---

Díl 4: Cesta do neznáma

Když Ezio slezl z věže, již věděl kam se jeho kroky budou ubírat, jen přemýšlel nad tím, jestli Cristina bude souhlasit. Proto ji šel najít...
Nebyla ani doma, ale ani u něj doma. Když byl doma, našel při pátrání dopis.

"Mám tvou rodinu, se mnou je Cristina. Tu ti nikdy nedám, ikdybych měl zemřít! Pokud svou rodinu chceš zachránit dostav se do Říma a já už si tě tam najdu. Čas jim, ale neúprosně běží, měl by sis pospíšit.
Otec Cristiny"
Nevím co teď...

Našel jsem další dopis. V něm se pojednává o nějakém převratu Templářů, ale jakém?
Snad se to dozvím až dorazím do Říma a osvobodím rodinu.
Něco se dějě...
Vidím nějak zvláštně, bratr mi o tom sice něco říkal, že to máme vrozené a assassíni tomu říkají "Orlí zrak".
Všiml jsem si zvláštního tlačítka vedle krbu. Zkusil jsem ho zmáčknout a....
Otevřela se mi tajná místnost, nejspíš otcova. Nic moc zajímavého tam nebylo, až na truhlu. Byla zdobená znakem assassínů, navíc nebyla zamčená, tak jsem ji otevřel a naskytl se mi nádherný pohled, na to co v ní bylo.
Bylo v ní uloženo zbroj a zbraně assassínů. Oblékl jsem si zbroj, padla mi perfektně. Založil jsem meč do pochvy, dýky jsem si také uschoval, nasadil si skrytou čepel. Úplně vespod truhly byla přihrádka a v ní jsem našel zvláštní nákresy, pár z nich byly nejspíš techniky zabíjení a zbytek návrhy zbraní. Uschoval jsem si vše co bylo v truhle a vyrazil k Leonardovi, snad půjde se mnou.

"Leonardo!" bouchám na dveře...
"Messer Leonardo odjel" řekl kolemjdoucí...
"A kam?"
"Do Říma, odjel hned ráno, možná ho ještě stihnete na cestě"
Hmm... To je malá komplikace, ale poradím si.

Vyrazil jsem tedy na kraj Florencie, k bráně vedoucí směrem k Římu. "Leží zde stáje, koně mi asi nedarují, nu což, vypůjčím si ho..."
Koně byly ustájeny venku v ohradě, chodily tam tři, hnědý, černý jako uhel a bílý jako sníh.
"Kterého si jen vybrat? Takový výběr..." Zhodnotil jsem situaci, jestli mě někdo vidí, žádné stráže, jen nějaký sedlák, možná on se staral o ty koně. Vybral jsem si, černého.
Teď se nedívá, musím si pohnout... Přeskočil jsem ohradu, nasedl na koně a s ním ji opět přeskočil, ale to už na mě řval sedlák. "Héj, ty parchante vrať ho, nebo dostanu padáka, no ták!". "Jen si ho půjčím, na delší dobu...(smích)" zařval jsem na něj ve spěchu. Ale to už sedlák zburcoval stráže a ty se za mnou hnaly.
"Můj" kůň uháněl jako o závod, stráže se mi čím dál víc vzdalovali, kůň ale víc a víc zrychloval....





Děkuji za 2000 zhlédnutí!*.*
Snad nebude vadit, že to je kratší, ale udály se tam věci, které bude lepší rozebrat v dalším díle.;)