---

Kapitola dva:
Pomáhat a chránit

Král Sněžných elfů obracel v prstech šachovou figurku. Před chvílí dohrál šachy s dvorním mágem, který se vydal pracovat na svém nejnovějším experimentu.
Zatracení nordové. Jeho lid kdysi obýval Skyrim. Žili vedle Zapřisáhlých celkem bez problémů. V míru. Jejich kultura byla vyspělá… Kde jsou dnes?
To něco málo, co z jeho rasy přežilo se nyní mačká na malém ostrůvku, jižně od Vysokoskalí. Přičemž se o něj dělí s domorodým národem, jenž je přijal mezi sebe. Smíšené království, dvě rasy vedle sebe v naprosté harmonii… To jaksi nordům tehdá nic neříkalo.
Nic… Naprosto nic po jeho lidech nezůstalo. Nordové vtrhli do Skyrimu a vraždili. Ničili. Ysgramor… Ten masový vrah, jenž téměř vyhubil jeho lid. Oni ho uctívají… Jako hrdinu…
Ti, kteří nestihli prchnout, když byla válka téměř prohraná, se museli stáhnout do podzemí… Tam dolů… Kde se nikdo jiný neodváží. Hluboko pod povrch, hluboko pod ten krutý a nebezpečný svět. Léta odříznuti od světla, od čerstvého vzduchu… To jejich bratry zdegenerovalo. Z kdysi vznešených inteligentních a vyspělých Sněžných elfů jsou nyní tam ve Skyrimu ohavní zdegenerovaní Falmeři, jenž touží po jediném. Po pomstě. Vyhladit všechny na povrchu za to, co se s nimi stalo. Zbrbená, slepá ohyzdná stvoření, toužící rozsekat na kusy kohokoliv, kdo se přiblíží k jejich teritoriu.
Jeho předchůdci se podařilo zachránit alespoň část této komunity. Avšak, ta již nevzkvétá. Přežívá. To, co zbylo z jeho původního lidu muselo tvrdě dřít a táhnout za jeden provaz s domorodci, aby vybudovali to, co mají. Aby si urvali pro sebe kousek tohohle krutého světa a mohli, když už ne vzkvétat, tak aspoň přežívat… Přežívat ve stínu své minulosti, daleko od všech těch problémů okolního světa… Nepotřebují, aby jim opět nějaký cizinec vzal domovy…
„Pane…“ Ozvalo se ode dveří. Stál v nich mladý bretonec s černými vlasy a bradkou.
„Ano Adrame?“ Podíval se král na člena své osobní stráže.
„Přicházejí zprávy ze Skyrimu. Probíhá tam občanská válka… Nemyslíte si, že by měl náš princ přerušit studia a vrátit se domů? Nechceme přece přijít o svého následníka…“
Král Sněžných elfů vstal.
„Dobře že jsi mne o tom informoval. Jeslti se ti zparchantělí nordové chtějí vyvraždit mezi sebou, nemám nic proti tomu. Avšak máš pravdu, můj syn by mohl být v nebezpečí, už tak se denno denně strachuji, že odhalí jeho pravou totožnost, že je ve skutečnosti Sněžný Elf… Třebaže arcimág slíbil, že o tom pomlčí… Přicházej krušné časy chlapče…“
Holohlavý stárnoucí elf se šikmýma očima dal mladému Bretonci ruku na rameno.
„Pošlu do Skyrimu skupinu za jeho evakuaci. A ty ji povedeš…“
„Já pane?“ Zarazil se voják.
„Ano, ty. Vím, že je na tebe spoleh. Znám tě už od malého děcka, jsi stejně čestný, jako býval tvůj otec. Tvá rodina tě sem z Vysokoskalí poslal na zkušenou, abych z tebe udělal muže. Myslím, že tohle bude pro tebe ideální finální zkouška. Nejednou si mi zachránil život a tvé rady byly vždy k užitku. Neznám nikoho, kdo by se na tento úkol hodil líp… A zároveň bych se bez něj nějakou dobu obešel. Až přivedeš mého syna, obdržíš svou odměnu… A vrátíš se do Vysokoskalí jako muž. Jak nový patron svého šlechtického rodu. Co ty na to?“
„Bude mi ctí strýčku…“ Elf se zazubil.
„No, formality vyřešíme později, pojďme se naposledy napít, než vyrazíte…“

----později----

Argos seděl na velikánském šutru na břehu. Všichni kolem se klepali zimou, nemohlo být víc jak deset stupňů. On však zvyklý na tvrdé podmínky tohle zvládal v pohodě.
Byli napůl cesty do vytouženého Skyrimu. Podle kapitána zlatého dolu. Měli však ještě jednu zastávku v druhém z tajných přístavů, a to v království sněžných elfů.
Bylo potřeba dokoupit zásoby pro posádku. Kapitán se toho ujal osobně, proto Argos zůstal s malou skupinou námořníků, aby hlídal loď.
„Co uděláš s tou spoustou prachů Grogu?“ Podíval se důstojník na svého zeleného společníka.
„Investuji je.“ Zazubil se.
„Takže jsi konečně dospěl a víš jak jsou poníze ce…“
„Do ku*ev a chlastu.“ Dokončil Grog. Argos zavrtěl hlavou.
„Časem v životě zjistíš, že jsou i důležitější věci než chlast, boj a ku*vy.“ Barbar se podíval na své ruce v kožených rukavicích bez prstů. V ruce držel nějakou dřevěnou figurku.
„Například?“ Pozvedl obočí Grog.
„Rodina. Láska. Něha. To vše já měl a ztratil. Ať si ti ufintění Imperiálové říkají co chtějí, my barbaři na rodinné cti hodně lpíme. A taky na rodinném soužití. Hlavně na něm…“ Grog překvapením vykulil oči.
„Ty jsi měl ženu?“
„Tři. Jedna mi utekla s jakýmsi zlatovlasým čisťoučkým elfem, druhá se přidala k legii a třetí…“ Převaloval figurku v prstech.
„To je jedno…“
„Nasedat pánové, vyplouváme!!!“ Ozval se náhle hlas kapitána. Ork i barbar spatřili, jak se blíží povoz se zásobami. Kapitána však doprovázelo pár neznámých.
Argos seskočil z kamene.
„Kdo to je?“ Ukázal na skupinku Argos a sahal po meči. Kapitán ho však uklidnil.
„Máme splnit jednu laskavost pro jeho veličenstvo.“ Zazubil se kapitán a zamával měšcem. „Platil předem. Máme tahle invidua dopravit do Skyrimu. Nic víc, nic míň. Sežeň chlapy, ať naloží bedny.“
Když byly zásoby na místě, Plamenná Želva opět vyplula. Cesta byla nudná a podnebí stále chladnější. Byl zrovna večer a pomalu se schylovala tma, když kormidelník zařval: „Země!!! Jsme ve Skyrimu!!!“
Posádka se okamžitě sebrala a chystala shodit kotvy.
„Ehm… To nás vyhodíte takhle v divočině?! Měl jsem za to, že plujeme do Samoty.“ Namítl Bretonec. Argosovi. Barbar se na něj podíval tím stylem, jako kdyby se ptal, zda si nedělá srandu.
„Mladej, na téhle lodi vezeme tolik ilegálního zboží a svinstva, že by nám to vyneslo pobyt v šatlavě až do další éry. Navíc, neprodáváme vše na jednom místě. Tady prodáme jen část a vás vyhodíme. Nepotřebujeme na palubě cizáky ani o vteřinu déle, než je potřeba…“ Zavrčel barbar a shodil můstek.
„Vyneste tu Scoomu!!!“ Zařval z plných plic na partu námořníků, kteří zrovna vylévali splašky do moře.
„Slyšel jste to taky legáte?“
A doprdele.
Kvůli tmě si posádka Plamenné želvy nevšimla, že zakotvili poblíž malého tábora legionářů. Takové dlouhé pobřeží Skyrimu a oni přistanou zrovna tady.
„Dop*dele, zvedněte kotvy, musíme plout pryč!!“ Zařval Argos, ale bylo již pozdě.
„Tady císařská legie, máte nějaké problémy?“ Před můstkem na loď se ocitl legát císařské legie s loučí v ruce. Kolem něj byla parta jeho podřízených.
„Ehm… Nic nic, jenom jsme chtěli vyložit náš náklad, ale spletli jsme si pozici, měli jsme kotvit o kilometr dále. Poplujeme…“ Argos se chystal vyběhnout na loď, ale legát mu dal ruku na rameno.
„Pokud vím, tak široko daleko tu není žádný přístav. Co to převážíte?“ Do mamutí prdele.
„Ehm… Výzbroj pro námezdní žoldnéry. Objednali si to. Měli nás tu čekat, ať se s tím nemusíme tahat až do přístavu…“ Kapitán stál za zábradlím. Hned viděl, kolik uhodilo. Dal opatrně pokyn posádce, aby se shromáždila na strategických pozicích.
„Co se to děje?“ Adram se zrovna vrátil ze své kajuty, kam před chvílí odběhl.
„Drž hubu a nebude se dít nic…“ Sykla potichu drobounká redguardka.
„Smím se podívat? Docela by se mi hodila nová čepel, ta má už neukrojí ani máslo. Dobře vám za ni zaplatím…“ Legát vystoupal po můstku. Námořníci uhnuli od nákladu.
Dohajzlu… Pomyslel si Argos, když sledoval nabušená těla jeho legionářů. Tohle nebude jako masakrovat bandity a piráty, tohle jsou profesionálové…
„Klíč?“ Kapitán ho s váháním legátovi podal.
Imperiál zabořil drobný stříbrný předmět do zámku od bedny a otočil jím. Drobné cvaknutí prořízlo ticho mrazivé noci. Začal bednu otevírat.
Argos radši ani nedýchal…