože jako dělníci by trpěli v bídě a hladovění. To, co čeká rodiny těch, jejichž životy jsi dnes ukončil. Já se snažím zachránit všechny… Jak ty, kterým je ubližováno, tak ty, kteří sešli se stesky na špatnou stranu… Chápeš to moc jednoduše.“ Pozvedl jsem obočí.
„A co když se někomu z té „špatné strany“ nechce pryč? Co když mu to vyhovuje? Možná to TY chápeš vše moc jednoduše. Ne každého je možné zachránit. Jsou tací, kterým dáš půl svého chleba a oni ti pak vrazí kudlu do zad, jen aby získali tu druhou půlku. Můj vlastní strýc se mne pokusil zabít, protože jsem se odmítl vzdát svobody v jeho prospěch. Zachránila bys i jeho? Nebo toho kněze? Víš ty, co vlastně chceš?“ Ninja sklopila hlavu a povzdychla si. Já se vydal zpět. Musím nějakým způsobem najít cestu za hradby.
„Ženský…“

Když jsem se konečně dostal za hradby a zamířil domů, začínalo už svítat. Ulice se zalévaly světlem a kohouti kokrhali. Pouliční rafani začali nahánět kočky. Lidé brzy vylezou do ulic. Raněvsky mne čekal v jedné opuštěné uličce, kde jsme nechali šaty.
„Tak co?“ Podíval se na mne.
„Pánbíčkář dostal své poslední pomazání. Mám toho Leonardovi co říct, ale nejdřív se musím pořádně vyspat. Ten plešoun toho nemálo vykecal, než jsem mu udělal novou díru na dýchání.“
„Já zase zachránil, co se dalo z papírů… Vše si schovával. To místo bylo zlatý důl… Ale hele… Příště trochu… Diskrétnosti ano? Nevím, jak ses tu dostal, ale stráže nemluví o ničem jiném. Každopádně… Dobrá práce. Na, dej si, tohle jsem tam zachránil.“ Raněvsky mi podal láhev piva. S vděkem jsem ji přijal a pořádně si loknul.
Tohle byla sakra, sakra dlouhá noc!!!