---

Kapitola 6 - Můj život obyčejného občana končí, život v ústraní a pomsta začíná...

Když procházím kolem těch všech stánků s všelijakým zbožím, napadlo mě, že budu v assassínském oblečení nápadný, tak jsem si "opatřil" starý plášť s kapucí, který zakrývá mou identitu. Vhcházím do města a hned vidím, že mě očekává. Tedy spíše mě očekávali dva pohúnci otce Cristiny.

Vedou mne městem, nic nemluví, napětí by se dalo krájet, cesta je dlouhá. Zajímalo by mě, kam až dojdeme...
Po hodině chúze městem, přes překrásné náměstí, až do honosného domu, který byl jednak vysoký, zdobený, ale i dobře střežený.

Stráže nás vpustily dovnitř, všude samej voják, ale svou rodinu nikde nevidím, ba ani Cristinu ne. Poslaly mě do místnosti, do které vede široké schodiště s dřevěným zábradlím. V té místnosti má být Otec Cristiny i ona, o rodině nemluvě. Vcházím tedy... Cristina ani její otec tu nejsou, má rodina též ne. "Už mě začíná čtvát, až já ho chytnu pod krk!" řekl jsem si. Na stole ležel dopis s pár řádky...
"Chlapče, jsi vytrvalý to musím uznat, stejně jako kdysi tvůj otec. Cristina a její otec jsou se mnou. A pokud jde o tvou rodinu, jsou zavření v kleci, přímo v doupěti Romulových stoupenců. Měl by jsi si pospíšit, klec se může, ale nemusí potopit. A lidi uvnitř, by čekala pomalá smrt. Tvůj bratr Federico je ale se mnou, spoutaný. Je to pozoruhodný chlapík, je psychicky slabý, tvůj otec jej sic vycvičil, ale jen v boji a přežití, o odolnosti při mučení mu zřejmě neřekl ani slovo. Kdoví, třeba se mi jej podaří přesvědčit na stranu Templářů a bude můj strážce. Hahaha... Pospěš si Ezio, čas neúnavně běží... R. B. "

Co si o sobě myslí ten R. B.? Kdo to vlastně je? A kde je s mým bratrem? Má rodina může umřít... Jak se ale dostat do doupěte Romulových stoupenců?!

Nic o nich nevím... Hm... Zkusím kanály, nějak se k nim budu muset dostat.
Nasedl jsem na koně, který byl ustájený u domu a vyrazil tam, kde se odehrávaly zápasy....

Koloseum
Už jej jde vidět z dálky, obrovská stavba, ve Florencii jsem žádnou podobnou neviděl, ještě k tomu tak starou a ještě celkem zachovalou. Když jsem dojel na koni, ještě blíž, nemohl jsem uvěřit svým očím, prostě jsem ucítil nutkání vylézt na jeho vrchol!
Jak jsem řekl, tak se také dělo, lezl jsem pomalu, abych si mohl prohlédnout ty krásy, které skýtá Koloseum dávných římanů. Dostat se na vrchol dalo fušku, ale výsledek stál za to! Ten výhled je obrovský! Tolik vesnic, snad půlka Říma a překrásná krajina jde vidět. V této výšce, ve které se nacházím, si zřejmě rádi poletují orli, krásné stvoření...
Napadlo mě použít svůj "orlí zrak", schválně co uvidím...
Všechno je jednobarevné s lehkými odstíny šedé, akorát lidi vidím barevně.... ale co to..! Ve svém orlím zraku vidím vstup do podzemí Kolosea! Ó, jsem génius! Musím slézt a podívat se na to blíž.

Slezl jsem dolů a šel k onomu otvoru, který jsem zahlédl svým speciálním zrakem. Na "poklopu" byl podivný znak, ale rukou nešel otevřít, vypadalo to, jako kdyby v tom byl zámek. Chtělo by to šperhák, nebo i nůž... Počkat nůž! Má čepel! Strčil jsem ji tam a zakroutil doleva a doprava... heuréka! Bylo rázem otevřeno! Dnešek je plný překvapení, ale hlavně bohužel těch špatných. No nic musím vlézt dovnitř a podívat se těm lotrům na zoubek blíž....

"Nemám z tohoto místa dobrý pocit.... Jako kdyby se mi mělo něco stát nebo něco na co nechci ani pomyslet, ne! ... Už abych byl pryč...."





Pokud se vám nelíbí, nebojte, přijdou jistě zlepšení. Kvůli Pochmurné Anglii nemám na tenhle příběh moc čas, už si jej ale určitě najdu.