#62
Řekli jste si o to sami
Se slovy „Ten kluk udělal něco špatného. Musíme si promluvit,“ odevzdal velitel stráží Rodor chlapce zpět ke Grelod.
Ležel pod peřinou v posteli a poslouchal jejich tlumené hlasy. Věděl, že má problém, ale po dnešku opět cítil tu bezmoc a pocit, který mu zabraňoval pozitivně myslet. Vlastně teď myslel jen na to jak sebe i své okolí zklamal a jak se život nevyvíjí podle jeho snů a už nic z toho nikdy nevrátí zpět, i kdyby chtěl. Začali ho trochu pálit oči, ale bolest potlačil a zadusil ji v polštáři.
Zbytek sirotků právě dosnídal. „Grelod? Půjdeme ven?“ zeptal se jeden z nich, když se po rozhovoru s Rodorem vracela. „Ne! Zalezte všichni do postele! Tohle vám nedaruju!“ zaječela na něj a on se dal do pláče. Nikdo z dětí nevěděl, co se vlastně stalo, ale poslechli ji.
Cela zrudlá vrazila do ložnice a začala na své svěřence řvát. „Tohle mi děláte?! Po tom všem co jsem pro vás udělala!!“ rozdýchala se a řvala dál. „Po nocích vycházíte ven a zabíjíte lidi?! Víte vy vůbec, co jste udělali vy hajzlové!“ opět pobrala dech a šílela dál. „To ty! Za všechno můžeš ty!“ Přiklusala k Tulákově posteli a vytrhla z něj peřinu, kterou hodila na zem. „To má bejt nějaká vzpoura, nebo co? Ty vrahu, lháři a zloději! Nedivím se, že se tě tví rodiče zbavili.“ Její poslední slova se ho dotkli. Prý; „Nedivím se, že se tě tví rodiče zbavili.“ Když spatřila jeho výraz po tom, co mu řekla, chtěla ho urazit další větou. „Byli to taky vrazi? To by mě…“ Vyskočil z postele a udeřil ji pěstí do zhnuseného obličeje. Všichni ostatní zírali s otevřenými ústy beze slov. Okamžitě ho chytla za ruku a agresivně ho vlekla přes celou místnost až ke dveřím do komory, kam ho hodila a zamkla za ním dveře. Pak šla za ostatními, aby jim sdělila nová pravidla, která tu budou nastolena a křičela tak hlasitě, že je mohl slyšet až sem.
„Řekli jste si o to sami! Už nikdy žádné vycházky ven. Opovažte se mě ještě jednou zeptat na to, jestli bych vás vzala do města! Na všechna okna a dveře budou dány zámky! A pokud budete chtít jít na čerstvý vzduch, který by vám měl být také odepřen, máte za budovou vymezený prostor, který můžete užívat až do večeře. Říkám vám opovažte se. Opovažte se!“ po tomto proslovu napochodovala do svého pokoje. Za malou chvíli z něj opět vyšla a zakřičela ještě něco na děti. Pak odešla ven a zamkla za sebou dveře. Děti ani nemukli.
„Tuláku si tam?“ zašeptal po chvíli jeden z chlapců na zamčené dveře do komory. Na to neměl chuť ani odpovědět. „Je tam tma?“ zeptal se znovu chlapec. To ho trochu naštvalo, ale mlčel. „Musíš od suď zmizet Tuláku!“
Nad touhle větou se Tulák zamyslel. Kam by, tak asi mohl zmizet? Náhle dostal alespoň malou naději. Vzpomněl si na svůj úkol, který dostal v tom žaláři. Ten mladík s šibalským úsměvem mu řekl, že když vyřídí ten krátký vzkaz jeho bratru, tak se mu určitě nějak odvděčí. Byla to jeho poslední naděje a teď měl jedinečnou příležitost využít moment, kdy tu Grelod není.
„Hej! Jsem tady!“ rychle na sebe upozornil Tulák.
„My víme, ale jak ti máme sakra pomoct?“ odpověděl jiný chlapec za dveřmi.
„Podívejte se po tom klíči! Možná ho nechala ve svém pokoji!“
„Ale tam nemůžeme.“ Odpověděl mu zklamaně jeden z chlapců, ale někdo jiný z dětí ho za to pokáral.
„Já se tam podívám!“ ozvala se statečně jedna z dívek a hned se tam vydala. Všichni náhle znejistěli.
Opatrně otevřela dveře do pokoje. Začala se tam rozhlížet, protože asi nikdo jiný z dětí, co tu kdy žili její pokoj nikdy neviděli. „Postel, psací stůl, knihy…“ nic zvráceného a šokujícího tu neviděla, tak si nebyla jistá, proč je sem nikdy nepustila. Kývla rameny a vyrazila k jejímu stolu. Začala se hrabat v Grelodiných uspořádaných věcech a knihách dokud si toho klíče nevšimla. Byl to obyčejný velký železný klíč. Ulevila si úsměvem a spěchala s ním zpět.
„Mám to!“ zakřičela radostí a strčila ho do zámku. Otočila s ním a rychle otevřela dveře. Tulák tam už stál. Bez děkování se rozeběhl ke dveřím do Riftenu, ale byli zamčené. „Sakra!“ začal nervóznět Tulák a vydal se k oknu. Naštěstí ho ještě Grelod nestačila zamknout. Otevřel ho vyzdvihl se na něj. Pak mu došlo, že by se měl alespoň rozloučit.
Otočil se na ostatní a vzkázal jim; „Omlouvám se za všechno. Snad se ještě uvidíme, ale sem se už nikdy nevrátím!“
„Budeš nám chybět Tuláku!“ „Nenech se chytit!“ „Měj se!“ „Držíme ti palce, Tuláku!“
„Ahoj,“ řekl a naposledy vyskočil z okna sirotčince.
„Asi budeme mít velkej průšvih…“ pronesl někdo po jeho odchodu.
_______________________________________________________________________________________________
Teď po pár měsících střídavého psaní a nepsaní si snad ti, kteří to četli udělali obrázek o tom jak můj příběh bude vypadat. A pokud ne, tak jsem také rád protože nikdy nebudete dopředu vědět, co od pokračování můžete čekat. Pro ty kteří si na můj přiběh neudělali čas, bych byl rád, kdyby se ke čtení přidali. Upozorňuji, že se napětí, emoce a brutalita budou stále ještě stupňovat a přinesu vám ještě mnoho nových zážitků.
Budu rád za jakékoliv hodnocení a podporu!