Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Amonius - aneb povídka na přání

Přidal Ligos dne 11.09.2012 22:59
#282

A je tu další, šestnáctá část příběhu o Amoniovi...
Příjemné počtení!
____________________________________________________________________________

XVI.

„Teď už asi nic nevymyslíme.“ prohodil Bartoloměj. „Jak se říká, ráno moudřejší večera. Kousek odtud je krčma U Jižní zdi. Hostinský mi dluží malou laskavost. Věřím, že pro nás bude mít volné pokoje za výhodnou cenu, ne-li zdarma.“
A tak se vydali do krčmy.
Uvnitř postávalo a posedávalo pár lidí, kteří se mezi sebou tiše bavili. Jakmile vešli hosté, vše ztichlo a všechny oči si je začali zvědavě prohlížet.
„Berte, jsi to ty?“ ozval se odkudsi ze stínu syčivý hlas.
Až nyní si Amonius všiml, že v tmavém rohu stojí podivná postava. Byl to Argonian, humanoidní ještěr. Svižným krokem k nim přistoupil.
„Rád tě zase vidím, Twinku.“ řekl Bartoloměj, ale netvářil se zrovna nadšeně. „Chtěli bychom dva pokoje,“ pokračoval. „Jeden pro mne a mého učedníka, druhý pro naši přítelkyni.“
Argonian se zadíval nejprve na Amonia. „Ty skrýváš svoji tvář, nelíbíš se mi.“ řekl kysele. Pak se ale zadíval na Karinu a jeho tón se výrazně změnil. „Ty se mi však líbíš velice, květinko!“ řekl medovým hlasem. Zvedl svou ruku, aby Karinu pohladil, ale ta rychle uhnula.
„Nesahej na mě, ty kreaturo!“ řekla zhnuseně.
Argonian svoji ruku rychle stáhl zpět. „No no. Zase se tolik nestalo, ne? Samozřejmě, že jste tu vítáni, Berte. Jezte a pijte, co hrdlo ráčí. Pokoje pro pány a dámu jistě máme. Hned vás tam odvedu!“
Ještěr se každou chvíli díval po Karině a hbitě vyplazoval svůj hadí jazyk.
„Nech toho, Twinku!“ obořil se na něj Bartoloměj. „Nechceš přece zažít to, co tenkrát?“
Argonian se jakoby vystrašeně přikrčil. „Ó, ne ne! Jistěže ne, chudák Twink nic nedělá, jen je rád, že má hosty!“
„Zůstaneme ve svých pokojích.“ oznámil Bartoloměj.
„Jistě, jistě! Přinesu vám něco k nakousnutí, žádný strach!“ Argonian odkráčel.

Byl hluboký večer. Poslední návštěvníci krčmy již odešli a všude panovalo ticho.
Amonius nejdříve nemohl usnout, stále se nedokázal smířit s tím, jak nyní vypadá. Ačkoliv Karina i Bartoloměj dělali, že se nic neděje, opak byl pravdou. Moc dobře si uvědomoval vážnost situace. Přemýšlel a hloubal, než konečně tvrdě usnul. Po nějaké době ho ale probudil Karinin hlas, tlumeně znějící ze sousední místnosti: „To jseš zas ty? Vypadni, ty ohavná ještěrko!“ Pak se ozvalo bouchnutí dveří a byl klid.
Amonius si pomyslel, že Karinu nejspíš zase obtěžuje ten slizký Argonian a chtěl se jít podívat, co se děje. Pak si to ale rozmyslel. Karina si jistě poradila, vždyť už byl zase klid. Opět usnul.
Ráno ho probudil Bartoloměj. Držel ho za ramena a třásl s ním. „Vstávej!“ pobízel naléhavě. „Stalo se něco zlého!“
„Co?“
„Twink, ten hostinský, je mrtev!“
Amonius si oddychl. Nejprve se lekl, že se stalo něco Karině.
„Co se stalo, mistře?“
„Nikdo neví, našli ho, jak leží na podlaze u výčepu. Tvář měl zkřivenou bolestí a na těle má četné popáleniny. Skoro mi to přijde, jako by ho někdo usmažil bleskem, ale proč jsme nic neslyšeli?“
„Co na to Karina?“ zajímal se Amonius, který už vstal a začal si chystat věci.
„Nic.“ pokrčil Bartoloměj rameny. „Ale bude lepší, když odsud co nejrychleji odejdeme. Případ už začaly vyšetřovat samotné Hlaalské stráže. I mě se vyptávaly na pár věcí. Dalo mi celkem práci, než jsem je přesvědčil, že s tím nemáme nic společného. Nyní jistě vyslýchají každého mága v okolí.“
„A kam vlastně půjdeme?“ ptal se Amonius.
„Karina má pravdu. Musíme zjistit, co to s tebou je. Bylo by hloupé tomu nepřikládat žádnou váhu, mohlo by se nám to vymstít. Půjdeme navštívit vědmu.“

Balmoru opustili ve spěchu.
Když se Karina Bartoloměje ptala, proč tak chvátají, odpověděl: „V krčmě U Jižní zdi se scházela podivná individua. Různé neplechy a vraždy tam byly tak běžné, jako jsou běžné písečné bouře u Rudé hory.“ vysvětloval. „Ale většinou to byly vraždy bodnutím, uškrcením nebo otrávením. Tahle byla jiná, byla magického původu. Někdo Twinka doslova usmažil, aniž by si toho kdokoliv všimnul. Nebylo by dobré, kdyby se nyní po Balmoře potuloval cizí mág s učněm, který tají svoji tvář.“
Amonius si opět vzpomněl na tu tvář, kterou viděl v chrámu na hladině vonného oleje a posmutněl.
„Neboj se, Amonie.“ utěšovala ho Karina. „Vědma nám jistě pomůže.“
Karina vysvětlovala cestu, kterou jí popsala Ahmusa. I když v Morrowindu nikdy před tím nebyla, cestu popisovala tak dokonale, že se Bartoloměj ihned zorientoval.
„Musíme jít tudy, směrem na Molag Mar.“ řekl Bartoloměj a vykročil jistým krokem.
Amonius si nyní mohl důkladně prohlédnout alespoň část Vvardenfellské krajiny. Obří houby, jejichž narůžovělé klobouky se díky ranní rose nádherně leskly. Pestrobarevné rostliny, které rostly podél cesty a jejichž květy měly rozličné tvary. Na azurově modré obloze se líně povalovalo pár bílých obláčků.
„Tohle má být ta šedá a ponurá země, o níž se zmiňoval elf Walliesin tenkrát v přístavu?“ pomyslel si v duchu Amonius.
Když však ušli pořádný kus cesty, najednou se krajina začala měnit. Tráva ustupovala kamenité půdě, podél cesty bylo čím dál méně rostlin a místo zelených stromů tu a tam z tvrdé popraskané země trčel spálený suchý pahýl mrtvého kmene. I obloha najednou potemněla.
„Ve vzduchu se vznáší drobný popel z Rudé hory, proto se zdá, že je obloha šedá.“ vysvětloval Bartoloměj. „A to buďme rádi, že nefouká. Jinak by se popílek a prach zvedly ze země a my bychom pak neviděli ani na krok.“
Pokračovali stále dál, hlouběji do nehostinné krajiny Vvardenfellu. Míjeli sopečné komíny, chrlící proudy žhavé páry vysoko do nebe i sopečná jezírka, plná bublající lávové hmoty.
Amonius si všiml, že Bartoloměj i Karina se velmi potí, bylo jim horko. Jemu ale bylo celkem příjemně, i když byl od hlavy až k patě zahalený v kápi a rouchu. Najednou si uvědomil, že v poušti svoji tvář skrývat nemusí a kápi sňal.
Začal mhouřit oči, protože najednou bylo všude více světla.
Karina se na něho zahleděla.
„Radši se na mě nedívej.“ řekl prosebně.
„Mně nevadí, jak vypadáš. Důležitý je, jakej jsi uvnitř.“ odvětila.
Pak najednou vyjekla: „Pozor, tam, nahoře!“
Po obloze se pohyboval okřídlený stín.
„Útesový létavec!“ zvolal Bartoloměj, který byl kousek před nimi. „Běžte tam, mezi ty suché stromy!“ Bartoloměj ukázal na skupinu úzkých suchých stromů, jejichž propletené větve nyní dobře posloužily, jako útočiště před predátorem.
Amonius s Karinou se běželi schovat, zatímco Bartoloměj se připravoval ke kouzlu. Rozmáchl doširoka paže, kolem nichž se začaly objevovat drobné ohnivé záblesky. Pak ruce rychle spojil a vyslal k obloze mohutnou ohnivou kouli, která za letu prskala a syčela. Létavec se jí však obratně vyhnul a se strašlivým kvílením se pustil střemhlav k zemi, přímo na Bartoloměje. Ten už neměl šanci zareagovat. Létavec byl natolik rychlý, až ho to překvapilo. Dlouhým úzkým zobákem, plným ostrých zubů, se zahryzl do Bartolomějovy paže. Ten bolestí vykřikl, ale zachoval si duchapřítomnost a volnou rukou se dotkl netvorova blanitého křídla. Na místě, kde se dlaň dotkla křídla, vznikla rázem očazená díra. Létavec s křikem vylétl zpět k obloze, ale jeho pohyby byly zmatené. Ztrácel balanc a kymácel se ze strany na stranu. Bartoloměj se chystal vypálit další ohnivou kouli, ale zapomněl se dívat pod nohy a zakopl o kámen. Svalil se na zem. Létavec toho okamžitě využil. Stáhl křídla a neuvěřitelnou rychlostí se řítil na Bartoloměje. Ten už nestačil vstát, ani vyslat žádné kouzlo, tak si aspoň bránil rukama obličej.
Amonius se na to nemohl dívat, měl o mistra strach. „Dost!“ zařval tak silně, až se z okolních kopců začalo sesouvat kamení.
Neuvědomoval si, co se děje. Události se děly rychleji, než o nich stačil přemýšlet. Zaslechl jen praskavý zvuk a před očima se mu silně zablesklo.
Když se Amonius po vteřince vzpamatoval, spatřil létavce, jak leží na zemi vedle mistra. Sice kvílel a škubal křídly, ale nevzlétl.
Karina se k němu rychle rozběhla. Už za běhu tasila ocelovou dýku, kterou měla za pasem a létavce bodla do krku. Ten ještě zaskřehotal a pak vydechl naposledy.
„Co to bylo?“ ptal se překvapený Bartoloměj, když mu Karina pomohla na nohy.
„Přece létavec, ne?“ Amonius nechápal, proč se ho na to mistr ptá.
„Já nemluvím o tom zvířeti, ale o tobě!“ Bartoloměj si oprašoval roucho a překvapeně hleděl na Amonia.
„Mě to přišlo, jako blesk.“ řekla Karina. I ona byla celou situací zaskočená.
„Určitě to byl blesk!“ zvolal Bartoloměj. „Jak jsi to jen mohl dokázat? Jedinou ranou jsi ho dostal k zemi!“
Amonius byl sám překvapen. Vůbec tomu nerozuměl. On, který dovedl seslat jen jednoduchá kouzla léčení a světla, nyní srazil z nebe létavce pomocí blesku.
„Jak se cítíš?“ vyzvídal Bartoloměj.
„Dobře. Ale co ty, mistře? Jsi zraněný.“ Z Bartolomějovy paže tekla krev, rukáv byl na cáry. Amonius přistoupil ke svému mistru a dlaněmi se dotkl ran. Bartoloměj zatnul zuby, bolelo ho to. Ale po chvilce se před očima všech začaly rány zacelovat, až zmizely. Ruka byla jako dřív.
„Neuvěřitelné.“ řekl Bartoloměj udiveně. „Po tak silném kouzlu máš ještě sílu léčit zranění. Já věděl, že to v tobě je, Amonie!“
Karina vytrhla z létavce pár pírek a schovala je. „Co je? Líbí se mi!“ vysvětlovala, když spatřila, jak se na ni dívají.

Pokračovali dále. Amonius měl o čem přemýšlet. Co mu najednou dalo takovou sílu? Souvisí to s jeho vzhledem? S prodělanou nemocí?
Stmívalo se.
Po další, úmorné části cesty už byli všichni unavení.
„Přes noc se musíme někde utábořit. Odpočineme si.“ prohodil Bartoloměj.
„Počkejte, támhle něco vidím!“ Karina ukazovala do dáli. Na obzoru se mihotalo světlo, oheň. Když přišli blíž, rozeznali táborák, zapálený před velkým kruhovým stanem, sešitým z tmavých kožešin.
„Ale to musí být ono!“ zvolala radostně Karina. „Tady jistě žije vědma!“
Před vchodem do stanu jako socha stál vysoký Dunmer. Na sobě měl zvláštní kostěnou zbroj, v ruce svíral bílé kopí. Jeho vlasy, černé jako havraní peří, byly dlouhé a spletené do ozdobných copánků.
„Nejste tu vítáni, cizáci.“ zvolal hrubým, chraplavým hlasem na příchozí.
„Přicházíme v míru! Někoho hledáme!“ odpovídal mu Bartoloměj.
„Zde žije jen stará žena, nestojíme o návštěvy!“ trval na svém Dunmer. Pak ale spatřil Amonia. Ten si uvědomil, že si ani nezakryl tvář.
Elf si ho prohlížel svýma rudýma očima. „Dítě s tváří démona.“ řekl potichu.
„Vědma už na vás čeká.“
Všichni se po sobě tázavě koukli. Jak je mohla čekat?
„Předpověděla tvůj příchod, chlapče. Nyní smíš promlouvat s vědmou.“ řekl elf, hledíc upřeně na Amonia. „Avšak než tak učiníš, musíš prokázat, že jsi toho hoden!“
„Co mám udělat?“ ptal se zvědavě Amonius.
„Musíš podstoupit zkoušku.“ odpověděl elf…
____________________________________________________________________________________________________
Asi tušíte, jaká otázka bude následovat: Jakou zkouškou musí Amonius projít, aby se dostal k vědmě?

A) Zkouškou odvahy - musí navštívit staré pohřebiště a získat odtud nějaký artefakt...
B) Zkouškou chytrosti - musí projít tajemným bludištěm, skrývajícím různé pasti a hádanky
C) Zkouškou trpělivosti - musí strávit sám tři dny v poušti...
__________________________________________________________
Pozor: Pokračování níže!

Upravil/a Ligos dne 17.09.2012 08:26