Název novinky: The Elder Scrolls V: Skyrim - Česká fansite :: Osudy dobrého legionáře Pelargia

Přidal Parrot dne 27.08.2013 13:33
#12

Tak abyste neřekli, hodím vám sem další díly. Nevím, jestli budu psát dál, ale to co mám u sebe vám ukážu. Přeji hezké čtení :)

Kapitola II.
Mračna se stahují


Prolog:

Mračna se zatáhla. Ozval se hrom a zanedlouho dopadly první kapičky na kamenný chodník města Samoty. Byl to večer, jako každý jiný. Unavení obyvatelé tohoto královské města vesele odkráčeli do místní hospody, kde zrovna legionáři slavili svůj vstup do legie. Kramáři zavírali své stánky na tržnici a strážní zapalovali městské lucerny. Bylo pusto a prázdno.
V povzdálí byl slyšet žalozpěv z katedrály, zrovna se připomínalo hrdinské úmrtí císaře Martina Septima. Byl to krásný zpěv. Tóny se linuly tmavými ulicemi, kde se odrážely od silných zdí místních domů.

Zde vidíme hrdinu našich dobrodružství, legionáře Pelargia, jak si to kulturně znaven brázdí ulicí a sleduje osamělého jezdce na koni, zahaleného v plášti. Na tom jezdci bylo cosi podezřelého. Jako by už jenom jeho přítomnost věstila něco špatného. Něco, co by mohlo způsobit velký rozruch tohoto jiank klidného města.

Zpod mračen se objevil jeden z měsíců a odkryl cizincův obličej. Ano, nebyl to nikdo jiný, než sám Ulfric, zvaný též jako Bouřný Háv. Co tu asi chce? Tvářil se poněkud tajemně.

Déšť se právě rozhodl změnit v mohutný liják a Pelargius se vyzvracel. Nebyl to zrovna pěkný pohled. Ulfrik seskočil z koně a zamířil k Modrému paláci, kde sídlil velekrál Skyrimu, samotný Torigg.
Zahalený Bouřný Háv chvíli rozmlouval se strážným, jenž hlídkoval u vchodu do paláce a poté vkročil dovnitř. Pelargius odcupital pod Modrý palác, začal se něčemu smát a chovával se za sloupem.

Na dlouhé minuty byl zase klid. Byl jen slyšet vzdálený žalozpěv kněží Akatoshe a brnkání strun z Bardské školy. Kupodivu k sobě tóny jednotlivých zvuků ladily. Byl to prostě úžasný večer. Bylo jaro, tudíž vzduch byl nasycený vůněmi stromů a květin. Ve vzduchu se nesl hvizd ptáků, kteří se chystali ke spánku ve svých hnízdech na okapech honosných domů Samoty.

Déšť právě ustal. Stejně jako žalozpěv. Krásné ticho však bylo něčím nemilosrdně přerušeno. Něčím tak strašným, že při pouhém pomyšlení na to „něco“ se člověku naježily všechny vlasy na hlavě.
Bylo to totiž Thu´um!
Ptáci se rozletěli do všech možných směrů, stráže kolem paláce se sesypali jako hrad z karet a zevnitř se ozýval zděšený řev místních šlechticů a šlechtičen. Vrata se rozrazila, ven se vyřítil Ulfrik Bouřný Háv, odstrčil číhajícího Pelargia, naskočil na koně a rozjel se ulicí v plné rychlosti.

Na hradbách utíkal jeden strážný. Před chvílí spal, opřený o své kopí, tudíž to nebyl zrovna přímočarý běh. Dorazil k obrovskému rohu, mohutně se nadechnul a zatroubil. Zatroubil tak, že i to strašlivé Thu´um bylo nic proti decibelům samotského rohu.
Z různých částí města se vyřítily stráže, které vůbec neměly potuchy, co se děje. Ti, co se nedopatřením objevili v blízkosti jedoucího Ulfrika, byli nemilosrdně rozdupáni těžkými kopyty.
Jezdec už byl taktak u brány, když tu náhle zjistil, že je zavřená. Třikrát se otočil ve snaze najít si jinou cestu, když tu náhle k němu dorazili první vojáci. Jarl Ulfrik seskočil z koně, vytáhl sekyru a neobyčejně jednoduše zavraždil tři stráže. To už se ale blížila další skupina a všude kolem se hromadily spousty lidí, kteří s panikou vybíhali ze svých domů. V polovině ulice se objevili lučištníci. Ulfrik neměl na vybranou. Popadl první člověka, kterého nahmátl a postavil ho před sebe. Jaká strašlivá smůla, že se do sotva 12-cti leté holčičky zabodli 2 šípy. Ulfrik už byl na pochybách. Věděl, že z toho už se nedostane. V ulici běžela další skupina stráží.

Náhle se ale stalo něco, co se nemělo stát. Brána se začala otevírat. Bouřný Háv odkopl mrtvolu dívky stranou, naskočil na koně a v trysku vyjel ven z města. Ujel jim…
Teprve teď se rozrazily dveře a hospody a ven se vypotácela sebranka naprosto opilých lidí, vesměs legionářů s červenými obličeji. Když viděli mrtvá těla všude kolem, měli o to další důvod zvracet…


Zatraceně! Bez dalších legionářů nedokážu toho hajzla porazit!“ Legát Skulnar právě praštil pěstí do stolu. Byl to vždycky cholerik, ale takhle mu žilka na hlavě snad ještě nikdy nevystoupila.
Bylo již krátce po půlnoci a v hlavní místnosti Chmurného hradu v Samotě se konala porada o nedávných událostech. Kolem stolu s mapou a rozbitou lahví stálo pět legátů Císařské legie a několik důstojníků strážných a pomocných sborů z okolí. Nikdo se netvářil zrovna vesele.
Kolik jezdců se vydalo za tím parchantem?“ Řval nadále Skulnar.
Deset, pane. Bohužel, je nemožné ho vypátrat takhle v noci, tudíž jsme…
A co psi? Proč jste proboha neposlali psi?“ ozval se legát Fasendil.
Víte legáte, jsou na honu se ctihodným zemanem a…
Aaaarghh!“ zařval Skulnar a znovu praštil do stolu. „Chci jeho hlavu!
Uklidni se, oni ho najdou, uvidíš“ ozval se kapitán Aldis a smutně se podíval směrem k prázdné lahvi.
Náhle se rozrazily dveře do místnosti a dovnitř vletěl legionář s červeným nosem.
Pane, mám vám - říh – eh, předat zprávu ze severní hlídky“ zasalutoval a podal dopis.
Fasendil otevřel zprávu, pořádně se zamračil a opatrně řekl:
Vypadá to, že naši jezdci se dostali do léčky a vrátil se jen jeden…“
Legát Skulnar zbrunátněl, nakopl židli a zahleděl se do zdi. „Co tedy uděláme?“
Měli bychom podat zprávu do Cyrodiilu.“ Řekl jeden z legátů „Tohle už je nad naše síly, vždyť je to úplná vzpoura proti Císařství!“
I kdyby nám poslali nějakou legii, kdo ji bude vést? Nemáme tady ani generála!“
Jeden z kapitánů vytáhl brk a pergamen a začal psát. „Musíme informovat císaře.“
Ano, napiš mu, ať sem pošle někoho schopného. Tohle je vážná situace!“ řekl Fasendil.
Skulnar si odfrkl a podíval se směrem do rohu, kde seděla legátka Rikke jako hromádka neštěstí.
Rikke, nic si ještě neřekla. Máš nějaký návrh?“

Legátka zvedla hlavu, unaveně se podívala ke stolu a řekla: „Já, já nevím co říct. Ulfrik byl vždycky můj přítel. Občas kritizoval Císařství, ale tohle…to…je…to…je…
Legát Fasendil jí skočil do řeči s rázným gestem. „Pořád tu je ještě jedna legie. Část z nich je dokonce zde, v Samotě. Právě jsme je zrekrutovali! Využijme je!
Myslíš ty opilce a flákače, o kterých jsi mi povídal?“ Zamlaskal nesouhlasně legát Skulnar a podíval se směrem k opilému vojákovi, který postával u dveří a nevěděl, co má dělat.
Ano, přesně ty myslím. Hned zítra je pošlu ven, aby hlídali okolí. Musíme pomoct vesničanům. Vždyť vesnice Dračí most musí být v pořádném nebezpečí. Určitě se to tam hemží vyznavači Talose a já nechci další krveprolití na nevinných!
Tak tedy dobrá, snad nás nezklamou“ Ozval se Aldis a napil se vína.
To je vše Hadvare, můžete odejít.“ Pokynul legát směrem k opilému vojínovi.„A podejte hlášení v Modrém paláci. Tamní páni by se měli dozvědět, co plánujeme. Odchod!“
Za slávu říše a…“ Hadvar si škytl, uklonil se a odešel.


Byl to opravdu krásný den. Ptáci už se pomalu vraceli zpátky do svých hnízdišť a nesouhlasně cvrlikali mezi sebou o nedávných událostech. Přestalo pršet a černé mraky odtáhli kamsi do dáli.
Bylo ráno a slunce už pomalu vstávalo. Byl to skutečně krásný den. Den hodný písně…
Z Chmurného hradu vybíhalo několik kurýrů s plným batohem na zádech. Všichni měli namířeno k bráně nebo ke stájím. Pozorujme jednoho z nich, jak právě zakopl o spícího legionáře, opřeného o zeď prodejny s lektvary.

A právě tehdy se Pelargius probudil...

Upravil/a Parrot dne 27.08.2013 13:35