Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Po stopách čepelí

Přidal EldeR dne 16.08.2012 16:46
#2

Kapitola 1


Škubavá bolest v levém boku se nedá vydržet, ale je to to jediné, co mě stále drží při vědomí.
Ležím na zemi v kaluži krve. Zem je studená a zdá se mi, že chlad je čím dál tím větší. Možná to bude tou ránou v boku. Už ani necítím nohy, jsem hrozně ospalá a pomalu se mi kalí zrak.
Kdo by si byl pomyslel, že ten potrhlý stařík se bude tak umět ohánět dýkou. Vypadá jako čaroděj.
Správný čaroděj by měl mít doma spoustu očarovaných věcí, kouzelných aparátů, drahých kamenů a podobně. Teda aspoň si to myslím, protože se s žádným neznám. Nikdy jsem jim nevěřila a snažila jsem se jim pokud možno vyhýbat. Ale tenhle? Polorozpadlá chatrč na půli cesty z Bílého průsmyku do Morthalu a v ní akorát postel, stůl, židle a jedna police. U postele leží na zemi draughir. Původně to byla žena, ale o tom by mohl ten dědula asi vyprávět. Konec konců jsem ho přistihla při… no zkrátka tohle se s mrtvými prostě nedělá. Stařík leží na posteli, v tom svém zdobeném rouchu a vypadá, jako když spí. Teda vypadal by, kdyby mu z oka nekoukala rukojeť mé dýky.

Moje dýka… Je to to jediné co mám, moje rodinné dědictví. Vyrůstala jsem v Imperial City. Tedy přesněji řečeno v jeho přístavní čtvrti. Žila jsem, snad od narození, v chatrči u svého strýce a většinu času trávila hraním s ostatními dětmi, nebo ve stokách pod městem na lovu krys. Ne že by krysy byly kdovíjaká lahůdka, ale když člověk žije v přístavní čtvrti, moc na výběr nemá. Když mi bylo asi 10 let, tak se strýc rozhodl, že už jsem dost stará na to, abych se dozvěděla pravdu. To, že on není můj pokrevní strýc, mi bylo jasné už dlouho, protože já jsem imperiálka a on khajiit. Byl prý přítelem mých rodičů. Jednoho večera za ním přišla má matka, jestli by mě na nějaký čas neschoval a neochránil, že u nich nejsem momentálně v bezpečí. Nikdy potom už ji neviděl. O pár dní později se dozvěděl krutou pravdu o jejich osudu. Mí rodiče, stejně jako kdysi jejich rodiče byli prý zabiti organizací zvanou Čepele, která kdysi snad strážila císaře a měla s mojí rodinou nějaké nevyřízené účty. O co konkrétně se jednalo, strýc netušil, ale podle jeho přátel, by měly být už dávno čepele rozprášené a zbývat snad dva až tři poslední členové. Taky mi předal nádhernou ebonitovou dýku po mém otci.

Během dalších dvou let jsem ve stokách dýkou pobila stovky krys. Je to velký rozdíl, jestli krysu umlátíte holí, nebo jestli se k ní pěkně připlížíte zezadu a pak ji, jedním dobře mířeným bodnutím, sprovodíte ze světa. Ze začátku mi sice to plížení moc nešlo a bodnout ji tak, aby to měla hned za sebou, taky není sranda, ale postupem času jsem obojí zvládla. S plížením mi taky hodně pomohl strýc, který se bez větších problémů, pohyboval i přes svůj značný věk, naprosto neslyšně. Jako khajiit k tomu měl rozhodně vlohy. Dokonce mi ukázal jak pomocí šperháku překonat jednoduchý zámek.

Nedlouho po mých třináctých narozeninách strýc onemocněl. Nikdo nevěděl, jak mu pomoci a mastičkáři v Imperial City byli moc drazí. Jednoho večera jsem se odhodlala k zoufalému kroku. Když mastičkáři chtějí tolik peněz, určitě mají plné truhlice. Proto jsem se vydala po setmění do obchodní čtvrti. Cílem mojí výpravy byl krámek jednoho mastičkáře, který mi sice nabídnul lektvar pro strýce, ale bohužel za tolik peněz, co by si snad nemohla dovolit ani celá přístavní čtvrť dohromady. Nechtěla jsem mu vykrást tu truhlu, nebo celý krám. Chtěla jsem jenom ten jeden lektvar, který měl strýci pomoct. Krčila jsem se mezi prázdnými sudy před mastičkářovým krámkem, v kapse cítila jediné tři šperháky, co jsem sehnala a klepala se hrůzou ze strážných, co v pravidelných intervalech přecházeli kolem. V hlavě jsem spřádala plán. Musím počkat, až stráž přejde, pak rychle vypáčit zámek, vzít lektvar, počkat za dveřmi až uslyším, že prošla další hlídka a ven. Vypadalo to docela jednoduše, až na to, že se mi potily a klepaly ruce. To se pak vylamují zámky hůře. Stráž snad ještě pětkrát prošla, než jsem se uklidnila natolik, že se mi přestaly klepat ruce. Jakmile strážný prošel, potichounku jsem se proplížila ke dveřím a začala páčit zámek. Mám tři šperháky, hlavně klid…sakra…už mám jen dva…klid. Zámek potichu cvaknul a povolil. Chvíli trvalo, než sem přivykla tmě uvnitř krámku a díky světlu z ulice viděla obrysy vybavení. Za pultem ve výšce očí na polici. Tam mastičkář ukládal lektvar, který mi ukazoval. Trochu se mi rozklepaly kolena, když se za dveřmi ozvaly kroky stráže. Jenom prošel. Potichounku jsem se proplížila za pult a sebrala onu lahvičku s lektvarem. Pocit ohromné radosti přebil i pocit viny z krádeže. Už zbývalo jen zmizet.

Všechno klaplo podle plánu a už se zase krčím mezi prázdnými sudy. Jenomže jak se teď dostat do přístavní čtvrti? Jakmile mě stráže uvidí, bude zle a zůstat do rána tady taky nemůžu. Rozhlížím se kolem a hledám únikovou cestu. Akorát prázdné sudy, sem tam nějaká bedna. Asi pět metrů ode mě je poklop do kanálu…to vypadá nadějně. Právě prošel strážný. Plížím se k poklopu, není nijak zajištěný. Když jsem opatrně zavřela poklop nad hlavou, spadl mě kámen ze srdce, protože ve stokách jsem se cítila skoro jako doma. Trvalo mi několik hodin bloudění dostat se do známých míst ve stokách, blízko přístavní čtvrti. Domů jsem dorazila už za světla. Strýc na tom byl tak špatně, že neměl ani sílu mi vynadat, za mé noční dobrodružství. Podala jsem mu lektvar a on během chvíle usnul. Svalila jsem se totálně vyčerpaná na poste a okamžitě usnula taky.

Hned po probuzení jsem dostala vynadáno, lektvar opravdu zabral a strýci se ulevilo. Zlobil se na mě, protože jsem riskovala. To že jsem kradla mu ani tak moc nevadilo. Jeho zdravotní stav se zlepšoval každým dnem. Stále však posedával a polehával, ani jídlu moc nedal. Asi po měsíci od mého dobrodružství strýc ráno ani nevstal z postele. Se slzami v očích jsem si od něho vyslechla, že cítí, jak se blíží jeho konec. Řekl mi, že se o mě rád staral, že mě bere jako svou dceru a že jsem přinesla světlo do jeho života. Také mi řekl, že jeho přátelé pravděpodobně našli jednoho z přeživších čepelí, z těch co zavraždili moje rodiče. Prý se zabydlel v rozvalinách Kvatche. Druhý den ráno se už strýc neprobudil.

Kapitola 2


Neměla jsem v Imperial City už nikoho, přístavní čtvrť mi stále připomínala strýce, proto jsem se rozhodla odcestovat za svým osudem, za nalezením vrahů mých rodičů, za pomstou. Kvatch mělo být mrtvé město, rozbořené daedrami, když se tam otevřela brána do Oblivionu. To věděli všichni, každé dítě slyšelo příběhy plné hrůzy. Proto se taky Kvatchi všichni vyhýbali, možná také ze strachu co všechno by mohlo pod rozvalinami přežít. Údajně se v jeho okolí ztratilo také pár lidí, což podpořilo vyprávěné báchorky, i když to měli na svědomí spíš banditi a divá zvěř. Ať už tomu věřím, nebo ne, usídlil se tam člověk, který má na svědomí moji rodinu a za to musí zaplatit. Je mi kolem čtrnácti a chystám se zabít člověka, který asi bude docela v letech a celý život pravděpodobně zabíjel. Mám vůbec proti němu šanci? To už se brzo dozvím. Rozhodně ho nechci vyzvat na souboj, spíš bych ho mohla podříznout ve spánku. Je vůbec možné nenávidět tak moc někoho, koho neznám? V těchto úvahách jsem dorazila ke Kvatchi. Všechny cesty se mu vyhýbaly a stará přístupová cesta se už dokonce ztrácela v bujné vegetaci.

Začínalo se už smrákat, když jsem zahlédla první rozbořené domy zarostlé křovím. Přikrčila jsem se a opatrně postupovala vpřed. Netušila jsem, kde bych měla hledat a na co bych měla být připravená. Ještě že byla jasná noc a měsíce s hvězdami svítili na cestu. Nechtěla jsem přímou konfrontaci, proto jsem se musela pořádně rozhlížet po známkách něčí přítomnosti. Za chvíli jsem na jednu takovou známku narazila. Nohou jsem o něco zavadila, pak se ozvalo lehké cvaknutí, a kdybych nebyla přikrčená, tak bych měla šíp v břiše. Takhle mi ten šíp rozseknul tvář od pusy až skoro k uchu. Palčivá bolest mi vehnala slzy do očí a cítila jsem, krev stékající po krku pod šaty. Po chvíli se mi podařilo cárem látky ovázat tak, aby krev netekla a tento provizorní obvaz držel, tam kde má. V ráně mi cukalo a já se modlila, aby šíp nebyl otrávený. Každopádně budu mít asi dost hnusnou jizvu. Můj postup Kvatchem se ještě zpomalil. Plížila jsem se jako nikdy v životě, protože tady o život šlo. Pastí tady bylo mnoho a ne všechny tak primitivní jako ta, která mě málem zabila. Když to šlo, past jsem deaktivovala, když byla moc složitá, nebo jsem si nebyla jistá výsledkem, udělala jsem si značku. Ten kdo je tady nalíčil, rozhodně věděl, co dělá a pro koho to dělá. Tyhle pasti byly určené pro nezvané hosty. Najednou jsem ucítila kouř. Musel přicházet od toho polorozbořeného chrámu, který byl přede mnou. Asi budu blízko, pomyslela jsem si a pokračovala obezřetně v postupu směrem k chrámu. Když jsem se po chvíli opřela u rozbořené zdi, bylo jasné, odkud je ten kouř. Zevnitř zbořeniště občas probliklo světlo od ohně. Někdo tam musí být.

Plížila jsem se podél zdi ke vchodu, pak po krátkých schodech dolů. Hlavní loď chrámu byla zbořená a tohle byla asi cesta do sklepení. Rozrušením jsem ani nedýchala. V té tmě jsem si nevšimla prázdné lahve na jednom schodu a ta s patřičným cinkáním padala ze schodů. Vystartovala jsem zpátky a venku se schovala v jednom rozpadlém domě, kde jsem před chvílí likvidovala past. Během chvilky z chrámu vyběhl muž kolem padesátky, v jedné ruce louč a v druhé meč. Ten meč vypadal přesně tak, jak ve vyprávěních všichni popisovali meče čepelí. To musí být on, blesklo mi hlavou a ještě pevněji jsem sevřela rukojeť dýky. Měla jsem ale docela strach, že mě objeví, protože mi bylo jasné, že v přímém boji nemám skoro žádnou šanci. Muž se rozhlížel po okolí a hledal vetřelce. Jednu chvíli byl snad tři metry od mého úkrytu, ale naštěstí si mě nevšiml. Z jeho pohybů jsem usoudila, že dneska už něco vypil, ale ne dost, abych si troufnula teď opustit úkryt. Po chvíli se otočil a vracel se zpátky do ruin chrámu. Cestou nadával na krysy a lesní zvěř. Krčila jsem se v úkrytu snad ještě hodinu, než jsem se odhodlala vyrazit za ním.

Po krátkých schodech, na kterých jsem posledně shodila lahev, následovala chodba doprava asi tak čtyři metry a pak nevelká místnost. Chodba byla dost široká, takže vedle dveří do místnosti bylo na každou stranu více jak metr místa. Místnost byla plná haraburdí, s ohništěm uprostřed. U ohně, čelem ke mně seděl v starém křesle on. Přes nohy měl položený svůj meč a zíral do žhavých uhlíků. Naštěstí mě v chodbě nemohl vidět, ale ani já jsem se k němu nemohla bez povšimnutí dostat. Kdybych měla luk, tak bych ho k tomu křeslu přišpendlila, ale luk bohužel nemám, takže mi nezbyde než čekat. Chvilkama mu klesala hlava, ale pokaždé se probral a zase zíral do uhlíků. Bylo mi jasné, že takhle to bude pokračovat až do rána a do rána už ani moc času nezbývalo. Nakonec jsem dostala šílený nápad. Po chvíli hledání se mi podařilo nahmatat pod schody tu nešťastnou prázdnou lahev. Musím se spolehnout na to, že než zapálí louč a vyrazí, stihnu to nepozorovaně k těm dveřím. Vytasila jsem dýku a chvíli jen tak stála a soustředila se. Musí to vyjít, druhou šanci mít nebudu.

Levou rukou jsem hodila lahev přes schody ven a vyrazila jsem co nejtišeji směrem ke dveřím. Musím to stihnout…prostě musím. Mezitím se zvenku ozval náraz lahve na trávu, který nebyl skoro slyšet. Vzápětí ale narazila na kámen a pak ještě jednou. Z místnosti se ozval šramot, jak muž vstával a pak kroky. To už jsem byla zády přitisknutá vedle dveří s dýkou připravenou k bodnutí. Ten okamžik trval celou věčnost…najednou mě oslnila louč, kterou měl v ruce, když vyběhl ze dveří. S tím jsem nepočítala, ale nedalo se nic dělat. Bodla jsem do míst, kde jsem tušila jeho záda. Cítila jsem, jak dýka proniká do masa. Pustil louč a otáčel se na mě…celé jsem to vnímala nějak zpomaleně. Bodla jsem znovu a znovu. Jeho meč zazvonil o zem. Při posledním bodnutí už jsem mu viděla do očí, byl v nich nechápavý výraz. Z úst mu vychrstla krev, padl na kolena a pak se skácel dozadu do bizarní polohy. Začala jsem zvracet a celá se klepala, poprvé v životě jsem zabila člověka a také rozpárané břicho zrovna vábně nevoní. Nebylo mi ho líto, byl to vrah mých rodičů, ale taková věc člověka dostane. Potom jsem dobu seděla v jeho křesle a prohlížela si ruku, po zápěstí rudou zasychající krví.

Vzbudil mě zpěv ptáků, který doléhal zvenku. Nemohla jsem se skoro hýbat, jak jsem byla rozlámaná ze spaní v tom křesle. Ani nevím, jak jsem usnula, bylo toho na mě docela dost. Když jsem se trochu rozhýbala, prohledala jsem místnost. Dírami ve stropě dopadalo dovnitř dostatek světla. Mimo značně opotřebovaných věcí denní potřeby tam nic zajímavého nebylo. Rozhodla jsem se prohledat ještě jeho mrtvolu. Neměl u sebe víc jak osm septimů, dva šperháky a hodně ošoupaný notes. S tím jsem ale šla na denní světlo, uvnitř už mě beztak nic nedrželo. Byl to nějaký deník, nebo něco v tom smyslu, protože tam měl zaznamenaná akorát útržkovitá hesla, ani ne celé věty. Z těch nesmyslných hesel jsem pochopila, že opravdu patřil k čepelím, dokonce tam byla zmínka o dni, kdy zabili mé rodiče. Nejdůležitější pro mě však byly tři slova na poslední stránce.
Delfína…Esbern…Skyrim.

Kapitola 3


Nedaleko od ruin Kvatchského chrámu jsem narazila na malé jezírko s čistou a průhlednou vodou. Chtěla jsem uhasit žízeň a smýt ze sebe všudypřítomnou zaschlou krev z včerejšího dobrodružství. První zádrhel nastal, když jsem se pokusila odmotat z tváře hadr slepený krví. V poraněné tváři mi začala pulzovat ohromná bolest, ale obvaz držel. Rozhodla jsem se ho zatím nechat, tam kde je a nepokoušet se ho servat. Vzhledem k předešlým událostem jsem se potřebovala před cestou trochu zůrodnit, také proto, abych nebudila zbytečně pozornost. A to by nejspíš v šatech nasáklých krví moc dobře nešlo. I když byla voda ledová, až pronikala do morku kostí, smyla jsem ze sebe a svých šatů všechnu špínu a krev z předešlých událostí. Dokonce se mi podařilo rozmočit trochu zaschlou krev z obvazu a ten strhnout. Zařvala jsem u toho jako zvíře, protože bolest byla nepředstavitelná. Konečně jsem mohla ránu vyčistit a zkontrolovat. Přes tvář jsem měla na čtyři prsty dlouhou rýhu od šípu, vedoucí směrem od koutku úst k boltci ucha.

Kolem poledního už jsem byla na cestě směr Chorrol. Kručelo mi v břiše a ani lesní bobule, co jsem našla, hlad příliš neutišily. Zhruba po hodině chůze jsem narazila na malý domek uprostřed mýtiny. Vedle domku doutnal milíř a na zápraží odpočíval na židli starší svalnatý muž, pravděpodobně uhlíř. Když mě uviděl, popadl velkou dřevorubeckou sekeru, která byla opřená o zeď, rozkročil se jako medvěd a čekal, co se bude dít. Nechtěl se semnou vůbec bavit, prý ať pokračuju dál a nezastavuju se. Zřejmě si myslel, že patřím k nějakým banditům, kterých je prý v těchto lesích plno. Nakonec se ale slitoval a prodal mi kousek chleba a nějakou bylinkovou mast na tu moji poraněnou tvář. Stálo mě to všech osm septimů od mrtvého člena čepelí, takový to byl vydřiduch. Ani na zápraží mě nepustil, trval na tom, ať vezmu, co nabízí, a zmizím, nebo mě rozseká na kousky a hodí divé zvěři. Radši jsem poslechla a opustila mýtinu. Když padla tma, schoulila jsem se v kořenech mohutného dubu a přečkala noc. S ranním rozbřeskem a prázdným žaludkem jsem pokračovala v cestě. Musela jsem spěchat, abych se dostala do Chorrolu do tmy. Když jsem tam dorazila, brány města už byly zavřené. Jeden strážný mi poradil, že nedaleko leží Weynonské převorství, kde mě nechají přespat. Za necelou půlhodinu jsem už spolu s mnichy seděla u stolu. Jakýsi vývar s bylinkami, prosté chlebové placky a dušená zelenina. Po celém dni bez jídla to pro mě byly nesmírné hody. Před spaním jsem se rozhodla použít uhlířovu mast. Ta pálila tak, až jsem si jednu chvíli říkala, že se zítra vrátím k uhlířovi a podříznu ho jako prase.

Hned ráno jsem si to ale rozmyslela, protože rána se neuvěřitelně zatáhla, dokonce nebyla ani tak zarudlá jako včera. Po lehké snídani jsem se vydala podle rady mnichů do Brumy. Z Brumy to je prý do Skyrimu kousek, ale cesta vede přes hory, takže je lepší se připojit k nějaké obchodnické karavaně, než podniknout cestu na vlastní pěst. Po dvou dnech putování jsem dorazila k branám Brumy. Kdyby všude neležel sníh a zima nebyla tak vlezlá, byla by Bruma docela hezké město, převážně obývané nordy. Byla mi hrozná zima, protože jediné šaty, které jsem vlastnila, opravdu nebyly vhodné do tohoto podnebí. Nutně jsem potřebovala sehnat peníze, protože jsem neměla ani jídlo, ani teplé šaty, prostě nic, mimo toho co sem měla na sobě a své dýky po otci, kterou jsem měla ukrytou pod šaty. Namířila jsem si to k místnímu chrámu, abych se u mnichů alespoň trochu ohřála, popřípadě najedla, pokud budou mít dostatek a budou moci něco málo jídla postrádat. K mému nemalému překvapení byl chrám zamčený a na dveřích visela vyhláška, která oznamovala uzavření chrámu, z důvodu postavení uctívání Talose mimo zákon. Zkusím se vrátit na tržiště, třeba se někdo smiluje a dá mi aspoň něco k snědku, nebo se mi přinejhorším podaří menší krádež.

Na tržišti panoval čilý ruch, obchodníci vyvolávali své nabídky, lidé nakupovali, nebo se jen tak sdružovali do skupinek kolem malých ohnišť a debatovali. Když jsem si vyslechla pár nadávek o žebrácích od obchodníků, vyhlídla jsem si jednu takovou skupinku a rozhodla se zkusit někomu sebrat měšec. Nikdy jsem to sice nezkoušela, ale vypadalo to jednoduše. Stačí opatrně rozvázat tkanici u opasku a je to, hlavně aby si mě nikdo nevšiml. Pomalu jsem se blížila k hloučku lidí a vyhlížela si kořist, když v tom mi kdosi zašeptal do ucha „Ani to nezkoušej, jestli nechceš skončit s šípem v zádech“. Nechápala jsem, kde se vedle mě vzala, ale stála tam stará khajiitka v roztrhaných hadrech. Vzpomněla jsem si, že už sem ji jednou viděla, jak sedí za městskou branou a žebrá. „Tady ne…“ řekla mi „…stráže tady bedlivě hlídají, nedivila bych se, kdyby na nás zrovna teď nějaký lučištník mířil. Jestli chceš krást, běž do nějakého obchodu a pak se zbožím za překupníkem, jmenuje se Olav.“ Rozhlédla jsem se po strážích, jestli na nás opravdu někdo nemíří, ale nikoho jsem neviděla. Když jsem se obrátila zpátky na khajiitku, už tam nestála.

Vydala jsem se tedy z tržiště směrem k obchodům. Ty byly většinou označeny vyřezávaným vývěsním štítem. Kovář, alchymista, cech válečníků, hospoda, cech mágů, hokynář a šperkař. Rozhodovala jsem se mezi hokynářem a šperkařem, ale nakonec zvítězil hokynář. Krámek nebyl moc velký, zato přeplněný vším, na co si člověk mohl jen vzpomenout, od šatů, přes zbraně až po různé předměty denní potřeby. Hokynář byl pravděpodobně bretonec asi tak středního věku, opřený o pult takovým způsobem, že vypadal jako pavouk vyhlížející kořist. Jakmile jsem vstoupila do dveří, začal nabízet svoje zboží, ale když si všiml, že nemám ani pořádné šaty, natož plný měšec zarazil se. Pak se zeptal, jestli mám vůbec peníze. Než jsem stačila zformulovat patřičnou výmluvu, začal vykřikovat o tom, jak zavolá stráže a že jsem stejně přišla krást, nebo žebrat a žebrat že se může jen za městskými branami. Hlavou mi prolétlo, že tady to nepůjde a radši jsem rychle vyšla zpátky na ulici, než ten bláznivý hokynář zalarmuje celou Brumu.

Šperkař tak paranoidní nebyl. Sice hned poznal, že nejsem zákaznice a varoval mě, ať na nic nesahám, nebo shniju v kobce Brumského žaláře, ale asi si myslel, že se prostě jenom chci, jako každá ženská, pokochat jeho výtvory. Většina zboží byla vystavená v prosklených vitrínách se zámkem, nebo na dřevěných torzech podél zdi. Po chvíli do krámku zavítala temná elfka v nóbl kožichu, v doprovodu droboučké redguardky, podle šatů asi její služky. Pravděpodobně to byla moc vážená zákaznice, protože šperkař se tak vehementně uklonil, až bouchl čelem do pultu. Na elfku však moc dojem neudělal, protože mu akorát suše řekla, aby nedělal divadýlko a ukázal to, proč přišla. Šperkař si sundal z krku řetízek s malým klíčkem a začal něco kutit pod pultem. To byl můj okamžik. Z nejbližšího torza jsem rychle, ale opatrně sundala stříbrný medailon s červeným kamenem a hned nenápadně zahájila ústup. Poslední co jsem viděla, než za mnou zapadly dveře, byl nádherný zlatý náhrdelník vykládaný kameny různých barev, který šperkař vytáhl zpod pultu. Za ten by se nechala koupit možná i celá vesnice. Venku jsem se roztřásla nejen zimou, ale také strachem z toho, že za mnou vyběhne šperkař a zalarmuje stráže. Utíkat jsem však také nemohla, protože bych na sebe zbytečně upoutala pozornost.

Olav, o kterém mi stará khajiitka prozradila, že je překupník, měl malý hotýlek, spíš ubytovnu, hned vedle tržiště. Vstupní místnost byla malá, docela tmavá, protože jediný zdroj světla byl velký krb, dokonce ze stropu místy visely pavučiny. Za bytelným pultem, seděl v křesle nord oblečený v zelené, s nosem rudofialovým od chlastu. „Pokoj stojí deset septimů za noc a den, pokud nemáš, táhni zpátky na mráz…“ to bylo uvítání, kterého se mi od něho dostalo. Ukázala jsem mu medailon a zeptala se, kolik mi za něj bude ochotný dát. Chvíli si medailon prohlížel, zkoumal ten červený kámen v něm, řetízek, ornamenty a nakonec řekl… „Tohle je práce zdejšího šperkaře, kdybys ho neukradla, měl by cenu tak asi kolem devadesáti septimů, ale takhle ti za něj dám třicet a nechám tě tady do zítra přespat. A že se mi docela líbíš, i přes ten šlic co máš na ksichtě, dostaneš večeři a snídani. Víc ani chlup… ber, nebo nech bejt.“ Bez váhání jsem souhlasila.

Druhý den ráno jsem vyrazila opět k hokynáři. Jakmile mě uviděl, začal zase nadávat, ale stačilo zacinkat penězi v kapse a hned byl ochota sama. Vybrala jsem si komplet nové oblečení z měkké tmavé kůže, pořádné boty, teplý plášť, menší vak plný trvanlivých potravin, kotlík a nějaké koření. Za to vše si hokynář naúčtoval šestadvacet septimů. Ještě jsem se zastavila u alchymisty pro hojivou mast za tři septimy, protože ta od uhlíře mi už docházela. V mém novém oblečení už na mě lidé nekoukali s takovým opovržením, jako když jsem měla svoje staré šaty z přístavní čtvrti v Imperial City. Poslední septim, co mi zbyl, jsem utratila za oběd, misku horké polévky v místí krčmě. Tam jsem se také doslechla, o khajiití karavaně, která vyrazila před obědem směrem na Skyrim. Rozhodla jsem se, že zkusím karavanu dostihnout a hned po jídle vyrazila po cestě směrem na sever. Asi za dvě hodiny sem khajiity dostihla.

Vzhledem k tomu, jak se k nim lidé chovají, jsou značně nedůvěřiví a nemají moc rádi společnost jiných ras, ale obchod je obchod. Jejich vůdce se nejdříve dost vytáčel, evidentně se mu nelíbilo, že bych měla cestovat s nimi, ale když se dozvěděl, kdo byl můj strýc, úplně otočil. Údajně ho dobře znal a je to velká ztráta, ale teď, jak věří, je mu už dobře, protože je na lepším místě, kde jsou teplé písky a žádné starosti. Cesta s khajiity probíhala bez větších potíží, pokud nepočítám vlezlou zimu a docela nepříjemný protivítr, který sebou chvílemi nesl i sníh. Cesta do Skyrimu opravdu nebyla moc dlouhá, druhý den se karavana na noc utábořila asi hodinu cesty za hranicí.

Skyrim…drsná krajina, kde vládne zima a sníh, snad jen v nížinách to prý vypadá, jako na jaře v Imperial City, ale tomu se mi nechce moc ani věřit, protože od Brumy jsem nic jiného jak sníh a led neviděla. Tady někde se skrývají vrazi mých rodičů, poslední z čepelí. Netuším kde začít hledat, ptát se po hospodách asi nebude nejlepší nápad, vzhledem k tomu, že se to tady údajně hemží agenty Thalmoru. Navíc tu prý zuří občanská válka, nebo nějaké povstání, ale moc o tom nevím a moji khajiití přátelé se o to ani nezajímají. Pro ně tady jsou všichni potencionální zákazníci, ať už z jedné, nebo druhé strany. Obchod je obchod a peníze prý nesmrdí. Druhý den před polednem jsem na křižovatce u pevnůstky Helgen karavanu opustila. Když jsem se s khajiity loučila, míjel nás konvoj několika vozů císařské legie s doprovodem. Na vozech seděli podle vizáže samí nordové v modrém a všichni měli na rukou okovy. Konvoj směřoval do Helgenu, který chtěli navštívit i khajiiti kvůli obchodu, ale já jsem měla namířeno dolů do údolí, kde by podle ukazatele měla ležet vesnice jménem Vorařov.

Kapitola 4


Při mém sestupu do údolí, se příjemně oteplovalo, sníh ustupoval zeleni a zvuky větru ženoucího se nad sněžnými pláněmi vystřídaly zvuky ptáků a hmyzu, poletujícího kolem rozkvetlého kvítí. Musela jsem dát za pravdu khajiitům z karavany, že i ve Skyrimu může být pěkné jarní počasí, bez všudypřítomného sněhu, kterého jsem si za poslední dny užila dostatek. Na chvíli jsem zastavila, abych si sundala teplý plášť, který už opravdu nebyl potřeba a při té příležitosti si dala i pozdní oběd. Zásoby mi zbývaly ještě tak na tři až čtyři dny, s vodou jsem si starosti dělat nemusela, protože každou chvíli byl někde vidět malý potůček z tajícího sněhu.

Po krátké pauze jsem pokračovala v cestě, dokud mi o nos nezavadila vůně kouře. Zvolnila jsem krok a bedlivě sledovala okolí, jestli neuvidím, odkud ten kouř pochází. Zanedlouho byl vidět tenký proužek kouře, který vycházel kousek nalevo od cesty zpoza stromů. Sešla jsem z cesty do okolního porostu a opatrně se plížila vpřed. Skyrim je proslulý krvelačností banditů, kteří zřídkakdy berou zajatce. Mě se rozhodně nechtělo skončit, jako bezejmenná hromádka kostí, někde ve škarpě u cesty, která slouží jako potrava divoké zvěři, nebo dokonce ještě před smrtí posloužit k pobavení nějakých nemytých loupežníků. Při této představě se mi zvedal žaludek. Po pár metrech jsem skrz větve zahlédla oheň, ze kterého byl onen kouř. Hořel uprostřed malé mýtinky, od západu chráněné skálou a od jihu a východu terénním převisem, na kterém jsem ležela a pozorovala dění v táboře pode mnou.

Viděla jsem tam tři primitivní přístřešky, velké tak akorát pro jednoho, se spacákem a spoustou haraburdí kolem. Kolem ohně stáli tři otrhanci, z toho jeden ork a dva nordové a dost nahlas se hádali. Hádka se točila kolem lupu, který mají ukrytý kousek od Vorařova ve vykotlaném stromě. Pochopila jsem, že se hádají proto, že jeden z nordů má polohu jejich skrýše zakreslenou na nějaké mapě, a odmítá ji spálit, i když všichni tři naprosto přesně vědí, kde se truhla nachází, takže ta mapa je zbytečná a mohla by se dostat do rukou někomu dalšímu. To že mají strach z mapy, ale vyřvávají tady na lesy, kde přesně mají ukrytou truhlu s lupem, bylo až k smíchu. Protože jsem už nechtěla dál riskovat prozrazení, vrátila jsem se opatrně zpátky k cestě a pokračovala směr Vorařov. Cestou jsem ještě měla v plánu stavit se podívat, copak pěkného mají banditi v té své truhlici a doufala, že to trochu zlepší moji finanční situaci, neboť můj měšec byl úplně prázdný, takže jsem neměla ani na případný nocleh ve Vorařově.

Cesta vedla přesně tak, jak ji popisovali během své hádky ti tři křiklouni. Po necelém kilometru se stáčela u tří menhirů s vytesanými obrazci doprava, pak kolem malého vodopádu a dále podle řeky až do Vorařova. Když se vynořily první Vorařovské domky, přebrodila jsem řeku, která naštěstí nebyla v těch místech moc hluboká a na druhém břehu začala hledat vykotlaný strom s truhlou. Asi po půlhodince hledání jsem našla loupežnickou truhlu, která byla tak perfektně schovaná v útrobách ležícího stromu, že kdybych náhodou nezavadila o mech, který z ní sklouzl, nikdy bych ji nenašla. Truhlice nebyla moc velká, vešel se do ní akorát tak měšec, ve kterém to celkem slušně cinkalo, pár barevných kamenů a několik šperháků. V duchu jsem viděla ksichty banditů, až přijdou na to, že je truhla prázdná, tak jsem jim dovnitř dala alespoň pár šišek, co se povalovaly venku, aby jim to nebylo moc líto. Potom jsem naaranžovala kus mechu zpátky tak, aby nebylo poznat, že truhlu někdo vybral, zahladila stopy a s dobrým pocitem se brodila zpátky na druhý břeh k cestě, po které už to do Vorařova bylo, co by kamenem dohodil. Měla jsem dobrou náladu z toho, že se mi podařilo obrat bandity a také, že se dnes snad zase vyspím v teplé posteli s břichem plným něčeho dobrého.

Vorařov, ležící na pravém břehu řeky, byla malá nordská vesnice, spíš dřevorubecká osada, skládající se z pily, kovárny, obchodu, hospody a několika domů. Když jsem tam dorazila, obchod už byl zavřený, pila stála, jen velké lopatkové kolo hnané rychlou řekou se stále točilo, v kovárně dohasínala výheň a mimo jednoho strážného u vstupní brány, nebylo nikde ani živáčka. Vesnice měla v podstatě jen jednu ulici, která navazovala na cestu, po níž jsem přišla a která o kousek dál pokračovala podél řeky a přes kamenný most někam pryč. Hospodu, která ležela na konci vesnice, jsem našla jednoduše, už od brány byl totiž slyšet typický hlahol, který se odtamtud nesl.

V okamžiku, kdy jsem vstoupila do hospody, hlahol na moment utichl a všichni přítomní se zvědavě otočili mým směrem. Pokynula jsem hlavou na pozdrav a než jsem stihla dojít k volnému stolu, zábava pokračovala dál, jako by ani nikdy nebyla mým příchodem přerušená. Pro místní lidi jsem byla prostě jen skoro patnáctiletá imperiálka, bez zbroje a zbraně, která cestuje přes jejich vesnici a nepředstavuje žádnou hrozbu pro tyto, zdejší přírodou zocelené, dřevorubce. Sotva jsem dosedla, už u mě stál hospodský, co že si budu přát. Byl to nord, odhadem něco přes třicet let a podobou snad dvojče Brumského překupníka, Olava. Než jsem si stihla objednat vepřovou pečeni s chlebovou plackou a korbel piva, stihl mi říct, že se jmenuje Orgnar , dělá tady kuchaře a vede výčep, ale pokud mám zájem o ubytování, mám mu po jídle říct a on už to zařídí, to má prý na starost jeho družka.

Orgnarova vepřová pečeně na bylinkách, pro lepší kůrčičku potíraná medovinou, byla nejlepším jídlem, jaké jsem snad za poslední rok měla. Pivo už se začínalo kazit, tak jsem zkusila místní medovinu, která mě velmi příjemně překvapila. Vždycky jsem si totiž myslela, že medovina je sladká zkvašenina z medu bez nějaké extra chuti, ale moje představy se nedaly vůbec porovnávat s chutí zdejší lahodně okořeněné bylinkové medoviny. Po druhém poháru medoviny se dostavila lehká ospalost, takže když Orgnar přišel, jestli chci ještě, odmítla jsem s tím, že bych už ráda zaplatila a objednala si pokoj.

Netuším, kolik mohlo být hodin, ale výčep už byl skoro prázdný, pokud nepočítám značně ochraptělého barda a dva opilce, kteří spali na stole. Orgnar si za jídlo a pití řekl sedmnáct septimů. Zkusila jsem mu nabídnout jeden fialový kámen z truhly banditů, který odmítl s tím, že bere jen peníze, ať zkusím ráno obchodníka, jestli ho nekoupí a jestli nemám peníze, tak prý bude zle. Zalovila jsem v měšci a peníze mu k jeho spokojenosti dala. Orgnar strčil do těch dvou opilců, co spali na stole a dost neurvale je poslal domů, stejně jako barda, který se sotva držel na nohou. Pak otevřel dveře napravo od výčepu a houkl do tmy „Delfíno vstávej…host chce pokoj!“. Když jsem uslyšela to jméno, málem jsem spadla ze židle a v tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Je vůbec možné, abych hned v první vesnici narazila na dalšího z čepelí, jak si tady v poklidu ubytovává znavené poutníky? Srdce se mi rozbušilo a ospalost byla tatam. S napětím jsem čekala, až se Delfína objeví ve dveřích a rozrušením skoro nedýchala.

Ve dveřích se objevila blondýna středního věku, v obyčejných šatech, s delšími vlasy staženými do copu, na první pohled obyčejná hospodská, ale první pohled nebývá vždy správný. Na druhou stranu si nemůžu být ani jistá, že se jedná zrovna o tu Delfínu, kterou se chystám sprovodit ze světa. Když přišla ke mně, prostě mi oznámila, že pokoj stojí deset septimů na noc. Beze slova jsem zaplatila a šla za Delfínou směrem k dvěma pokojům, které se nacházely na opačné straně výčepu než její a Orgnarův pokoj. Nevím proč, ale ruka se mi bezděčně svezla k rukojeti dýky. Hned jakmile jsem si to uvědomila, dala jsem ruku pryč, právě včas, aby si Delfína, která se na mě právě otáčela, ničeho nevšimla. Otevřela dveře od mého pokoje a s přáním klidných snů odešla do toho svého.

Zavřela jsem dveře a sedla si na postel. Hlavou mi proudily milióny myšlenek najednou a spát se mi opravdu zatím nechtělo. Rozhodla jsem se alespoň spočítat svůj dnešní úlovek. V měšci ještě zbývalo sedmdesát devět septimů, k tomu jsem měla tři fialové, jeden zelený a jeden červený kámen. Uvidím, kolik mi za ně zítra zdejší obchodník nabídne, protože já o drahých kamenech nevím vůbec nic. Zároveň mi bylo jasné, že se tady ve Vorařově musím zdržet minimálně do té doby, než si budu jistá tím, zda je Delfína pouhá hospodská, nebo členka čepelí a vražedkyně mých rodičů.

Upravil/a EldeR dne 21.08.2012 19:07