Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Amonius - aneb povídka na přání

Přidal Ligos dne 19.04.2013 00:56
#622

Je tu konečně další kapitola! Osobně z ní mám rozporuplné pocity, tak doufám, že se bude líbit...:/
_____________________________________________________________

V minulé kapitole: Amonius s Karinou byly vysláni do Ald Sothy, prastaré daedrické svatyně, aby nalezli prsten pro inkvizitora Eframa. Cestou potkají norda Ashriela, který se jim rozhodne pomoci.
Ve svatyni však narazí na problém v podobě uctívačky, která je díky svým temným kouzlům všechny přemůže.
Uctívačka použije zvláštní lektvar, díky kterému může nahlédnout do myslí svých nových zajatců. Když se zadívá do Amoniovi mysli, pozná, že se dívá do očí Vyvoleného, jehož příchod tak dlouho toužebně očekávala...
_______________________________________________________________________________________________________

XXX.


Vyděšená elfka ihned začala Amonia osvobozovat z pout.
„Odpusť mi, můj pane!“ omlouvala se se slzami v očích. „Netušila jsem, že jsi to ty!“
„Propusť ještě toho Norda!“ přikázal Amonius, když byl konečně volný.
„Je mi líto, můj pane. Je pozdě.“
Skutečně, vedle Amonia leželo nehybné Ashrielovo tělo. Byl mrtvý.
„Vysála jsem z něho všechnu jeho energii.“ vysvětlovala spěšně Dunmerka omluvným tónem. „Můžeš mě za to potrestat, jakkoliv chceš!“
Amonius se zamyslel. Pohlédl elfce do očí, které již měly obvyklou rudou barvu. Viděl v nich strach a radost zároveň. Uctívačka se chvěla po celém těle vzrušením.
Pak pohédl na zlověstnou tvář sochy Mehrunes Dagona. Až teprve nyní si plně připustil to, co tušil už dávno.
On, Amonius z Vysokoskalí, se stal vyvoleným tohoto knížete ničení. Pána zla a nepřítele všeho dobrého. To jeho hlas k němu promlouval. To jeho hlas ho kdysi málem zabil, aby mu pak dodal sílu a moc. A Xermon, démon, jehož příbytek Amonius navštívil, nebyl nikdo menší, než pobočník Mehrunes Dagona.
Zpoza sochy se ozval potlesk. Vynořil se tmavý stín s ohnivýma očima, který se plynule přesunul před Amonia a zhmotnil se v rohatou postavu v černém plášti, s obouručním mečem na zádech. Bledý obličej, plný modrých žilek, lemovaný dlouhými černými vlasy, se zlověstně rozhlédl planoucíma očima po svatyni. Uctívačka před ním padla na kolena a v posvátné bázni si zakryla tvář.
„Xermone!“ zvolal Amonius.
„Opět se setkáváme, Vyvolený.“ Xermon se usmíval. „Už sis plně uvědomil, kdo opravdu jsi. To mě těší.“ Nevšímal si elfky, krčící se strachy u jeho nohou.
„Proč jsi přišel?“
„Oznámit ti, že náš pán velice spěchá. Musíš dýku najít co nejrychleji!“
„Proč najednou tolik spěchu?“
„To není důležité. Důležité je, že pán začíná být netrpělivý. Je třeba vše zařídit tak, aby dýka byla co nejrychleji navrácena do plání Zapomnění.“
„To znamená, že musíme rychle osvobodit Miluse, který prý o dýce něco ví,“ uvažoval Amonius nahlas.
Xermon přikývl. Řekl: „Ten, kterému říkáš Bartoloměj, také velmi prahne po dýce. Nesmí se jí však ani dotknout, rozumíš?“
„Ano. Ze všeho nejdřív ale musím zjistit, co se stalo Karině.“
Uctívačka, která dosud mlčky naslouchala, sebou najednou škubla a začala hlasitě naříkat.
„Cos jí provedla, ty mrcho?“ obořil se na ni Amonius, který začínal mít divné tušení.
„Odpusť, Vyvolený!“ vzlykala. „Já ale nevím, co přesně se s ní stalo!“
„Jak to myslíš?“
„Když jsem se jí chystala spoutat, najednou se probrala. Hbitě se mi vyškubla z rukou a…“ Elfka si znovu zakryla tvář.
„Mluv! Co se stalo pak?“
Dunmerka zajíkavě pokračovala: „Odněkud vytasila černou dýku. Zvolala, že živou ji nikdy nedostanu a…“
„Mluv!“ pohrozil opět Amonius.
„Vrazila si dýku přímo do srdce!“
Amonius zbledl. První jeho myšlenky byly černé, jako mrazivá bezměsíčná noc. Pak si ale uvědomil, že Karina by se takto nikdy nezachovala. Musela si být jistá, co činí.
„Kde je?“ zeptal se plačící uctívačky.
„Ona prostě… Zmizela. Nevím, co přesně se stalo. Vrazila si dýku do hrudi. Objevil se prudký záblesk a ona byla pryč! Zbyla tu jen ta podivná dýka.“
„Dej mi tu dýku!“ přikázal Amonius. Xermon vše mlčky se zájmem pozoroval.
Uctívačka naprázdno polkla. „Hned tu budu, Vyvolený!“
Po chvilce přiběhla zpět a podávala Amoniovi dýku. Amonius si viditelně oddychl. Věděl, že tato dýka nikoho zabít nemůže. Ale co se potom Karině stalo, jestliže není mrtvá?
Xermon pohlédl na dýku. „Hmm, tohle věc malinko komplikuje,“ řekl.
„Ty víš, co je s Karinou?“
„Ne tak určitě. Avšak poznávám tu dýku. Jde o dílo jednoho z daedrických knížat.“
„Jistě, je to jedna z hříček Sheogoratha, šíleného boha,“ odtušil netrpělivě Amonius. „Ale to nevysvětluje, co se stalo s Karinou.“
Xermon krátkou chvíli uvažoval. Jeho oči planuly jasnějším světlem, než dříve. Jako by se jimi díval do jiné dimenze, kam lidské oko nedohlédne. „Obávám se, že tvá společnice je mimo můj vliv,“ sdělil poněkud zklamaně. „Budeš-li chtít zjistit, co se jí přihodilo, budeš nejspíš muset udělat to, co ona.“
„A to taky udělám!“ Amonius stiskl dýku pevněji a obrátil čepel proti sobě.
„Počkej!“ přerušil ho Xermon. „Měj na paměti, že náš pán je velmi netrpělivý. Nevíme, co se přesně se stane, až to uděláš. Měl bys nejprve najít pánovu břitvu!“
„Bez Kariny ani náhodou! Mehrunova břitva bude muset počkat.“
„Jak se opovažuješ protivit pánově příkazu, smrtelníku?“ zvolal Xermon hněvivě hlasem tak hrozivým, že i Amoniovi z toho tuhla krev v žilách. Ale ani to ho nezlomilo v jeho přesvědčení. Chtěl najít Karinu, děj se co děj.
„Cožpak nejsem Dagonův vyvolený? Jak to se mnou mluvíš, démone?“
Xermonovi vzplály oči a žilky ve tváři se mu napjaly. Tma kolem něho začínala houstnout. Pak se ale uklidnil. „Odpusť, Vyvolený,“ řekl tiše. „Dělej, co uznáš za vhodné. Avšak pamatuj si – pán nebude čekat věčně. A pokud pohár jeho trpělivosti přeteče, trest tě nemine!“
Při těch slovech se Amonius zachvěl, ale čím déle držel tu podivnou dýku v ruce, tím více měl nutkání si ji vrazit do hrudi.
„Nemůžu jinak! Karina je moje přítelkyně.“ Doufal, že touto větou svůj čin alespoň trochu obhájí.
Xermon mu dal ještě jedno varování: „Tam, kam jdeš, ti nemohu nijak pomoci. Ať tě čeká cokoliv, budeš v tom sám.“ Po těchto slovech se namístě proměnil v černý dým a rozplynul se v temnotách.
„A co bude se mnou?“ odhodlala se promluvit uctívačka, když Xermon konečně zmizel.
„Počkáš tu na můj návrat.“ přikázal Amonius. „Do té doby ti dám jeden úkol. Někde v této svatyni se má nacházet černý prsten, s kamenem ve tvaru oka. Najdi jej a pak mi ho předáš.“
„Jak si přeješ, Vyvolený!“ Dunmerka byla ráda, že vyvázla životem a byla připravena splnit jakýkoliv rozkaz Vyvoleného.
Amonius už na nic nečekal. Přímo před sochou Mehrunes Dagona si plnou silou vrazil čepel do hrudi. Necítil žádnou bolest. Naopak, doslova ho zahltil příval nové energie, který byl tak mocný, že zavrávoral. Hlava se mu začala točit a před očima se mu vytvářely mžitky.
Ale počkat, tohle přece nejsou žádné mžitky! To je nějaký hmyz! Amonius se pozorněji zadíval do šera před sebou. Skutečně, v dáli poletovaly světlušky. Matná bleděžlutá světýlka, chaoticky poletující vzduchem.
Až nyní si Amonius uvědomil, že se náhle ocitl jinde.
Nacházel se na jakési mýtině, porostlé zelenou trávou. Rozhlédl se kolem sebe. Díky šeru toho moc neviděl, ale v dálce rozeznal siluety několika obřích hub, vysokých jako stromy.
„Hmm, jsem tedy stále v Morrowindu,“ pomyslel si Amonius. Nevěděl o žádné jiné zemi, kde by takové houby rostly.
„Do jaké části Vvardenfellu mě to asi přeneslo?“ pokračoval v uvažování. „A bude tady někde i Karina?“
Na nebi se začaly objevovat hvězdy. Amoniovi se zdály nějak větší a jasnější. A vůbec, celá obloha byla barevnější, než obvykle. Amonius nebyl s to rozpoznat ani jedno souhvězdí. Něco tady nehrálo, a on chtěl zjistit co.
Vydal se směrem k obřím houbám. Když došel dostatečně blízko, shledal, že pod jednou z nich stojí malý dřevěný domek. Oknem spatřil, že uvnitř plápolá v krbu oheň, ale až na stůl a jednu židli, byla místnost prázdná. Pokud ten dům neměl sklepení, bylo tohle všechno jeho vybavení. Ale kdo by takto bydlel? Amonia napadlo, že je to třeba nějaká strážnice, nebo tak něco. Rozhodl se zaklepat, ale nikdo neotvíral. Vzal za kliku. Bylo odemčeno. Dřevěné dveře se s vrzáním otevřely a Amonius opatrně nakoukl dovnitř. Nic nového neviděl. Jeden stůl s židlí uprostřed místnosti, kamenný krb za ním, jehož oheň osvětloval celou místnost. Nic víc. Žádná postel, police, ani kuchyňské vybavení.
„Je tu někdo?“ zvolal Amonius, ačkoliv tušil, že odpovědi se nedočká.
Otočil se k odchodu a… Vrazil do člověka, náhle se ocitnuvšího za ním.
Byl to postarší muž, zahalený do špinavého roztrhaného šedého pláště. Kolem očí měl uvázaný šátek, což napovídalo tomu, že byl slepý. Měl poněkud zanedbaný vzhled. Pocuchaná šedá bradka, rozčepýřené bílé vlasy, špinavý obličej. Opíral se o křivou dřevěnou hůlku.
„Promiň, neslyšel jsem tě přicházet,“ omlouval se Amonius, který se ho docela lekl.
„To nic, synku,“ usmál se stařík. „Lepší vrazit do slepce, než do blbce. Pokud by ten slepec nebyl blbec. Pak by to bylo ještě horší. Nicméně, hledáš něco?“
„Ano, neviděl jsi…“ Amonius si uvědomil, že toto není vhodný dotaz pro slepce a začal jinak: „Hledám jednu dívku. Musela tu být chvíli přede mnou.“
„Tak děvče, ano?“ zeptal se muž šibalsky. „Tady už nikdo nebyl, ani nepamatuju. Natož děvče. Možná bude ve městě.“
„V jakém městě? A v jaké části Morrowindu to vůbec jsem?“
Stařík se uchechtl a povytáhl obočí tak, až vykouklo zpoza šátku, jímž měl ovázané oči.
„Prý Morrowindu!“ zaskřehotal. „Morrowind je odsud tak daleko, jak daleko jsi ty od něj. Ne, počkej! Vlastně je celkem blízko, ale ne dost, aby ses tam mohl vrátit. Leda že bys ho měl v kapse. Nemáš ho v kapse?“
„Co to blábolíš?“ zeptal se Amonius zaskočeně a začal pochybovat o duševním zdraví toho muže.
„Jistě že ho nemáš v kapse. Kdo by ho taky nosil? Vždyť je to jen velká hrouda sopečného popela a pár špinavých elfů,“ pokračoval slepec, Amoniovy otázky si nevšímaje. „Navíc tam sídlí Vivec, kterému říkají mistr básník. Řeknu ti, lepší básničku dokáže složit i můj pes, než tenhle Vivec, to ti povídám!“
„Jen mi prosím ukaž, kterým směrem je to město,“ přerušil jeho monolog Amonius, který by už rád měl toho staříka za zády. Čím déle totiž mluvil, tím více se cítil Amonius nesvůj.
Muž pozvedl dřevěnou hůlku a ukázal směr. „Běž tudy, až dojdeš k branám Sheotu. Tam se sháněj po muži jménem Haskill, ten ti řekne, co a jak dál.
„Sheot? O tom jsem ještě neslyšel.“
„Že ne?“ podivil se slepec. „To já o něm slyším každý den. Někdy i každou noc. A někdy se mi o něm zdá. Ne ne, počkej. To Sheotu se zdá o mně, to jsem chtěl říct.“
„Díky,“ řekl Amonius, který už slepce definitivně považoval za blázna a uctivě se od něho vzdálil.
Spěchal, aby byl od toho podivného muže co nejdál. Ani si nevšiml, že domek pod obří houbou se rozplynul, jako kdyby byl z mlhy. Nezbyla po něm ani stopa, stejně tak jako po slepém muži.


Karina se procházela po tom nejpodivnějším městě, jaké kdy navštívila.
Vysoké kamenné budovy s úzkými okny se skleněnou vitráží lemovaly nepříliš širokou ulici z obou stran. Budovy, stejně jako všechno kolem, byly velice staré. Kamenné zdi se drolily a praskaly. Jedna z budov jako by se dokonce propadala do bahnitého podlaží, na kterém tato městská čtvrť stála.
Minula kruhovou kašnu, jejíž dominantou byla socha vousatého muže s korunou na hlavě a rybím ocasem. Nebyla v ní žádná voda, jen trocha bahna na dně a mnoho zelených řas.
Pokračovala po příkrém schodišti. Musela dávat pozor, aby po kluzkých schodech neuklouzla.
Slunce se skrylo za šedými mraky a stavby začaly na Karinu vrhat pokřivené stíny. Najednou začala mít zvláštní tísnivý pocit, jako by se na ni celé město hroutilo. Svět, který měla možnost poznat za městskými hradbami, nebyl také zrovna nejpřívětivější. Všude samý močál, suché pokřivené stromy, podivné zvuky… Myslela si, že ve městě to bude lepší, a teď tohle.
Proč jí ten slepec posílal zrovna sem? A kdo je ten Haskill, se kterým se měla setkat?
Spatřila, jak se u jedné z budov nade dveřmi houpe vývěsní štít. Vybledlý nápis na zčernalé dřevěné desce šel sotva přečíst, ale podle obrázku džbánu a korbelu poznala, že jde o hostinec. Konečně to našla! Tady měl čekat onen Haskill.
Vzala za rezatou železnou kliku a otevřela červotoči prolezlé dveře. V hostinci bylo šero, špinavými okny tam pronikalo pouze málo světla.
V hostinci se nacházelo pár kulatých stolů se židlemi a barový pult, za nímž stál Khajiit v roztrhané flekaté zástěře.
„Vítej, vítej!“ zahulákal Khajiit. „Neostýchej se a posaď se u nás!“
Karina znovu pohlédla na špinavé stoly a všimla si, že židle u nich stojící, mají rozdílně dlouhé nohy. Rozhodla se, že raději postojí.
„Hmm, neposadíš se, viď? Nechápu, proč u našich stolů nechtějí lidi sedět. A když už, tak sedí jen chvilenku, víme?“
„Možná je to těmi židlemi?“ Karina na ukázku zakývala jednou z nich, aby Khajiitovi předvedla, co tím míní.
„Opravdu to nechápu,“ trval na svém hostinský, jako by Karininu poznámku ani neslyšel. „Dáš si aspoň něco k pití? Nebo k jídlu?“
„Ne, díky,“ odmítla Karina zdvořile, ačkoliv měla hlad i žízeň. Ale když viděla všude kolem tu špínu a plno pavučin, nechtěla riskovat. „Hledám jednoho chlápka. Jmenuje se Haskill.“
„Á, takže Haskill? Ten už tu nějakou dobu není, nebavilo ho čekat,“ vysvětloval Khajiit.
„A kde bych ho teda mohla najít?“
„Podle mě bude v paláci, víme?“
„V paláci?“
„Jistě, jistě. Ta velká kamenná zeď, nahoře nad městem. Za ní je palác, víme? A v paláci je i Haskill, víme?“
Karina si povzdychla. Raději by tohle měla už za sebou. Co tu vůbec dělá? Odpověď jí dá jen Haskill. Chtě nechtě musí tedy do paláce.


Schodiště do paláce vypadalo jako zbytek města. Div, že ještě stálo pohromadě a že se schody nerozpadly úplně na prach.
Když se Karina konečně vydrápala nahoru, čekalo ji překvapení.
„Karino!“ zavolal na ni známý hlas.
„Amonie! Co ty tady u všech daeder děláš?“
„Hledám tě,“ odpověděl Amonius poněkud naštvaně. Seděl na kamenné římse u vysoké zdi, hned vedle velkých dvoukřídlých vrat, vedoucích do palácových zahrad.
„Kde ses ale vzal tady? Neříkej, žes taky použil…“
„Dýku, ano,“ doplnil Amonius. „Ale to je teď fuk. Řekne mi už někdo, co tady krucinál pohledáváme?“
„To bych taky ráda věděla.“ Karina se posadila vedle Amonia, aby si trochu odpočinula. „Mám najít nějakýho Haskilla,“ začala vysvětlovat. „Prej mi řekne, co a jak dál a proč jsem vůbec tady.“
„Zvláštní, to samé mám udělat i já. Řekl mi to jeden slepý stařík.“
Karina chtěla něco říct, ale přerušilo ji vrzání obřích vrat. A pak vyšla podivná bytost. Byla to žena, ale vypadala celá jako ze zlata. Měla zlaté brnění, zlatou okřídlenou helmu na hlavě, zlaté boty a i její kůže byla zlatá. Ne taková, jako mívají vznešení elfové. Působila totiž, jako kdyby byla z opravdového zlatého kovu. Celá se třpytila a leskla.
„Pojďte se mnou!“ přikázala bytost zvláštním vysokým, kovově znícím hlasem. „Jste očekáváni!“
Karina s Amoniem se po sobě překvapeně koukli a beze slova bytost následovali.
„Právě se nacházíte na pozemcích paláce naší vznešené výsosti,“ vysvětlovala bytost příkře, když procházeli zahradou, osázenou barevnými rostlinami a podivnými stromy.
„Komoří našeho ctěného pána už vás čeká. Tudy!“
Zlatá bytost je provedla zahradou a přivedla je na samotné nádvoří paláce. Palác samotný byla honosná stavba, plná sloupoví a oken. Ale svá nejlepší léta měla už jistě za sebou. Omítka na některých místech zcela opadla, pár sloupů bylo zborcených a okenní tabule v některých oknech zcela chyběly. Střecha s mnoha kopulemi a věžičkami byla mnohde děravá a z některých děr vyrůstaly dokonce stromky.
Uprostřed nádvoří stála mohutná socha, představujícího veselého vousatého muže v baretu, opírajícího se o hůlku.
Amoniovi byla socha jaksi povědomá. Marně přemýšlel, kde onu tvář už viděl.
„Podobnou sochu jsem už viděla!“ zvolala Karina. „To u ní jsem našla tu šílenou dýku!“
Teprve v tu chvíli to Amoniovi docvaklo. Pak to nemůže být nikdo jiný, než sám…
„Sheogorath.“ řekla bytost. „My, Aurealové jsme nejvěrnější jeho služebnice. Možná nás znáte pod názvem Zlaté světice.“
„Ne tak zhurta!“ vložila se do řeči další bytost, přijdivší směrem od paláce. Vypadala jako dvojče Zlaté světice, akorát její brnění i kůže byly tmavé, jako noc.
„Nejvěrnější a nejoddanější našemu bohu jsme my, Mazkenové. Někdo nás hanlivě označuje jako Ďáblové klamu, ale naše přívětivost a láska k poddaným našeho pána nezná mezí.“
„Co tu chceš?“ obořila se Zlatá světice.
„Mám příkaz od komořího. Očekává hosty ve své kanceláři. Odvedu je.“ Tmavá bytost se na příchozí vlídně usmála.
„Pche! Tak ať. Mám jiné věci na práci.“ Zlatá světice se na místě otočila a odkráčela.
„Prosím přátelé, za mnou. Měli jste příjemnou cestu?“ ptala se tmavá bytost.
„Ani ne. Byl bych přísahal, že mě pronásledoval jeden keř,“ prohodil mrzutě Amonius a Karina na něho vrhla tázavý pohled.
„Inu, to se u nás již stává. Stromy chodí, kameny padají z nebe, voda teče pozpátku. Důležité je, že se vám nic nestalo a že jste dorazili v pořádku.“
Po chvilce stanuli u jedněch z bočních dveří paláce.
„Zde je kancelář komořího. Prosím, vejděte. Zůstanu venku na stráži.“
Když otevřeli dveře, ocitli se v malé místnůstce osvětlené mnoha svíčkami. Takřka celý prostor vyplňoval velký stůl, na němž bylo plno knih, svitků, různých náčrtků a plánů, kterým vůbec nerozuměli. Za tím vším se tak trochu ztrácela židle, na níž seděl skloněn nad nějakými zápisky muž v podivném oblečení. Měl černý oblek, rukávy načechrané a plné volánků. Nejvýraznější částí jeho oděvu byl vysoký červený límec, doširoka rozevřený, ve tvaru hvězdice. Z prostřed toho límce vyčuhovala oválná hlava, která díky tomu připomínala vejce v hnízdě. Postupující pleš se muž snažil zakrýt přehazovačkou. Unaveně pozvedl zrak ke dveřím.
„Á, už jste tady,“ oznámil suše. „Pán bude mít určitě radost,“ povzdechl tónem, který vyzrazoval, že on sám žádnou radost nemá. „Mé jméno je Haskill. Jistě vám již bylo řečeno, co se od vás očekává.“
„Cože? Celou dobu se za vámi plahočím, jen abych se to dozvěděla!“ Karina zřejmě potřebovala vypustit napětí, které v sobě dusila.
„Oh, to je mi líto, slečno. Zřejmě se někde v toku informací ocitl problém.“
„Tak poslyšte,“ vložil se do toho Amonius, „Karina má pravdu. Z ničeho nic se ocitneme v týhle podivný zemi, nevíme ničemu hlavu ani patu a jediné co víme je, že jsme měli najít vás. Proč?“
„Vy to skutečně nevíte?“ podivil se Haskill a podrbal se na pleši. „Pán po vás něco vyžaduje.“
„Sheogorath? Ale to je šílenství!“ zvolala Karina, která už nic nechápala.
Haskill se mrzutě pousmál. „Šílenství je doménou našeho pána. A vy jste nyní v jeho zemi, která je šílenství samo. Vítejte na Šílených ostrovech, v zemi Sheogoratha, pána Mánie a Demencie, držitele koruny Bláznovství a žezla Nesmyslnosti.“
„Řekneš nám už, co tu pohledáváme?“ vyzvídal Amonius netrpělivě.
„Všechno souvisí se vším,“ povzdychl si Haskill potichu. „Jak jste si jistě ráčili všimnout, město Sheot není zrovna v nejlepším stavu.“
„To bych řekla. Rozpadá před očima,“ konstatovala Karina.
„Ano, jistě. A to je důvod, proč jste vlastně tady,“ odvětil Haskill.
„Tak už to vyklop!“ I Karině docházela trpělivost. Několik dní se pořádně nevyspala ani nenajedla a stejně na tom byl i Amonius. Chtěla vědět, proč je tady a jak dlouho tu zůstane.
Amonius by se také raději viděl někde jinde. Měl mnohem důležitější úkol a nechtěl zklamat svého pána ani Xermona, kterého považoval za přítele.
____________________________________________________________________________________________________
Otázka je velmi triviální a přímo souvisí s dalším působením našich přátel na Šílených ostrovech:
Jaký úkol si pro Karinu a Amonia Sheogorath připravil?

A) Najít Sheogorathovu ztracenou hůl, bez které je téměř bezmocný a díky tomu se rozpadá město...
B) Najít šíleného architekta, který by vystavěl město nové (neboli Nový Sheot, známý z TES IV.)...
C) Amonius s Karinou musí usmířit Zlaté světice s Ďábly klamu, jinak mezi nimi dojde ke zničující válce...

___________________________________________________________________________________________________
A pokud jste zklamaní, že se Amonius ještě nesetkal s Sheogorathem, přečtěte si kapitolu znovu a lépe :)

Pozor: Pokračování níže!

Upravil/a Ligos dne 15.05.2013 16:47